Kapitola 15: Co by, kdyby
Dopoledne. Valletta.
Petr šel o krok za Žanetou a díval se na její záda.
Šla tak, jak chodila vždycky. Rovně. Bez váhání. Bez zbytečných zastavení. Když ji něco zajímalo, zastavila se. Když ne, šla dál.
Věděl o ní tohle.
Věděl, že si doma schovává staré pohlednice nalezené v antikvariátech. Že vstává dřív, než musí. Že má ráda vůni deště a ticho před probuzením města.
Věděl spoustu takových věcí.
Přesto měl poslední dny pocit, jako by se díval na člověka, kterého nezná tak dobře, jak si myslel.
Zabočili do úzké ulice.
Dlažba byla stará, kamenná. Nad hlavami se mezi domy sušilo prádlo a z otevřeného okna někde nahoře znělo rádio.
„Tady jsme ještě nebyli,“ řekla Žaneta.
„Ne.“
„Je to hezké.“
Petr přikývl.
Zastavila se u výlohy s antikvárními věcmi.
Uvnitř stál starý fotoaparát, skleněná mísa a několik knih svázaných provázkem.
„Koukni na ten foťák.“
„Jo.“
„Chtěla bych ho.“
Usmála se a šla dál.
Na malém náměstí s kašnou uprostřed si sedli na kamenný okraj.
Voda byla průzračná. Na dně ležely mince.
Chvíli mlčeli.
„Jsem ráda, že jsme přijeli,“ řekla nakonec.
„Na Maltu?“
Přikývla.
„Já taky.“
„Opravdu?“
Petr se pousmál.
„Jo. Jen jsem si to představoval jinak.“
„Jak?“
Zadíval se do vody.
„Nevím přesně. Prostě jinak.“
Žaneta přikývla.
„A jaké to je?“
Petr chvíli přemýšlel.
„Jiné.“
Odmlčel se.
„Ale možná lepší, než jsem si myslel.“
Žaneta se podívala na střechy domů kolem náměstí.
„Radúz se ozval.“
Petr přikývl.
„Ráno.“
„Vypadals jinak.“
„Odjel za matkou. Na Gozo.“
„Hm.“
Jen to.
Žádná další otázka.
Petr si uvědomil, že ještě před týdnem by čekal, jestli se zeptá na víc.
Teď ne.
Seděli vedle sebe a dívali se na kašnu.
„Nevěděl jsi, že ji tam má,“ řekla po chvíli.
„Ne.“
„Neptal ses.“
Petr se pousmál.
„Ne.“
Žaneta přejela dlaní po kameni vedle sebe.
„To se stává.“
„Co?“
„Že člověk vedle někoho žije a myslí si, že ho zná.“
Petr se podíval na vodu.
„A pak zjistí, že ne.“
„Jo.“
Na náměstí přišla skupina turistů.
Průvodce něco vysvětloval, lidé fotografovali kašnu a zase pokračovali dál.
Když odešli, náměstí znovu ztichlo.
„Markéta tě má ráda,“ řekla Žaneta.
Petr se otočil.
„Proč to říkáš?“
Pokrčila rameny.
„Protože to říkám málo.“
Petr se zadíval na mince na dně.
„Já ji mám taky rád.“
„Vím.“
Usmála se.
„Jen ji nech být.“
Přikývl.
Ta věta byla jednoduchá.
Přesto v sobě nesla víc, než zněla.
Žaneta vstala.
Narovnala si šaty.
„Půjdeme?“
„Jo.“
Vyrazili zpátky do ulice.
Tentokrát šli vedle sebe.
＊ ＊ ＊
Žaneta odbočila do obchodu s keramikou.
„Jdu se podívat. Půjdeš?“
„Počkám venku.“
Promenáda byla v tu dobu plná. Rodiny s kočárky. Starší páry. Skupina mladých lidí s pivem v ruce. Petr si sedl na kamenné zábradlí čelem k moři.
Voda byla odpoledne tmavší.
Vlny přicházely pomalu, narážely na skály a zase odcházely.
Vytáhl telefon.
Zpráva od Radúze stále ležela na obrazovce.
Promiň. Musel jsem odjet k mámě. Nebylo jí dobře.
Přečetl ji znovu.
Pak telefon zamkl a strčil ho do kapsy.
Dvacet pět let.
