Kapitola 3 – After you left

Ráno přišlo znovu.

A pak znovu.

Hamburger se probudil ve čtvrtek — nebo ve středu, nebo v pátek. Dny začaly splývat tak, že každý měl stejnou barvu. Šedivě plísňovou. Šedivý Hamburk, šedivý pokoj, šedivý vzduch v kuchyni. I káva měla najednou šedivý charakter, jako by ztratila vůni, jako by parfém jeho dne odešel spolu s Dominiquem.

Ležel a díval se na zlatou linku na stropě.

Byla tam pořád. Nezmizela přes noc, nezacelila se, nevybledla. Zlatý proužek tam, kde výmalba odskočila od trámu. Hamburger na něj koukal a říkal si, proč ho vlastně nepřemaloval hned. Tehdy, když ho poprvé zaregistroval. Tehdy, když Dominique řekl, že vypadá jako záměr.

Přemaluje ho.

Ne teď, ale přemaluje.

Vstal, šel do koupelny. Pod sprchou stál příliš dlouho. Voda mu dělala dobře. Hamburger pod ní stál a snažil se na nic nemyslet. Jenže místo toho přicházely konkrétní věci: prázdný hák v chodbě, druhý hrnek schovaný vzadu ve skříňce, plechovka s Dominiquovým espressem.

Pořád tam byla.

Hamburger ji nepřesunul, nevyhodil, neschoval.

Proč taky.

Bylo by to příliš konečné, příliš brzy, příliš jako přiznání. Ta plechovka se zlatým víčkem patřila k věci, která skončila, a vyhodit věc, která skončila, vyžaduje vědět, že skončila. Hamburger to věděl, ale cítil to v těle úplně jinak. A hlava není zrovna napřed proto, že má pravdu. Jede na setrvačník. Tělo vždycky vědělo pomaleji, ale za to víc správně.

Sprcha zchladla a Hamburger ji vypnul.

Chodil po bytě v ručníku a nic nedělal. To bylo nové — tahle schopnost nedělání. Ještě před týdnem měl strukturu. Trénink, snídaně, plánování, lidé, místa, pohyb. Teď byl jen byt. V bytě byl on. A v něm prázdné místo ve tvaru orgánu, o kterém věděl všechno a který nedokázal opravit.

Fotbalový míč stál na parapetu.

Hamburger se na něj podíval. Tmavě modrý, trochu sešlapaný na jednom místě. Zleva, tam, kde měl tendenci kopat z forhendu. Koupil ho, když ještě trénoval vážně, ještě předtím, než se do Hamburku přestěhoval natrvalo. V době, kdy tělo mělo jiný řád a každý den byl fyzicky smysluplný.

Teď tu míč stál ve výklenku jako předmět z jiného života. Z verze Hamburgera, ke které se nedalo úplně vrátit.

Přešel kolem něj.

Oblékl se. Ne tak výrazně jako předchozí den. Tepláky, mikina, teplé ponožky. Domácí oblečení pro člověka, který nikam nejde.

V kuchyni otevřel lednici. Byla napůl prázdná. Tady bydlí člověk, který teď nenakupuje. Vajíčka. Starý sýr. Jogurt dva dny po datu spotřeby — Hamburger ho převalil v ruce. Byl v pořádku. Prošlý jogurt nebyl jeho největší problém. Máslo. Uvařená miska rýže. Půlka pomeranče zabalená do igelitu. Žádné ovoce, žádné věci, ze kterých se vaří skutečný oběd.

Smíchal máslo s rýží, posolil a namazal si rozkrojený rohlík. Čekal na vejce. Kdyby měl energii navíc, zasmál by se, že má první domácí sushi.

Stál u sporáku, míchal vejce na pánvi a sledoval, jak se bílky mění z průhledných na bílé. V bytě bylo ticho jako vždycky, Hamburk venku byl tichý jako vždycky a pánev syčela.

Ticho v bytě bylo jiné než ticho v docích.

V docích bylo prosté: vzduch, voda, vzdálený strojní hluk. Tady bylo plné. Plné nepřítomností.

