028.01 TOM – Kuřárna 15. 9. ve 22:30 – 23:30

15.9.

Hutný tabákový dým stoupá ke stropu, kroutí se do kaligrafie pomíjivých slov. Neon bzučí v neklidném taktu, ale zrak se přesto lepí na kroužky kouře, které se rodí a hned mizí. Za oknem bubnuje déšť, udržuje neústupný rytmus, jako by oddychoval unavený bubeník. Stěny nasákly letní noc, žádný křik už se z nich nedostane ven – jen poslední, tichý výdech.

MORA NAI lyrics (TOM)

Hledám tě, cítím stíny, tvé tělo křičí, není klid. Touha pálí, pravda mizí, noc tě svléká, já chci víc. Lira te morum, vasta nai, Solvia merin, vora nai. Nohy ve vzduchu, duše těká, v hříchu tančí, smysly mlčí. Chci tě vlastnit, ale neznám, kdo jsi v touze, která sžírá. Lira vorum, vesta nai, Silen morum, vasta nai. Ruce bloudí, světla hasnou, tělo z vody, dech mě dusí. Kdo jsi? Kde jsem? Jen touha, jen nic. Mora nai, mora nai, mora nai…

SLZY ANDĚLA lyrics (TONY LEUNG)

Na křídlech noci se snáší tvůj pláč, anděli můj, s tebou se cítím jako ve snu. Tvá slza na rameni, jak hořící led, v tichu a chladu topí můj dávný vzdor. Anděli, proč když jsi tak blízko, cítím se sám? Proč tvé slzy, co padají, nesou mi mír a zároveň bolest? O Vánocích, poslední společné světlo, rozplynul se čas domova našeho. Zůstáváš se mnou v srdci, kde tě můžu mít, tvé slzy kreslí cestu, co vedou mě k úsvitu. Tvé slzy, studený plamen, co léčí a bolí, jsou dar, ne prokletí, v noci mě osvobodí. Anděli, jak můžeš něco tak bolestivého na mě seslat? A přinést mi naději a sílu k životu? Jsi vítr, co vzpomínky nese kolem mé hlavy, v slzách mých ozývá se pláč tvůj, co mění můj osud. Hořící slzy jsou odrazem, co srdce nechce skrýt, s každou kapkou, co spadne na má záda, znovu se můžu smát. Anděli, ve tvém objetí, všechno zlo mizí, a s tvou láskou v duši dokážu vše překonat. Jsou dar, ne prokletí, v noci mě osvobodí. Jsou dar, ne prokletí, v noci mě osvobodí. Jsou dar, ne prokletí, v noci mě osvobodí. Jsou dar, ne prokletí, v noci mě osvobodí. Ča dál probusí, ó tu se na kejsí, ty máče se knádů, posám pose náááá, svou láku sa muší. Hořící slzy jsou odrazem, co srdce nechce skrýt, s každou kapkou, co spadne na má záda, znovu se můžu smát. Anděli, ve tvém objetí, všechno zlo mizí, a s tvou láskou v duši dokážu vše překonat. Hořící slzy jsou odrazem, co srdce nechce skrýt, s každou kapkou, co spadne na má záda, znovu se můžu smát. Anděli, ve tvém objetí, všechno zlo mizí, a s tvou láskou v duši dokážu vše překonat. Ča dál probusí, ó tu se na kejsí, ty máče se knádů, posám pose náááá, svou láku sa muší.

TOM

Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě mě praštil do nosu ten známej pach, co nedokážu ani pojmenovat. Dveře za mnou se zavřely s tichým klapnutím a já stál jak přimrazenej.

Ruka mě pálila od toho neviditelnýho razítka. Ten barman – Milan – si ze mě dělal prdel, jasně. Ale to jeho „pěkná boule“ mi pořád znělo v hlavě. Jako by věděl, proč sem jdu. Jako by všichni věděli.

Bar byl ponořenej do přítmí. Rudý světlo dělalo z obličejů masky, z těl stíny. Smích se vinul prostorem jako mlha nad jezerem. Viděl jsem jen obrysy lidí, slyšel jsem tlumený rozhovory, smích, občasný zakašlání.

„Do prdele,“ zašeptal jsem si pro sebe. „Co tady vlastně dělám?“

Přitiskl jsem se ke zdi a snažil se rozhlídnout, aniž bych vypadal jak totální idiot. Mozek mi jel na plný obrátky. Co když ho tady potkám? Co když tu je Viktor právě teď? Co mu řeknu? Proč jsem vůbec přišel? Mrknul jsem na Grindr, ale neviděl jsem ho on-line.

Z reproduktorů chrčelo porno, zvuky se mísily s tlumeným hovorem a šoupáním židlí. Tep mi bušil ve spáncích tak hlasitě, že jsem měl pocit, že ho musej slyšet všichni kolem.

