Andreas: 23

Tři tečky zmizely a po chvíli přišla zpráva.

—  Jsem venku. Za hodinu doma. Uvidíme se dneska?

Min seděl u Zlatčina stolu a přečetl si ji dvakrát. Nebylo na ní nic zvláštního. Nico se 

ptal stejně jako jindy, bez vysvětlování, odkud jde nebo co dělal. Ještě včera by odpověděl 

podle toho, jak se mu chtělo. Teď chvíli držel telefon v ruce a potom napsal:

—  dneska nevím. ozvu se

—  ok

Nic dalšího nepřišlo.

Min položil telefon na stůl právě ve chvíli, kdy zaslechl klíč v zámku. Zlatka vešla 

do předsíně, položila tašku na zem a sundala si bundu. Min vstal dřív, než přišla do obý

váku.

„Nazdar.“

„Nazdar.“

Zlatka se na něj podívala. „Nico už šel?“

„Už ráno.“

Min zůstal stát. Zlatka si toho všimla okamžitě.

„Co je?“

„Potřebuju ti něco říct.“

„Tak řekni.“

„O Nicovi.“

Zlatka položila klíče na komodu a počkala.

Min chvíli hledal nejkratší větu, která zároveň nebude nic zakrývat. „Není policajt.“

Zlatka se nepohnula. „Co?“

„Není policajt.“

„Jak to víš?“

„Volal jsem na policii.“

Její výraz se změnil. Ne moc, ale dost.

„Mine.“

„Je po něm pátrání.“

Zlatka se na něj dívala.

„Jako po Nicovi?“

„Jmenuje se Andreas Weller.“

Chvíli bylo ticho. Zlatka se otočila ke dveřím, které před okamžikem sama zamkla, 

a potom zase k Minovi.

„Byl tady včera.“

„Jo.“

„Spal tady.“

„Jo.“

„A policie ho hledá.“

„Jo.“

„Za co?“

„Nevím.“

„Ty nevíš?“

„Ne. A nechci ti teď vykládat věci, který si jen domýšlím. Policie mi řekla, ať ho 

nekonfrontuju a ať nic nezjišťuju sám.“

Zlatka si sundala tašku z ramene a položila ji vedle komody. „Co mám dělat já?“

„Kdyby přišel beze mě, nepouštěj ho dovnitř. Volej policii.“

„Má klíče?“

„Ne.“

„Jistě?“

„Jo. Nikdy jsem mu je nedal.“

Zlatka se chvíli dívala na dveře. „Stejně vyměním zámek.“

„Nemusíš panikařit.“

„Já nepanikařím.“ Podívala se na něj. „Já budu dneska večer spát tady. Chci vědět, 

že ten zámek je můj problém a ne něčí další. Jestli je to zbytečný, budu mít zbytečně novej 

zámek.“

Min přikývl. „Dobře.“

Zlatka vytáhla telefon. „A ví něco o mně?“

Min zaváhal.

Stačilo to.

„Dobře,“ řekla. „Takže jo.“

„Je toho víc. Řeknu ti to, fakt. Jen potřebuju nejdřív vědět od policie, co máme dělat. 

Je tam ještě ten dům vedle a ti dva chlapi.“

„Standa a Kurt.“

„Jo.“

Zlatka pomalu přikývla. Nebyla spokojená, ale dál na něj netlačila. Místo toho otevřela 

vyhledávání a našla zámečníka.

Min seděl v obýváku, zatímco Zlatka telefonovala. Z jejího hlasu nebylo možné 

poznat, co se právě dozvěděla. Řešila typ vložky, cenu a jestli může někdo přijet ještě 

dnes. Když se jí podařilo domluvit termín kolem čtvrté, Minův telefon zavibroval.

Nico.

Fotografie kelímku s kávou na plastovém stole.

—  tohle chutná jak asfalt

Min se na obrázek chvíli díval. Odpověď mu přišla skoro automaticky.

—  nemůžu potvrdit. asfalt jsem neochutnal

Odeslal ji.

—  zbabělče

Min se pousmál a napsal:

—  učím se od nejlepších

Tři tečky se objevily, zmizely a zase se vrátily.

—  to bylo na mě?

Min sevřel telefon o něco pevněji.

—  na koho jinýho

Tentokrát byla pauza delší.

—  drzost

Min chvíli koukal na doposlaného smajlíka a pak položil telefon displejem dolů.

„Přijde kolem čtyř,“ řekla Zlatka.

„Dobře.“

„Stojí to víc, než jsem čekala.“

„Zaplatím ti to.“

„Ne.“

„Zlatko.“

„Je to můj zámek.“

„Měníš ho kvůli člověku, kterýho jsem sem přivedl já.“

Zlatka položila telefon na stůl. „Teď to nebudeme řešit.“

„Já to řešit chci.“

„Já ne.“

Min se opřel do křesla. „Dobře.“

Zlatka odešla do kuchyně a za chvíli před něj postavila hrnek.

„Dáš si něco?“

„Ne.“

„Tak kafe.“

Min se podíval do hrnku. „To není jídlo.“

„Výborně. Tak máme jasno.“

Sedla si naproti a několik minut mluvila o noční směně. Min ji poslouchal, ale pozor

nost mu každou chvíli ujela k telefonu. Nakonec Zlatka přestala uprostřed věty a zeptala 

se:

„Chceš ho vidět?“

Min zvedl oči. „Koho?“

Zlatka na něj jen koukala.

Min si promnul palcem hranu hrnku. „Jo.“

„A zároveň vůbec.“

„Jo.“

Zlatka se napila. „To je blbý.“

„Jo.“

Tím to skončilo.

