Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – Dva roky v Podolí. Rozhovor s Antonínem Delišem o vzniku pentalogie, která začala u bazénu a skončila úplně jinde

Když Antonín Deliš začal psát první díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, netušil, že mu následující dva roky života vyplní téměř beze zbytku. Z původně komorní gay romance zasazené do pražského Podolí se postupně stal rozsáhlý pětidílný románový celek, který sleduje proměnu několika mladých lidí napříč čtyřmi ročními obdobími a znovu se vrací do léta, kde všechno začalo. Mluvíme o vzniku jednotlivých knih, o skutečných místech, která se proměnila ve fikci, o filmech, hudbě, samotě i o tom, proč některé odpovědi přicházejí až po několika tisících stranách.

Pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 nevznikala jako série samostatných pokračování. Od začátku byla zamýšlena jako jeden příběh rozdělený do pěti knih. Každá z nich má vlastní atmosféru, vlastní způsob vyprávění i vlastní rytmus, přesto všechny vyrůstají ze stejných postav, stejného prostředí a stejných otázek.

Rozhovor, který následuje, nevznikl jako propagační materiál k nové knize. Vychází z autorových dlouhých odpovědí o tom, jak pentalogie vznikala, proč se během psaní proměňovala a jak se měnil i člověk, který ji psal.

Pentalogie v kostce

Název: Usuš své vlasy v 15:30, 2:45

Žánr: Heavy Contemporary / gay romance

Dějiště: Praha – především Podolí a další skutečná místa, která se během příběhu proměňují ve vlastní literární svět.

Kompozice: Pět románů kopírujících cyklus ročních období. Léto, podzim, zima, jaro a návrat do léta.

Stav série: první dva díly jsou vydané, zbývající tři procházejí závěrečnými redakčními úpravami.

„Nechtěl jsem napsat pět knih. Chtěl jsem vyprávět jeden příběh.“

Když ses do pentalogie pouštěl, věděl jsi od začátku, že vznikne právě pět dílů?

Ano. To rozhodnutí přišlo velmi brzy. Neznal jsem samozřejmě všechny detaily ani všechny scény, ale věděl jsem, že ten příběh nebude možné uzavřít v jedné knize.  Od začátku jsem cítil, že jednotlivé části musí odpovídat ročním obdobím. Léto, podzim, zima, jaro a nakonec návrat do léta. Nešlo o literární hříčku. Spíš o pocit, že stejně jako se mění svět kolem nás, budou se měnit i postavy. Nechtěl jsem, aby pokračování vznikala jen proto, že první díl uspěl nebo že bych měl potřebu napsat další knihu. V hlavě jsem měl jeden celek. Jednotlivé díly jsou jen různé etapy stejného příběhu.

Podolí jako místo, které se mění spolu s lidmi

Celá pentalogie je pevně spojená s Podolím. Proč právě tam?

Podolí znám dlouhá léta. Ne jako turista. Chodil jsem tam dávno předtím, než jsem začal psát. Na některá místa se člověk vrací tak dlouho, až přestanou být jen místem. Začnou v sobě nést čas. Pamatuju si lidi, které jsem tam vídal před dvaceti lety. Někteří najednou zmizeli. Nevím proč. Možná se odstěhovali. Možná zemřeli. Možná jen přestali chodit. Člověk se to nikdy nedozví. Právě to mě fascinovalo. Podolí není jen bazén. Je to prostor, kde se lidé na chvíli stanou součástí života někoho jiného, aniž by o sobě navzájem skoro cokoliv věděli. Tohle jsem chtěl zachytit.

Skutečná místa, ale ne turistický průvodce

Čtenáři často poznávají konkrétní pražská místa. Jak moc ses držel reality?

Skutečná místa pro mě byla důležitá, ale nikdy jsem neměl ambici vytvořit dokument. Videopůjčovna vychází ze skutečné videopůjčovny. Některá další prostředí mají také reálný základ. Pornokino vychází z osobní zkušenosti. Podobně některé byty nebo trasy po Praze. Jenže ve chvíli, kdy do těch míst vstoupily moje postavy, přestala být skutečná. Nechtěl jsem, aby čtenář porovnával, jestli jsem správně popsal konkrétní podnik nebo ulici. Chtěl jsem vytvořit literární prostor, který působí uvěřitelně, ale patří už příběhu.

„První díl měl čtenáře nejdřív vyvést z rovnováhy.“

I. díl – Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – Žár pod hladinou

První díl bývá pro čtenáře často překvapivý. Je mnohem syrovější než knihy, které následují. Byl to záměr?

