KAPITOLA 3 — Boule — 16. 9., 22:15 — Milan

Razítko nebylo suchý.

To se stává. Člověk má vyměnit polštářek dřív, než začne dělat šmouhy, jenže člověk taky není stroj, i když se to po něm v tomhle podzemí občas chce. Blonďatej skokan dostal předevčírem na zápěstí razítko trochu rozpitý. Viděl jsem to hned.

Já tyhle věci vidím.

Ne proto, že bych byl geniální. Prostě na to čumím roky. Zápěstí, prsty, peníze, oči, boty, bundy, způsob, jak člověk sejde schody z ulice dolů k mříži a tváří se, že jde jenom zaplatit vstup. Nikdo nejde jenom zaplatit vstup. To je první pravidlo.

Dneska byl čtvrtek.

Čtvrtek není pátek. Pátek je masopust bez masek, sobota je skládka přání a středa je den pro ty, co už nemají ani výmluvu. Čtvrtek je den pravidelnejch. Návštěvníkům ve čtvrtek nevysvětluješ, kudy se jde. Oni vědí. Z ulice dolů po schodech, ke mně k okýnku s mříží, ruku sem, peníze sem, bundu a tašku odložit, necpát mi batoh na pult jak dítě do školky, pak doprava k baru, za barem doleva a nahoru po schodech do kina. Kdo tohle plete, je novej, opilej, nebo zamilovanej.

Nejhorší jsou zamilovaný.

Opilci smrděj a motaj se. Nový se ptají blbě. Zamilovaný se tvářej, že hledají pisoár, a přitom jim z očí leze konkrétní člověk.

Stál jsem u okýnka. Mříž přede mnou, lampička nad stolem, razítko, polštářek, sešit, miska na drobný, věšáky za mnou. Po levý ruce bar, odkud se neslo cinkání sklenic a ten věčnej podzemní pach: pivo, vlhký zdi, parfém, tabák, horkej prach z ventilace a lidská snaha nevypadat zoufale.

První přišel Hostivák.

V sedm dvacet. Přesnej jak alimenty, který člověk nechce platit, ale musí.

Bunda přes ruku, pohled nejdřív na mříž, pak na schody, pak na mě. Hostivák vždycky zkontroluje, jestli se svět od minula neposunul. Neposunul. Jen on má pokaždý o kapku víc nervů v krku.

„Copak dneska?“ řekl.

„Čtvrtek.“

„To vidim.“

„Tak se neptej.“

Natáhl zápěstí.

Razítko. Suchý. Čistý. Hotovost do misky. Bunda na věšák. Hostivák si hlídal kapsy tak, jako kdyby v nich měl občanku, svědomí a svatební slib. Pak šel k baru, přesně tím krokem chlapa, kterej by rád vypadal nenápadně, ale ramena mu to kazí.

Zapsal jsem ho.

Nemám sešit kvůli policajtům ani kvůli statistice. Mám ho kvůli pořádku. Svět bez pořádku je jenom bordel, a bordel bez systému je amatérismus.

Pak přišel Poirot.

Neříkám mu tak nahlas. Některý přezdívky jsou do prostoru, některý jenom do hlavy. Poirot patří do hlavy. On to ví. Ti nejchytřejší vždycky vědí, jak jim říkáte, i když to nikdy neřeknete.

Přišel pomalu, s cigaretou ještě nezapálenou mezi prstama. Tu cigaretu drží jako pero, jako by si před vstupem ještě zapisoval poslední myšlenku.

„Klid?“ zeptal se.

„Zatím.“

„Zatím je nejlepší stav.“

„Na hřbitově taky.“

Koutkem pusy se usmál. Zaplatil, zápěstí, razítko. Šel dovnitř. K baru, potom si stoupne ke zdi a bude dělat, že se nedívá. Poirot se dívá i zátylkem. To je jeho dar a diagnóza.

V osm přišla dvojice.

Říkám jim Manželé bez manželství. Ne nahlas, samozřejmě. Dva chlapi kolem padesátky, přesný pohyby, málo slov. Jeden platí, druhej už sundává bundu. Jeden ví, kde mají být klíče, druhej ví, kdy se má mlčet. Chodí každý druhý čtvrtek. Nebo se mi to tak skládá v hlavě, což je někdy totéž.

