KAPITOLA 4: Otazníky za zataženými závěsy

Ráno přišlo s hlasitějším hlukem, než Petr čekal. Přes žaluzie svítilo bílé světlo a odněkud z chodby pronikaly hlasy — děti, soudě podle tónu, a rodiče, kteří je k něčemu přemlouvali.

Žaneta už nebyla v posteli.

Petr zůstal chvíli ležet a díval se do stropu.

Restaurace v přízemí hotelu byla v tuhle hodinu skoro plná. Turisté v plážovém oblečení, rodiny s malými dětmi, pár starších párů, kteří si u stolu četli a nebrali žádný ohled na hluk kolem. Personál se pohyboval rychle a tiše mezi stoly.

Žaneta a Markéta už seděly. Před Žanetou stál jogurt a káva, před Markétou talíř s toustem, ze kterého odlomila jeden roh a dál si brouzdala v telefonu. Petr si přinesl od bufetu vejce, rohlík a sedl si.

„Dobré ráno.“

Markéta zvedla oči a zase je spustila.

Žaneta mu přisunula džbán s džusem.

Petr si nalil.

Snídaně pokračovala jako každá jiná snídaně. Markéta občas řekla něco o tom, co viděla přes noc na internetu. Petr přikývl. Žaneta si mezitím prohlížela mapu v telefonu a ukazovala prstem různá místa, kam by mohly zajít.

„Tady je trh. Podle recenzí dobrý.“

Petr se podíval na obrazovku.

„Jestli se nám sejde s tím muzeem.“

„Muzeum klidně přesuneme.“

Markéta dojela toast.

„Já se možná ozvu Karimah.“

Petr vzhlédl.

„Kdo je Karimah?“

„Holka, co jsem potkala u bazénu.“

Žaneta přikývla, jako by o tom dávno věděla.

Petr se podíval nejdřív na ni a pak zpátky na Markétu.

„To mi uniklo.“

„Říkala jsem ti to včera.“

Možná říkala.

Petr si to nevybavil.

Markéta se omluvila, že jde na záchod, zasunula telefon do kapsy a zmizela mezi stoly.

Petr se napil džusu.

Žaneta dál posouvala mapu prstem. Sledoval její ruku. Prsty měla dlouhé a pohybovala jimi pomalu, jako by místo hledání trasy četla text. Vlasy si ráno spletla do volného copu, který jí padal přes levé rameno.

Napadlo ho, že je nějak tichá.

Pak si vzpomněl na včerejšek. Přiletěli, prošli kus pobřeží, večer seděli dlouho venku. Možná byla prostě unavená.

Sáhl po rohlíku.

„V pohodě?“ zeptal se.

Žaneta zvedla oči.

„Proč?“

„Jen tak.“

Chvíli na něj koukala, jako by čekala, jestli otázku nějak doplní. Když nedoplnil, vrátila se k mapě.

„Jasně.“

U vedlejšího stolu se najednou rozesmála celá rodina. Otec ukazoval dětem něco v telefonu a matka se smála tak, že musela odložit hrnek s kávou.

Petr se otočil zpátky.

Žaneta mu nic nevytýkala. Ani večer. Ani teď. Vytáhl telefon a rychle zkontroloval displej pod stolem.

Od šéfky nic.

Od Radúze taky ne.

Telefon zase schoval.

Žaneta přiblížila mapu dvěma prsty.

„Ten trh je asi hodina pěšky,“ řekla. „Nebo můžu autobusem.“

„Autobus je lepší.“

„Mně je to jedno.“

Petr vzhlédl.

Normálně by prosazovala chůzi. Vždycky prosazovala chůzi. Tvrdila, že jedině pěšky člověk pozná město doopravdy.

Tentokrát to nechal být.

Markéta se vrátila a znovu si sedla.

„Takže trh?“ zeptala se.

„Trh,“ potvrdila Žaneta a odložila telefon vedle talíře.

Petr dopil džus. Restaurace kolem nich hučela. Někde za oknem startoval skútr.

Najednou si uvědomil, že vlastně neví, jestli Žaneta v noci spala.

Nebo jestli stejně jako on ležela vzhůru a dívala se do tmy.