Ano. Mrzelo mě třeba, že moji rodiče knihu odložili poměrně brzy kvůli vulgaritě, nedostali se k tomu, proč tam vlastně je. První díl nikdy neměl být jen o sexu nebo provokaci. Měl být vstupem do prostředí, které mnoho lidí posoudí během několika prvních stran. Právě proto jsem chtěl, aby čtenář nejdřív poznal tělo. A teprve potom člověka. Kdybych začal dlouhými psychologickými vysvětlováními, celý princip by zmizel.

Když se z bazénu stane celý svět

Co pro tebe první díl představuje dnes?

Pořád je to léto. Nejen kalendářně. Je to období, kdy postavy ještě můžou jednat impulzivně. Mohou celé dny trávit v Podolí, jezdit po Praze, objevovat nová místa, aniž by je svazovaly povinnosti. Je to svět, který ještě není rozdělený školou, prací nebo každodenním rytmem. Právě proto působí první díl nejvolněji. Je to okamžik, kdy všechno teprve vzniká.

Mnoho čtenářů se po první knize ptalo na význam názvu. Proč jsi ho nevysvětlil?

Protože jsem to nikdy neměl v plánu. Název existoval dřív než většina příběhu. Věděl jsem, že jeho význam se bude odhalovat postupně. Připadalo mi zajímavější, když některé odpovědi dostane čtenář až o několik knih později. Stejně funguje život. Také většinou nepochopíme význam některých okamžiků ve chvíli, kdy se dějí.

Ve spojení s prvním dílem často zmiňuješ korejskou tvorbu. Jak velký měla vliv?

Velký. Nešlo o to, že bych chtěl něco napodobovat. Spíš mě fascinoval způsob, jakým korejské filmy a seriály pracují s rytmem vyprávění. Nebojí se dlouhých tichých scén ani náhlých změn nálady nebo žánru. Vedle toho vznikal soundtrack, který jsem poslouchal při dlouhých cestách Prahou. Hudba se postupně spojila s konkrétními ulicemi, světlem, počasím i Podolím. Nepsal jsem podle playlistu. Spíš se během psaní stal součástí toho světa.

Když ses ohlédl za prvním dílem, změnil něco na tvém pohledu na celý projekt?

Úplně všechno. Teprve když byl první díl hotový, došlo mi, kolik postav jsem do něj vlastně přivedl. Některé se jen mihly. Jiné jsem znal mnohem líp, než jsem si tehdy uvědomoval. A hlavně jsem pochopil, že celou pentalogii nepůjde vyprávět jedním stylem. Každá další kniha si začne říkat o vlastní způsob vyprávění. A právě tehdy jsem poprvé pochopil, že nepíšu sérii podobných románů. Píšu jeden příběh, který se bude s každým dalším dílem proměňovat.

„Druhý díl už nemohl zůstat v létě.“

II. díl – Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – O-TOČ-SE | NEŽ-SKO-ČÍŠ

Po prvním dílu se prostředí výrazně promění. Léto končí, přichází škola, práce a běžný život. Věděl jsi od začátku, že druhá kniha bude podzimní?

Ano. Od začátku jsem věděl, že pentalogie projde všemi ročními obdobími a nakonec se znovu vrátí do léta. Nešlo jen o kompoziční rozhodnutí. Souviselo to s tím, jak jsem Podolí sám prožíval. To místo znám v různých obdobích života. Chodil jsem tam před dvaceti lety i dnes. Některé tváře si s ním spojuji dodnes. Pamatuji si třeba člověka, který pravidelně chodil na nudapláž. Působil tam, jako by tam patřil odjakživa. Pak najednou zmizel. Nevím proč. Možná zemřel. Možná se odstěhoval. Možná jen přestal chodit. A právě to je pro mě Podolí. Ne bazén. Ale místo, které si pamatuje lidi. Druhý díl proto nemohl zůstat v létě. V prvním dílu mohly postavy celé dny jezdit na kole, být u vody nebo navštěvovat místa, kam se chodí bez většího plánu. Podzim ten rytmus přerušil. Začala škola, tréninky, práce a povinnosti. Najednou už nešlo žít jen podle okamžité touhy.

Velká část druhého dílu se přesouvá na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Proč sis vybral právě ji?