„Dobrý večer.“

„Dobrý.“

Peníze. Dvě zápěstí. Dvě razítka. Dvě bundy.

Šli doprava.

A hned po nich přišel nový.

Tenhle typ poznám ještě před první větou. Moc očí. Moc rozhlížení. Moc snahy vypadat, že ví. Přitom se podívá na mříž, na mě, na věšák, na bar, na schody, na svoje boty a pak zase na mě, a tím mi řekne celý rodokmen.

„Poprvé?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

Moc rychle.

„Jistěže ne. Dvě stě.“

Položil peníze tak opatrně, jako by kupoval ledvinu. Natáhl ruku. Zápěstí měkký, kancelářský, s hodinkama, který sundal moc pozdě a teď je držel v dlani jako důkaz civilizace.

Razítko.

„Bundu?“

„Nechám si ji.“

„Jak chceš. Pak mi tu nebreč, že je ti nahoře vedro.“

Šel doprava k baru rychleji, než bylo zdravý.

Zapsal jsem: nový, bunda nechána, nervy.

Těhhlech je hodně. Přijdou s bundou jako s pancířem. Nahoře se pak pečou ve vlastní opatrnosti a dělají, že jim to vyhovuje. Nevyhovuje. Ale sundat bundu znamená přiznat, že zůstáváš.

Blonďatej skokan předevčírem bundu odložil.

Ten byl jiná kategorie.

Přišel později, ale ne tak pozdě, aby se dal schovat do pátečního chaosu. Sportovní tělo, pevný zápěstí, blond vlasy, oči moc světlý na ten náš sklep. Takový kluci svítí i tam, kde světlo nechce. Ne svou vinou. Prostě jim to dělá tělo. Vejdou a prostor si jich všimne.

A on dělal, že ne.

To je vždycky rozkošný.

Přišel z ulice po schodech dolů k mříži, jako by si cestou ještě říkal, že se může otočit. Neotočil. Nikdy se neotočí ti, co už v hlavě sto metrů před dveřma stojí uvnitř.

„Dvě stě,“ řekl jsem mu.

Zaplatil. Natáhl zápěstí. Pevný, sportovní, čistý. Tělo člověka, který je zvyklý, že má věci pod kontrolou.

Polštářek byl už trochu mokrej. Měl jsem ho vyměnit. Neudělal jsem to.

Razítko se mu rozmazalo.

A pak jsem řekl:

„Pěkná boule.“

Řekl jsem to provozně. V tomhle místě věta nikdy není jen věta. Je to háček. Hodíš mu ho a sleduješ, jestli sebou cukne, zasměje se, narovná se, nebo začne krvácet pod kůží.

Blonďatej skokan necukl tělem.

Cukl očima.

To je lepší.

Pochopil, že jsem ho viděl. Ne celého. To ne. Celého tu nevidím nikoho. Ale dost. Viděl jsem, že nepřišel na film. Viděl jsem, že nepřišel na pivo. Viděl jsem, že nejde hledat zábavu.

Šel hledat někoho.

A pak šel dovnitř.

Doprava k baru. Za barem doleva. Nahoru po schodech.

K Prázdné váze.

Prázdná váza si říká různě. Civilní jména jsou pro úřady, matky a lidi, kteří chtějí mít pravdu v občance. Tady je Prázdná váza. Ne proto, že by v ní nic nebylo. Právě naopak. Protože do sebe lije všechno, co mu kdo podá — pohledy, touhu, posměch, něhu, malinovku, kouř — a stejně pak vypadá, jako by v něm bylo místo ještě na jednu katastrofu. A taky na mrdku.

Ten předevčírem seděl nahoře.

Vím to. Nemusel jsem se dívat. Člověk pozná, kdy je Prázdná váza v domě. Prostor dostane jinou nervozitu. Trochu víc smíchu, trochu víc mateřství od Mindy, trochu víc pichlavých poznámek od těch, co mu závidí mládí a říkají tomu zkušenost.

Blonďatej skokan šel za ním.

A vrátil se jinak.

Tohle jsem viděl přes mříž a schody, když šel dolů zpátky ke mně. Ne hned. Chvilku tam pobyl. Čas se tady žvejká. Lidi obvykle chodí pryč s výrazem, že je po něčem. On odešel s výrazem, že je před něčím. Jako kdyby to teprve začalo, ne skončilo.

