V LEON Z BAKŠÍRU
Leon z Bakšíru, tak mu říkali. A když mu tak říkali, znělo to, jako by to jméno bylo jen cedulka přivázaná na šňůrce, kterou lze kdykoli přestřihnout. Stál opodál a sledoval šrumec pod chrámem Aktamo. Déšť už tu dávno uměl téct šikmo, jako by si vybíral strany, a ulice pod chrámem byla jedna kluzká stopa, po níž se roznáší křik rychlejc než zvěst.
Na zemi ještě ležel báckej trák s roztříštěnou hlavou a kolem něj se držel pach kovu, krve a něčeho sladce slizkého, co v Hadžinu patří do běžnýho vzduchu, ale tady v ČenžužejHulii to vypadalo jako drzost. Nad mrtvým bá se už srocovali další, jako se srocuje špína v rohu, když se ji dlouho nikdo neodváží zamést. Leonovi při tom pohledu přešlo po zátylku cosi studenýho, co nebyl déšť.
Kdo by si pomyslil, že je kdy uvidí naživo, proběhlo mu hlavou.
A hned potom, skoro jako by mu tu myšlenku někdo vrazil do lebky zvenčí: ty sis to nepomyslel. Tobě se to stalo. Rozdíl je velkej, jen se tváří malej.
Když před kvíntany pěchoval pytle míckým prachem, na nose mu čněly ostřejší míckové prachovidky pro snazší třídění, nenapadlo by ho, že se kdy dostane do NastrínfátXCémino. O tom se mu ani nesnilo. Bakšír měl svoje sny nízko u země a voněly po pytlovině. NastrínfátXCémino znělo jako slovo z cizího magazínu, co se čte jen v přestupních halách, když čekáte, až vás drážní lajny vyplivnou o kus dál.
Ale už dlouho měl pocit, že ho cosi někam táhne. Nebylo to přání. Nebylo to ani plánování. Byla to ta tupá, vytrvalá síla, co vás vytlačí z místa jako zub jazykem. I kdyby stál jen pod javorpíkem, tak ho to šouplo k honejmbasí. Nevydržel stát na jednom místě. Nešlo o to, že by byl netrpělivej. Byl spíš opatrnej. Jenže opatrnost nic neznamená, když vám někdo přestavuje trasu ještě dřív, než uděláte první krok.
A on to nesnášel. Nesnášel to s takovou čistou, nehezkou přesností, že mu to občas vyrazilo dech. Byl prostě podřízenej tomu, co ho tahalo, a pořádně ho to sralo. Radši by šel do baru. Jenže ne: půjdeš plnit pytle míckým prachem. Kurva, kdo o tomhle kdy snil. Nadával si sám pro sebe, a i v tom nadávání měl pocit, že slova nejsou úplně jeho. Jako by mu je někdo podsouval jen proto, aby měl dojem, že protestuje.
I kdyby chtěl nadávat někomu jinýmu, měl smůlu. Cpát míckej prach do pytlů bylo to nej, nej, nejneoblíbenější povolání na celý FX6Fí a možná v celý Mušremí. A to je jako fakt, to není žádnej vejmysl. Při míckým prachu se vám lepí patro, škrábe krk, a prachovidky se zamlžujou právě ve chvíli, kdy potřebujete vidět. Každej pytel zní jako výsměch. Každej uzel je malý potvrzení, že váš čas patří někomu jinýmu. Proto to tak Leona sralo. On, Leon z Bakšíru, tu pěchuje pytle míckým prachem. No to mě poser!
Jenže mu nepomohlo nic, ani to nadávání. Nadávání se rozplácne o stěnu a spadne dolů, jako když plácnete mokrým hadrem. Takže to časem vzdal. Stal se z něj něco jako poklidnej bojovník, až na to, že nebyl vůbec poklidnej, jen trpně tichej. Ticho u něj nebylo mír, ticho bylo svěrací kazajka. Trpně sledoval, jak mu cosi maže plány a osnovuje svoje vlastní. Vždycky, když si v hlavě postavil věc hezky rovně, přišel pohyb zvenčí a srazil mu ji jako kartonový domek.