Snědl vejce u okna. Zakusoval sushi rohlík, pěkně ho ozdobil pomerančem, jen co je pravda.

Díval se na ulici pod sebou. Dvě ženy s kočárkem, starý pán se psem, cyklista v reflexní vestě. Každý měl směr. Každý věděl, kam jde. Hamburger jedl vejce z vidličky a říkal si, že právě v tom je problém s Hamburkem: Hamburk nezastavil krok proto, že jeden člověk odešel. Byl příliš velký, příliš fluidní, příliš zvyklý na pohyb.

Hamburger chvíli stál v tichu.

Dojedl. Ještě sledoval dění na ulici a teprve pak odnesl talíř do dřezu a zůstal stát u linky. Před ním byla skříňka, pootevřená, plechovka s Dominiquovým espressem za sklem.

Zavřel skříňku.

Pak ji znovu otevřel.

Pak ji zase zavřel.

Vzal telefon ze stolu.

Bylo asi poledne.

Seděl na pohovce s telefonem v ruce a na displeji měl otevřené prázdné vyhledávací pole. Nic do něj nezadal. Jen koukal na bílý obdélník a za ním na tapetu telefonu — abstraktní, modrobílou, bez kontextu, nastavenou před měsíci náhodně, protože mu přestala vadit.

Co vlastně chce vědět?

Vlaky do Prahy.

Zadal to dřív, než si stačil položit otázku proč. Ruka to udělala. Hlava ji dohnala až potom a řekla: aha. Praha. Dobře.

Výsledky ho zahltily rychle. Jízdní řády, vlakové společnosti, autobusy, letiště. Možnost přes Berlín, možnost přímým spojem, různé časy, různé ceny. Hamburger roloval. V hlavě neměl plán. Spíš pocit, který přišel v noci ve 2:45 a pak už se nezmenšil, jen sílil a sílil. Nešlo ho ignorovat, protože okupoval hlavu úplně celou.

Praha.

Proč Praha?

Položil si otázku a odpověděl si poctivě: protože je dost daleko od Hamburku, aby byt nebyl na dohled, a dost blízko aby se druhý den mohl opřít doma zády o zeď. Protože čeština je jeho jazyk, i když jí dlouho nepoužíval. V hlavě mu zněla němčina. Němčina byla jazyk jeho všedního dne od objednávání kávy, nákupů, tréninku, bolesti posledních měsíců. Čeština tak nějak zestárla. Už v ní ani nepřemýšlel. Byla tělesně starší a často musel lovit slova doslova z útrob. Bylo to přesně jako s kobercem v pokoji, o který zakopáváte, protože ho znáte tak dobře, že s ním nepočítáte. A těch drobků v něm, ani vysát to nejde. A ty drobky, to jsou ty český slova. Vidí je, ale zvednout je z těch útrob nejde.

Praha, kde ho nikdo nezná takhle — rozbolavělého a nejistého po eskapádě s Dominiquem.

Klikl na konkrétní spoj přes Berlín, odjezd zítra ráno, příjezd odpoledne. Cena nižší, než čekal. Prosinec před Vánoci, čas, kdy turisté nejezdí, nebo jezdí jinam?

Nekoupil lístek hned.

Zavřel okno a dal telefon na koleno. Seděl tak chvíli. Za oknem plynulo ticho Hamburku. Hamburger jen tak koukal.

After you left, the room stayed warm.

Bylo to jako titulky pod obrazem, který se mu pořád vracel. Plotýnka taky musí nejdřív musí vychladnout, než na ní položíš ruku.

A teprve potom tě čeká cesta.

Mohl byt uklidit. Mohl pečlivě zabalit Dominiqueovy věci — drobnosti, nic velkého, pár knih, jeden svetr v zásuvce, tu plechovku. Mohl je dát do krabice, poslat zpátky nebo odsunout z očí. Dělat to, co lidé dělají, když vztah skončí a prostor taky potřebuje novou podobu!

Jenže uklidit by znamenalo předstírat, že je hotovo.

A hotovo nebylo.