A pak mi to došlo – tohle pornokino… to je Viktorův svět. Tady někde se schovává, když zmizí. Sem chodí, když nechce bejt nikým, kdo má jméno a minulost. A já sem vtrhnul jako blbec, co se snaží najít něco, co možná ani existuje.

Před očima se mi na vteřinu mihla vzpomínka na sprchy – na jeho tělo, na ten moment, kdy jsem ho poprvý viděl nahýho. Jenže teď to bylo jiný, rudý, zvrácený. Jako by ta vzpomínka patřila někomu jinýmu.

Kouř mě štípal v očích už před dveřma a já nevěděl, jestli mám jít dál, nebo se otočit a vypadnout. Jenže teď už bylo pozdě na couvání. Musel jsem zjistit, co je tohle za místo. Musel jsem vědět, proč sem Viktor chodí.

A možná jsem potřeboval vědět, jestli jsem schopnej bejt součástí tohohle světa.

Stojím na prahu kuřárny a mozek mi nějak nefunguje. Jako by mě někdo odřízl od těla.

Vidím jen jeho. Viktora. Leží na tý kožený pohovce, nohy roztažený, kolena vysoko nad opěradlem. Nad ním nějakej chlap – nevím kdo, vidím jen chlupatou hruď černou jak uhlí, naběhlý žíly a to monstrózní péro, co mizí v…

Kurva.

Nedokážu se ani nadechnout. Nemůžu couvnout, nemůžu jít dál. Jsem prostě zaseklej ve dveřích jako debil.

Každej příraz duní v polstrování tý pohovky a Viktorovo tělo se celý třese. Vidím v tom rozkoš i hanbu najednou, a to mě děsí nejvíc.

Viktor najednou otočí hlavu. Jeho pohled se zapíchne přímo do mě.

Je v něm všechno – šok, stud, touha… a něco jako prosba? Nevím, co chce. Aby šel pryč? Abych zůstal?

Ten svalovec si ničeho nevšimne, prostě dál rytmicky mizí v jeho těle. Chlupy na břiše se mu lepí potem.

Točí se mi svět. Cejtím, jak mi nohy měknou, ale stejně nedokážu udělat ani krok. Pach potu, spermatu a tabáku mi najednou vyplní celou hlavu, vytlačí chlor z bazénu i vůni Vltavy, co jsem cejtil ještě před minutou. Všechno se smrskne na jedinej tep.

A v tichu mezi přírazama cejtím, jak mi v hlavě pulzuje jediná myšlenka:

Ty hajzle.

Praskla pružina v mým břiše. Čistej šok. Rupnul gumovej špagát, co mě držel v jednom kuse, a celý tělo se mi rozsypalo na atomy.

Před očima mám furt ten obraz – Viktor s cizím chlapem. Jako by mě někdo praštil pěstí rovnou do solar plexu. Fakt jsem to viděl. Ruce, ústa, záda a ten zvuk… ten zvuk. Vzdychání, co se zařízlo hluboko do uší.

Moje dlaň se konečně zvedne, zárubeň zavrže, dveře prásknou a duní chodbou.

Jsem mimo. Úplně mimo. Nevím, jak se dostávám po schodech dolů. Couvám a schody se houpou jak paluba. Srdce mi dupe ve spáncích. Nemůžu dejchat, nemůžu polykat, nemůžu bejt v tý zkurvený díře ani o vteřinu dýl.

Ty vole, ty vole, ty vole.

Chladnej vzduch v chodbě mě štípe do tváří, ale nemůže vymazat obraz, kterej právě pohltil můj svět. Stojím tam jak debil a nevím, co dělat. Jako bych čekal, že se to celý ukáže jako nějakej hnusnej vtip. Že za mnou vyběhne a řekne: „Prdel, co? Dostal jsem tě.“

Ale nevyběhne.

Nahmatám razítko na zápěstí – rozmazaný a k ničemu, stejně jako moje hrdost. Kdyby mě pustili zpátky, co bych tam asi dělal? Zařval na něj? Rozmlátil ten klub? Brečel?

U vchodovejch dveří se opřu o stěnu, v žaludku mám žár a led, bojujou o vládu. Za sebou slyším tlumený výkřiky, přede mnou vláčnej noční déšť.

Co sis myslel, debile? Že pro něj něco znamenal?

Podívám se vzhůru a voda mi stejká po tváři; slzy anděla či déšť, to už je jedno. Připadám si jak naprostej idiot. Proč jsem ho vůbec sledoval? Co jsem čekal, že uvidím?

Vykročím do noci, ale Viktorův pohled mě pronásleduje jako hořící značka. Ty oči, když mě zahlíd – překvapení, strach a pak… nic. Jako by mě vůbec neznal.

Otočím se ještě. Do pornokina vešel další chlap.