017.05 TOM – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Siréna zavřeští jak podělanej buzík a já na moment zamrznu, než mi dojde, že je to jen další blbá cvičná evakuace. Vylítnu z vody a mám sto chutí poslat Bromlila do prdele. Furt něco vymejšlí, jak nás buzerovat.

Vyrazím ke sprchám, voda mi stejká po zádech a stehna mám ještě napnutý z posledního sprintu. Tělo funguje na autopilota – mokrý dlaždice, sprchy, skříňky. Jenže pak ho uvidím.

Viktor stojí pod sprchou, úplně nahej, voda mu stejká po ramenech dolů. Zastavím se jak přikovanej, jen na zlomek vteřiny, ale stačí to. Zahlídnu jeho péro. Visí mu mezi nohama, tmavý chlupy kolem, kapky vody stékaj po jeho stehnech. Kurva, postavil se mu.

Otočím se tak prudce, že málem uklouznu. Srdce mi buší jak šílený, ale dělám, že nic. Stáhnu si rychle plavky. Kluci dělaj to samý. Nikdo na nic nečeká, všichni jen chtěj vypadnout. Ale já nemůžu přestat myslet na to, co jsem viděl, a navíc mi tvrdne.

Do píči.

Kreju si ty podělaný plavky rukama a nemůžu si pomoct – představuju si Viktora, jak ho mrdám ve sprchách, jak se mu zakusuju do ramen, jak mi vzdychá do ucha. Kurva, to ne.

Bromlil proběhne kolem, dechá jak lokomotiva.

„Máte slabej střed,“ zahuláká a já se málem rozesměju. Jasně, že mám slabej střed. Celej se třesu.

Pak se podívám na Viktora. Zakousl se do rtů a oči mu hoří. Vidím, že je nasranej, ale taky vidím něco jinýho. To samý, co cítím já. A to mě děsí ještě víc.

Tony si stáhne plavky a jde k němu, podává mu nějakou gumičku. Jsou tak blízko u sebe. Moc blízko. Něco ve mně se zlomí. Tohle je moc. Příliš mnoho těl, příliš mnoho kůže, příliš mnoho všeho. Musím pryč.

„Rekreace bokem – profi dráha před náma,“ hodí Bromlil přes rameno. Nechápu, o čem mluví, ale vidím, jak Viktor zbledl. Svírá tu gumičku v ruce, až má bílý klouby.

Je to nepříjemný, plavky se mi lepí na kůži, čůrák mi stojí, chci odsud vypadnout. Teď hned. Chci bejt někde, kde nebudu muset přemýšlet o tom, proč se na něj nedokážu přestat dívat.

Vybíhám ze šaten a cejtím na sobě jeho pohled. Kurva, dívá se na můj zadek. Vím to, i když se neotáčím. Cejtím jeho oči jako žhavý bodnutí.

Tony a Viktor vybíhaj za mnou. Tony vypadá klidně, jako vždycky. Jak to kurva dělá? Jak může bejt tak v pohodě? Viktor vypadá jako troska. Mokrý vlasy mu padaj do očí, je na boso. Vypadá ztraceně a já se musím kousnout do jazyka, abych k němu nepřišel a…

A co vlastně? Co bych udělal? Objal ho? Uhodil? Políbil?

Nevím, kurva nevím.

Najednou mě něco napadne. Co když je to naposledy, co ho vidím? Bromlilův komentář, Viktorův výraz – něco se děje. Něco se mění. Otočím se a podívám se na něj. Naše oči se setkaj a na moment je všechno jasný. Všechno, co jsme si nikdy neřekli, visí mezi náma jako neviditelná stěna.

Pak uhnu pohledem. Nemůžu to vydržet. Je to moc. Vždycky to bylo moc.

Siréna utichne a Bromlil nás svolává zpátky. Všichni se vrací do tepla bazénu, ale Viktor zůstává stát na místě. Vidím, jak se dívá k východu, a najednou vím, co se chystá udělat.

Chce odejít. Ne jen teď, ale napořád. Chce to všechno zabalit – plavání, školu, mě. Nás. I když žádný „nás“ nikdy neexistovalo, ne?

Měl bych bejt rád. Konečně zmizí z mýho života. Přestane mě pronásledovat ve snech, přestane se mi motat pod nohama, přestane existovat jako neustálá připomínka toho, co nemůžu mít.

Ale nejsem rád. Jsem vyděšenej. Protože i když ho nenávidím, i když mě sere, i když se nemůžeme ani podívat jeden na druhýho, tak si nedokážu představit svět, ve kterým by nebyl.

Chci ho zastavit. Chci mu říct… co vlastně? Jen stojím a dívám se, jak se otáčí a míří k východu, zatímco my ostatní se vracíme do bazénu.

„V poho?“ zeptá se Tony, když procházíme dveřma.

„Jo,“ odpovím automaticky, ale není to pravda. Nic není v pohodě. Už dlouho nebylo.

Ještě jednou se otočím. Viktor je pryč. Jako by nikdy neexistoval. Jen mokrá stopa na dlaždicích značí, kudy šel.

„Polesnýho čekám v kanceláři,“ zahuláká Bromlil a já pochopím, že je to definitivní. Ať už se mezi náma stalo cokoliv, je konec.

Vrátím se do šatny, kontroluju erekci, pomalu mi měkne a teprve pak se v klidu ponořím do vody. Je studená, ale ne tak studená jako prázdnota, kterou cejtím uvnitř. Zavřu oči a ponořím se úplně. Pod hladinou je ticho. Jen tlukot mýho srdce a šumění vody.

Když se vynořím, svět je pořád stejnej. Bazén, chlor, kluci, trénink. Všechno jako vždycky. Ale něco je jinak. Něco chybí.

Nebo někdo.

Plavu dál, ruce se mi zařezávaj do vody, nohy kopou v pravidelným rytmu. Dejchám – nádech, výdech, nádech, výdech. Mechanicky, bez přemýšlení.

Ale myšlenky se vracejí. Vždycky se vrátí. K němu. K jeho tělu pod sprchou. K jeho očím, když se na mě naposledy podíval.

Bromlil pískne a já opět vystřelím z bloku. Voda mě objímá, smejvá pot, slzy, všechno. Aspoň na chvíli. Ale nikdy to není dost.

Nikdy to nestačí.

Protože ať plavu jakkoliv rychle, nemůžu utýct sám před sebou.