Jestli někdy něco chtěl, tak to dokázal do svejch padesáti. A od padesáti dál – šmitec. Ta hranice nebyla číslo, byla to rána. Jako když se zavřou dveře a klika zůstane v ruce. Tak sis, hochu, jako hrál dost a teď budeš makat podle nás. Budeš dělat, co ti řeknem. Hra skončila. Tak nějak to Bakš vnímal. Jo, říkalo se mu Bakš, mezi lidma. Leon už zbylo jen pro něj samotnýho. Už mu tak nikdo neříkal. Nebyl nikdo, kdo by ho jako Leona znal.
A kdykoli se pokusil to jméno vytáhnout na světlo, znělo to ostatním strašně divně a podezřele. Jméno je v některých místech přepych. Končilo to vždycky u toho, že mu řekli: Bakš. Budeš Bakš. Ani to jméno mu nezbylo, spíš mu ho přidělili jako pracovní štítek. Ale co, dokud si ho pamatuje, ví, kdo je. Se zapřením sebe sama nechal všechny, ať si mu říkaj, jak chtěj. Po čase i na to zapomněl, že se jako Leon jmenuje. Jen v meluzínskejch horečkách občas ještě zašeptal svý jméno, ale to bylo tak všechno. A i to šeptání mu znělo cize, jako by ho říkal někdo jiný z druhý strany stěny.
Takže Leon byl pryč. A zbyl jen Bakš. A Bakš mohl bejt kdokoliv. A to byla možná pointa. Aby se z něj stal kus výbavy, která se přesouvá bez řečí.
Asi to tak chtěli. Asi chtěli, aby se vzdal svýho jména. Proč by jinak nemohl mít jméno, jaký chtěl. Ale jaký jméno. O čem to tu vůbec přemýšlí. Když mu do hlavy vejde tahle otázka, hned za ní se přisune druhá: kdo mu ji tam poslal. A to už je taková únava, že se mu ani nechce odpovídat.
A tak jak šel čas, bylo míň a míň z Leona a víc z Bakše. Po pár kvíntanech v NastrínfátXCémino nebylo památky po Leonovi ani co by se do vrásky vešlo. Už s ním hejbali jak po šachovnici. Ne že by viděl šachovnici. Viděl jen pole, na kterých se ocital, a věděl, že mezi polema není jeho volba. Musel zmizet celý on a musel se dát celý k dispozici. Celé své bytí podřídil tomu, co jím hejbalo.
Ale když se řekne podřídil, zní to skoro jako by to byl akt svobodný vůle, což tak docela nebyl. Něco ho k tomu nutilo a on se podřídil, protože nešlo té síle… asi tak to bylo… ani víc… nejde… ta… síla… A v té rozsekané větě bylo přesně to, co mu dělali: rozsekávali mu i řeč.
Prostě tak to je. Jako zlá nemoc. Zavázala Bakšovi jazyk. Jazyk, kterej kdysi uměl říct víc než „jo“ a „ne“. Teď to bylo jen jedno slovo, které se dá použít na všechno, protože je na všechno stejně prázdný.
Jak se jmenuješ. Bakš.
Co tu děláš. Bakš.
Na souhlas, na rozloučení. Bakš.
Neviditelná síla ho nastrkávala všemožně do různejch situací, aby v nich sehrál svou roli, a postarala se i o to, aby nic neprozradil nebo neřekl něco navíc. Něco navíc bylo nebezpečný. Něco navíc by mohlo být jeho. A to bylo právě to, co se nesmělo stát.
Oči mu ale zůstaly. Oči, které věděly. Oči, které – kdyby mohly – všechno by řekly. A i proto oči byly zkaleny. Ne, že by Bakš o oči úplně přišel, ale neměl do všeho vidět. Někdy viděl dvojitě, někdy jedním okem do dálky, druhým do blízka, aby se nemohl soustředit na to, co před ním stojí. A když se soustředil přesto, přišla bolest za očima, taková ta tichá, co vás donutí uhnout pohledem.
A tak se stalo, že se přichomejtl k chrámu Aktamo. Jenže oni moc dobře věděli, že to nesmí bejt podezřelý. Podezřelý je v ČenžužejHulii každý, kdo vypadá, že ví, kam jde. Tak mu dali jinou trajektorii. Nechali ho tahat vozejk okolo, lomozit tam, vyvádět bordel, bydlet v kanálu, smrdět, čpít a zkšmínit se snad půl roku. Musel se stát něčím jako inventář toho místa. Musel tam zapadnout. Když ho někdo viděl, přestal ho vidět hned v příštím pohledu. To je nejbezpečnější druh existence.