Dominiqueovy věci mohly zůstat. Pokoj mohl chladnout sám. Hamburger v něm nebude a tak nebude narážet na každou věc, která nese stopy jeho vztahu. Pokoj si za tu dobu udělá s tím, co v něm zůstalo, co sám uzná za vhodné. Hamburger se pak vrátí — nebo taky ne. Vrátí se a přemaluje zlatou linku. Vyhodí espresso. Odsune krabici v rohu. Nebo nic z toho.

Ale teď ne. Teď není ten čas. Teď není hotovo.

Vzal telefon znovu do ruky a zakoupil jízdenku.

Udělal to rychle, bez váhání, jako se dělají věci, které jsou správné. Ne okázale správné. Jen tiché, tělesné. Ruka nepotřebovala instrukci.

Jméno. Karta. Potvrzení.

Vlak zítra v 8:24.

Příjezd Praha Holešovice v 15:52.

Zítra.

Nothing dramatic. No screaming goodbye.

Jen jízdenka v e-mailu a kufr, který ještě nestál u dveří.

Odpoledne strávil balením. Zdlouhavě, bez energie, s přestávkami.

Kufr vytáhl ze skříně. Byl příliš velký na jeden týden, ale Hamburger netušil, jak dlouho bude v Praze. Týden. Dva. Měsíc. Nevěděl a odmítal to vědět. Vědět by znamenalo plánovat. A plánovat by znamenalo, že Praha je v plánu. A to nebyla. Praha byl pohyb jeho duše.

Tělo potřebuje jiný vzduch.

Oblečení. Otevřel skříň a díval se dovnitř. Vzal tmavé věci. Věci, které ho dělaly viditelným. Bundu s asymetrickým zipem. Kabát, trochu příliš dlouhý a s vysokým límcem. Teplejší svetr, tmavě modrý, koupený loni v listopadu na trhu v Schanzenviertelu. Kalhoty s lesklým detailem a pár triček k tomu.

Pak přišla vánoční Praha.

Prosinec.

Hamburger s Vánocemi ale neměl dohodu.

Vánoce jsou pro lidi, kteří mají kam jít. Hamburger prakticky kam jít měl. Existuje rodina, přátelé, záchranná síť. Jenže se svátky se vždycky cítil mimo jejich rytmus, mimo jistotu, že svátky jsou bezpečné. Minulé Vánoce trávil tady, v Hamburku, v tomhle bytě. Dominique tam byl a bylo to dobré, nebo -ish, nebo aspoň nebyl sám.

To tehdy stačilo.

Teď byl sám.

A jel do Prahy.

Složil svetr do kufru. Pak složil i tričko a přidal ho taky. Pak přestal přemýšlet a jen skládal — systematicky a bez emocí, jako někdo, kdo dělá úkol, jinak by se nikdy nesbalil.

Nabíječka. Sluchátka. Toaletní potřeby do malé taštičky a taštičku do kufru. Oblečení na spaní.

Knížka.

Sáhl po knize z hromady na příborníku, pak ji zase vrátil. Ne tuhle. Tu mu koupil Dominique. Teď měla jen špatnou vůni okamžiku, kdy mu ji tenkrát podal do ruky.

Vzal jinou, z poličky, náhodně, bez přečtení názvu.

Knížku s černou obálkou.

V pořádku.

Kufr byl plný.

Hamburger si sedl na postel a koukal na to, co v něm leželo. Oblečení, nabíječka, toaletní potřeby, knížka. Dost pro neurčitý pobyt ve městě, kde bude bydlet v hostelu a nebude mít soukromí. Knížka bude dělat dojem, že umí francouzsky, ale to neumí. A číst ji stejně nebude. Jen pro ten pocit, že je zabydlený.

Hostel.

Ještě ho nezarezervoval. Vzal telefon, hledal, vybral místo poblíž Vodičkovy ulice. Centrum. Dostupná cena. Recenze bez extrémů oběma směry. Průměrné místo. Čisté, funkční, anonymní. Místo, kde nemusíte nikomu vysvětlovat, kdo jste a proč přijíždíte.

Hotovo.

Položil telefon.