Nezeptal se.

* * *

Žaneta se vrátila na pokoj pro tašku.

Petr šel za ní, ale ona už vycházela zpátky do chodby. Přehodila si přes rameno plátěnou nákupní tašku, kterou vozila na každou dovolenou, a zkontrolovala peněženku.

„Markéta jde za Karimah,“ řekla. „Takže jdu sama.“

„Půjdu s tebou?“

„Nemusíš. Budu pryč hodinu, možná dvě.“

Vzala klíč od pokoje ze stolku u dveří a vyšla.

Petr zůstal stát uprostřed pokoje.

Chvíli poslouchal kroky na chodbě. Pak zaslechl výtah. Dveře se otevřely, zavřely a bylo ticho.

Přešel k oknu a odtáhl žaluzii.

Před hotelem byl malý kruhový objezd se zaparkovanými taxíky. O chvíli později vyšla Žaneta hlavním vchodem. Přes rameno měla tašku, na hlavě kšiltovku, kterou si koupila předloni v Benátkách. Otočila se doprava a bez zaváhání vyrazila ulicí pryč.

Díval se za ní.

Nezastavovala se. Nedívala se do výloh. Nevytahovala telefon.

Šla rychleji, než chodila doma.

Po několika vteřinách zmizela za rohem.

Petr nechal ruku na žaluzii.

Napadlo ho, že vlastně netuší, kam Žaneta chodí, když je sama. Ne na Maltě. Obecně.

Věděl, jakou pije kávu. Věděl, že nesnáší koriandr a že si už dvacet let objednává v restauracích skoro stejné věci. Věděl, jak se tváří, když ji bolí hlava, a jak vypadá, když čte v posteli.

Ale netušil, kam právě šla.

Odešel od okna.

Na nočním stolku ležela její kniha. Otevřená, hřbet trochu zlomený, záložka někde v první třetině.

Petr se na obálku podíval. Přízraky v Umagu.

Nevěděl, o čem je.

Nikdy se nezeptal.

Vzal telefon.

Od šéfky nic.

Odložil ho.

Pokoj byl najednou zvláštně tichý.

Petr se posadil na okraj postele a zadíval se na dveře, kterými Žaneta před chvílí odešla.

Přemýšlel, kdy naposledy věděl něco o jejím dni dřív, než mu o něm sama řekla.

Nepřišel na to.

* * *

Žaneta se vrátila s olejem, lahví vína a malou skleněnou rybou, kterou měla v tašce zabalenou do několika stránek místního časopisu.

Odpoledne vyrazili podél moře.

Markéta šla mezi nimi jen chvíli. Pak se postupně posunula dopředu o krok, o dva, až šla vlastně sama a oni zůstali za ní. Žanetu po cestě zaujala výloha s ručně tkanými látkami. Zastavila se a přitiskla se blíž ke sklu.

„Běžte spolu, já se tu asi zdržím.“

Petr pokračoval dál.

Dohnal Markétu u nízké kamenné zídky nad přístavem. Opírala se o ni oběma rukama a dívala se dolů na lodě.

„Karimah říkala, že tady dělají výlety katamaránem.“

„Jo?“

„Prej jsou dobrý.“

Petr se podíval na přístav. Lodě se téměř nehýbaly. Jen lana se občas lehce pohnula na hladině.

„Možná.“

„Šla bych.“

„Tak běž.“

Markéta se na něj podívala.

„Myslela jsem někdy během pobytu.“

„Aha.“

„Nemáme zas tolik plánů.“

Petr se pousmál.

„To říkej mamince.“

Markéta se zasmála.

Chvíli stáli vedle sebe a dívali se na vodu.

„Karimah by šla taky,“ řekla po chvíli.

„Zdá se, že jste se skamarádily.“

„Jo.“

Vyrazili dál.

Promenáda byla plná lidí. Turisté posedávali u restaurací, mezi stoly se motali číšníci a někde od moře přicházela směsice vůně soli a smažených ryb.

„Karimah studuje v Paříži,“ řekla Markéta. „Teď jde do druháku.“

Petr přikývl.