Tolik let věnoval tomu, aby věci držely na svých místech. Telefon. Věty. Výraz v obličeji. To, co se říká nahlas, a to, co zůstává stranou.
Celý život pracoval jako mluvčí.
Vysvětloval věci druhým lidem.
A doma přitom pořád něco překládal do podoby, která se dala snést.
Pod ním narazila o skálu větší vlna. Voda se rozstříkla a zmizela zpátky mezi kameny.
Vzpomněl si na večer, kdy seděl s Radúzem v baru poblíž přístavu a nemusel nic vysvětlovat. Jen seděl. Pil víno. Díval se na světla za oknem.
Hned se zarazil.
To nebylo fér.
Žaneta nebyla člověk, se kterým se nedalo sedět v tichu. Naopak. Uměla to líp než on. On byl ten, kdo ticho nesnášel. Kdo vždycky musel situaci nějak pojmenovat, uzavřít, vysvětlit.
Za zábradlím prošly dvě ženy s nákupními taškami. Jedna z nich se hlasitě smála.
Petr se podíval na moře.
Roky dával energii na to, aby udržel věci oddělené. Aby nezavolal ve špatnou chvíli. Aby si nepamatoval nahlas. Aby Žaneta neviděla víc, než chtěl ukázat.
A přesto možná viděla.
Možná celou dobu.
Nevěděl.
Promenádou prošel starší muž se psem. Pes se zastavil u každého sloupu a zkoumal ho se stejnou vážností.
Za chvíli vyšla z obchodu Žaneta s malým papírovým sáčkem v ruce.
„Koupila jsem ti něco.“
Petr se otočil.
„Co?“
Podala mu malý keramický hrnek, tmavomodrý se žlutým vzorem podél okraje.
„Nevím proč. Připomněl mi tě.“
Petr držel hrnek oběma rukama.
Byl trochu těžší, než čekal.
„Díky.“
Žaneta se posadila vedle něj na zábradlí.
Nějakou chvíli mlčeli.
Petr se díval na hrnek ve svých rukou a nevěděl, co s tím gestem udělat.
Bylo malé.
A právě proto se nedalo nijak obejít.
＊ ＊ ＊
Markéta přišla krátce po sedmé.
Petr seděl na balkonu s hrnkem, který mu Žaneta koupila odpoledne. Káva v něm byla studená už půl hodiny, ale nevstal pro jinou.
Zaslechl zaklapnutí dveří vedlejšího pokoje, pak kroky na chodbě.
Pak zaklepání.
„Jo,“ zavolala Žaneta z postele.
Markéta vstoupila.
Měla na sobě lehké šaty, vlasy rozcuchané od větru. Zůstala chvíli stát ve dveřích balkonu a pak si sedla na práh.
„Ještě nespíš?“
„Jak vidíš.“
Petr se díval na moře.
Bylo tmavé, skoro neviditelné. Jen světla lodí na horizontu.
„Bylo to fajn?“ zeptal se.
„Jo.“
„S Yassinem?“
Markéta přikývla.
Chvíli mlčeli.
Markéta si přitáhla kolena k hrudi.
„Tati.“
„Hm.“
„Přestaň se ptát tím tónem.“
Petr se na ni podíval.
„Jakým?“
„Jako když se ptáš na něco jiného.“
Přikývl.
„Dobře.“
To ji zřejmě překvapilo.
Chvíli se dívala před sebe.
„Řekl ti, co se stalo?“ zeptala se.
„Ne.“
„Já taky neřeknu.“
„Vím.“
Markéta se opřela hlavou o rám dveří.
„Je to v pořádku?“
„Myslím, že jo.“
Přikývla.
Petr se na ni podíval.
Nos po Žanetě.
Způsob, jakým přimhouřila oči do tmy, zase po něm.
„Máš ho ráda?“ zeptal se.
Markéta chvíli mlčela.
„Nevím.“
„To stačí.“
Podívala se na něj.
„Vážně?“
„Jo.“
Usmála se.
Za nimi v pokoji se Žaneta obrátila na bok a přikrývka zašustila.
Markéta vstala.
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Odešla.
Dveře se zavřely tiše.
Petr zůstal sedět na balkonu.
Držel v rukou tmavomodrý hrnek a díval se na světla lodí, která se na horizontu téměř nehýbala.
Poprvé za celý pobyt neměl potřebu jít za ní.