KAPITOLA 3: Můj sladký Petr

Žaneta chtěla po večeři zůstat u stolu.

„Ještě sklenku,“ řekla a pootočila prázdnou sklenicí od vína. „Nebo dvě.“

Markéta ji podpořila. Objednaly si dezert a začaly probírat plán na zítřek. Petr poslouchal, přikyvoval, ale myšlenkami byl jinde.

„Jdu na bar,“ řekl, když se v hovoru objevila mezera.

Žaneta se na něj podívala.

„Telefon.“

Pochopila. Nebo se tvářila, že pochopila. V každém případě nic nenamítala.

Lounge byl plný.

Víc než předchozí večer. Lidé seděli u nízkých stolků, stáli u baru nebo se opírali o zábradlí terasy obrácené k moři. Na stolech hořely svíčky. Sklenice se leskly v tlumeném světle. Hlasy splývaly v jeden souvislý šum.

Petr se zastavil hned za vchodem.

Radúz hrál.

Seděl u klavíru zády ke dveřím. Petr nejdřív uviděl ramena v tmavém saku a potom ruce pohybující se po klávesách.

Nehnul se.

Číšník s tácem do něj málem narazil.

„Sorry.“

Petr ustoupil ke stěně.

Nechal projít skupinu hostů, kteří hledali volný stůl, a teprve potom zamířil k baru. Posadil se na stoličku, odkud měl výhled na celý prostor.

Radúz se neotočil.

Hrál něco, co Petr neznal. Pomalu, klidně jako člověk, který si nemusí nic dokazovat.

Barman přišel mlčky a Petr ukázal na Guinness u kohoutku.

Díval se na Radúzova záda.

Byl to on.

Stejná postava. Možná trochu širší v ramenou, nebo se mu to jen zdálo. Vlasy měl kratší než minule, ale to mohlo být světlem. Hrál, jako by uplynul týden.

Ale uplynul celý rok.

Celý rok, během kterého se Malta proměnila v místo, které existovalo jen ve zprávách. Fotky žádné neměl. Ty nikdy nepořizovali. Zůstaly jen zprávy, které smazal, a číslo uložené pod jménem, které nic neprozrazovalo.

Guinness přišel.

Petr se ho dotkl, ale nenapil se.

Radúz dohrál skladbu.

Na okamžik bylo slyšet jen cinknutí sklenice někde u baru a šum rozhovorů. Nikdo netleskal. Tady se netleskalo. Hosté pokračovali v hovorech a Radúz začal hrát další skladbu.

Petr vytáhl telefon. Od šéfky nic. Zase ho odložil.

U baru si mezitím sedl starší pár. Žena si prohlížela jídelní lístek, muž sledoval Radúze s výrazem člověka, který si není jistý, odkud ho zná. Petr ten pocit znal.

Radúz se otočil, když si přestavoval noty. Jen na okamžik. Petr zahlédl profil, lehce zarostlou bradu a stejný nos, který by poznal okamžitě, i kdyby ho potkal na druhém konci ostrova. Pak se Radúz znovu obrátil ke klavíru.

Petr se napil. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že se jejich pohledy vůbec nesetkaly. Možná ho Radúz neviděl. Možná ho nepoznal. Možná ho poznal a nedal to najevo. Nevěděl, která z možností je horší.

Radúz hrál dál a lounge kolem nich šuměl jako předtím. Petr seděl u baru a díval se na jeho ruce pohybující se po klávesách.

Přijel sem s manželkou a dcerou. Čekala ho pracovní schůzka. To všechno byla pravda. Jen ne celá.

* * *

Radúz přešel do jiné skladby bez pauzy.

Petr sledoval jeho ruce. Levá zůstávala níž, pravá se pohybovala po klávesách lehčeji, jako by si hledala vlastní cestu. Nebylo na tom nic zvláštního. Hrál pro místnost, ne pro nikoho konkrétního.

A přece.