Od začátku jsem věděl, že hlavní postavy nemohou být středoškoláci. Nejen kvůli prostředím, do kterých vstupují, ale i proto, že mě zajímali lidé, kteří už stojí jednou nohou v dospělosti. Studují, pracují, sportují, řeší vztahy i vlastní budoucnost. FTVS mi umožnila všechny tyhle světy spojit. Studium. Sport. Šatny. Tréninky. Hierarchii mezi studenty, trenéry a vyučujícími. To všechno vytváří prostředí, které by na běžné škole nevzniklo. Přitom moje vlastní zkušenost s fakultou byla překvapivě malá. Kdysi jsem o ní slyšel od kamarádky, která tam snad studovala nebo pracovala jako masérka. Kolem školy jsem také jezdil tramvají. To bylo všechno. Nikdy jsem uvnitř nebyl. Když jsem začínal psát první díl, představoval jsem si, že si domluvím schůzku a nechám se školou provést. Nakonec jsem to neudělal. Začalo mě zajímat něco jiného. Jestli dokážu vytvořit uvěřitelné prostředí jen z fotografií, veřejně dostupných informací a vlastní představivosti. Proto FTVS v románu není přesnou kopií skutečné školy. Je to moje FTVS. Některé prostory jsem si vytvořil úplně po svém. Studijní oddělení jsem si například představoval skoro jako antikvariát Karla Konráda Koreandra z Nekonečného příběhu, včetně dveří a celé atmosféry.  Nešlo mi o dokument. Šlo mi o svět, ve kterém mohou moje postavy skutečně žít. Možná se tam půjdu podívat až teď, když je pentalogie dopsaná. Bude zvláštní porovnat skutečnou školu s tou, kterou jsem několik let nosil jen ve své hlavě.

Co bylo dřív? Druhý díl, nebo jeho název?

Jednoznačně název. Teprve potom se začal rozvíjet samotný příběh. Líbilo se mi, že věta není napsaná běžným způsobem. Rozdělení slov pomlčkami mění rytmus čtení. Člověk je čte po částech, skoro jako jednotlivé pohyby těla. A svislá čára mezi nimi mi připomínala skokanskou věž. První význam slova „skočit“ byl čistě sportovní. Až později se začal přenášet do vztahů.  Stejně důležitý byl ale motiv otočení. Člověk se často otočí ve chvíli, kdy dělá něco, čím si není úplně jistý. Chce vědět, jestli ho někdo nevidí. Jenže otočit se může znamenat i něco úplně jiného. Přiznat, že za mnou někdo skutečně stojí. Že o něm vím. Že mě zajímá. Že už nemůžu pokračovat, jako by tam nebyl. Původně byl ten motiv výrazněji spojený s Veronikou. Postupně se ale rozdělil mezi více postav. Jeho definitivní význam souvisí i se závěrem druhého dílu. Ten ale nechci dopředu vysvětlovat.

Tony nebyl dodatečný nápad

Ve druhé knize získává mnohem větší prostor Tony. Měl jsi ho vymyšleného od začátku?

Ano. Tony nevznikl proto, aby vytvořil milostný trojúhelník. Byl součástí příběhu od samého začátku. Dokonce jsem věděl, že bude přítomný i v úplně poslední scéně celé pentalogie, ještě dřív, než jsem znal všechny cesty, které k ní povedou. Jeho jméno vzniklo podle Tonyho Leunga Ka-faie z filmu Milenec podle Marguerite Duras. Teprve časem jsem si uvědomil, jak moc mě ten film ovlivnil. Stejně jako Piano Jane Campionové. Oba pro mě pracují s tělem jinak, než bývá obvyklé. Tělo v nich není ilustrací erotiky. Říká pravdu, kterou postavy nedokážou vyslovit. Dotek může znamenat touhu, moc, samotu, stud, nebezpečí i něhu zároveň. Myslím, že právě odtud pochází i moje vlastní představa mileneckého vztahu. Ne jako prostoru mimo život. Ale jako místa, kam vstupuje úplně všechno. Rodina. Původ. Peníze. Povinnost. Tělo. A vědomí, že ani opravdová blízkost nemusí znamenat společný život.

Tony je vrcholový skokan do vody. Proč?

Protože jsem od začátku věděl, že mezi hlavními postavami potřebuji někoho, kdo bude nejlepší. Nešlo ale jen o sport. Tonyho výkon nevychází pouze z talentu. Nese v sobě také očekávání rodiny. Potřebu obstát. Nezklamat. Být nejlepší pro něj není jen osobní ambice. Je to téměř povinnost. Právě proto jeho klid neznamená, že na něj není vyvíjen tlak. Naopak. Možná je ze všech tří hlavních postav sevřený nejvíc.