V pokoji bylo pořád ticho a pořád teplo. Trvalo to dny, jak bylo to teplo houževnaté. Odmítalo vzít na vědomí, co se stalo. Hamburger z něj poslední dny tiše šílí. Pokoj je teplý. Pokoj ví, že tam někdo byl. Pokoj neví, že ten někdo nepřijde zpátky.

Hamburger to věděl jinak než to první ráno. Bez té tělesné opilosti, bez nakloněného pokoje, bez pádu na koberec ve 2:45. Už se to v něm usadilo jako věc, se kterou se jde dál, trochu jako žlučníkový kámen.

Noc před odjezdem.

Hamburger v bytě dělal věci, které lidé dělají, když odjíždí na delší čas. Otočil kohoutek a znovu zkontroloval, že je opravdu zavřený. Zkontroloval sporák. Zkontroloval okna. Dvě zavřená. Třetí v kuchyni trochu pootevřené. Zavřel ho a pak ho zase lehce pootevřel, protože zavřený byt na měsíc bez větrání smrdí. A pak ho zase zavřel.

Kufr stál u dveří.

Hamburger prošel pokojem, za chvíli odejde a s každým krokem byt měnil svůj charakter. V každém kroku loučení. Má vůbec odjíždět?

Koberec. Pohovka. Příborník. Kolotoč za knihami, schovaný, ale Hamburger věděl, kde je. Zlatá linka na stropě. Okno se světly Hamburku za ním.

Postel byla ustlaná. Svlékl se, lehl si. Zavřel oči. Ticho bylo jiné.

Už nebylo tak plné jako první noci. Bylo prázdnější. Jako když se z pokoje odvezou velké věci a zůstane jen ozvěna prostoru. Pokoj byl stále teplý, ale teplo bylo tenčí. Ta vrstva smutku byla snesitelnější. Jako by pokoj konečně začal přijímat, co se stalo. Jako by vzduch pomalu aktualizoval informaci.

Hamburger v polospánku myslel na Hamburk.

Na přístav. Na tmavou vodu a nízké nebe. Na schopnost vody pohybovat se bez pokynů. Na ulici pod oknem. Na staré auto, které tam vždycky parkovalo. Na semafor za rohem, jeho zelená-oranžová-červená-zelená v určitých nocích fungovala jako hypnóza. Na doky, rybí trh v neděli ráno, vůni Alsteru v létě.

Hamburk byl dobré město.

Měl ho rád. Miloval ho způsobem, jakým se miluje místo, které vás formovalo tělesně do morku kostí. Čtyři roky v Hamburku. Se sportem, pak bez sportu, pak s Dominique, pak bez Dominique. Čtyři roky v tomhle bytě.

Hamburger odjede a Hamburk zůstane. To bylo v pořádku. Města tuhle schopnost mají. Proto stojí za to mít oblíbené místo. Bude tam, až se vrátí. Zlatá linka bude tam. Kohoutek, který trochu kape, bude tam. Skříňka s Dominiquovým espressem bude tam.

Hamburger bude v Praze.

Usnul z ničeho nic. Byl vzhůru a pak prostě nebyl. Žádné 2:45, žádné kolotoče se stíny, a taky bez záchvatu tělesné bolesti, která ho první noc položila na koberec.

Prostě spal.

Ráno bylo už jiné.

Alarm v 6:30. Vypnul ho hned při prvním zazvonění. Nečekal na druhé. Byl vzhůru dřív. Tma venku pomalu bledla do šedi, ale vlak odjížděl v 8:24 a Hamburger potřeboval čas.

Rychlá sprcha.

Káva. Pil ji vestoje u sporáku, horkou, rychlou, skoro bez chuti. Přemýšlení k tomu nepatřilo.

Oblékl se.

Bunda s asymetrickým zipem. Tmavé kalhoty. Boty se zvýšenou podrážkou. Dlouhá tmavá šála obtočená dvakrát. Zlatý kroužek do ucha. Brýle. Kufr byl sbalený.

Prošel pokojem.