Petr se otočil k baru a zavolal na barmana. Potřeboval mít něco, čím se zaměstná. Objednal si vodu, i když ji nepotřeboval.

Za jeho zády hrál Radúz dál.

Starší pár u baru se přesunul ke stolku. Přišla skupinka lidí v plážovém oblečení, přestože venku už se ochladilo. Jeden z nich si telefonem krátce natočil místnost. Petr instinktivně natočil tvář stranou.

Pak Radúz přestal hrát.

Petr to zachytil dřív, než si to stačil pojmenovat. Ticho bylo jiné než obyčejná pauza mezi skladbami. Radúz sáhl po sklenici s vodou na okraji klavíru a napil se. Pomalu. Jako by si tu chvíli mohl dovolit.

Otočil se k místnosti.

Petr přesunul pohled na barový pult.

Barman utíral sklenice. Jednu po druhé. Stejným pohybem. Petr ho sledoval, jako by právě tam bylo všechno, co ho zajímá.

Radúz přejel pohledem přes bar.

Petr to věděl, aniž by se otočil. Cítil ten pohled na sobě dřív, než si dovolil zjistit, jestli tam opravdu je.

Zůstal sedět.

Radúz se vrátil ke klavíru.

Začal hrát znovu. Tentokrát pomaleji. Petr tu skladbu neznal, ale něco v ní ho nutilo nehýbat se. Přišel si sem zavolat. Telefon byl tichý a on tu pořád seděl.

Barman mu bez ptaní vyměnil sklenici za čistou.

Lounge se po chvíli trochu vyprázdnil. Přišly dvě ženy a sedly si ke stolu blízko pianisty. Jedna z nich se na Radúze usmívala pokaždé, když zvedl hlavu. Radúz jí úsměv nevrátil. Hrál dál.

Petr se otočil.

Nestihl to zastavit. Bylo to stejně automatické, jako když se člověk otočí za vlastním jménem, i když si není jistý, jestli ho někdo opravdu vyslovil.

Radúz právě přejel pohledem místnost.

Tentokrát se jejich oči setkaly.

Netrvalo to ani vteřinu.

Radúz nijak nezareagoval. Nezastavil se. Nepokazil jediný tón. Pokračoval v pomalé skladbě a pohledem přešel dál, ke stolku u okna, ke skupince u baru.

Petr se otočil zpátky.

Nebyl si jistý, co viděl. Poznání. Výčitku. Klid. Nebo jen pohled pianisty, který občas musí zvednout oči od klavíru, aby místnost neztratila dojem, že hraje i pro ni.

Rok byl dlouhý.

A zároveň nestačil na nic.

Petr položil ruce na barový pult. Dlaněmi dolů, prsty rovně. Staré cvičení. Před mnoha lety ho to naučil řečnický trenér: když nevíš, co s tělem, zastav ho. Nepohybuj rukama. Nepospíchej. Působ, jako by sis byl jistý.

Tehdy to pomáhalo.

Teď ne.

Radúz dohrál skladbu. Tentokrát se ozval potlesk. Jen několik hostů u stolků, nic velkého. Jedna z žen poblíž klavíru tleskala déle než ostatní. Radúz se lehce uklonil, skoro neznatelně.

Pak vstal.

Přesunul noty. Upravil si sedátko. Drobná gesta, která znamenala přestávku.

Petr věděl, co přijde.

Radúz se otočil od klavíru a poprvé za celý večer prošel místnost pohledem přímo. Už ne jako pianista, který jen sleduje prostor mezi skladbami.

Zastavil se na Petrovi.

Tentokrát déle.

* * *

Radúz se vrátil ke klavíru.

Chvíli seděl nehybně, ruce v klíně, jako by si potřeboval vzpomenout, kde skončil. Pak položil prsty na klávesy a začal hrát úvod, který Petr neznal.

Žaneta právě něco říkala Markétě. Petr zachytil jen konec věty, něco o zítřejším programu. Markéta odpověděla jednoslovně a dál se dívala do telefonu. Lounge se mezitím vrátil ke svému rytmu. U okna se někdo zasmál, číšník nesl dva drinky ke stolu na terase a za barem zacinkalo sklo.

