Andreas: 25
Zlatka zvedla telefon na třetí zazvonění.
„Mine.“
„Jsem dole. Můžu přijít?“
Na druhém konci bylo na okamžik ticho. „Jo.“
Za necelou minutu zabzučel zámek u vchodu. Min otevřel dveře a vyšel po schodech.
Když dorazil nahoru, Zlatka už stála ve dveřích bytu. Vrátila se z práce teprve před chvílí;
měla ještě stejné oblečení jako ráno, vlasy stažené dozadu a na tváři únavu, která nevypa
dala dramaticky, jen jí ubrala chuť dělat cokoli navíc.
„Tak pojď.“
Min vešel. Zlatka za ním zavřela a nový zámek dvakrát otočila. Ten zvuk už znal. Před
týdnem ho poslouchal jako něco, co se týká Andrease. Teď věděl, že Andreas je někde,
odkud k těmhle dveřím dnes nepřijde.
Zlatka si všimla, že stojí pořád u věšáku.
„Co se stalo?“
„Zadrželi ho.“ Cuklo mu v koutku úst.
Ruka, kterou si právě sundávala gumičku z vlasů, se zastavila.
„Dnes?“
„Dopoledne.“
Zlatka pomalu přikývla. Základ už věděla. Věděla, že Nico není policista, že jeho sku
tečné jméno je Andreas Weller a že po něm policie pátrá. Min jí to řekl hned poté, co na
policejní stránku narazil. Co jí neřekl, byla část, která se netýkala jen jeho.
„Pojď do kuchyně,“ řekla.
Posadili se proti sobě. Zlatka nechala telefon vedle lokte a Min položil svůj na stůl dis
plejem dolů. Uvnitř bylo ticho, které mu připomnělo první ráno po výměně zámku. Z ulice
doléhal provoz a někde ve vedlejším bytě někdo několikrát posunul židli po podlaze.
„Takže ho mají,“ řekla Zlatka.
„Jo.“
„Víš za co?“
„Ne přesně. Policie mi toho pořád moc neřekla.“
„A Standa a Kurt?“
„Nevím.“
Zlatka chvíli čekala. „Ale kvůli tomu jsi nepřišel.“
Min zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Položil dlaně na stůl. „Tehdy, jak jsem zjistil, že ten jejich barák je vedle tebe… neřekl
jsem ti všechno.“
Zlatka se přestala opírat a sedla si rovněji.
Min pokračoval dřív, než se mohl začít rozhodovat, jak přesně to formulovat.
„Když jsme tam byli se Standou a Kurtem, poznal jsem cestu. Řekl jsem Nicovi,
že tudy chodím k tobě, a ukázal jsem mu tenhle dům. Oni vypadali překvapeně, fakt si
nemyslím, že do tý chvíle věděli, že bydlíš vedle. Pak jsem mu řekl ještě něco dalšího.“
Zlatka ho pozorovala.
„Co.“
„O tvojí rodině.“
V místnosti se nic nestalo. Zlatka jen zůstala sedět a čekala.
„Řekl jsem mu o bráchovi. O tom útoku. A o tátovi, že potom pomáhal lidem, kteří se
stali obětí podobných věcí, a že kvůli tomu vaše rodina měla problémy s lidma z toho
prostředí.“
Zlatka pomalu stáhla ruce ze stolu do klína.
„Řekl jsi mu to tam? V tom vedlejším domě?“
„Jo.“
„Před těma dvěma?“
„Byli v tý samý místnosti. My jsme mluvili potichu. Nevím, jestli nás slyšeli.“
Min čekal na otázku, která přišla skoro okamžitě.
„Proč jsi mu to říkal?“
„Protože jsem si myslel, že je policajt.“
Zlatka se nepohnula.
„Myslel jsem, že opravdu dělá infiltrace mezi neonacisty. Že pro něj může být důležitý
vědět, že hned vedle má rodinu, která s tím prostředím měla problém. Nepátral po jménu.