„První rok prej nesnášela.“

„A teď?“

„Teď už dobrý.“

Markéta se vyhnula dvojici turistů a pokračovala dál.

„A znáš ji jak dlouho?“

„No přeci, předevčírem jsem ji potkala.“

Podívala se na něj, jako by otázka postrádala smysl.

„U bazénu.“

„Jasně.“

„Tatínku, to je normální. Lidi se tady seznamují.“

Petr se zasmál.

„Já nic neříkám.“

„Říkáš.“

„Neříkám.“

Markéta zavrtěla hlavou a znovu se usmála.

Petr si uvědomil, že ji takhle uvolněnou neviděl už dlouho.

Doma byla většinu času zavřená ve svém pokoji. Ve škole. S kamarády. Ve vlastním světě, do kterého rodiče nahlíželi jen občas.

Tady působila lehčeji.

Jako by jí stačily dva dny a už patřila někam jinam.

„A ještě je tam jeden kluk,“ řekla po chvíli.

„Jaký kluk?“

„Kamarád Karimah.“

Pokrčila rameny.

„Nějaký Yassin.“

Petr přikývl.

Jméno mu nic neříkalo.

Zastavili se u stánku s vodou. Koupil láhev a podal ji Markétě. Napila se a vrátila mu ji zpátky.

„Zítra chceme do Mdiny,“ řekla.

„Vy?“

„Já a Karimah.“

„To je hezký.“

Petr si vzpomněl na úzké uličky a kamenné zdi rozpálené od slunce. Na ticho mezi domy, které působilo úplně jinak než zbytek ostrova.

„Líbilo by se ti tam.“

„Tak proto tam jdeme.“

Pokračovali dál.

Za chvíli se Markéta znovu vzdálila o několik kroků dopředu. Zastavila se u zábradlí a vytáhla telefon. Fotografovala přístav.

Petr šel pomaleji.

Pozoroval ji.

Najednou měl zvláštní pocit, že ji zase dohání. Ještě nedávno věděl, s kým tráví odpoledne, co ji rozčiluje a jakou hudbu poslouchá. Teď se během dvou dnů seznámila s lidmi, které nikdy neviděl, plánovala si vlastní program a brala to jako něco samozřejmého.

Možná to samozřejmé bylo.

Když ji došel, stále fotografovala lodě.

„Jdeš s námi?“ zeptala se.

Ani se na něj nepodívala.

Jen položila otázku.

„Uvidíme.“

Přikývla, jako by jí odpověď stačila. Pak telefon zase zvedla a udělala další snímek. Petr se opřel o zábradlí vedle ní. Moře nalevo od nich odráželo slunce tak silně, až musel přimhouřit oči. Na chvíli zapomněl zkontrolovat telefon.

A uvědomil si to až o několik minut později.

* * *

Lounge byl v podvečer skoro plný.

Tentokrát působil jinak než předchozí večery. Terasa byla otevřená, dveře směrem k moři zůstaly dokořán a dovnitř proudil teplý vzduch smíchaný se slanou vůní vody. U baru postávalo několik hostů, číšníci se mezi stoly pohybovali rychleji než obvykle a z různých koutů místnosti se ozývala směsice angličtiny, italštiny a němčiny.

Petr si sedl ke stejnému stolu jako předchozí večery.

Žaneta si objednala víno. Markéta si přinesla limonádu a telefon nechala položený vedle sklenice. Na rozdíl od předchozích dnů se v lounge něco dělo. Nebyla to jen kulisa k večeru. Místnost měla vlastní energii.

Radúz seděl u klavíru.

Hrál několik známých skladeb, které Petr neuměl pojmenovat, ale slyšel je už někde dřív. Lidé si podupávali do rytmu, u baru se někdo smál hlasitěji než ostatní a jedna skupinka mladších hostů si začala natáčet krátká videa.

Pak Radúz přešel do další skladby.

Petr ji poznal hned po několika taktech.

Polygot.

Jednou mu ji Radúz poslal jako rozpracovanou nahrávku. Petr si tehdy pamatoval hlavně to, jak absurdně sebevědomě působila. Jako by ji napsal někdo úplně jiný než muž, který dokázal několik hodin mlčet a dívat se na moře.

