Miluj mě do krve — lyrics
Miluj mě do krve je Original Book Soundtrack ke stejnojmennému románu Miluj mě do krve Antonína Deliše.
Hudba vzniká souběžně s knihou, která ještě není dokončená. Rodina přijíždí na Maltu. Hotel na útesu voní solí, benzínem ze skútrů a něčím, co zatím nejde pojmenovat. Ve skleněném lounge hraje pianista a Petr se do hudby propadá, jako by mu někdo na chvíli půjčil jiný život.
Žaneta mizí mezi obchody a zrcadly. Markéta na skalách potkává mladého Alžířana. Obyčejná dovolená se pomalu mění v příběh o tom, co z rodiny zůstane ve chvíli, kdy se láska promění ve zvyk.
Soundtrack proto není doprovodem k hotové knize. Je stopou samotného psaní — hudbou k příběhu, který se teprve skládá.
Tracklist
Lyrics
1 · Modrá hodina
Instrumental
2 · Polygot
Lejl it-tajeb, sinjora, ejja, ejja, říkej mi Polygot,
tlumočím touhu, nejen slova,
plynně řečí těla, souhlas šeptá „dovol, dovol“,
ruměnce měním v mrazení, když noc se k městu sklání,
pas polibků v kapse mám, víza netřeba k přistání,
načtený, vychovaný, výřečný, ticho překládám v elektřinu,
prásk a most se k tobě sklání,
v proskleném lounge hraje klavír, moře dýchá do mé věty,
překlad „ano, a…“ je jazyk, kterým vedu naše světy.
Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ,
větu po větě, krok po kroku, řekni, kam mě povedeš,
nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě,
Polygot, poly-got, tlumočím tě do krve.
Mám certifikát small talk, specializaci sweet talk,
kontrabas si kráčí ulicí a já jen walk the walk,
kapesní lingvista se sametovým přízvukem,
v dlaních teplo, v očích jiskra, v uších festa pod bleskem,
„mela, qalbi“ šeptá Malta, světla mizí z promenády,
pianista kývne hlavou, tvoje „ještě“ říká „zůstaň tady“,
na balkoně slova tančí, věty hladí jako větřík,
každé „prosím“ páruje se s „dovol“,
smích a tichý dotek rtů a vířivý refrén zní:
Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ,
větu po větě, krok po kroku, řekni, kam mě povedeš,
nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě,
Polygot, poly-got, tlumočím tě do krve.
Ne všestranný, vícejazyčný, rodilý mluvčí „ano, a…“,
já se nechlubím, jen časuju, když noc si žádá pravidla,
ejja, ejja, leť se mnou přes útes, kde vlny píšou noty,
ať každý nádech přeložím ti do hudby a do jistoty,
ba-da-ba-da naše kroky, brass se směje zpoza skla,
ty řekneš „možná“, já doplním tě, aby věta zněla „a“.
Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ,
větu po větě, krok po kroku, řekni, kam mě povedeš,
nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě,
Polygot, poly-got, tlumočím tě do krve.
Lejl it-tajeb, ejja blíž, ghandi bzonok – potřebuju tě,
vlny časují nádech, srdce drží metrum,
v překladu ticha dvě věty: zůstaň a pojď se mnou,
u skla křídlo zpívá tiše, prsty čtou tvé poděkování,
z promenády k moři níž skládám slova k dospívání,
„mela, qalbi“, pečeť noci, na papírku od účtenky,
skládám věty do tvé dlaně, do kapsy i do vzpomínky,
když mlčíš, slyším, jak ti srdce jemně časuju,
v každé pauze, bodu, čárce přítomnost ti vyslovuju.
Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ,
větu po větě, krok po kroku, řekni, kam mě povedeš,
nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě,
Polygot, poly-got, tlumočím tě do krve.