Neptal se mě na tvého tátu ani na bráchu. Jen mi poděkoval, že jsem mu to řekl.“
„A pak jsi ho přivedl sem.“
„Jo.“
Min se podíval směrem k obýváku. Z kuchyně byla vidět část nástěnky s fotografiemi.
„A tady si všiml těch fotek. Ukázal na jednu starší a ptal se, kdo je kdo. Řekl jsem mu
máma, táta, brácha. U bráchy se zeptal, jestli je to ten, o kterým jsem mu říkal. Řekl jsem
- Tím to skončilo.“
Zlatka se otočila k nástěnce také. Fotografie tam pořád visely stejně. Na jedné byla
mladší, na jiné její rodiče, vedle nich bratr. Min si uvědomil, že od minulé návštěvy se
na ně záměrně nedíval.
„Víš, jestli to někomu předal?“ zeptala se.
„Ne.“
„Policie?“
„Nevím, co vědí. Řekl jsem jim všechno, co jsem teď řekl tobě. O tom domu,
Standovi, Kurtovi, o tvojí rodině i o těch fotkách.“
Zlatka se podívala zpátky na něj.
„Takže nevíme.“
„Ne.“
Vzala si telefon, ale jen ho posunula o několik centimetrů dál, aby jí nepřekážel.
Pak vstala, otevřela lednici a vytáhla láhev vody. Nalila dvě sklenice, jednu postavila před
Mina a zase se posadila. Min se napil. Voda byla studená a nic víc po ní nezůstalo.
„Ten vedlejší dům je jejich základna,“ řekla Zlatka.
„Jo.“
„A ty nevíš, jestli tam ještě někdo chodí.“
„Ne.“
„Tak tam nepolezeš.“
Min k ní zvedl oči. „Nemám to v plánu.“
„Dobře.“
„Policie mi výslovně řekla, ať tam nelezu.“
„Ještě líp.“
Zlatka se napila a chvíli otáčela sklenici na stole.
„Jsem nasraná.“
Min přikývl.
„Já vím.“
„Neříkej, že víš, protože nevíš, jak přesně.“
„Dobře.“
„Jsem nasraná, že člověk, kterýho hledala policie, spal v mým bytě. Jsem nasraná,
že ví, kdo je moje rodina. A jsem nasraná, že ten barák vedle najednou není jenom nějakej
divnej barák, kolem kterýho chodím.“
Min se díval na svoje ruce.
„Jo.“
„Ale nevěděl jsi to.“
„To nic nemění na tom, že jsem ho sem přivedl.“
„Pro mě to mění dost.“
Min zvedl hlavu.
Zlatka se na něj dívala bez úsměvu. „A zároveň mě to pořád sere. Obojí může být
pravda.“
Min přikývl.
To mu dávalo větší smysl než odpuštění, o které ji nežádal.
„Vy jste mi věřili,“ řekl. „Ty i Helena. Ne jemu. Jemu jste věřily přes mě.“
„Jo.“
„A já jsem věřil jemu.“
„Jo.“
„A skončilo to tímhle.“
Zlatka si přejela palcem po okraji sklenice. „Skončilo to tím, že jsi zjistil, kdo je, zavo
lal policii a oni ho dneska sebrali. Taky bych do toho počítala tohle.“
Min nic neřekl. Věta ho neuklidnila, ale ani to nebyl její účel.
Zlatka vstala a odešla do předsíně. Chvíli slyšel otevírání zásuvky, potom cinknutí
kovu. Vrátila se s malým kroužkem a jedním novým klíčem.
Položila ho před Mina.
Min se na něj podíval.