Tony pochází z vietnamské rodiny. Co tě k tomu vedlo?

Nechtěl jsem vytvořit reprezentativní obraz vietnamské komunity.  Tony měl přinést zkušenost, kterou Tom ani Viktor mít nemohli. Jeho rodiče pracují v Sapě. Jeho rodinný život vyrůstá z jiného kulturního prostředí, které se přeneslo do Prahy, ale pořád si nese vlastní očekávání a vlastní pravidla. Vycházel jsem přitom i ze svého dlouhodobého vztahu k asijským kulturám. Od dětství mám blízkého přítele z Hongkongu. Později jsem poznal lidi z Tchaj-wanu. Přímého vietnamského kamaráda jsem nikdy neměl, ale to prostředí mě dlouhodobě přitahovalo. A stejně upřímně musím říct ještě jednu věc. Vietnamští a další asijští muži mi vždy připadali krásní. Nechtěl jsem to schovávat za složitější literární konstrukce. I to byl jeden z impulsů, proč Tony vznikl právě takový.

Vedle prostředí se proměnil i styl celé série. Proč?

Nešlo o to, že by mi přestal stačit první díl.  Přestal mi stačit způsob, jakým ho někteří lidé četli. Měl jsem pocit, že část čtenářů postavy odsoudila dřív, než je skutečně poznala. Já je ale nikdy nesoudím. Jen je pozoruji. Proto druhý díl změnil rytmus. Potřeboval jsem ukázat, že jejich život nekončí v kabince cruisingového areálu ani u bazénu. Mají školu. Práci. Rodiny. Obyčejné dny. Teprve dohromady tvoří celek. Právě při psaní druhého dílu mi také začalo docházet, že každá další kniha bude potřebovat vlastní způsob vyprávění. Nebyla to předem připravená literární strategie. Vyplynula z toho, jak se měnily postavy i čas. A možná právě proto se jednotlivé díly od sebe tolik liší.

„Ve třetím díle už nevyprávím jen příběh několika lidí. Vyprávím svět, ve kterém žijí.“

III. díl – Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – Trestný čin něhy

Po dvou knihách se pentalogie znovu výrazně promění. Třetí díl už není vyprávěný především očima několika hlavních postav, ale stává se ansámblovým románem. Kdy ses pro to rozhodl?

Už po dopsání prvního dílu. Tehdy mi došlo, že svět knihy obsahuje mnohem víc postav, než kolik jsem stačil skutečně rozehrát. Některé se jen mihly. Jiné jsem představil, ale věděl jsem, že jejich příběhy nikdy nerozvinu, pokud nezměním způsob vyprávění. A právě tehdy vzniklo rozhodnutí, že třetí díl bude ansámblový. Nešlo o experiment. Byla to jediná možnost, jak dát jednotlivým postavám skutečný význam.

Co tě k ansámblové formě přivedlo?

Jednoznačně filmy Roberta Altmana. Přímo se to propsalo i do samotné knihy, protože Tom s Romi sledují Gosford Park. Ten film mám velmi rád. Stejně jako The Company, který vypráví podobným způsobem. Při psaní jsem si zároveň uvědomil ještě jednu věc. Do svých knih si vlastně nenápadně přenáším období, kdy jsem studoval film a pracoval u filmu i v televizi. Nejde o konkrétní vzpomínky. Spíš o určitý druh stesku. Je to svět, který jsem kdysi znal velmi dobře a který už dávno nežiju. Možná právě proto se do něj ve svých knihách pořád nějak vracím.

Proč bylo pro tebe důležité dát prostor i vedlejším postavám?

Protože jsou součástí pravdy toho příběhu.  Nezajímá mě jen jeden člověk. Zajímá mě prostředí, ve kterém žije. Teprve vedlejší postavy ukazují, proč je někdy tak těžké najít blízkost nebo vztah. Každé společenství má vlastní dynamiku. Někdy ji vytváří jeden člověk. Jindy celé místo. Nebo aplikace. Třeba Grindr. V knize není jen rekvizitou. Je to prostředí, které ovlivňuje způsob uvažování lidí. To, co hledají. Jak spolu komunikují. Jaké mají představy o vztazích. Právě proto později Tom s Viktorem přecházejí na KakaoTalk. Nejde o technický detail. Je to změna prostoru, ve kterém spolu mohou být.

Kdo si během psaní vzal větší prostor, než jsi původně plánoval?

