KAPITOLA 8 — Růženka se nedívá — 27. 9., 17:10 — Veronika

Skončila jsem trénink ve čtvrt na pět a celou cestu ze sprchy ke skříňce jsem nesla únavu z věcí, které vlastně nebyly těžké.

Voda byla dobrá. Technika šla. Martina mě neopravovala víc než dvakrát, a to byl u ní skoro kompliment. Tělo fungovalo. Ramena držela. Odraz nebyl špatný. Ve výskoku jsem jednou zbytečně pospíchala, ale jen jednou.

Správný trénink.

Správné tělo.

Správný výkon.

A stejně jsem vylezla z vody s prázdným místem v hrudníku, jako by výkon byl správná odpověď na špatnou otázku.

Šatna byla ještě polohlučná. Kat Jeřábková si sušila vlasy, Jana Kovářová hledala v tašce něco, co zřejmě neměla, a mumlala si k tomu. Lůca přišla se smíchem ještě ve dveřích, protože Jirka řekl něco u bazénu a ten smích si nesla jako cucflek na klíční kosti.

Takový smích, co není pro ostatní.

Je pro ni.

A přesto ho slyším.

Otevřela jsem skříňku.

Telefon ležel na polici displejem dolů.

Mám ten zvyk od Toma. Vzala jsem ho od něj tak nějak mimochodem, jako když člověk začne používat stejné slovo nebo stejný způsob mlčení. Pak si toho jednoho dne všimne a neví, jestli je to něha, nebo ztráta sebe sama.

Otočila jsem ho.

Od Toma nic.

Byl tu celý den. Na tréninku, v sále, na chodbě. Prošel kolem mě dvakrát a já citíla to podivné pnutí, kdy se člověk hýbe normálně, ale myšlenkou je jinde.

Tom byl jinde.

A já jsem věděla, že je jinde, a přesto jsem ho sledovala, jako by přítomnost těla stačila.

Nestačí.

Tohle mi Martina nikdy neřekne, ale já to cítím ve vodě. Voda lhát neumí. Když nejsem přítomná, jde to do záběru. Do dechu. Do obrátky. Do délky glidu. Martina mi říká: uvolni ramena, nespěchej na nástup, nedrž zbytečně vzduch.

Jenže nespěchat, to není technika, je to stav.

A já ne a ne se do něj dostat.

Vzala jsem ručník.

Sundala jsem plavky, vyždímala je, zabalila. Ruce šly mechanicky. Skříňka, ručník, suché prádlo, tričko.

Pak jsem se zastavila.

Ne proto, že by se stalo něco konkrétního.

Jen proto, že Růženka stála u vedlejší řady skříněk a odemykala svoji, a já jsem si jí všimla jinak než minule.

Jinak než vždycky.

Nikdy jsem si jí nevšímala nijak zvlášť. Chodí do bazénu. Plave rekreačně, ne závodně. Někdy je v šatně, někdy ne. Má tmavé vlasy, modré oči, výraz člověka, který neřeší, jestli ho právě někdo vidí.

To byl důvod.

Právě to.

Výraz člověka, který neřeší, jestli ho právě někdo vidí.

Kat zapla fén.

Hluk vyplnil šatnu.

Přestala jsem myslet a vzala si tričko.

Oblékám se rychle. Sportovkyně nemají na převlékání trpělivost. Základní pohyby. Minimum zrcadla. Vlasy do culíku, nebo je nechat být.

Dneska jsem se před zrcadlem zastavila déle, než jsem chtěla.

Pihy. Zrzavé vlasy mokré u kořínků. Čelist, která mi vedle Lůciny symetrie přijde moc výrazná. Tělo v tričku, které vypadá sportovně a přesto nějak nemajetnicky. Jako nástroj, který patří trenérovi, škole, závodům a časům, ne mně.

Nemám ráda tenhle pohled na sebe.

Říkám si, že to musím vydržet.

Nevím, proč si to říkám.

Lůca sebrala tašku a přidala ke smíchu ještě větu, kterou jsem neslyšela celou, ale slyšela jsem Jirkovo jméno a tón, jakým se jméno říká, když není jen jménem. Odešla. Dveře za ní zůstaly pootevřené a z chodby přišel chladnější vzduch a vzdálené zvuky bazénu.