Kuchyň. Skříňka zavřená. Sporák vypnutý. Espresso za sklem stálo. Hamburger na skříňku položil ruku. Jen na chvíli.

Chodba.

Zrcadlo. Úzký odraz. Bunda, přepásání, brýle, šála. Tělo pro Prahu. Tělo oblečené pro cestu, kterou Hamburger zatím neznal.

Prázdný hák. Prázdný hák. Jen hák.

Vzal kufr.

Otevřel dveře. Budova měla to typické schodišťové chladno, oddělené od bytů. Hamburger šel dolů a kufrem trochu klouzal po schodech, Hamburger ho chytil za madlo, dveře do ulice otevřel loktem.

Šedý, mokrý chodník, vzduch s příslibem deště, lampy ještě svítily — bylo teprve půl sedmé, tma neodešla úplně, jen zbledla. Auto projelo ulicí s mokrým šumem. Hamburger vytáhl z kapsy telefon, zkontroloval cestu na nádraží. Dvacet minut pěšky nebo deset metrem. Hamburger se rozhodl jít pěšky.

Měl čas.

Ulice v 6:45 ráno má jiný charakter než ulice ve dvanáct nebo ve tři v noci. Je tišší, ale jinak. Lidé jdou do práce, první tramvaj vzdáleně zvoní, pekárna s otevřenými dveřmi a vůní čerstvého chleba. Pár pejskařů – a asi zbloudilý cyklista.

Hamburger šel.

Kufr byl těžší, než čekal a botama čvachtal po dlaždicích do rytmu probouzejícího se Hamburku.

Most přes kanál byl jedním z jeho oblíbených míst v Hamburku — nic architektonicky výjimečného, ale voda pod ním byla vždy klidná a odrážela okolní světla. Hamburger se na chvíli zastavil.

Koukal na vodu.

Kanál byl tichý. Odlesky lamp tančily pomalu. Vzduch voněl vodou spíš kovově, říčně, tím specifickým pachem stojatě tekoucí vody v městském kanálu v zimě.

Hamburger tam stál a věděl, že se neloučí. Nebyl to žádný sentimentální odchod s pohledem na vodu a vědomím, že se vrátí jiný než je teď. Nežije ve filmu. Zastavil se u mostu, protože se tady zastavoval vždy, a zastavuje se i teď, protože tenhle zvyk je jeho a bude i potom, až se vrátí z Prahy.

Šel dál.

Nádraží.

Hamburg Hauptbahnhof měl to své halové ticho, které bylo paradoxně hlučné — echo kroků, ohlášení vlaků ve dvou jazycích, stánky s kávou, hlas reproduktoru, šum lidí. Hamburger si koupil kávu v papírovém kelímku u stánku — tmavou, bez cukru — a šel hledat nástupiště.

Vlak byl tam.

Červenobílý, dlouhý, na nástupišti s mírnou mlhou kolem kol. Hamburger zkontroloval jízdenku na telefonu, šel kolem vozů, hledal ten svůj, našel a nastoupil. Chodba, kufrové police — kufr byl příliš velký na polici, Hamburger ho zasunul do stojanu u vstupu do vozu. Sedadlo měl u okna. Zarezervované.

Okno bylo mokré zvenku, kapky vody se táhly do oblouků, jak tlak vzduchu za pohybu vlaku určoval jejich dráhu, teď však visely a vypadalo to, že stečou. Hamburger na ně koukal.

A pak se vlak pohnul. Tiše nejdřív, skoro nepostřehnutelně — jen lehký pohyb pod sedadlem, vibrace, jako když auto nastartuje a ještě nejede. Pak nástupiště začalo klouzat pryč, pomalu, pak rychleji, a lidé na nástupišti se pohybovali jako v němém záběru, a pak bylo nástupiště za zády a byly tu jen kolejnice a budovy, ulice, parky, kanály, přístav kdesi na jihu. Hamburger věděl, kde je. Věděl, kde je ten most. Věděl, kde je ta ulice a v ní ten dům a v tom domě ten byt s tou zlatou linkou. Věděl to a neotáčel se za tím. Díval se dopředu — nebo spíš do pohyblivého obrazu, který ubíhal, a pak byl kraj města, předměstí, průmyslové plochy, silnice, lesy, otevřená zimní krajina, šedivá a zatím bez sněhu.