Nejdřív Veronika. Pak Růženka. Postupně Pavel. A nakonec Tony. Právě to mám na psaní nejradši. Nemám pocit, že by postavy začaly dělat něco jiného, než jsem plánoval. Spíš postupně zjišťuji, že v nich od začátku bylo mnohem víc, než jsem si uvědomoval.

Zmínil jsi Pavla. Čím tě překvapil právě on?

Už při psaní prvního dílu jsem věděl, že bude důležitý. Věděl jsem také, že jeho osud zasáhne celou pentalogii. Nevěděl jsem ale jak. To se rodilo až během samotného psaní. Nešlo o pečlivě rozkreslenou osnovu. Spíš o postupné objevování.

Proč ses rozhodl, že právě třetí díl bude nejrozsáhlejší a nejvíce rozvětvený?

Protože nevyprávím jen jednotlivé knihy. Vyprávím jednu pentalogii. A třetí díl je její dramatický vrchol. Když bych si pomohl Aristotelovou poetikou, právě tady se jednotlivé linie musí potkat. Nejde jen o další pokračování. Je to střed celé stavby.

Kvůli třetímu dílu ses chodil dívat na závody ve skocích do vody. Co sis z nich odnesl?

Původně jsem tam šel hlavně pozorovat. Chtěl jsem nasát atmosféru. Nakonec mě překvapilo něco úplně jiného. Do té doby jsem si představoval, že skokani do vody jsou skoro bez výjimky dokonale sportovní typy. Realita byla mnohem pestřejší. Na závodech byli mladí i starší sportovci. Lidé různých postav. Dokonce i závodníci po úrazech. Najednou jsem si uvědomil, jak moc byla moje původní představa zjednodušená. Přesto jsem ji do románu vědomě nepřenesl. Nepsal jsem dokument o skocích do vody. Psal jsem gay romanci. A potřeboval jsem svět, který odpovídá právě tomuto typu příběhu.

Co tě na závodech zaujalo nejvíc?

Možná úplně obyčejná věc. Seděl jsem před párou na dlaždičkové lavičce a pozoroval sportovce. Ne jako voyeur. Jako autor. Poslouchal jsem útržky vět. Sledoval jsem způsob, jakým čekají. Jak se pohybují. Jak spolu mluví. Neopisoval jsem jejich dialogy. Spíš jsem se učil rytmus toho prostředí. A uvědomoval jsem si zvláštní kontrast. Sedí tam člověk, který celé dny tráví u počítače, a kolem něj procházejí mladí vrcholoví sportovci. Nebyl to pocit závisti. Spíš zvláštní radost z toho, že můžu být chvíli součástí jejich světa.

Překvapilo tě ještě něco?

Ano. Myslel jsem si, že vrcholoví sportovci budou mít profesionálně vedené instagramové profily. Nestalo se. Většina z nich používala úplně obyčejné osobní účty. Některé byly dokonce soukromé. Právě proto jsem ani svým hrdinům nevytvářel vlastní instagramové identity. Stačil mi účet oddílu. Působilo to mnohem pravdivěji.

Proč televizní kamery?

Ve třetím díle získávají velkou roli televizní kamery. Odkud ten nápad přišel?

Potřeboval jsem vytvořit situaci, kdy se na jednom místě přirozeně sejdou všichni. Nejen hlavní postavy. Také rodiče. Trenéři. Diváci. Lidé, kteří by jinak na běžné závody nepřišli. Televizní přenos tomu dal potřebnou váhu. Inspirací mi byl korejský seriál Twenty-Five Twenty-One. Jedna z hlavních postav tam pracuje jako televizní hlasatelka a to prostředí ve mně po zhlédnutí seriálu zůstalo. Dodnes mám zvláštní zvyk. Občas si přes Google pouštím korejské televizní zprávy. Korejsky neumím. Většině nerozumím. Poslouchám je kvůli rytmu a atmosféře. Vedle toho jsem ale řadu let pracoval v televizi. Dobře si pamatuji, jak vypadají krizové situace během živého vysílání. Jak rychle se musí rozhodovat. Jaké napětí vzniká v režii. Nechtěl jsem psát román o televizi. Jen jsem chtěl, aby se tahle zkušenost nenápadně propsala i do knihy.

Ve třetím díle se výrazně promění i způsob, jakým pracuješ s intimitou.

První dvě knihy potřebovaly jiný vývoj. Milostné scény nemohly přijít dřív. Ne proto, že bych je nechtěl psát. Ale protože by nebyly pravdivé. Postavy si nejdřív musely projít dlouhou cestou. Ve chvíli, kdy už čtenář zná jejich strach, stud, minulost i vzájemné vztahy, přestává být důležité samotné tělo. Důležitější je, co mezi nimi znamená blízkost. Proto už třetí díl nepotřeboval stejnou explicitnost jako první. Ne proto, že bych se začal stydět. Ale protože už nepřinášela novou informaci.