Sportovní tvrdost pryč.

Ne ubrečenej. Ne opilej. Ne zničenej. Jen otlučenej na místě, kde předtím nevěděl, že má kost.

Tohle jsou nejlepší výrazy. A nejhorší. Nejlepší pro paměť místa. Nejhorší pro toho, kdo je nosí domů.

Odešel do deště.

Neptal jsem se.

Neptám se na věci, který lidem právě spadly do žaludku. Jednak nejsem kněz, jednak nejsem terapeut a jednak u mříže mám další zákazníky.

V půl devátý přišel Gumák.

Gumák je zeď, které někdo naučil chodit. Když má náladu, podnik se trochu roztáhne. Když nemá, je lepší dát mu razítko a nedělat chytrýho. Dneska měl náladu.

„Čau, bordelmámo.“

„To říkej doma.“

„Doma mi nerozuměj.“

„Tady taky ne. Jen jsme líp placený.“

Položil peníze, natáhl ruku.

„Hostivák?“

„Dole.“

„Dlouho?“

„Dost na to, aby tvrdil, že čekal.“

„On čeká rád.“

„On čeká tak, aby to vypadalo jako utrpení.“

Gumák se zasmál. Razítko měl čistý. Šel doprava, bundu mi hodil na tak blbě, že jsem ji musel narovnat. Samozřejmě že jsem ji narovnal. Nejsem prase.

V devět přišel Jean-Claude.

Tohle říkám nahlas, protože on si to užívá. Jean-Claude chodí do pornokina jako do malýho Národního divadla, kde hrají jeho profil zleva. Upravený, voňavý, o půl metru dál od všeho než ostatní.

„Jean-Claude.“

„Milane.“

„Milka?“

„Na cestě.“

„Autobus?“

„Autobus.“

„Vy jste všichni z jednoho autobusu tragédie.“

Usmál se. Zaplatil, razítko, bundu jsem mu pověsil přesně. Ten chlap by pověsil přesně i vlastní ostudu.

Stoupl si stranou a čekal.

Milka přišla ve čtvrt na deset.

Milka nepřichází. Milka se zjeví. Paruka, kabát, parfém, oči všude najednou. Energie člověka, který musel z vlastního života udělat scénu, protože jinak by ho sežralo zákulisí.

„Milánku.“

„Milko. Pozdě.“

„Autobus.“

„Ten autobus jednou umře vyčerpáním.“

„Já taky, ale dneska ne.“

Naklonila se ke mně přes mříž, nechala na pultu trochu parfému a dramatu. Razítko si nechala dát na zápěstí s gestem královny, která přijímá státní vyznamenání za zásluhy o večerní provoz.

Jean-Claude jí podal ruku. Držela ji o vteřinu dýl, než bylo nutný.

To je u Milky vždycky otázka. Zvyk, hra, potřeba. Většinou všechno.

Šli doprava.

A já zapisoval dál.

Ripleyová přišla později. Nikdy mu tak neříkám nahlas. U něj by to bylo moc. Některý lidi mají přezdívku jako kabát, některý jako nůž v kapse. Ripleyář patří do kapsy.

„Večer,“ řekl.

„Večer. Klid.“

„To je dobře.“

„To říkaj všichni a pak chtěj drama.“

Zaplatil. Razítko. Nechal si bundu. Samozřejmě. Ripleyová nechává věci na sobě, dokud nemusí. Pak je sundá a tváří se, že to byl jeho nápad od začátku.

Za ním Bolťák.

Bolťák umí chodit tak, aby nezanechal stopu. Jenže lidi, co moc dobře umějí nezanechat stopu, ji zanechávají právě tím. Přišel, zaplatil, nastavil zápěstí, oči mi nedal skoro vůbec. Čistý otisk. Šel dál.

„Dneska rychle?“ řekl jsem.

„Dneska potichu.“

„To tu nevedeme.“

Koutkem pusy cukl. Šel doprava.

Kosatec přiletěl krátce po něm.

Kosatec nechodí do míst. Kosatec chodí do stavu. Vpadl ke mně s energií člověka, který je o půl skoku napřed před vlastním tělem.