Pak Radúz otevřel ústa.

Petr to nečekal. Za celý minulý pobyt ho nikdy neslyšel zpívat. Hrát ano. Hodiny a hodiny. Sedával tehdy u stolků nebo na terase a poslouchal klavír, který se míchal s hlasy hostů a šuměním moře. Ale zpívat ho nikdy neslyšel.

Hlas byl nižší, než by čekal. Nebyl dokonale uhlazený. Na některých koncích vět lehce zdrsněl, jako by mu na tom nezáleželo. Možná právě proto zněl skutečně.

V okně ti kvetou bílé orchideje, nahé je ráno, voda tiká z konvičky.

Žaneta zvedla hlavu. Markéta odložila telefon vedle sklenice a zadívala se směrem ke klavíru. Petr cítil, jak mu srdce udělalo jeden nepravidelný úder.

Napsal jsi první „ahoj“ přes insta koleje, a od té chvíle kradeš mi půl noci.

Napil se piva. Chutnalo najednou hořčeji než před chvílí.

Radúz se nedíval jejich směrem. Hleděl někam nad noty a hrál s klidem člověka, který se nesnaží získat pozornost místnosti, protože ji dávno má. Petr si uvědomil, že ho vlastně nikdy neviděl takhle. Znal ho z rozhovorů, z pozdních zpráv, z procházek podél moře. Tohle byl někdo jiný. Někdo, kdo dokázal sedět u klavíru a bez námahy zaplnit celý prostor.

Petře, Petře, tvůj hlas je med a světlo v tmách.

Petr na okamžik přestal dýchat. Pak se nadechl a přinutil se pohnout rukou, aby si připadal normálně. Věděl, jak se jmenuje. Petr. Na světě byly tisíce Petrů. Jméno v písni samo o sobě nic neznamenalo. Mohla to být náhoda. Mohla to být vzpomínka na někoho jiného. Mohlo to být cokoliv.

Jenže Radúz ho před chvílí viděl.

Nebo ne?

Petře, Petře, nejsi můj — a stejně tě mám.

Srdce mu bušilo rychleji. Podíval se na Žanetu. Seděla opřená o lokty a poslouchala. Nevypadala překvapeně ani pobaveně. Jen soustředěně. Právě to ho znervózňovalo nejvíc. Kdyby se zasmála, kdyby něco poznamenala, bylo by to jednodušší. Místo toho jen poslouchala.

Zprávy jak vlaštovky vrací se zas.

Markéta se nepatrně usmála. Takovým tím úsměvem, který člověk neplánuje a který se objeví dřív, než si ho stihne uvědomit. Petr si najednou připadal absurdně starý. Markéta poslouchala písničku. Žaneta poslouchala písničku. Celý lounge poslouchal písničku. Jen on seděl uprostřed toho všeho a snažil se zjistit, jestli se svět právě nezměnil.

Petře, Petře, zůstaň mi v telefonu, medový hlas.

Radúz zpíval dál a Petr sledoval jeho tvář přes místnost. Světlo lampy dopadalo na jednu stranu obličeje, druhá zůstávala ve stínu. Vypadal starší než před rokem. Nebo možná klidnější. To bylo možná horší. Klid mu vždycky slušel.

Tvoje tělo mluví, i když je věta němá…

Petr odtrhl pohled a znovu se napil. Rozhodl se, že text neposlouchá. Rozhodl se, že se zeptá Žanety, jestli chce další víno. Rozhodl se, že bude sedět u stolu se svou ženou a dcerou a nebude přemýšlet o člověku u klavíru.

Jenže číšník byl zrovna na druhém konci místnosti a Radúz začal refrén znovu.