Klavír se rozběhl rychleji.

Do rytmu se přidala lehká elektronická stopa puštěná z reproduktorů a lounge okamžitě ožil.

Lejl it-tajjeb, sinjora, ejja, ejja, říkej mi Polygot, tlumočím touhu, nejen slova…

Několik lidí u baru se otočilo ke klavíru.

Radúz zpíval s lehkostí, kterou Petr neznal. Nebyl to muž z terasy ani muž z ranních zpráv. Byl to člověk, který dokázal ovládnout celou místnost.

…plynně řečí těla, souhlas šeptá dovol, dovol…

Žaneta se usmála.

„Tohle je dobrý.“

Petr přikývl.

Hosté začali reagovat. Někdo zatleskal do rytmu. U baru se ozvalo krátké zahvízdnutí. Dvojice Italek sedících poblíž okna se smála a jedna z nich si natáčela část vystoupení na telefon.

Radúz pokračoval.

Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ, větu po větě, krok po kroku…

Petr ho sledoval přes hlavy ostatních hostů.

Bylo zvláštní vidět ho takhle. Veřejného. Hlučného. Sebevědomého.

Minulý rok si zvykl na jiného Radúze. Na člověka, který seděl dlouho mlčky a odpovídal až po několika vteřinách. Na člověka, který si nechával většinu věcí pro sebe.

Tenhle Radúz patřil místnosti.

Patřil světlu, smíchu a cinkání sklenic.

Petr si uvědomil, že právě to ho zneklidňuje víc, než by čekal.

Možná proto, že si nikdy nepřipustil, že Radúz existuje i mimo jeho vlastní vzpomínky.

Skladba gradovala.

U několika stolů se lidé začali pohupovat do rytmu. Číšník nesoucí tác se na okamžik zastavil a pobaveně zavrtěl hlavou. Dokonce i Markéta odložila telefon a chvíli sledovala klavír.

Nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě…

Radúz se usmál.

Poprvé za celý večer.

Ne na Petra.

Na všechny.

A právě to Petra překvapilo.

Když skladba skončila, lounge propukl v potlesk mnohem hlasitější než obvykle. Několik lidí zapískalo. Někdo dokonce zvolal bravo.

Žaneta tleskala s upřímným nadšením.

„Tenhle byl výbornej.“

„Jo,“ řekl Petr.

Radúz se uklonil, poděkoval krátkým gestem a bez větší okázalosti přešel do další skladby.

Lounge se postupně uklidnil.

Jen Petrovi chvíli trvalo, než se uklidnil taky.

Pořád měl před očima ten úsměv.

Ne ten, který znal.

Ten úplně jiný.

* * *

Hotelový pokoj byl malý dost na to, aby bylo slyšet každý pohyb.

Žaneta vešla chvíli po desáté. Položila tašky na podlahu u dveří místo na křeslo u okna, kde je nechávala obvykle. Petr to zaregistroval, aniž by od toho zvedl oči.

„Kde jsi byla tak dlouho?“

„V obchodě.“ Rozepnula sandál a kopla ho stranou. „A pak jsem se hádala o přirážku za platbu kartou na recepci. Třicet centů.“

Petr přikývl.

„Vyřídila jsi to?“

„Vrátili mi je.“ Přešla do koupelny. „Ale ten člověk? Úplně zbytečnej.“

Voda zašuměla.

Petr zůstal sedět na posteli s telefonem v ruce. Šéfka se stále neozvala. Napsal jí krátkou zprávu ještě před večeří, jen potvrzení, že se ptá na termín. Žádná odpověď.

Z koupelny se ozvalo klapnutí sklenice o poličku.

Žaneta se kvůli třiceti centům nehádala ráda. To věděl. Na druhou stranu se už několikrát stalo, že se kvůli podobné drobnosti zasekla víc, než dávalo smysl. Nikdy dopředu neodhadl, které věci jí budou připadat důležité.

Vyšla ven s vlhkým obličejem a začala skládat věci z tašek do skříně.

„Markéta ještě nespí?“

„Přišla sem kolem devátý. Pak zase odešla.“

„Kam?“

„Nevím. Na chodbu, myslím.“

Žaneta se na okamžik zastavila.