„Co to je.“
„Zkus hádat.“
„Říkala jsi, že mi ho zatím nedáš.“
„To bylo před týdnem.“
„A teď jsem ti právě řekl něco, po čem bys měla mít ještě menší chuť mi dávat klíče.“
„Možná bych ráda rozhodovala sama, po čem mám chuť ti dávat svoje klíče.“
Min vzal klíč mezi prsty. Byl lehký, nový a na hranách ještě trochu ostrý.
„Jsi si jistá?“
„Jo.“
„Zlatko.“
„Mine, jestli se rozhodnu, že tě sem nechci pouštět, tak ti to řeknu. Teď jsem se roz
hodla, že tě sem pouštět chci.“
Min klíč chvíli držel a potom si ho přidal na svůj kroužek.
„Děkuju.“
„A balkon zamykat.“
Min se na ni podíval.
„Teď?“
„Pravidla jsou pravidla.“
Poprvé od chvíle, kdy přišel, se pousmál.
Zlatka taky, jen na okamžik.
„Jdeš za Helenou?“ zeptala se.
„Jo.“
„Ví už něco?“
„Jen to, že jsem před pár dny potřeboval, aby Nica beze mě nepouštěla dovnitř a že jí
vysvětlím proč, až budu moct. Víc ne.“
„Tak už můžeš.“
Min vstal.
U dveří sáhl po novém klíči a sám odemkl. Zlatka za ním stála v chodbě a sledovala,
jestli vložku otočí správně.
„Funguje,“ řekl.
„To jsem ráda. Stálo to dost peněz.“
Helena mu otevřela v domácím tričku a s hrnkem v ruce.
„Tak konečně.“
Min se zastavil ve dveřích. „Můžu dál?“
„Proto jsem otevřela.“
Vešel a sundal si boty. Byt znal tak dobře, že by se v něm dokázal pohybovat potmě.
Na věšáku visela Helenina bunda, na polici ležely dvě obálky, které tam nebyly posledně,
a na kuchyňské lince zůstala otevřená krabice s čajem. Nic zvláštního. Přesto se mu při
pohledu do ložnice vybavil Nico stojící u postele a svlékající si kalhoty, než Min poprvé
uviděl svastiku.
Helena zavřela.
„Před pár dny mi řekneš, že sem Nico nesmí bez tebe, a pak odmítneš vysvětlit proč.
Takže teď prosím tu delší verzi.“
„Dneska ho zadrželi.“
Helena přestala jít do kuchyně.
„Koho.“
„Nica.“
Chvíli na něj hleděla.
„Policie?“
„Jo.“
„Do prdele.“
Odložila hrnek na komodu.
Min zůstal stát u stolu. „Jeho skutečný jméno je Andreas Weller.“
Helena si pomalu sedla.
„Vždyť byl policajt?“
„Nebyl policajt.“
„Vůbec.“
„Vůbec.“
Helena se podívala směrem k ložnici, skoro stejně jako před chvílí Min.
„Spal tady.“
„Jo.“
„Já ho sem pustila.“
Min neodpověděl.
Helena se vrátila očima k němu.
„Já ho sem pustila, protože jsi mi řekl, že je v pohodě.“
„Vím.“
„Neříkej mi teď, že jsi nevěděl.“
„Neříkám.“
„Protože samozřejmě vím, že jsi nevěděl.“
Min si konečně sedl. „Myslel jsem, že vím dost.“
„To je trochu ten problém.“
„Jo.“
Helena se opřela do židle a chvíli ho pozorovala. Nebyla rozčilená způsobem, který by
potřeboval hlasitost. Vypadala spíš jako někdo, kdo si postupně přerovnává několik měsíců
vzpomínek a u každé zjišťuje, že k ní přibyla nová informace.