Jana Kovářová konečně našla, co hledala. Měla to v ruce, podívala se na to a zase to strčila zpátky.

Kat vypnula fén.

Ticho.

Pak se Růženka otočila a podívala se po šatně. Ne na mě. Prostě po šatně. Jako by kontrolovala, jestli je na odchod připravená. Taška, klíče, boty. Ano. Mohla jít.

„Stihneš tramvaj?“ zeptala se Kat.

„Kterou?“

„Sedmnáctku v sedmnáct dvacet.“

„Nemám sedmnáctku.“

„Čtyřiadvacítku?“

„Tu snad.“

Nekomunikovaly přese mě. Byly na druhé straně řady skříněk a já jsem stála uprostřed s vlasy, které něco potřebovaly.

Fén?

Dala jsem vlasy do volného culíku. Napůl suché, napůl mokré. U Martiny to vypadá jako záměr. U mě to vypadá jako únava.

„Coufalová.“

Otočila jsem se.

Růženka.

Ne Kat. Růženka na mě koukala přes řadu skříněk, s taškou přes rameno.

„Jdeš ke skřínce u vchodu?“

„Hm?“

„Vidím, že máš skříňku u vchodu. Taky jdu tou cestou. Potřebuju tam něco vzít. Kód si pamatuju, jen mi to blbne.“

Bývají tam skříňky na výbavu. Několik z nás si tam nechávalo věci z minulého semestru.

„Jo,“ řekla jsem.

„Díky.“

To bylo celé.

Šly jsme spolu chodbou. Já vepředu, ona o půl kroku za mnou. Z bazénu přišel závan chloru. Ve dveřích nás na chvíli stiskly dvě výpravy plavců jdoucí opačným směrem. Odemkla jsem skříňku u vchodu.

„Dvajednajedna,“ řekla Růženka.

Zadala kód.

Dvířka se otevřely.

Vytáhla svoje therabandy. Barevné gumové pásy na rozcvičení zad a ramen. Zřejmě tam ležely od minulého tréninku. Strčila je do tašky.

„Díky.“

„Jasně.“

A pak nic.

Otevřely jsme dveře ven a venku byl ten specifický podolský vzduch, který chutná po vodě, řece a trochu po kameni. Skály za areálem, Vltava dole, vlhkost. Oblíbila jsem si tenhle vzduch v červnu. Teď byl chladnější.

„Na tramvaj?“ zeptala se Růženka.

„Jo.“

Šly jsme.

Jen stejným směrem. Hodí se nám stejná zastávka, tak jdeme ven stejnou cestou, a to není nic. To je logistika.

Přesto jsem si uvědomila, že to jako logistiku nečtu.

Byla jsem příliš pozorná na to, kde jsou její ruce. Jak nese tašku. Jestli se dívá na telefon, nebo na cestu.

Dívá se na cestu.

Proč si toho všímám.

„Co studuješ?“ zeptala se.

„Fyzioterapii. Druhý ročník. Andragogiku.“

Andragogika. Vzdělávání dospělých. Nesouvisí s bazénem ani se sportem.

„A proč plavání?“ zeptala jsem se.

Hned mi došlo, že to zní hloupě. Jako by měla mít vysvětlení.

Růženka se neudivila.

„Ráda plavu,“ řekla. „Nemusí to mít důvod.“

To mě zarazilo.

Nemusí to mít důvod.

U mě má všechno důvod. Plavu, protože mě to posouvá. Protože výkon. Protože tělo. Protože soutěže. Protože bez vody nevím, kdo jsem. Což je taky důvod, jen ne dobrý.

Nikdy bych neřekla: ráda plavu, nemusí to mít důvod.

Zastávka Kublov.

Pár lidí, beton, čtyřiadvacítka přijde za tři minuty.

„Ty závodně?“ zeptala se Růženka.

„Jo.“

„Skoky?“

„Skoky i plavání. Skoky víc.“

„Jak vysoko?“

„Záleží. Soutěžně deset metrů.“

Podívala se na mě bez obdivu, jako by jen brala informaci a zkoušela si ji představit.

