GOLDMARIE

Zavřu sklo.
A ještě chvíli zůstává v prstech to: nepatříš —
(ne jako věta, spíš jako prach,
co se chytá na kůži, když se dotkneš cizího světla).
A pak se nadechne byt.
Černá dlažba, studená a přesná.
Zlato v mozaice — ne sláva, jen šev,
kam si světlo sedá, když nechci velké svícení.
V koupelně jen drobná světýlka,
(aby nic nemuselo být vysvětlené)
a ticho je konečně tichu podobné.
Kdysi jsem věřil, že obraz je blízkost.
Že stačí tvář — a bude to domov.
B y l t o k r u h:
klik — kruh — klik —
a černé se tvářilo jako osud.
Pechmarie chodí potichu.
Nevstupuje dveřmi, spíš mezerou:
v cizím úsměvu, který patří jinam,
v hlasu, co umí rozlišovat,
ale neumí přiložit ruku na zátylek.
V matce v černém závoji, která stojí u cest
(a říká: tohle se nedělá; takhle se nechodí; takhle se nemiluje),
v té urputnosti, která vysává sny
a říká tomu péče.
A já jsem jí kdysi dával za pravdu.
(Protože jsem si pletl tvrdost s řádem.)

Jenže ty —
Ty jsi nepřišel jako odpověď.
Ty jsi přišel jako krok.
Nejprve beze tváře, jen v písmu,
v tichu, které netlačí — a přesto drží.
T A J E M N Ý.
A pak (bez divadla) se tajemství otočilo,
a zbylo jen:
J E M N Ý.
A já se zamiloval znovu —
ne do obrazu,
ale do toho, že obraz se změnil v člověka,
který umí být skutečný i beze svědků.
Nosíš na krku moje dary.
Kapku, co voní po vymyšleném lese.
Přívěšek, co vypadá, jako by spadl z fantazie
(ale hřeje se o kůži, a tím se stává pravdou).
A bílá košile na tobě —
není slavnost,
je klid:
povrch, na který se dá položit čelo.
Tvoje rty —
ne slib.
Potvrzení.
A když sedíme proti sobě,
stůl umí dělat vzdálenost,
jako by domov byl jen nábytek.
Ty tu vzdálenost zrušíš jedním dotekem.

Nenápadně.
(Řekneš tím víc než větou.)
A někdy jsi prostě nahý a klidný,
jako by tělo nemuselo nic dokazovat.
Síla bez krutosti.
Autorita bez ponižování.
A já se vedle toho učím
neuhýbat štěstí.
Ale ani tohle není pohádka „bez trhlin“.
Mezi námi občas stojí něco, co nemá jméno.
D v ě č í s l a.
Cedule, kterou jsme nevymysleli.
Něco mimo naši moc, co se nepřetlačí.
A my to nepřetlačujeme.
Jen se držíme tak,
aby se z „mezi“ nestala klec,
ale šev.
Jako v tom příběhu, který se vypráví šeptem:
jeden zapomene — a přesto se vrací.
Jeden je zakletý do ticha — a přesto dýchá.
Kolem stojí les, kůra, stín.
A někde je sekera připravená,
protože svět se bojí, když láska trvá.
A přesto:
čelo na čele,
polibek, který nemá publikum,
a kletba se unaví.

A jindy je to zase ten moderní příběh,
kde láska běží rychleji než svět,
a svět ji stejně dožene —
ne zlým úmyslem,
jen svou vahou.
A tak se dva naučí milovat tak,
aby se nezničili.
(Aby si zůstali pravdiví i tehdy, když nemůžou všechno.)
A pak je ještě jeden příběh, který mám nejraději:
chlapec s knihou,
co čte, dokud nic nepřijde k oknu,
a ten druhý jde krajinou,
která se rozpadá pod nohama.
Jeden drží svět slovem.
Druhý ho drží krokem.
A když se potkají,
fantazie přestane být útěk
a stane se domovem.
(Takhle mi připadáš:
jako ten, kdo jde —
a já, kdo konečně umí zůstat.)
Černá v bytě už není rozsudek.
Je to barva, která vydrží.
Zlato už není ozdoba.
Je to místo, kde se světlo zastaví.
A bílá —
Bílá je stěna, kterou jsem jednou udělal světlejší,
protože jedna malá láska odešla
a nechala po sobě tichou díru.

Neřeknu její jméno.
Ale měla tlapky.
Některé odchody posílají dál svůj dech.
A ten došel k tobě.
A ty ke mně.
Tak se na konci neklaním „nám“.
Klaním se lásce, která umí měnit barvy,
aniž by měnila pravdu.
Že pech je to, co se lepí na prsty ze skla —
a zlato je to, co zůstane,
když prsty přiložíš na kůži.
Že člověk může dvacet let čekat
(ne na tvář,
na dotek, který zůstane)
a pak ho dostat tak tiše,
že si toho všimne až podle toho,
jak se mu přestane třást svět.
A když se mi někdy na prstech objeví čerň,
nepřenáším ji na člověka.
Nepřenáším ji do hlasu.
Jen na papír.
A pak:
světýlka v koupelně,
tvoje rty,
tvůj svetr,
a ticho, které nezraní.

(žádná jména.
jen t y.)