Ještě jednou moře dýchej, swing je mapa, hvězdy cíl,
trumpetový úsměv kmitne, pozoun vrátí profil k pilířům,
Valletta se probouzí a s ní i naše souvětí,
když řekneš „pojď“, já přeložím tvůj dech do svítání,
po kameni kroky šumí, kontrabas se nadechuje,
klarinet tě opíše od kotníků po tetuje,
a až svítá nad Vallettou, nechám poslední ti větu:
„nemluvím sprostě, mluvím plynně“ v překladu tvého světa,
pak už stačí říct jen „pojď“ a já přeložím tvůj dech,
z lounge rovnou k moři níž, do rytmu a do útěch.
Polygot, poly-got, mám, co právě potřebuješ,
větu po větě, krok po kroku, řekni, kam mě povedeš,
nemluvím sprostě, mluvím plynně, šeptem i ve tmě,
Polygot, poly-got, plynule tam, kde záleží.
3 · Můj sladký Petr
V okně ti kvetou bílé orchideje,
nahé je ráno, voda tiká z konvičky.
Napsal jsi první „ahoj“ přes insta koleje,
a od té chvíle kradeš mi půl noci.
Fotky jsou teplo, co kůži hned pálí,
hlasem svým, hladíš mě jako sladký krém.
Vím, že můj být nemůžeš, jak se to říká dál —
a přesto tě nosím jak tajné jméno nocí i dnem.
Petře, Petře,
tvůj hlas je med a světlo v tmách.
Petře, Petře,
nejsi můj — a stejně tě mám.
Petře, Petře,
zprávy jak vlaštovky vrací se zas,
Petře, Petře,
zůstaň mi v telefonu, medový hlas.
Na hrudi vítr a sůl od léta,
když rozepneš košili, zhasne byt.
Tvoje tělo mluví, i když je věta němá,
já čtu: „jen tady, jen teď — nic víc.“
Z okna ti padá prach bílých květů,
já sbírám ho do kapes, než půjdeš spát.
Jsme dva světy v síti a přesto se ptám,
jestli se dá přes obrazovku hřát.
Petře, Petře,
tvůj hlas je med a světlo v tmách…
Petře, Petře,
nejsi můj — a stejně tě mám.
Petře, Petře,
zprávy jak vlaštovky vrací se zas,
Petře, Petře,
zůstaň mi v telefonu, medový hlas.
A když zhasne signál, zůstane klid,
orchidej, konvička a můj stín.
A potichu říkám, co se nesmí říct:
„Petr je sen, co se zdá, i když bdím.“
Petře, Petře,
tvůj hlas je med a světlo v tmách.
Petře, Petře,
nejsi můj — a stejně tě mám.
Petře, Petře,
když píšeš „dobrou“, rozkvétá byt,
Petře, Petře,
zůstaň mi v písni… a já budu žít.
4 · Skleněný lounge
Instrumental
5 · Radúz
Jednou za rok si koupím let
do města, kde se tvůj dech míchá se solí.
Neslíbíš nic, jen klíč od bytu
a tiché „přijď až po setmění“.
Ve dne jsem turista,
co míjí tvoje ulice v cizím tričku,
v noci jsem návrat,
co ti dýchá za krk a hledá tvou půlku postele.
Děsím tě někdy tím,
že v polospánku říkám, že umřu první,
temným humorem v půl třetí ráno,
kdy se směješ a přitom mě držíš,
jako bys tou paží mohl zastavit čas.
Jsme dva muži, co patří jinam,
a přesto se pokaždé sejdou
na stejné straně peřiny.
Jsi můj Radúz,
jen bez pohádky a bez obecenstva,
jen s tichem, ve kterém ti šeptám,
že nikam neuteču dnes v noci.
Ty mě schováváš
mezi staré zprávy a fotky ve složkách,
já tě pouštím ven
do vět, co začínají „jeden kluk“
a nikdy nekončí tvým jménem.
Jsem tvoje tajemství v kapse,
ty moje veřejné doznání
bez detailů,
které si nechávám jen pro polštář.
Když pak odletím,
mám v telefonu město, tvoje záda,
zvuk hrnků v kuchyni,
tvé ranní „už vstávej, nebo zmeškáš let“.