„A bojíš se?“

Jsem zvyklá na tuhle otázku od lidí, kteří neskáčou. Obvykle je v ní něco lichotivého. Jsi odvážná. A já pak buď přijmu tu lichotku, nebo řeknu něco o výcviku, technice a zvyku.

Tentokrát jsem nechtěla ani jedno.

„Bojím,“ řekla jsem.

Růženka přikývla, jako by to byl přesný popis techniky.

„Tak skáčeš.“

„Skáču.“

„Hm.“

Přijela tramvaj.

Nastoupily jsme obě. Uvnitř bylo plno, chytily jsme se madel. Tramvaj se rozjela.

Za oknem Podolí přešlo do Braníku. Řeka. Stromy. Podzimní Praha v čase, kdy světlo začíná mizet dřív, než by mělo.

Růženka se nedívala na telefon.

To bylo zvláštní. V tramvaji si skoro každý vytáhne telefon. Nebo mluví. Nebo aspoň dělá, že kouká ven, ale ve skutečnosti kouká dovnitř.

Růženka opravdu koukala ven.

Na ulici za sklem. Na domy. Na lidi na zastávce.

Jako kdyby Praha byla zajímavá bez komentáře.

Vytáhla jsem telefon.

Tom. Nic.

Instagram oddílu. Tři nové interakce. Jeden komentář normální. Jeden divnej, který mi čím dál méně připadá jako náhoda.

Síma.

Nepíše přímo. Nikdy přímo. Ale některé věci přicházejí ze směru, odkud přicházejí. Sdílení bez kontextu. Komentář, který vypadá neutrálně, ale má náboj, pokud víte, odkud mluví hlas.

Odpověděla jsem standardně. Neutrálně. Jako by komentář byl normální.

Zavřela jsem Instagram.

Telefon zpátky.

Za oknem přišla zastávka. Pár lidí vystoupilo. Pár nastoupilo.

Růženka se ani nepohnula z místa, i když při nastupování mohla uvolnit víc prostoru. Stála tam, kde stála, a svět se kolem ní musel trochu poskládat.

„Odkud jsi?“ zeptala jsem se.

„Z jihu,“ řekla.

„V Praze jsi jak dlouho?“

„Tři roky. Škola.“

„Vrátíš se?“

„Nevím. Asi ne.“

Pauza.

„A ty?“

„V Praze, od narození.“

„Tak to asi znáš každý roh.“

„Každou zastávku.“

Zasmála se.

Krátce. Přesně. Bez přehánění.

Slyšela jsem ji.

Říkám to proto, že Lůcin smích jsem slyšela taky, ale jinak. Lůcin smích je součást prostoru. Příjemný, jasný, ale část řady vjemů. Růženčin smích byl jeden zvuk.

Přišel a chvíli nic jiného nebylo.

To byl problém.

Smála se jednoduše.

Problém byl, že jsem si toho všimla.

Vůbec jsem si neměla všímat ničeho. Jedeme tramvají. Ona si jen vyzvedla věci ze skříňky. Plave, protože ráda plave. Má tašku přes rameno a kouká z okna. A já teď pozoruju, jak se jí při smíchu změní oči.

Sestoupila jsem o myšlenku níž a zjistila, že nechci vystoupit.

Ne z tramvaje.

Z toho místa v hlavě.

Z místa, kde není Tom.

Tom je ve všem. V telefonu displejem dolů. V tom, jak u bazénu sleduju dráhu číslo jedna a čekám, jestli se podívá. V každém výkonu, kde si říkám: jestli budu dost dobrá, tak.

Jestli budu dost dobrá, tak.

Tak co?

Tak si mě znovu všimne? Tak budu mít důvod existovat v jeho blízkosti? Tak přestanu být ta, která mu překáží v pohledu, který směřuje jinam?

Tohle mi plavání nestačí říct.

Voda mě drží, ano.

Ale nedá mi odpověď.

Růženka koukala ven.

Dala jsem telefon zpátky do kapsy a taky jsem se podívala ven.

