Vždyť i Raj si zaslouží muže, jako je tady Toníno

Kdo byla ta Lili? Inu, byla jedna Veronika.

Vlastně byly Veroniky dvě. S jednou jsem si hrával na doktora v dětství a strkal jsem jí stéblo trávy do její lasturky.

Nikdy jsem to slovo nepoužil, tak může působit nepatřičně. Upřímně, kdybych použil jakékoliv jiné slovo, bylo by to stejné. Nejsem zběhlý v pojmenování ženských klenotů. S těmi mužskými je to o poznání lehčí.

A pak byly i dva filmy – Veronika se rozhodla zemřít a Dvojí život Veroniky. A milovníci těchto dvou filmů se potkali v píseckém kině Portyč na filmu Tanec v temnotách. A tak nějak začalo zvláštní přátelství, které probleskuje příběhem Besame mucho. Jenže v knize PNVNY je v postavě Lili namícháno z obou žen – z Martiny, i z Veroniky.

Víc než film Dvojí život Veroniky mám rád od Krzysztofa Kieślowského jeho Modrou. Ta mě oslovovala tehdy a oslovuje mě i dnes. Na La double vie de Véronique si musím vytvořit náladu, Modrá mě svou náladou vtáhne a postavě Julie, kterou hraje Juliette Binoche, rozumím víc a je mi v něčem podobná. Martina ale obdivovala Irène Jacob jako Veroniku – a tak jsem ji obdivoval taky.

*

Takže, kdo byla ta Veronika? Žena s potrhlým osudem, kterou dokonale vystihuje moje báseň:

POTRHLÝ

Pan se na ni díval dírkou,
ne větší než filtr cigarety,
posunoval si brýle výš,
stíral čůrky potu z čela.

A když ji později potkal,
zeptala se: „Je možné hrát
na piano a cítit se potom provinile jako -“ a nedořekla.

Onanie mu létala hlavou
jako potrhlý penis v kalhotech.
Aniž by otevřel kabát,
cítil se jako ona, když hraje na piano.

– tedy odpověď zní: „Ano.“

6.10.2003., 20:14, Televizní věž – Praha

„Pan je hlavním hrdinou mé sbírky sebeklamu Boy of cum. Putujeme s ním – je průvodce životem, prožíváme s ním to, co prožívá on. Setkáváme se s lidmi, se kterými se on setkává. Cítíme bolest, kterou cítí on.

Ale proč se jmenuje Boy of cum? Cum je prvopočátek našeho života, má pronikavou vůni, hořkou chuť, je příměrem pro život. A tak si cum stejně můžeme vychutnávat, krmit se jí. Jenže se nesmíme nechat omámit, je to jako pít krev – žaludek to nesnese a nutí nás to na zvracení – a to je pak ten sebeklam.

Nevím, kam nás dovede, i Pan je omylný člověk, schází na špatnou cestu. Ale víc se neptá sám sebe, proč žije život takový, jaký žije.

Pochopte Pana, jeho život a básně, to není něco neměnného – je to neustálý pohyb, a proto verše měním, přepisuji, dávám jim nový tvar. A nejčastěji – přeskupuji – protože tak srovnám jeho život, dávám mu smysl a řád.

To nám přeci nejvíc chybí – v dnešní době.“

5.10.2003 – poznámky k básnické sbírce

Veronika byla přesně ten typ dívky, ženy – na kterou byste se mohli dívat tou dírkou, jako se na ni díval Pan, a přenášet na ni všechny své fantasmagorické sny – a Veronika by vám je s nadšením v té době splnila.

Život Veroniky je – určitým způsobem alegorií mé tvorby – kde první význam není podstatný (a ani nedává větší smysl), ale podstatnější je to skryté a méně viditelné.

*

Zatímco Pan schází na špatnou cestu, Milenec Krále noci mě na tu správnou vede.

*

Je místo v Praze, kam rád chodím – je to místo, kde se spojují příběhy mé lásky v jeden. Je to na levém dolním rohu náměstí Míru, říkám tomu pítku Malá newyorská fontána. U podobného pítka se potkávají Finnegan Bell a Estella ve filmu Velké naděje.

Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Díky němu jsem spolknul pýchu nedostatečné znalosti filmů – což byl důvod, zjednodušeně řečeno, proč jsem se nedostal na filmovou vědu v Olomouci, ani později na FAMU. Neměl jsem nikdy tolik talentu, kolik bych chtěl. Alfonso Cuarón je můj oblíbený režisér od té doby (zdaleka ale ne jediný).

Scéna od pítka z filmu se pak otiskla do kapitoly Femme fatale v prvním dílu Poslední noci v New Yorku, v Besame mucho, kde Benjamin potkává Lili na večírku doktorky Kováčové. Besame mucho je píseň, která zazní jednak ve filmu Velké naděje, kde ji zpívá Cesária Évora, jednak je to píseň, kterou složili a nazpívali pro můj příběh nikdo menší než…

*

Mark Hickpolen a Wil Lemansch, bratranci, umělecky založení. Poznali jsme se kdysi na sociální síti Orkut, stejně jako jsem se tak poznal se Sabou Riazi, íránskou filmovou režisérkou, což byla jediná žena, kterou bych si byl kdy ochotný vzít a která by si byla ochotná vzít mě. Spojovala nás společná tehdejší záliba v kouření. Ještě v jednom ze svých emailů mi psala, že neví, jestli kašle z cigaret nebo z teheránského smogu.

Saba mi říkávala Ulyssé…

Fakt, že byli Marc a Wil gayové, nám pomohl lépe se skamarádit. Marc a Wil, to byla skupina Coquelux, která působila od roku 2001 do roku 2008 – někdy v roce 2005 se k nim připojil ještě Felipe Reinoso.

Při jedné ze svých pracovních cest Norbertino potkal Marca a Willa. Mně se to ale nepoštěstilo. S politováním musím říci, že v době první vlny koronaviru Marc zemřel. Mé srdce hořce zaplakalo.

Pravdou zůstává, že své srdce jsem rozdával celý svůj život a střípky lásky letěly i k těmto dvěma mužům.

Možná za to může fakt, že za poslední rok znovu vstoupili do manželství oba mí rodiče, a taky to, že je nejistá doba – onemocnění covid-19 silně zacloumalo mou existenční síťkou – a dost možná to zaslechl i Rajneesh.

Neptal jsem se ho, proč to udělal – proč právě teď, ale cítím, že když ne teď – tak kdy jindy? Nepřemýšlel jsem nikdy o tom, že bych si Rajneeshe Pranapati vzal– ale když nad tím tak uvažuji – mnišky se také odevzdávají Kristu.

Já tam žádnou takovou myšlenku neměl. Ale když jsem připíjel Tonínovi a Rajovi na jejich manželství – vhrkly mi slzy do očí, když zaznělo:

„Vždyť i Raj si zaslouží muže, jako je tady Toníno.“

A to je pravda.