„Milánku!“

„Kosatci.“

„Je tu někdo zábavnej?“

„Jseš tu ty.“

Zamyslel se, jako kdybych mu právě dal pracovní nabídku.

„To je fakt,“ řekl.

Razítko. Bunda nikam, protože Kosatec bundu používá jako součást výrazu, ne jako oděv.

„Štěpánek?“

„Dole.“

„Tak to jsem zachráněn.“

„On ještě ne.“

Zmizel doprava. Zůstala po něm stopa něčeho sladkýho, možná žvýkačka, možná lak na vlasy, možná čistý šílenství.

Čtvrtek měl rytmus.

Nebyly velký vlny. Nebyly hlučný partičky, co chtějí zažít historku do kanceláře. Chodili pravidelní, občas někdo nový, občas někdo, kdo si myslel, že je nový, ale tělo už měl naučený. Mně to stačilo. Čtvrtek je kuchařka pro pokročilé. Málo surovin, hodně chuti.

Kolem desátý přišel ke mně Poirot zpátky. Stoupl si stranou od mříže, zapálil cigaretu a díval se na schody.

„Dneska přemýšlíš,“ řekl.

„To je nemoc.“

„Od předevčerejška?“

Neodpověděl jsem hned.

„Blonďatej skokan,“ řekl pak.

Přikývl jsem.

Poirot vyfoukl kouř.

„Ten nevěděl, proč přišel.“

To byla přesná věta. Proto je Poirot Poirot.

„Většina neví.“

„Tenhle toho nevěděl moc.“

Zasmál jsem se.

„Děkuju za diagnostiku.“

„Od toho tady jsem.“

„Myslel jsem, že jsi tady od kouření ptáků a pohrdání.“

„To je taky diagnostika.“

Tím rozhovor skončil. U Poirota rozhovory končí tak, že prostě přestanou a nikdo se necítí opuštěně.

Měl pravdu.

Blonďatej skokan nevěděl, proč přišel. A lidi, co nevědí proč, jsou nebezpečnější než lidi, co vědí až moc. Ti, co vědí, si to odpracují. Ti, co nevědí, rozbijou dveře a pak se diví, že byli uvnitř.

Nejčastější důvod prvního příchodu není zvědavost.

To je pohádka pro lidi, co se bojí říct jméno.

Nejčastější důvod je konkrétní člověk.

Někdo viděl, kam někdo chodí. Někdo slyšel, někdo si domyslel, někdo potřeboval vědět. Tak přijde. Sesune se po schodech z ulice dolů k mříži, zaplatí, nastaví zápěstí, odloží bundu, jde doprava k baru, za barem doleva, nahoru do kina — a doufá, že najde pravdu v podobě, která půjde unést.

Pravda většinou nemá takovou slušnost.

Blonďatej skokan našel Prázdnou vázu.

A zřejmě ne ve formě, jakou by mu doporučila rodina, škola ani jeho vlastní představa o sobě.

Pěkná boule jsem mu neměl říkat.

Ne protože by to bylo zlý. Zlý věci tady říkáme, dokonci i horší věci, ale s větší láskou. Ale některý věty člověka jen šťouchnou. Některý rozhýbou něco, co už bylo na kraji.

U něj se něco pohnulo.

Přišel další.

Šedivej.

To není přezdívka, to je z nouze. Asi čtyřicet, možná víc, civilní bunda, ruce čistý, oči schovaný. Přišel už párkrát, řídce. Typ, kterej si nese prázdno tak pečlivě zabalený, že je vidět hlavně obal.

„Dobrý večer.“

„Večer.“

„Dvě stě.“

Zaplatil. Nastavil zápěstí. Razítko čistý.

„Bundu?“

„Nechám.“

„Dneska všichni pečete vlastní kabáty.“

Nepousmál se. Šel doprava.

Zapsal jsem: Šedivej, sám, bunda.

Nic víc.

A přesto mi zůstal v hlavě. Někteří lidé mají stopu. Hostivák má ramena. Gumák má hlas. Milka parfém. Prázdná váza má malinovku a katastrofu v očích. Blonďatej skokan má otisk razítka a výraz člověka, co se vrátí.

Šedivej měl díru.

Takový lidi si člověk zapisuje, i když neví proč.

Kolem jedenáctý přišla Madam Fernetová.