Petr se opřel o opěradlo a poslouchal dál. Uvědomoval si, jak směšně to celé musí vypadat. Přiletěl na Maltu s rodinou, čekala ho pracovní schůzka, měl být součástí úplně jiného příběhu. A přesto nedokázal odtrhnout pozornost od člověka sedícího u klavíru.

Možná právě proto, že Radúz vypadal, jako by se za ten rok nic nezměnilo.

A Petr věděl, že u něj se změnilo všechno.

* * *

Radúz dohrál poslední skladbu a místnost zareagovala potleskem. Někdo u baru zahvízdal. Radúz pokývl hlavou, zavřel víko klavíru a na okamžik zůstal stát vedle něj.

Petr si říkal, že teď skončí večer. Že se zvednou, vrátí se na pokoj a všechno zůstane tam, kde to bylo před hodinou.

Jenže nic nezůstalo tam, kde bylo před hodinou.

Žaneta si začala ukládat věci do kabelky.

„Počkej,“ řekla Markéta. „Já si dojdu na záchod.“

Radúz mezitím prošel mezi stoly směrem k baru. Když byl přibližně v polovině místnosti, zvedl hlavu.

Jejich pohledy se setkaly.

Petr se zastavil. Přesně ten pocit, který člověk zažije ve chvíli, kdy se něco dlouho představovaného náhle stane skutečností.

Radúz nepatrně kývl.

Petr vstal.

Později si nedokázal vybavit, jestli se rozhodl vědomě. Měl pocit, že prostě zjistil, že stojí.

Sešli se u prázdného vysokého stolku mezi barem a klavírem.

„Tak jsi přijel.“

Radúz to řekl klidně.

Petr měl připravených desítky vět. Během posledního roku si představoval různé verze tohohle okamžiku. Ve chvíli, kdy stál naproti němu, nezůstala ani jedna.

„Jo.“

Radúz se krátce pousmál.

„Nevěřil jsem tomu.“

„Já taky ne.“

Znělo to hloupě. Nebo možná ne. Petr už nedokázal posoudit vůbec nic.

Kolem nich prošel číšník s tácem. Někde za jejich zády se někdo hlasitě rozesmál. Lounge dál žil svým životem a právě to Petrovi připadalo nejpodivnější. Jako by se nic nestalo.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Dobře.“

Radúz se napil vody.

„A ty?“

Petr chtěl říct něco normálního. Něco jednoduchého. Místo toho jen pokrčil rameny.

„Taky dobře.“

Oba věděli, že to není odpověď.

Na okamžik se rozhostilo ticho.

Petr si znovu vybavil refrén.

Petře, Petře, tvůj hlas je med a světlo v tmách.

Najednou mu připadalo absurdní, že tu stojí a baví se o ničem.

„Přijel jsi s rodinou?“

„Jo.“

„Žena a dcera?“

„Jo.“

Radúz přikývl.

„To je dobře.“

Petr nevěděl proč, ale právě tahle věta ho zasáhla víc než cokoliv předtím. Možná proto, že v ní nebyla žárlivost. Nebyla v ní výčitka. Nebylo v ní vůbec nic, čeho by se mohl chytit.

Jen obyčejná věta.

A obyčejné věty bývají někdy horší.

Přes Radúzovo rameno zahlédl Žanetu. Stála u stolu s kabelkou přes ruku a čekala. Nedívala se na ně nepřetržitě, ale čas od času jejich směrem stočila hlavu. Nedokázal odhadnout, co si myslí.

Možná nic.

Možná všechno.

„Nechci tě zdržovat,“ řekl Radúz.

Petr si uvědomil, že vlastně neví, jak dlouho tam stojí. Minutu? Tři? Deset?

„Jasně.“

„Tak se uvidíme.“

„Jo.“

Potřásli si rukou.

Tentokrát normálně.

Radúz se otočil a zamířil k baru.

Petr ještě chvíli zůstal stát. Díval se za ním a snažil se pochopit, proč se po tom rozhovoru cítí ještě hůř než před ním. Celý rok si představoval, že až ho uvidí, něco se vyjasní. Místo toho měl pocit, že je všechno ještě méně určité než předtím.