„Jak dlouho to víš?“
„Něco přes týden.“
„A proto jsi mi tehdy zavolal.“
„Jo. Policie mi řekla, ať ho nekonfrontuju a ať nic neměním tak, aby poznal, že něco
vím. U lidí, ke kterým měl přístup, jsem měl řešit jen bezpečnostní minimum.“
„Proto jsi mi řekl, ať ho sem nepouštím.“
„Jo.“
Helena sevřela rty. „To mě štve.“
„Chápu.“
„Ale ne tohle.“ Ukázala prstem mezi nimi. „To, že jsi týden držel hubu, když ti policie
řekla, ať držíš hubu, nějak pochopím. Mě štve to předtím.“
Min přikývl.
„Že jsem ho sem přivedl.“
„Že jsi byl tak přesvědčenej, že víš, kdo je.“
„Jo.“
Helena vstala, došla ke kuchyňské lince a nalila si z konvice vodu do hrnku, který
už jednou odložila. „Kolikrát tady byl?“
„Jednou přes noc. Pak párkrát se mnou krátce.“
„Byl tu někdy beze mě i bez tebe?“
Min přemýšlel. „Jednou pár minut. Šel jsem za roh koupit pivo.“
Helena se podívala na zámek u dveří.
„Měním vložku.“
„Jo.“
„Nemyslím tím, že si myslím, že si udělal kopii.“
„Já vím.“
„Jen nechci přemýšlet, jestli ji udělal.“
„Zlatka ji vyměnila taky.“
„Dobře.“
Helena si vzala telefon a něco si do něj poznamenala.
„Zítra.“
„Můžu ti to zaplatit.“
„Ne.“
Min otevřel ústa.
Helena zvedla ruku. „Ne. Ty mi můžeš maximálně najít zámečníka, kterej nepřijede
za tři tisíce v neděli večer.“
„To zvládnu.“
„Výborně.“
Posadila se zpátky.
„A teď mi řekni, jaks to zjistil.“
Min se nadechl a začal od náplasti.
Pověděl jí o večeru u Zlatky, o Nicově historce s pachatelem, jehož si svědci pama
tovali hlavně podle výrazné náplasti přes nos, a o tom, že mu příští ráno poprvé přišlo
podivné, že skoro každá nejasná věc v Nicově životě měla vysvětlení, které pocházelo zase
od Nica. Helena ho nepřerušovala. Když se dostal k hledání podle fotografie, zvedla obočí.
„Jaký fotografie?“
Min se zarazil.
„Z videa.“
„Jakýho videa.“
„Z hajzlů.“
Helena chvíli mlčela.
„Tohle bude potřebovat delší vysvětlení.“
„Byli jsme v baru.“
„To je zatím normální.“
„A pak jsme byli na pánských záchodech.“
„Míň normální.“
Min jí stručně popsal, co se stalo. Další muži, kamera, vysílání, Nicův počáteční sou
hlas bez obličeje a okamžik, kdy sám řekl, že už může být vidět celý. Nezacházel do
detailů, které Helena nepotřebovala. Stačilo, že záznam existoval, během večera se začal
kopírovat a později z něj Min vytáhl čistý záběr Nicovy tváře.
Helena se na něj chvíli dívala.
„Takže jsi hledanýho člověka našel podle videa z hajzlů.“
„Když to řekneš takhle, zní to blbě.“
„Jak jinak to mám říct?“
„Můžeš tomu dát trochu důstojnosti.“
„Nevím, kde bych ji v tom našla.“
Min se proti své vůli zasmál.
Helena taky, ale úsměv jí vydržel jen chvíli.
„A ten obličej tě dovedl na policii.“
„Jo. Nejdřív jsem měl radost.“
„Proč?“
„Protože se objevila Policie České republiky. Myslel jsem, že jsem konečně našel
něco, co potvrzuje jeho historku.“
Helena přikývla.
„A místo toho.“
„Pátrání. Andreas Weller.“
Min jí pověděl o fotografii, jménu a vzpomínce na Lemberk, která se vrátila až po ně
kolika minutách. Helena znala starou historku o pohovoru a policejních otázkách jen útrž
kovitě, takže tentokrát poslouchala pozorněji.