Praha za oknem tramvaje měla v podvečer specifické světlo. Zlatavě šedé. Krása Prahy, která se nesnaží. Domy, auta, stromy, lidi v bundách. Všechno tam bylo. Nikdo se nepředváděl.

„Pracuješ?“ zeptala jsem se.

„Jo. V Lidlu.“

„Máš tam brigádu?“

„Na plnej úvazek“

Podívala jsem se na ni.

„Není to těžké? Škola a tohle?“

Pokrčila rameny. „Sešlo se to.“

„Andragogika a Lidl k sobě sedí?“

„Sedí. Vzdělávání dospělých je o tom, jak se dospělí učí nové věci. Lidl je plný dospělých, kteří se učí nové věci nebo nechají, aby se je někdo naučil. Je to empirický výzkum.“

Řekla to vážně.

Pak se koutkem pousmála.

„To byl vtip,“ dodala. „Ale trochu ne.“

„To věřím.“

Zasmála jsem se.

I já.

Byl to skoro reflex. A pak jsem si uvědomila, že se mi ulevilo.

Telefon mi zavibroval.

Tom.

Tom mi píše zprávy, protože mu pomáhám s výpočty výživové strategie pro závodní přípravu. Napůl odborně, napůl proto, že jsem chtěla být součástí jeho světa způsobem, který nevypadá jako prosba.

Napsala jsem: Zítra odpoledne.

Přečteno.

Tečky.

Ok.

Strčila jsem telefon zpátky.

Výpočet výživy.

Tohle je teď náš vztah. Výpočty výživy, opožděné odpovědi a tréninky, kde stojíme v různých drahách a hýbeme se správně bez toho, abychom se hýbali k sobě.

Nevím, kdy se to stalo.

Nebo vím, ale nechci to pojmenovat.

Zastávka.

Pár lidí vystoupilo. Pár nastoupilo. Tramvaj jede dál.

Růženka se na mě podívala.

„Jsi ok?“ zeptala se.

„Jo,“ řekla jsem. Byl to jen správný počet slov na odpověď.

Přikývla.

Zůstaly jsme potichu.

Dole Vltava, nahoře nebe, v barvě, která dnes byla poetická. Prostě Praha v sedmnáct něco.

Myslela jsem na Martinu.

Martina mi před dvěma týdny řekla větu: plavání tě nepotopí, Vero. To ostatní ano.

Myslela tím školu. Nebo Toma. Nebo tělo, jak ho tahám každý den jako batoh s kamením. Nebo nevím, co přesně myslela.

Přejela jsem prstem po okraji tejpu na předloktí. Starý pohyb. Kontrola, jestli drží.

Mám ho od patnácti, kdy se mi před jedním skokem začal odlepovat. Jen kousek. Úzký světlý okraj, nic důležitého. Jenže jakmile jsem se postavila na věž, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Mozek mi tehdy udělal tu milou věc, že během vteřiny vyhodnotil všechna možná rizika. Že se tejp odlepí celý. Že mě při rotaci rozhodí. Že se něco, co má držet, uvolní právě ve chvíli, kdy už s tím nepůjde nic udělat.

Nestalo se nic. Skočila jsem. Nepotopila jsem se.

Ale od té doby si okraje kontroluju.

Přitlačila jsem tejp palcem.

Zarazila jsem se.

Tohle s Tomem dělám taky.

Přitlačuju všechno, co se začíná odlepovat. Výpočty výživy, otázky o závodech, docházka na tréninky, kde vím, že budeme oba. Malé tlaky na okrajích. Aby se nic neuvolnilo víc.

Jenže tejp nezabrání pádu, pokud pád začíná jinde.

„Moje zastávka,“ řekla Růženka.

Zvedla jsem oči.

„Dobrý trénink. Tak příště,“ řekla. Vzala tašku.

„Jo. Taky.“

Vstala, prošla kolem mě, dveře se otevřely, vystoupila.

Tramvaj se zavřela. Rozjela se.

Seděla jsem u okna.

Dojela jsem na konečnou. Přesedla a jela zpátky domů. Růžence jsem neřekla, kde bydlím. Jen jsem chtěla být o něco déle s ní.

Růženka se nedívala.