Název třetí knihy působí možná nejzáhadněji ze všech. Jak vznikl?

Objevil se už během psaní druhého dílu. Původně jsem si myslel, že patří úplně jinému příběhu. Pak mi došlo, že přesně vystihuje pokračování pentalogie. Nechtěl jsem psát o zakázané lásce. To není téma té knihy. Mnohem víc mě zajímalo, že skutečná něha nikdy nezůstává bez následků. Právě proto se kniha jmenuje Trestný čin něhy. Význam názvu se naplno ukáže až při čtení. Nechtěl bych ho vysvětlovat víc. Byla by škoda připravit čtenáře o možnost objevit si ho sami.

„Čtvrtý díl už nevznikal z potřeby posouvat děj. Vznikal z potřeby porozumět tomu, co po některých událostech zůstává.“

IV. díl – Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – Přežili jsme tu noc

Po rozsáhlém ansámblovém románu se najednou vracíš ke komornímu vyprávění. Proč?

Protože to odpovídalo tomu, co jsem sám prožíval. Nechtěl jsem, aby čtvrtý díl pokračoval stejným způsobem jako třetí. Když člověk skutečně truchlí, svět se nezvětšuje. Naopak. Zmenší se. Najednou existuje jen několik nejbližších lidí a všechno ostatní ustoupí do pozadí. Ne proto, že by přestalo existovat. Jen už na něj člověk nemá sílu. Právě proto musel ansámbl ustoupit. Ne proto, že by ostatní postavy přestaly být důležité. Ale protože Tom a Viktor už svět nedokážou vnímat stejně jako dřív.

Čtvrtý díl působí úplně jinak než předchozí knihy. Čím to je?

Truchlení mění prožívání času. To je možná to nejdůležitější. Když člověk něco podobného zažije, čas přestane plynout stejně jako dřív. Některé okamžiky se protahují. Jiné mizí. Klasické realistické vyprávění mi najednou nestačilo. Ne proto, že bych chtěl experimentovat. Ale protože už nedokázalo zachytit způsob, jakým člověk skutečně vnímá svět.

Ve čtvrtém díle se objevují prvky magického realismu. Co tě k nim přivedlo?

Nechtěl jsem psát fantasy. To jsem věděl od začátku. Fantasy často nabízí vysvětlení. Jenže mě zajímalo přesně něco opačného. Situace, kdy člověk neví, co je skutečnost, co vzpomínka a co způsob, jakým jeho mysl zpracovává bolest. Pro mě magický realismus nikdy neznamenal, že se dějí zázraky. Spíš že se realita proměňuje skrze lidské vnímání. Kdyby nadpřirozené prvky všechno vysvětlily, vzaly by lidské zkušenosti jejich váhu. To jsem nechtěl.

Ve tvých knihách se objevují duchovní motivy. Jakou roli hrají právě tady?

Nikdy jsem nevnímal spiritualitu jako útěk od života. Naopak. Myslím si, že člověk musí unést úplně všechno. Tělo. Sexualitu. Smutek. Vztek. Touhu. Samotu. Teprve potom má pro mě duchovno nějaký význam. Kdyby se stalo jednoduchým vysvětlením všeho, přestal bych mu věřit. Proto čtvrtý díl nestaví na tom, že by existovala jednoduchá odpověď. Spíš připouští, že některé otázky odpověď vůbec nemají.

Měl jsi při psaní pocit, že už nepíšeš jen o postavách?

Ano. Možná víc než kdykoliv předtím. Od začátku jsem věděl, že si prostřednictvím Toma a Viktora budu muset odpovědět na jednu vlastní otázku. Proč jsem po tolika letech pořád sám? Nechtěl jsem na ni odpovídat přímo.  Nepsal jsem autobiografii. Ale uvědomoval jsem si, že některé věci už nemůžu zkoumat jen zvenčí. Musím je prožít společně s postavami.

Ve čtvrtém díle se výrazněji objevují rodinné vazby, genealogie i motiv změny jména. Odkud přišel?