A proč. No aby přeci bylo jasný, že zabil NamástPrstý.
Bakš sebou trhl. Ne. Vraha z něj neudělaj. To slovo mu projelo hlavou jako ostrá hrana. Stávalo se mu to často, že viděl, co bude, proč je tam, kde je. Někdy mu to přišlo jako dar, jindy jako trest. Věděl, co po něm chtějí, ale i tohle na něj bylo moc. Proč by měl někoho zabíjet. A navíc NamástPrstý, což je jako dost hustá fícká občanka. Takže já v žádným případě nikoho ne-za—u… ee… bakš… Bakš… já Bakš… Ano. Udělám to.
A přesně v tomhle zlomu se ukázalo, jak ta síla pracuje. Ne přemlouváním. Ne argumentem. Jen tím, že vám slovo „ne“ přestane držet tvar a slovo „ano“ se postaví samo, jako by tam vždycky stálo.
Seděl na zemi se zlomenou rukou. Nevěděl, kdy se mu zlomila. Možná o vozejk, možná o zeď, možná o vlastní tělo. Od oka se mu táhla jedna dlouhá slozlina, usychala, a pak se ulomila. Spadla do prachu a zůstala tam jako malá tyčinka hanby. Bakš byl v apatii. Apatie byla poslední místo, kde mu tu sílu na chvíli nevyrvali z ruky, protože apatie nic nechce.
Když se probral, ruku si srovnal, připevnil k ní trubku, zavázal a pak vydechl. Výdech zněl, jako když z pytle uteče vzduch a pytel zůstane, připravenej na další plnění. Načež si lehl na karton a usnul. Spánek byl jediná dimenze, do níž ho ta síla na chvíli pustila, nebo ho aspoň nechala myslet si, že pustila.
Chtělo by se říct, že je třeba takový osud politovat. No ne. Ale kdyby někdo věděl, co JINAK by ho čekalo za osud, jistě by mu každej přál, aby si mohl vybrat právě takovej, kterej mu byl souzenej – a přidělenej. To je ten místní druh útěchy: ne že je to dobrý, ale že to mohlo bejt ještě horší. Takže žádný strachy. Fícká spravedlnost má dlouhý prsty. A stejně tak fícký vědmy.
Ty moc dobře věděly, proč k chrámu Aktamo přilítaj báčtí trákové. Moc dobře věděly, co za sílu se srocuje u jeho vrcholu z dimenze Moškvensír a věděly taky, co za síly Mušremí sbírá k tomu, aby uchránila sama sebe. Bakš o tom slyšel jen útržky. Útržky jsou bezpečný: nejdou spojit do obrazu, a kdo nemá obraz, nemůže ukázat prstem. Toho času už málokdo měl svou vlastní vůli. Jen poslední zbytky občanů si mysleli, že ještě nějakou mají. Ostatní už jen chodili po svých lajnách a říkali svoje předepsaný věty.
Ale jestli ji ještě někdo měl, byl to ArtFork, jenže ten o tom pro změnu nevěděl. A v tom byl trik, kterej se dělá nejlíp: nechat někoho svobodnýho a nepustit ho k tomu slovu.
Proč ale musela zemřít NamástPrstý. Co komu udělala. Proč zrovna ona. A proč měl bejt Bakš ten, kdo ji měl zabít. Spoustu otázek, na které odpovědi dozajista jsou. Ano, jsou. Na všechny ty otázky. Jenže odpověď se prý jmenuje Výchozí bod. Výchozí bod je odpověď na každou tu otázku. Takhle to zní v hlavě, když vám někdo nechá jen kostru významu a maso vám sebere.
Takže v mefi, kdy se NamástPrstý ocitla před chrámem Aktamo, Bakš tam už byl. Ne viditelně připravenej. Spíš zaparkovanej jako kus inventáře. Vozejk s kartony papíru měl opřenej tak, aby nevadil. Smrděl, čpěl, byl přesně takovej, aby ho oči přeskočily. A přesto jeho oči nezapomněly, co mají vidět.
NamástPrstý přišla a v tom příchodu bylo něco, co se nedalo splést. Ne hlasitost. Spíš to, že prostor kolem ní na okamžik ztichl. Jako by i déšť na chvilku přibrzdil. Bakš cítil, jak se mu v ústech suší jazyk. Síla v něm se napnula, jako když se v techokotu rozjede pohotovostní režim, jen bez techokotu a bez možnosti to vypnout.
