023.01 TOM – Ticho v úsvitu 12.9. v 05:00 – 08:00

12.9.

Teploměr ukazuje překvapivě málo; léto se přes noc vytratilo, nechalo po sobě jen tenkou blánu deště. Kapky bubnují na parapet a kreslí mapu ostrovů, které hned mizí. V pokoji voní káva, ale vzduch je řídký a chladný, nutí zabalit se do teplého ticha. Rádio ševelí starý hit, jehož slova se rozpadnou dřív, než dopadnou na podlahu.

Hlasovka (Viktor → Tom): „Nevěděl jsem, jestli ještě umím nadechnout tvé jméno.“

Strčil jsem telefon do kapsy, ale ta věta mi pořád běžela v hlavě jako tempo v sérii — jednou za nádech, jednou za výdech.

TOM

Rudej ciferník budíku mě bodá do očí. Pět nula nula.

Jsem vzhůru dřív než zazvoní, jako vždycky. Musím bejt ticho.

Opatrně nadzvedávám mámu, otáčím ji na bok. Matrace zaskřípe pod mejma rukama. Cejtím, jak je lehká, jako pírko. Pořád lehčí. Narovnávám jí lůžko, zvedám podhlavník, aby se jí líp dejchalo.

Zapínám fén na nejnižší výkon. Ten zasranej radiátor zase netopí. Teplej vzduch alespoň trochu rozežene tu zimu, co se tu drží jako nemoc i teď.

Na magnetickou tabulku připisuju „mlíko“. Koukám na ten seznam. Všechno, co potřebujeme. Nebo spíš musíme mít. A peněz… málo, jako vždycky. Na houby.

Telefon mám displejem dolů na komodě. Včera jsem si stáhnul Grindr. Ještě jsem ho neotevřel, ale stejně vidím notifikaci: „Swimmer2004 – 1,5 km“. Hned ji mažu. Kurva, proč jsem si to vůbec stahoval?

Opřu se o dřez a peru mámin ručník v ledový vodě. Ruce mám úplně ztuhlý, ale musí to bejt. Kapky mi padaj na lino a kreslej divný mapy, ostrovy, který nikdo nepojmenoval.

V kapse mi chrastěj mince na kafe z automatu. Dvacky a dvoukoruny, nic víc.

Máma ze spaní vydechne něco, co nedává smysl. Nějaký slovo z jejích snů. Nasazuju si lehkou bundu, zapínám zip a ten debilní jezdec cvakne moc nahlas. Ztuhnu. Neprobudil jsem ji?

Skláním se k ní, dávám jí pusu do vlasů. Voní jako vždycky – jako máma.

„Vrátím se v půl čtvrtý,“ šeptám, i když vím, že mě neslyší.

Dveře zavírám přes složenej ručník, aby ty zkurvený panty nevrzly. Na chodbě se narovnám. Jedno patro nahoru ke střeše, jedno dolů k východu. Seběhnu po schodech, proběhnu vnitroblok a pak tím posprejovaným průchodem.

A pak už jen letím. Přes železniční most, pryč odsud, směr někam jinam.

Nevím, proč se to furt vrací. Znova a znova. Potopím se a přesně ve vteřině, kdy mě voda obejme, vidím ho před sebou. Jako kdybych měl v hlavě zaseklej film.

Sedm temp, splývám. Pod vodou je ticho, který by mi mělo vyčistit hlavu, ale dneska ne. Dneska mi mozek servíruje vzpomínky na podnose.

První potopení – jak ho mlátím pěstma. Proč jsem to udělal? Kurva, to už je dávno.

Druhý potopení – on v kabinkách, nahej, nevidí mě, sleduju ho zpoza rohu.

Třetí potopení – jeho ksicht ozářenej bleskem na tý podolský vyhlídce. Jak koukal. Jak jsme se na sebe koukali.

Vynořím se, plíce mi hoří, ale ne z plavání.

„Tibi,“ hlesnu, aniž bych chtěl.

Bromlil na nás zařve z kraje bazénu: „Na blok, třetí série!“

Čas je Bromlilův metronom. Všichni jsme jen jeho figurky. Postavím se vedle Viktora a vím, že ho chci rozhodit. Schválně zrychlím, vyhodím ho z rytmu.

Jenže pak se stane něco, co jsem neplánoval. Viktor najednou ztuhne, chytne ho křeč, vidím, jak sebou škube. Moje ruka vystřelí sama, instinktivně, než stihnu přemejšlet. Chytnu ho pod paží.