Nevznikl jako literární konstrukce.  Vyšel z mého života. Zajímal jsem se o rodinnou historii. Zažil jsem rodinné konstelace. Setkal jsem se po dlouhé době s příbuznými. Do určité míry se mě dotkla i vlastní změna jména. Nechtěl jsem ale napsat autobiografii. Tyhle zkušenosti se proměnily v otázku. Co všechno o člověku rozhoduje rodina? Co znamená jméno? A kolik minulosti si člověk nese, aniž by o ní vůbec věděl? To mě zajímalo mnohem víc než samotná genealogie.

Název celé pentalogie obsahuje dva časy – 15:30 a 2:45. Kdy ses rozhodl, co budou znamenat?

To je zajímavé právě tím, že název vznikl dřív než většina příběhu. Nejdřív existovalo Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Teprve potom se začaly rodit jednotlivé knihy. Věděl jsem, že význam obou časů nechci odhalit hned. Mají se postupně naplňovat. Zároveň se 2:45 začalo zvláštním způsobem objevovat i v mém vlastním životě. Budil jsem se v tu dobu. Pracoval jsem v noci. Ten čas se stal součástí mé každodennosti. Nakonec se propsal i jinam. Přestal být jen názvem knihy.

Jedna z nejdůležitějších scén čtvrtého dílu se odehrává v koupelně. Proč právě tam?

Protože mě v mezidobí potkal vztah, ve kterém právě obyčejné chvíle znamenaly nejvíc.  Ne velká gesta. Ne dramatické okamžiky. Ale koupání. Péče. Sušení vlasů. Tyhle zdánlivě obyčejné věci se pro mě staly jednou z nejintimnějších zkušeností. Právě proto po milostné scéně nepřichází další erotika. Přichází péče. Ta je pro mě mnohem důležitější.

Čtvrtý díl se odehrává na jaře. Většina lidí si jaro spojuje s novým začátkem. Ty ne.

Moje zkušenost je jiná. Jaro pro mě nikdy nebylo jednoduchým symbolem naděje. Je to období, kdy se organismus po zimě teprve vzpamatovává. Člověk bývá unavený. Vyčerpaný. A právě tehdy jsem si také začal uvědomovat, kolik lidí odchází právě na jaře. Proto jsem nechtěl napsat knihu, ve které se všechno najednou zlepší jen proto, že začaly kvést stromy. Postavy na to ještě nejsou připravené. Svět kolem nich se probouzí. Oni sami teprve hledají způsob, jak znovu žít.

Když člověk čte tvoje knihy, může mít pocit, že jsi celé dva roky trávil v Podolí. Bylo to tak?

Vůbec ne. Většina pentalogie vznikla doma. Do Podolí jsem samozřejmě chodil. Vracíval jsem se tam. Pozoroval lidi. Nasával atmosféru. Ale samotné psaní probíhalo hlavně u počítače. Možná je to paradox. Čím víc se příběh rozrůstal, tím méně jsem potřeboval být na konkrétních místech. Nosil jsem je už v hlavě. Stejně jako všechny postavy. A možná právě proto mohl čtvrtý díl vzniknout jako nejintimnější část celé pentalogie. Nebyl už jen návratem na známá místa. Byl cestou dovnitř.

„Poslední díl není tečkou. Je návratem na místo, odkud všechno začalo.“

V. díl – Usuš své vlasy v 15:30, 2:45

Po zimě, jaru i všech událostech předchozích knih se vracíš zpátky do léta. Proč bylo důležité uzavřít pentalogii právě tam?

Protože jsem nikdy nechtěl, aby poslední kniha byla jen epilogem. Chtěl jsem návrat. Když jsem začal přemýšlet o celé pentalogii, bylo pro mě důležité, aby měla tvar kruhu. Začne létem a létem také skončí. Jenže to už není stejné léto. Stejná místa. Stejná věž. Stejný bazén. Jen lidé, kteří jimi procházejí, už nejsou stejní. To je podle mě největší rozdíl. Svět se nezměnil. Změnili se ti, kteří v něm žijí.

V předchozích dílech postavy řeší první lásky, ztráty i vlastní identitu. O čem je tedy poslední kniha?

O přijetí. To slovo se často používá příliš jednoduše, ale pro mě znamená něco jiného. Nejde o to, že se všechno vyřeší. Že všechny vztahy dopadnou šťastně. Že zmizí bolest. Spíš člověk pochopí, že některé věci už nikdy nebudou stejné. A přesto může pokračovat dál. Myslím, že právě to je dospělost.

Působí to, jako by ses v posledním dílu úplně přestal zajímat o dramatické zvraty.