To mi pořád sedělo v hlavě jako slovo v nesprávném pořadí.

Nedívala se na mě způsobem, který hodnotí. Nedívala se na mě způsobem, který čeká na výkon nebo chybu. Zeptala se, jestli jsem ok. Řekla, že ráda plave a nemusí to mít důvod. Zadala kód a odešla.

Nic z toho nebylo zvláštní.

A přesto se z toho nebudu schopná vymotat rychle.

To mě znepokojilo víc než samotná věc.

Telefon zavibroval znovu.

Petra z fyzioterapie.

Veroniko, nechceš k nám dneska na večeři?

Petra posílá takové zprávy každé dva tři týdny a já je každé dva tři týdny odmítám. Dneska ne, mám Janka. Dneska ne, mám školu. Dneska ne, mám trénink. Dneska ne, mám se.

Napsala jsem: Díky, ale dneska nemůžu. Příště.

Příště.

To říkám pořád. Příště přijdu. Příště se přidám. Příště se ozvu dřív.

Příště je způsob, jak odmítat bez odmítnutí.

Vytáhla jsem sluchátka.

Spotify. Playlist Práce. Sade. Cherish the Day.

Sade má pro mě v sobě něco podivného. Zpívá pomalu, ale je v tom naléhavost. Jako by každá věta věděla, že má jen jednu šanci.

Koukala jsem z okna.

Praha v sedmnáct třicet. Tramvaj, okno, vlasy napůl suché, tejpy drží. Tom v telefonu displejem dolů nebo nahoru nebo kdekoli, kde zrovna je. Janek doma s kečupem nebo bez. Zuzajda v pelíšku nebo na podložce nebo kdekoliv, kde jsou tenhle večer její staré klouby spokojené.

Ještě čtyři zastávky.

Sade zpívala.

Myslela jsem na Růženčin smích.

Přestala jsem hned myslet na Růženčin smích.

Nebo jsem se o to pokusila.

U Libušského potoka vystoupila žena s kočárkem a nastoupil starší muž s aktovkou, která vypadala těžce, jako by v ní nesl celý den práce, který nechce pustit domů.

Znala jsem ten výraz.

Tašku nosíš tělem i bez ní.

Sade přešla do další písně.

The Big Unknown.

Janek mi napsal: „Byla Zuzajda venku, nebo ne?“

Odepsala jsem: „Ne. Musíš s ní ven.“

Za minutu přišla další zpráva.

„Jak ji dostanu z pelíšku?“

„Nejdřív jí nasaď obojek.“

„Jo, ale ona nechce.“

„Ona chce. Vezmi pamlsek.“

„Kde jsou pamlsky?“

„V levé horní kuchyňské skříňce. V červené krabici.“

„Aha.“

Tím konverzace skončila. Janek psal přesně takhle. Informace. Konec. Žádné emoce navíc. Dřív mě to občas štvalo. Teď ne.

Vystoupila jsem na své zastávce.

Venku byl vzduch bez dechu. Ten podvečerní, trochu zastydlý. Nebe šedo-oranžové, skoro prázdné, bez oblak. Ulice začínaly svítit pouličními lampami.

Šla jsem.

Batoh na rameni. Vlasy doschnou až doma.

Prošla jsem podchodem.

Myslela jsem na to, jak Růženka stála u skříněk bez zrcadla a sušila si vlasy bez potřeby vědět, jak u toho vypadá. A já u zrcadla stojím vždycky. Dívám se. Měřím. Hodnotím. Tělo, výkon, vztah, výraz. Všechno prochází přes filtr: je to dost?

Jsi dost?

Kdybych se přestala dívat do zrcadla.

Kdybych si sušila vlasy bez kontroly.

Kdybych plavala, protože ráda plavu, a ne protože mě to posouvá k něčemu dalšímu.

Co by se stalo?

Asi nic.

Ale možná něco malého.

Možná bych zjistila, co z toho jsem já.

Po chodníku šel muž s pejsem. Malý, bílý, výrazně nespokojený s tempem svého majitele. Chvíli mě to pobavilo. Zastavili se u přechodu. Pak projelo auto a pes se zastavil úplně.