Té přezdívce rozumí i ona, protože přichází s flaškou v ruce a tváří ženy, která strávila odpoledne v korporátní nicotě a teď ji jde dezinfikovat zevnitř.

„Milane.“

„Madam.“

„Tady je život.“

„Tady je provoz.“

„To je totéž.“

„To říkají jen lidi, co neviděli účetnictví.“

Zasmála se, položila peníze, nastavila zápěstí. Razítko. Bunda. Doprava.

Za chvíli jsem slyšel její hlas od baru. Madam nedokáže vejít do prostoru bez toho, aby mu trochu upravila akustiku. Trochu jako žába u rybníka.

V deset už čtvrtek seděl pevně v kolejích.

Lidi přicházeli míň, odcházeli víc. Někdo nahoru, někdo dolů, někdo na cigaretu, někdo zpátky pro bundu, někdo pro tašku, někdo se ptal, kde má klíče, který měl celou dobu v ruce. Klasika.

Pendloval jsem mezi okýnkem a barem.

Bar má pult, kterej už viděl víc opřenejch loktů než všechny hospody na Národní dohromady. Za barem doleva vede cesta ke schodům nahoru. To jsou ty schody, na kterejch se pozná nejvíc. Kdo jde nahoru poprvý, dívá se pod nohy. Kdo jde nahoru po stý, dívá se po lidech. Kdo jde nahoru za někým, nedívá se nikam a stejně vidí jen jedno.

Nalil jsem si malinovku.

Ano. Malinovku.

V tomhle podzemí si člověk musí držet aspoň jeden trapnej zvyk, jinak skončí jako kus inventáře.
Šel jsem to nahoru trochu poklidit, malinovku s sebou.

Kuřárna nahoře dýchala kouřem a teplem. Pohovky, stolky, popelníky, ta pohádková malba na zdi. Les. Světlo mezi stromama. Nikdy jsem se nerozhodl, jestli je ta malba geniální, nebo debilní. Nejspíš obojí. Proto tam patří.

Na pohovce seděla Madam Fernetová s Poirotem. Šedivej v rohu. Jeden nový u stolku, pořád v bundě, samozřejmě. Milka s Jean-Claudem byli někde dál, už neviditelní, ale jejich přítomnost zůstávala jako parfém na závěsu.

„Bordelmáma pije malinovku,“ řekla Madam.

„Bordelmáma má zodpovědnost.“

„Bordelmáma má cukr.“

„Bordelmáma má všechno.“

Poirot se usmál do cigarety.

Kuřárna má zvláštní teplo. Není to útulno, nenechme se unést. Je to teplo těl, kouře, starý koženky a řečí, který venku neprojdou. Místo, kde se lidi smějou trochu moc nahlas a mlčí trochu moc přesně.

Tady sedává Prázdná váza.

S malinovkou. Nebo cigaretou. Nebo s obojím. Tělo napnutý, tvář jako vtípek, oči jako hlad. Mindy kolem něj občas dělá mateřskou družici a ostatní do něj rejpou, protože kdo je mladej a krásnej a zranitelnej, toho tady buď pohladí, nebo pokoušou. Často oboje v jedný větě.

Blonďatej skokan ho tady viděl.

To jsem věděl, aniž bych tam předtím byl.

Nešel jsem se dívat. To není moje práce. Moje práce je otvírat mříže, dávat razítka, uklízet stopy, nalívat, zapisovat, poznat, kdy se někdo vrátí, a kdy už nikdy.

Ale kuřárna umí donést zprávu sama, ale to jsem ji naučil.

U mříže bylo ticho. Venku za dveřma vlhká Praha, dole pod zemí teplo, uvnitř čtvrtek, kterej se pomalu překlápěl do noci.

Zapsal jsem do sešitu:

Čtvrtek. Pravidelní. Pár nových. Šedivej sám. Provoz klidný.

Pak jsem přidal:

Boule se vrátí.

Ne civilní jméno. Žádný takový. Civilní jména jsou pro občanky, ne pro moje sešity.

Boule.

To stačí.

Boule se vrátí, protože odešel s výrazem, kterej má v sobě pohyb. Lidi, co odejdou prázdní, se někdy nevrátí. Lidi, co odejdou spokojený, přijdou podle kalendáře. Lidi, co odejdou zasažený, chodí v noci po bytě, drhnou ptáka u porna, před výstřikem čumí do stropu a tvrdí si, že to bylo naposled.