„Policie se tě na Wellera ptala už tehdy?“
„Jo.“
„Předtím, než ses s Nicem vůbec potkal.“
„O čtyři roky.“
„A víš proč?“
„Ne.“
„Řekli ti to teď?“
„Ne.“
„Takže to pořád nevíš.“
„A asi nikdy nebudu.“
Helena chvíli koukala do hrnku.
„To je dost divný.“
„Jo.“
„A Standa s Kurtem?“
„Nevím. Policie o nich ví.“
Min jí pověděl i o vedlejším domě u Zlatky a o nábojnici. Nešel do dalších teorií. Nic
z toho teď nepotřebovalo nové vysvětlení jen proto, že staré přestalo platit.
Helena poslouchala a potom se zeptala:
„Byl nebezpečnej?“
„Mně nikdy fyzicky neublížil.“
„Na to jsem se neptala.“
Min přikývl. „Policie mi řekla, ať ho nekonfrontuju. Brali vážně možnost, že nevědí,
jak zareaguje, když zjistí, že znám jeho jméno. Víc nevím.“
„To mi stačí.“
Chvíli seděli mlčky. Min si vzal hrnek, který mu Helena mezitím připravila. Čaj byl
horký; cítil teplo na rtech a v ústech, potom už jen tekutinu.
Helena si podsunula jednu nohu pod sebe.
„Pořád ho miluješ?“
Min se na ni podíval.
Ta otázka ho nepřekvapila tolik, jak čekal.
„Jo.“
Helena přikývla.
Nevypadala pohoršeně ani soucitně.
„To je asi dost na hovno.“
„Jo.“
„Jak mu teď říkáš v hlavě?“
Min se zarazil.
Podíval se na hrnek.
„Nevím.“
Helena chvíli počkala, jestli něco přidá.
Nepřidal.
„To bude asi chvíli trvat,“ řekla.
Min pokrčil rameny.
Tentokrát nepotřeboval vědět jak dlouho.
Když dopili čaj, Helena vstala a došla ke dveřím. Otočila současným klíčem v zámku
a několik vteřin si mechanismus prohlížela, jako by zvenčí bylo možné poznat, jestli se ho
někdy dotýkal Andreas.
„Zítra ho nechám vyměnit.“
„Pošli mi, kolik to stálo.“
„Ne.“
„Heleno.“
„Mine.“
Podívali se na sebe.
„Dobře.“
„A nový klíč ti hned nedám.“
Min přikývl.
„To chápu.“
Helena se opřela o dveře. „Neříkám nikdy.“
„Já vím.“
„Jen chci chvíli vědět, že když odjedu, mám klíče rozdaný přesně tam, kde je chci
mít.“
„Jo.“
Min si oblékl bundu.
Helena ještě chvíli stála u dveří. „Jsem na tebe trochu naštvaná.“
„Já vím.“
„A nesnáším, když říkáš já vím.“
Min se zarazil.
„Dobře.“
„To bylo lepší.“
Otevřela mu.
Min už vykročil na chodbu, když Helena zavolala:
„A to video.“
Otočil se.
„Co.“
„Je pořád někde venku?“
„Jo.“
„S obličejem.“
„Jo.“
Helena si promnula čelo.
„Takže po internetu někde běhá hledanej neonacista na hajzlech.“
Min se na ni podíval.
„Vidíš. Zase to říkáš hrozně.“
„Pořád čekám na tu důstojnější verzi.“
„Nemám ji.“
„Tak vidíš.“
Tentokrát se zasmáli oba.
Nebyl to velký smích a nic nespravil. Helena pořád chtěla nový zámek, Min pořád
nevěděl, co všechno Andreas udělal a co z jejich vztahu bylo pravdivé. Jen na několik
vteřin stáli ve dveřích stejně jako už mockrát předtím.
Pak Helena zavřela.
Min slyšel otočit klíč.
Dvakrát.