Zuzajda to dělá taky.

Zastaví se, rozhodne, že se nepohne, a záleží jen na tom, jestli máte čas. Je stará, nohy jí někdy podkluzují, a když se jí nechce vstát, svět může spěchat kam chce. Ona ne. Její tělo už neposlouchá rozvrh, trénink ani moje nervy.

Já čas nemám.

Ale dneska bych ho mít měla.

Zelená.

Přešli přechod. Já šla k domovním dveřím. Podívala se vzhůru na okno našeho bytu a teprve pak odemkla. Z květinářství vedle zavoněl muškát.

Doma bylo světlo v obýváku. Zuzajda ležela u sofa, s obojkem volně pohozeným vedle, protože Janek ji zřejmě venčil a pak obojek nechal prostě tak. Nevadí. Dneska mi je to jedno.

„Jak bylo?“ řekl Janek od televize.

„Dobrý, prostě trénink.“

„Co bude k večeři?“

„Co chceš?“

„Nevím.“

„Tak těstoviny.“

„Zase?“

„Máš nápad?“

„Ne.“

„Tak těstoviny.“

Zuzajda zvedla hlavu. Stará, unavená, černé oči lesklé jako vždycky. Zkoušela vstát. Klekla jsem si k ní.

Pohladila ji po hlavě. Měla teplé, trochu vlhké chlupy pod uchem. Tam má vždycky nejměkčí srst.

„Byla jsi venku, malá,“ řekla jsem jí, ale spíš sobě.

Kuchyň. Voda, hrnec, špagety.

Telefon na lince.

Displejem dolů.

Nechala jsem ho tak.

Pak jsem se na něj podívala znovu.

Ten zvyk si beru zpátky. Displejem dolů, jako Tom. Ale to je celý problém: přebírám způsoby bytí od lidí, kteří mají jiné důvody, proč je mají. Tom telefon otáčí, protože nechce, aby ho něco odhalilo. Já telefon otáčím, protože nechci, aby mi jeho absence odhalila mě samotnou.

Obojí je stejný reflex.

Jen to má jiný důvod.

Otočila jsem telefon displejem nahoru.

Nic nového.

Zuzajda přišla do kuchyně. Zastavila se u misky s vodou, chvíli ji zkoumala a pak se napila.

Janek přišel taky, sedl si ke stolu a pustil si YouTube na telefonu.

Voda se začínala vařit.

Byl to normální večer.

Myslela jsem na Růženčin smích.

Zastavila jsem se.

Dobře. Tak myslím na Růženčin smích. Je to konkrétní zvuk, konkrétní tvář, konkrétní tramvaj. Nic z toho není nebezpečné. Nebezpečný je spíš ten podivný pocit, kdy si uvědomím, že na Toma nemyslím každé tři minuty, a místo úlevy cítím zmatek.

Co to znamená?

Nevím.

Hodila jsem těstoviny do vody.

Pára vystoupila nahoru a na chvíli zamlžila sklo u okna. Zuzajda lehla pod stůl tak opatrně, jako by si musela domluvit s vlastními klouby každé mikro rozložení. Janek se smál něčemu na YouTube.

Můj telefon ležel na lince displejem nahoru.

Žádná zpráva.

A já tu stála se dvěma otázkami, které si neumím přeložit:

Koho Tom hledá.

Kdo jsem, když Tom nehledá mě.

Na první nemám odpověď a chci ji.

Na druhou nemám odpověď a bojím se jí.

Co se mi v létě otevřelo, podzim uzavřel a udělal restart. Jak jsem si myslela, že jsem si všechno v sobě vyřešila, podzim ukázal, že jsem se spletla. Škola zamávala se všemi. Srovnala je do taktu jako notu k notě. Nový tlak, nové zkoušky, nové rozložení. Cítila jsem se jak ty špagety. Tuhá, padající do vroucí vody přímo po hlavě.

Těstoviny se vaří sedm minut.

Za jak dlouho se uvařím asi já?

Přidala jsem sůl.

Pára mi šla do očí.

Růženčin smích mi zůstal v uchu jako píseň, o které si člověk říká, že ji zná, jen si nevzpomíná odkud.