A když NamástPrstý padla k zemi, Bakš vykřikl jméno: ArtFóóórk. Vykřikl ho tak, aby ho bylo slyšet, a zároveň tak, aby to znělo jako spontánní pravda. Tvorové se otáčeli a koukali, kde – kde je ten ArtFork. Někteří se rozhlíželi s chutí. Jiní s panikou. Někdo se začal smát, protože šok se někdy přestrojí za smích. A někdo už v tu chvíli měl hotovej příběh.
„Zabil ji!“ křičel Bakš dál.
Vznikla panika. Jeden pobíhal k druhýmu, nikdo nevěděl, co dělat. Jestli někam dát vědět, jestli se skrýt nebo co jako. Panika má ráda otázky, protože otázky zdržují a zdržování dává prostor těm, kdo už dávno vědí, co se má stát.
A Bakš si jen sedl a opřel se zádama o vozík s kartony papíru a zhluboka vydechl. Nebylo to poprvé, co mu do šmakadel vložili slova, kterým nerozuměl. Jména, který neznal. V tom výdechu bylo něco jako omluva, ale omluva bez adresáta je jen další prázdno.
Na místě se nejdřív objevili podlackové, zajistli prostor, a po nich samozřejmě hokenšíři. Přiběhli s tou svou jistotou, co se tváří jako pořádek. Nikdo si ale Bakše zavšivenýho nevšímal. Plán se vyved. Síla, co? Všechno se dělo tak, aby to vypadalo jako náhoda, a přitom to mělo přesný hrany.
Za chvíli bylo jasné, že vrahem NamástPrstý je ArtFork. Rozkřiklo se to rychle. Konec konců myšlenkoidní tratě fungovaly dobře. Přenášelo se to rychlejc jak kavantárská sněť. Ta přirovnání si našlo cestu samo, jako by si města navzájem půjčovala svoje nejhorší věci pro lepší šíření.
Bakš seděl pořád na stejným místě a koukal, jak se svět přeskupuje. Nad chrámem Aktamo se dál srocovaly tráčí stíny. Vědmy někde něco věděly. Spravedlnost někde natahovala prsty. A Bakš byl jen bod, který to odstartoval a zároveň o tom nevěděl nic víc, než že ho to bolí v hrudní kosti, i když mu tam nikdo nic nevyřezal.
ArtFork balil svejch pár švestek do tenkýho flítru, když tu mu přišla ta myšlenka znovu. Ještě to neustalo. Fícká spravedlnost má dlouhý prsty. Fícký vědmy toho vědí hodně. Tak proč zapletly ArtForka do týhle zpropadený hry. I ta spravedlnost. I ty vědmy. Bakš o tom slyšel v útržcích, které se mu lepily na patro jako míckej prach. Jenže útržky se nedají vyplivnout tak, aby se na nich nedalo poznat, odkud jsou.
ArtFork nevěděl nic – nic o vyšším plánu síly Mušremí na záchranu celé galaxie. Nevěděl ani nic o tom, že on sám má ještě něco jako svobodnou vůli, ale že musí bezpodmínečně odletět na ostrov. A kdyby NamástPrstý žila, nikdy by FX6Fí, potažmo město Nastrínfát1589XCémino, neopustil. To byl další kus skládanky, který někdo posunul na místo a tvářil se, že to tak vždycky bylo.
Proto NamástPrstý musela zemřít.
Ale kdo ji zabil. Honilo se hlavou ArtForkovi. Odpověď byla zároveň blízko i daleko, jako zvuk, který slyšíte přes stěnu, ale nerozeznáte slova, ať děláte, co děláte. Odpověď musí najít. A něco mu říká, že ostrov je místo, kde svou odpověď najde. Někdy najdeme odpověď na nepravděpodobných místech.
Bakš tohle „něco“ neznal. Bakš znal jen tah, který vás vezme za zátylek a přenese vás o pole dál. Teď stál opodál pod chrámem Aktamo, díval se na mrtvýho báckýho tráka a na ty živý, co se srocovali nad ním, a věděl, že Výchozí bod už běží. A že jeho jazyk bude dál říkat jen to jediné slovo, které mu nechali. Bakš. Bakš. Bakš. Několik hodin, nebo dní, už nevěděl, se v něm střídaly dvě podoby ticha. Jedno ticho bylo prázdné. Druhé ticho bylo plné čekání.