Ten dotek – jako by mě někdo praštil elektrikou. Jako ty blesky tenkrát v noci. Viktor lapá po dechu, já cejtím, jak mi v hrudi narůstá vlastní křeč. Jenže moje není svalová. Stydím se sám před sebou.

Bromlil hlasitě zatleská a dráha pomalu ztichne. Zůstáváme tam s Viktorem, voda nás nadnáší, plováme jak dvě bójky. Vidím mu to v očích – tu otázku, kterou ani jeden nemůžeme říct nahlas.

Na krku mi tepe žíla, jako bych chtěl vyskočit z vlastní kůže. Přál bych si bejt kdekoliv jinde, ale zároveň přesně tady.

Viktor kývne, poděkuje očima a odplave ke kraji.

A já si v tu chvíli uvědomím, že se bojím. Ne jeho – ale toho, že ho potřebuju.

Potopím se znovu. Hluboko. Musím schovat ten žár pod hladinu, než si ho někdo všimne.

Kovovej pach skříněk se mísí s chlórem, co mi ulpívá na kůži. Zářivky nad náma blikaj jako rozbitý neony, odrážej se v kovových dvířkách a dělaj z šatny místo, kde nechceš bejt dýl, než musíš. Přehodím si ručník přes rameno a sáhnu do skříňky pro tu věc, na kterou nechci myslet. Bramborová medaile. Taková kravina. Třetí místo, ale já si to pamatuju. Sevřu ji v dlani a strčím do kapsy. Nevím, proč ji pořád nosím u sebe.

Tony se motá kolem s náručí osušek. Typickej Tony – vždycky se o všechny postará, i když o to nikdo nestojí.

„Tak kdo jde na pivo?“ hodí Jirka do placu a začíná klasická šatnová debata.

„Já nemůžu, mám rande s tou blondkou z prváku,“ vytahuje se Mára a já se přistihnu, že protáčím oči. Znám ten jeho program. Vždycky je to stejný. Nevím, jestli si ty holky vymejšlí, nebo fakt někoho má, ale nikdy to netrvá dýl než tejden.

„To jako s tou, co má ty kozy?“ ptá se Adam a rukama naznačuje něco, co jsem v životě neviděl ani u pornoherečky.

„Jasně, vole. Už jsem jí slíbil, že jí ukážu svýho hada,“ směje se Mára a plácá si s Adamem.

Celou dobu je sleduju a nevím, proč mi to tak leze na nervy. Dřív mi to bylo jedno. Teď mě to dráždí jak písek v plavkách.

Periferně vnímám, jak si Viktor s Tonym vyměňujou pohledy. Něco důvěrnýho, co mi uniká. Viktor se nakloní k Tonymu a zašeptá: „Něco tě naučím…“

Zbytek není slyšet, ale stejně mi to rozvibruje žaludek jako špatně strávená večeře. Co koho může Viktor učit? A proč zrovna Tonyho?

Mobil v kapse mi začne vibrovat. Vytáhnu ho a na displeji vidím dvě notifikace – jedna z Grindru. Nějakej týpek, kterýho jsem ghostnul minulej tejden. A druhá – máma. Kurva. Určitě potřebuje něco akutně. Asi léky. Nebo jídlo. Nebo je jí blbě. Palec mi automaticky vystřelí k tlačítku a displej zhasne. Teď ne. Prostě teď ne.

Viktor si mezitím nasazuje kšiltovku, takovým tím jeho způsobem, kdy to vypadá, jako by hrál v nějakým filmu. Bez jedinýho slova se otočí a odchází. Jen tak. Jako by tu nikdy nebyl.

Tony postaví svoji tašku na lavici a něco si mumlá.

Pak najednou prohodí: „No, kouřit teda nebudu,“ jako by odpovídal na otázku, kterou nikdo nepoložil. Jako by mluvil sám se sebou. Nebo s někým, kdo už tu není.

Uhladím si mokrý vlasy a kouknu do zrcadla. Vidím tam chlapa, kterýho nepoznávám. Někoho, kdo má na ramenou víc, než unese. Někoho, kdo má v kapse schovanou bramborovou medaili a v kapse nevyřízenej hovor od mámy.

Zabouchnu skříňku a zámek cvakne. Jako by mi někdo oznámil rozsudek.