Hamburger si dal do uší sluchátka. Telefon mu ležel na stehně. Nekoukl na zprávy. Nekoukl na sociální sítě — ty smazal nebo opustil. Přítomnost jiných lidí online ho unavovala z vlastního pohledu na sebe jejich pohledem.

Za oknem bylo Německo. Roviny, stromy, dálnice. Šedivé nebe. Sem tam město — malé město, věž kostela, továrna, benzínová stanice. Hamburger na to koukal a v bílém šumu nebyl žádný myšlenkový proud, jen ten tichý registr pohybu: jsem tady, vlak jede, krajina se mění.

Usnul. Hlava mu klesla k oknu, tváří na studené sklo. Probudil se za půl hodiny nebo za hodinu, nevěděl. Měl sucho v puse. Krajina byla trochu jiná — víc lesnatá, trochu kopcovitá, jižnější Německo.

A pak Berlín.

Berlin Hauptbahnhof bylo velké a skleněné a nesmyslně světlé na prosincové ráno. Hamburger přestoupil, kufr táhnul za sebou, novou kávu si nekupoval. Nástupiště vlaku do Prahy, jiný vůz, jiná sedačka — tentokrát ne okno, ale Hamburger výběr neřešil. Vůz byl poloprázdný. Pár cestujících s kufry, starší pár s mapou, která vypadala jako turistická mapa — jen si nedokázal představit, že by v ní cokoliv našel.

Vlak vyrazil jižním směrem. Za Berlínem se krajina znovu otevřela. Hamburger nebyl zvyklý jezdit tímto směrem, jezdil severem, na pobřeží, nebo na západ, nebo cestoval letadlem, nikdy pozemní cestou touhle linkou. Bylo to pro něj tak nějak cizí, zcela bez jakýchkoliv záchytných bodů.

Hamburger si sundal sluchátka. Šum kol na kolejích — pravidelný, rytmický, trochu hypnotický. Starší pár za ním mluvil potichu v němčině, s tím hladkým rytmem dlouhodobé blízkosti, kdy věty nekončí a druhý nepotřebuje slyšet konec, protože ho zná.

Hamburger koukal z okna a pak lusk a z Německa bylo Česko a s ním i čeština. Reproduktor ve voze — doposud v němčině — přidal hlášení v češtině. Kontrola jízdenek se blíží. Krátká věta, neutrální, ženský hlas, čistá čeština bez přízvuku, technická a každodenní. Konkrétní slova v konkrétní řeči. Ne němčina, ne angličtina, ne žádný cizí jazyk na nástupišti nebo v obchodě nebo přes sluchátka. Čeština jeho staršího já. Němčina byla jazyk tohoto já, tohoto Hamburgera, který žil v Hamburku čtyři roky a kouřil a přestal kouřit, který miloval přístavní vzduch a kupoval věci na bleším trhu a měl černozlatý byt s kolotočem. Němčina mu seděla v ústech stejně přirozeně jako dýchání. Čeština dávno ne. Ta byla hlouběji. Hamburger si říkal: jak dlouho jsem v češtině nemyslel – celými větami, rychle a bez překladu. Praha ho přinutí. Praha ho vyzve na souboj. Nabídne mu jazyk, který zná a přesto nezná.

Kontrolor přišel.

Hamburger vytáhl telefon, ukázal jízdenku. Kontrolor ji přejel skenerem, kývl a šel dál. Žádná výměna slov. Hamburger telefon vrátil do kapsy a díval se zase z okna.

Zuhause. (Doma.)

Ta myšlenka přišla německy — samozřejmě německy, jinak to neuměl. Za oknem ubíhal prosinec.

Praha se přibližovala — trochu větší města kolem, trochu hustší zástavba, dálnice blíž, víc světel. Pak jako nástupiště, která přijela a odjela. Pak jako krajina, která začala být pražsky specifická — a najednou z reproduktoru: Praha Holešovice.