„Na chodbu.“

„Nebo dolů. Neříkala.“

Přikývla a pokračovala ve skládání.

Petr ji chvíli sledoval.

Vypadala unaveně.

Nebo možná ne víc než kterýkoliv jiný večer na dovolené.

Nedokázal to posoudit.

„Půjdeš spát?“ zeptal se.

„Za chvíli. Chci si ještě číst.“

Sedla si na postel, otevřela knihu a Petr věděl, že rozhovor skončil.

Šel do koupelny. Zavřel za sebou dveře a chvíli se díval do zrcadla.

Žaneta byla podrážděná.

On byl podrážděný.

Možná z vedra. Možná z cestování. Možná z věcí, které spolu vůbec nesouvisely.

Vešel zpátky do pokoje, Žaneta zapíchnutá očima v knížce.

Zhasl lampu na své straně postele a lehl si.

Z chodby sem doléhal vzdálený smích a občasné klapnutí výtahu.

Za oknem šumělo moře.

A telefon zůstal tichý.

* * *

Žaneta usnula s knihou na hrudi.

Petr ji opatrně vzal a položil na noční stolek. Taková tenká knížka a tak ji zmůže, pomyslel si.

Chvíli stál u postele a poslouchal její dech. Pravidelný, klidný. Pak vzal telefon a tiše vyšel na balkon.

Vzduch byl těžký, stále plný denního tepla. Dole na promenádě se ještě pohybovaly skupinky lidí, ale většina restaurací už zhasínala terasy. Světla přístavu se odrážela v moři jako rozlitá barva.

Otevřel zprávy.

Šéfka nic.

Posunul palcem nahoru. Její poslední zpráva byla stará čtyři dny. Krátká, technická, bez termínu. Ozvu se, jakmile to bude jasné. Petr ji tehdy nečetl jako varování. Teď ani nevěděl, jak ji číst.

Zavřel telefon a opřel se o zábradlí.

Radúz večer zpíval Polygota.

Petr si znovu vybavil, jak se lounge během několika minut změnil. Hlasy ztichly jen napůl, lidé se otáčeli ke klavíru, někdo u baru tleskal do rytmu a Markéta na chvíli odložila telefon. Nebyla to píseň, která by něco přiznávala. Nebyla o něm. Nebyla o nich. A možná právě proto ho rozrušila víc, než čekal.

Radúz byl jiný, když zpíval takhle.

Veřejný. Lehčí. Téměř drzý.

Petr znal muže, který uměl dlouho mlčet, sedět na terase a dívat se na vodu, než odpověděl na obyčejnou otázku. Tenhle muž u klavíru se usmíval na celou místnost, střídal jazyky, sváděl publikum a přitom nikomu nic nesliboval.

Lounge mu patřil.

Petr si to nechtěl přiznat, ale žárlil i na tu místnost.

Minulý rok bylo všechno jinak. Přijel sám. Bez rodiny, bez schůzky, bez potřeby vysvětlovat, proč chodí pozdě do pokoje. Radúz hrával do půlnoci a Petr často zůstával jako jeden z posledních hostů v lounge. Nejdřív spolu mluvili v přestávkách. Později i po zavírací době.

Na ten pocit si pamatoval přesně.

Ne na slova. Ne na konkrétní večery.

Na pocit, že nemusí nic kontrolovat.

Teď kontroloval všechno.

Za skleněnými dveřmi spal jeho život. Žaneta na levé straně postele, Markéta v sousedním pokoji. Telefon v ruce, šéfka mlčela, Radúz se po vystoupení ztratil mezi lidmi a Markéta odpoledne mluvila o nových známých s takovou lehkostí, jako by k tomu jeho svolení vůbec nepotřebovala.

Možná nepotřebovala.

Možná se věci kolem něj měnily právě tím, že je přestal hlídat.

Anebo si je hlídal pořád, jen jinak než dřív.

Moře vydávalo konstantní tlumený šum a Petr zůstal stát, dokud mu nezačala chladnout předloktí. Pak šel dovnitř, lehl si vedle Žanety a díval se do stropu, dokud se dech jeho ženy nestal jediným zvukem v pokoji.