Policie zavolala po jedné. Min přešel s telefonem do kuchyně a Zlatka za ním zavřela 

dveře. Tentokrát mluvila jiná žena. Ověřila si, jestli se Andreas znovu ozval, a Min jí řekl 

o návrhu na dnešní schůzku i o své odpovědi.

„Zatím se s ním osobně nescházejte,“ řekla. „Pokud by náhlé přerušení komunikace 

bylo neobvyklé, odpovídejte běžně. Nesnažte se nic zjišťovat.“

„To nedělám.“

„Kdyby začal na setkání naléhat nebo se objevil bez domluvy, zavolejte.“

Min se podíval přes sklo ve dveřích směrem do obýváku. „Kamarádka mění zámek.“

„Dobře.“

„A můžu jí říct, kdo to je?“

„Pokud je s vámi osobně a potřebuje to vědět kvůli vlastní bezpečnosti, ano. Neposí

lejte ale podrobnosti dál lidem, kteří je nepotřebují, a neřešte přes zprávy nic, co by se 

mohlo dostat k Wellerovi.“

„Dobře.“

Žena dodala, že u druhé adresy se s ním domluví zvlášť. Helena. Min si to zapama

toval a hovor po několika dalších praktických otázkách skončil.

Když se vrátil do obýváku, Zlatka se na něj podívala.

„Tak?“

„Dneska se s ním nemám vidět. Psát mu můžu normálně.“

Zlatka chvíli mlčela. „To bych neuměla.“

„Co?“

„Psát někomu normálně, když vím, že se jmenuje jinak.“

Min se podíval na telefon.

„Já zatím taky nevím, jestli to umím.“

Zlatka zvedla obočí. „Před chvílí ses u telefonu usmál.“

„Neusmál.“

„Usmál.“

Otevřel konverzaci. Káva. Asfalt. Učím se od nejlepších. Chvíli se na ni díval a potom 

telefon zase zamkl.

„Byl to vtip.“

„No právě.“

Zlatka vstala a začala skládat prádlo.

Nico napsal znovu kolem třetí.

—  Tak dnes fakt nic?

Min se podíval na čas. Zámečník měl přijít každou chvíli.

—  dnes ne

—  zejtra?

Min chvíli váhal.

—  nevím jak budu moct. dám vědět

Tentokrát se odpověď neobjevila hned. Min přesto nechal chat otevřený.

—  ok

Za další minutu přišlo:

—  je všechno ok?

Minovi se stáhl žaludek dřív, než stačil větu rozebrat.

—  jo proč

—  jsi nějakej stručnej

Min se zadíval na obrazovku. Potom přejel konverzaci výš. Starší zprávy byly plné 

zbytečných slov, odboček a věcí, které vůbec nemusel psát. Teď odpovídal po dvou 

slovech.

Napsal:

—  jsem unavenej. a zlatka tu lítá kolem bytu. nic se neděje

Chvíli nic.

—  ok

A potom ještě:

—  jen jsem se ptal

Min položil telefon.

Zlatka zvedla hlavu od ručníků. „Co?“

„Poznal to.“

„Co?“

„Že píšu jinak.“

Přestala skládat. „A?“

„Napsal jsem, že jsem unavenej.“

Zlatka se na něj chvíli dívala. „To jsi.“

„Jo.“

Pak znovu vzala ručník a pokračovala.

Zámečník přišel krátce po čtvrté. Min odešel do kuchyně, protože se mu nechtělo stát 

v předsíni a sledovat, jak někdo kvůli Andreasovi rozebírá Zlatčiny dveře. Slyšel kovové 

cvakání, krátký zvuk vrtačky a Zlatčin hlas, když se na něco doptávala. Telefon ležel 

na stole před ním a Nico mezitím nic neposlal.

Min jednou otevřel jejich konverzaci a zase ji zavřel.

Po chvíli přišla Zlatka do kuchyně a položila na stůl tři nové klíče.

„Hotovo.“

Min jeden vzal do ruky. Kov byl ještě čistý a hrany ostré. „Tohle je můj?“

„Ne.“

Min k ní zvedl oči.

„Zatím je nechám u sebe.“

„Jo.“

Položil klíč zpátky na stůl.

Zlatka je všechny shrnula do dlaně a odešla s nimi do obýváku.

Večer pustila televizi. Min seděl na druhé straně gauče a většinu toho, co běželo, 

nevnímal. Telefon několikrát zavibroval. Jednou pracovní portál, podruhé Helena.

—  zítra jsi někde?

Min chvíli přemýšlel.

—  jo. proč

—  jen jestli nepotřebuješ byt

Min si zprávu přečetl a napsal:

—  zejtra ti zavolám

—  ok

Telefon položil vedle sebe.

Kolem jedenácté Zlatka vstala.

„Jdeš spát?“

„Ještě chvíli.“

Zhasla v kuchyni a odešla do ložnice. Když za ní zapadly dveře, Min zůstal sám 

v obýváku. Na stole ležel Zlatčin telefon, hrnek a svazek nových klíčů, které před spaním 

ještě nepřenesla jinam.

Ve 23:17 přišla zpráva.

Nico.

—  dobrou

Min ji otevřel.

Za několik vteřin přišla druhá.

—  chybíš mi

Min zůstal sedět s telefonem v ruce. Podíval se na zavřené dveře Zlatčiny ložnice, 

potom na nové klíče na stole a zase na displej.

—  chybíš mi

Napsal:

—  ty mně taky

Odeslal.