A rok se smrskne
na čtrnáct nocí a několik
příliš něžných rán.
Zbytek času
se učíme žít odděleně,
ale každé „dobrou“ na displeji
je jako klíč v zámku,
který se potichu otáčí.
Jsme tiší milenci mezi časovými pásmy,
jen noc a svítání patří nám.
Ve dne jsi jen něčí kolega,
něčí soused,
já jsem pro svět někdo úplně jiný.
Ale když se zas přihlásíš,
v tom malém zeleném světélku
je všechna Malta světa,
všechny prázdniny,
které si nikdy nepřiznáme nahlas.
A já vím,
že i kdybych tě viděl jen jednou za rok,
pozdě večer a brzy ráno,
vždycky si najdu cestu zpátky
k těm tvým tichým větám,
ve kterých mě držíš
o něco déle,
než je bezpečné.
Miluj mě do krve
MILUJ MĚ DO KRVE otevírá Modrá hodina — chvíle mezi dnem a nocí, kdy ještě všechno zůstává viditelné, ale už se mění způsob, jakým se na věci díváme. Instrumentální prolog nastavuje prostor, do kterého pak vstupují konkrétní lidé, města, jazyky a způsoby blízkosti.
Polygot bere jazyk doslova i jako erotický princip. Valletta, moře, prosklený lounge, swing, kontrabas, klavír a několik jazyků se skládají do jediné hry s překladem. Nejde přitom jen o schopnost převést slovo z jednoho jazyka do druhého. „Tlumočit“ lze pohled, pauzu, souhlas, tělo i touhu. Polygot není člověk, který zná všechna slova. Je člověk, který umí číst to, co se mezi slovy děje.
Pak se prostor náhle zmenší na obrazovku telefonu.
Můj sladký Petr stojí na vztahu, který se odehrává prostřednictvím zpráv, fotografií, hlasu a představ. Orchideje, konvička, rozepnutá košile nebo obyčejné „dobrou“ získávají význam právě proto, že fyzická vzdálenost nutí člověka uchovávat druhého v detailech. Píseň zároveň ví o hranici tohoto vztahu. „Nejsi můj — a stejně tě mám“ není vítězné přivlastnění. Je to přiznání rozporu, ve kterém může být někdo člověku intimně blízký a současně mu nepatřit.
Skleněný lounge vrací album beze slov do prostoru, který už známe z Polygota. Sklo odděluje a současně dovoluje vidět skrz. Je to přesný obraz vztahů na celé desce: blízkost je možná, ale nikdy není samozřejmá.
A potom přichází Radúz.
Tady už vztah není ani první okouzlení, ani hra s jazykem. Je dlouhodobě vložený do času. Jednou za rok let, čtrnáct nocí, několik rán a potom další měsíce života odděleně. Malta se neukazuje jako dovolenková pohlednice, ale jako místo, kde na krátkou dobu existuje jiný režim skutečnosti.
Radúz je zároveň tajný i veřejný. Jeden muž druhého schovává mezi zprávy a fotografie, druhý ho proměňuje v literaturu — ale bez jména. Blízkost tu může být skutečná právě proto, že nemá běžnou podobu společného života.
V tom je společný pohyb celého soundtracku.
Jeden vztah se překládá mezi jazyky.
Jiný mezi obrazovkou a tělem.
Další mezi dvěma zeměmi a dvěma částmi roku.
Nikde není jistota, že blízkost musí mít jedinou správnou formu.
Název Miluj mě do krve proto nemusí znamenat destrukci ani násilí. V kontextu těchto skladeb je to požadavek intenzity: miluj mě až do místa, kde už nestačí povrch, společenská role ani bezpečně formulovaná věta.
A možná právě proto je poslední obraz tak tichý.
Ne velké vyznání.
Jen někdo, kdo vás v posteli drží o něco déle, než je bezpečné.
Slova, hudba, koncept — Antonín Deliš
Original Book Soundtrack
Endralon Universe