Když se vrátil ke stolu, Markéta už byla zpátky.

„Ty ho znáš?“ zeptala se Žaneta.

Petr si sedl a sáhl po téměř prázdné sklenici.

„Potkali jsme se tu minule.“

Žaneta přikývla. Nezeptala se na jméno ani na nic dalšího. Jen si přehodila kabelku na druhé rameno a podívala se směrem ke dveřím lounge, jako by tím byla věc vyřízená.

Petrovi právě tohle připadalo nejhorší.

Kdyby se vyptávala, mohl odpovídat.

Kdyby se zasmála, mohl se zasmát taky.

Místo toho neřekla nic.

A on nedokázal přestat přemýšlet, jestli mlčení znamená nezájem, nebo něco úplně jiného.

* * *

Pokoj byl tmavý. Žaneta ležela pod přikrývkou otočená ke zdi. Petr neslyšel, jestli spí.

Sundal si boty u dveří a pověsil košili přes opěradlo křesla. Okny pronikalo světlo z promenády, slabý oranžový pruh přes podlahu. Šel se napít vody. Sklenice na nočním stolku cinkla hlasitěji, než čekal.

Žaneta se nepohnula.

Sedl si na kraj postele a zůstal tak. Poslouchal vlastní dech a vzdálený hluk ulice za žaluziemi.

Petře, Petře, tvůj hlas je med a světlo v tmách.

Nechtěl na tu větu myslet. Právě proto se vracela pořád stejně.

Vzal telefon. Obrazovka ho oslepila, zavřel jedno oko a chvíli čekal, než si zvykne. Nic nového. Šéfka mlčela. Radúz nepsal. Jen pracovní mail, který neotevřel.

Odložil telefon displejem dolů.

Radúz mu dneska potřásl rukou. Normálně. Jako člověk, který někoho potkal po delší době a nechce z toho dělat víc, než je nutné.

To je dobře.

Petr si tu větu vybavil přesně. Tón, krátkou pauzu před ní, Radúzův pohled ke stolu, kde čekala Žaneta.

Nebyla v tom výčitka. Nebyla v tom touha. Nebylo v tom nic, čeho by se mohl chytit.

Právě to mu vadilo.

Přešel k oknu a prstem odtáhl žaluzii o pár centimetrů. Dole na chodníku stálo několik turistů. Fotili zábradlí a moře za ním, jako by právě tam bylo něco, co se ráno ztratí. Jeden z nich se zasmál a ostatní se přidali.

Petr žaluzii pustil.

Žaneta se v posteli obrátila na záda. Petr ztuhl, ale ona si jen upravila polštář a otočila se na druhý bok. Její dech zůstal pravidelný.

Spala.

Nebo to aspoň tak vypadalo.

Petr vyšel na balkon a zavřel za sebou skleněné dveře. Moře bylo v noci černé, jen daleko u horizontu blikala světla lodí. Opřel se lokty o zábradlí.

Před rokem by čekal na zprávu. Radúz nikdy nepsal moc. A právě proto si Petr pamatoval každou zprávu víc, než bylo rozumné.

Dnes nepsal vůbec.

Po písni. Po pohledu. Po větě, která měla znít obyčejně a nezůstala obyčejná ani minutu.

Petře, Petře, nejsi můj — a stejně tě mám.

Možná si to celé přisuzoval.

Možná ne.

Nejhorší bylo, že nedokázal rozhodnout ani jednu z těch možností.

Sáhl do kapsy. Telefon byl pořád prázdný.

Vrátil se dovnitř, lehl si na záda a zůstal s otevřenýma očima. Strop byl bledý a rovný.

Radúz řekl, že je dobře, že přijel s rodinou.

Žaneta se na nic neptala.

Telefon mlčel.

A Petr ležel mezi těmi třemi věcmi jako mezi body, které se jednou možná spojí do obrazce, ale zatím z nich byla jen tma.