A pak přijdou znovu.

Na porno.

Na mě.

Na ten pohled.

Razítko na kůži vydrží hodinu, dvě, když se člověk moc nemyje. Když drhne, zmizí dřív. Ale průchod zůstane. To je rozdíl, kterej nováčci nechápou. Myslí si, že když se zbaví inkoustu, zbaví se místa. Nezbaví.

Tohle pornokino si nepamatuje lidi podle jmen.

Pamatuje si průchody. A průniky, to je jasná věc.

Kdo sestoupil z ulice k mříži. Kdo nastavil ruku. Kdo si sundal bundu. Kdo šel doprava k baru, aniž věděl, jestli má. Kdo se ohlédl na schody. Kdo šel nahoru moc rychle. Kdo se vrátil dolů moc bledý. Kdo u dveří předstíral, že prší zajímavěji než to, co právě viděl.

Já jsem paměť tohohle místa. Bohužel pro všechny zúčastněný, někdo to dělat musí.

Kolem jedenácté se všichni sunuli nahoru, půl hodiny na to, aby si to rychle rozdali než je vyprovodím ze dveří.

Hostivák s Gumákem vyšli po schodech na ulici spolu. Mluvili tiše. Gumák měl vyčerpanou spokojenost v koutcích, Hostivák si zapínal bundu a tvářil se, že je to normální čtvrtek.

„Dobrou, bordelmámo,“ řekl Hostivák.

„Dej pozdravy doma.“

„Tvoje ironie dneska pokulhává.“

„Já taky. Ironie mě jen napodobuje.“

Gumák se zasmál. Odešli do mokrý noci.

Madam Fernetová odešla hned po nich. Ne rovně, ale důstojně, což je u ní samostatná disciplína.

„Život,“ řekla na rozloučenou.

„Provoz,“ řekl jsem.

„Jednou to pochopíš.“

„Doufám, že ne.“

Milka s Jean-Claudem prošli chvíli po ní. Jean-Claude držel Milce kabát, Milka se u mě zastavila, položila prst na mříž.

„Milanku, ty nás jednou všechny přežiješ.“

„To není ambice, to je trest.“

„Tak hlavně hezky piš.“

„Já nepíšu.“

„Všichni píšem. Jen někdo do sešitu a někdo do lidí.“

Mrkla a šla.

Ta mrcha občas trefí do černého, až mě to urazí.

Ve půl dvanáctý bylo u okýnka ticho.

Vzal jsem polštářek s razítkem a otřel ho vlhkým hadříkem. Inkoust se obnovil. Čistý tvar. Správná práce. Mechanická, malá, pitomá. Důležitá.

Natáhl jsem vlastní levý zápěstí.

Otiskl jsem razítko sám sobě.

Dělám to někdy na konci směny. Ne vždycky. Když je noc taková, že si zaslouží potvrzení. Ne že bych sem patřil víc než ostatní. Spíš že tudy přese mě prošla. Ta noc. Ti lidi. Ty ruce. Ty bundy. Ty pohledy.

Otisk byl čistej.

Podíval jsem se na něj.

„Pěkná boule,“ řekl jsem potichu.

Zasmál jsem se. Taky potichu.

Venku byla Praha mokrá a tichá. Nahoře nebo dole, podle toho, odkud se na to člověk dívá, ještě někde svítilo. Podnik dýchal tím svým podzemním dechem. Čtvrtek se dožíral.

Blonďatej skokan teď někde leží nebo chodí nebo sedí u umyvadla a myslí si, že když razítko zmizí, zmizí i vzpomínky.

Nezmizí.

A Prázdná váza to ví taky.

To je na tom celý nejhezčí a nejhorší.

Oni dva si teď možná myslí, že se viděli jednou, omylem, ve špatnej čas a špatným světle. Jenže takhle to nefunguje. Některý pohledy nejsou událost. Některý pohledy jsou dveře.

A když člověk jednou vejde, i kdyby hned utekl do deště, místo si ho zapíše.

Zavřel jsem sešit.

Boule se vrátí.

Tím jsem si byl jistý.

Natáhl jsem ruku a zhasnul lampičku u mříže.