To je pravda. Neměl jsem potřebu všechno ještě jednou vyhrotit. Když postavy projdou čtyřmi knihami, nepotřebují další katastrofu jen proto, aby příběh působil napínavě. Naopak. Začnou být zajímavé obyčejné chvíle. Rozhovory. Mlčení. Společná cesta. To, jak se na sebe dva lidé podívají. Literatura někdy vytváří dojem, že vztah existuje jen ve chvíli, kdy se něco dramatického děje. Já si myslím opak. Skutečný vztah začíná až ve chvíli, kdy dramatické události skončí.

Vracíš čtenáře na místa z prvního dílu. Nebál ses, že budeš opakovat sám sebe?

Naopak. Právě to mě zajímalo. Když člověk po letech přijde na místo, kde kdysi něco prožil, místo se většinou nezměnilo. Jen on. A najednou vidí úplně jiné věci. Stejnou lavičku. Stejné schody. Stejnou věž. Ale už jinýma očima. Tohle jsem chtěl zachytit.  Ne nostalgii. Proměnu pohledu.

Měl jsi poslední scénu připravenou od začátku?

Ano. Ne ve všech detailech. Ale věděl jsem, kam směřuji. To je zvláštní zkušenost. Několik let píšete tisíce stran a přitom pořád víte, že někde na vás čeká jedna jediná scéna, ke které všechno míří. Cesta se během psaní měnila. Postavy mě překvapovaly. Některé události vznikly mnohem později. Ale pocit z konce zůstal stejný.

Jak ses během psaní změnil ty sám?

Myslím, že víc, než jsem čekal. Když jsem začínal, odešel jsem z práce na poště. Vzal jsem si spisovatelskou půjčku a rozhodl se, že zkusím dát psaní všechno. Netušil jsem, jak náročná cesta to bude. Za tu dobu jsem přišel o peníze. Prožil vztah i rozchod. Půl roku jsem téměř nepsal po smrti Amálky. Pak jsem se znovu vrátil k rukopisům a začal dohánět všechno, co jsem ztratil. Na začátku pentalogie jsem často sedával v Podolí nebo na nudapláži a přemýšlel nad jednotlivými scénami. V posledních měsících už jsem od počítače téměř nevstal. Bylo to úplně jiné psaní.

Jaký byl okamžik, kdy jsi napsal poslední větu?

Nečekal jsem žádnou euforii. A skutečně nepřišla. Spíš obrovské ticho. Najednou jsem si uvědomil, že několik let života skončilo jednou větou. To bylo zvláštní. Nejsilnější emoce přišla až později.  Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že těch pět knih už opravdu existuje. Že to není plán. Není to sen. Není to rozpracovaný projekt. Je to dokončená pentalogie.

„Nechtěl jsem napsat pět knih. Chtěl jsem vytvořit jeden svět.“

Závěrem

Při pohledu zvenčí se může zdát, že Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je především rozsáhlá gay romance odehrávající se v prostředí pražského Podolí. Po několika hodinách rozhovoru je ale zřejmé, že jde o něco širšího.  Je to příběh o čase. O tom, jak se mění místa, aniž by změnila svou podobu. O tom, jak se proměňují vztahy, když člověk přestane bojovat sám se sebou. O paměti těla, o dospívání, o truchlení, o něze i o odvaze zůstat blízko druhému člověku ve chvíli, kdy už nestačí velká slova.  Pět knih, pět ročních období jednoho života. Léto, podzim, zima, jaro a návrat do léta.  Kruh se uzavírá. Ne proto, že by všechno skončilo. Ale proto, že některé příběhy mohou skončit jedině tam, kde kdysi začaly – u vody, pod skokanskou věží, v Podolí, kde si člověk jednou usušil vlasy v 15:30 a o mnoho později pochopil i význam času 2:45.

O autorovi

Antonín Deliš je český autor píšící v žánru heavy contemporary. Ve své tvorbě dlouhodobě propojuje psychologickou prózu, realistické prostředí současné Prahy a vztahové příběhy, které se nesoustředí jen na romantiku, ale také na rodinu, tělesnost, identitu, paměť a proměnu člověka v čase.

Pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 představuje jeho dosud nejrozsáhlejší literární projekt. Během dvou let vzniklo pět románů tvořících jediný příběh rozložený do čtyř ročních období a návratu do léta, kde všechno začalo.

Kde knihy najdete

První dva díly pentalogie jsou již dostupné.

Aktuální informace o celé sérii, články, ukázky, novinky i odkazy na nákup najdete zde na webu.

Knihy jsou dostupné také prostřednictvím platformy Lulu, kde autor vydává své tištěné publikace.