Bílý anděl: 13
Helena napsala ve středu dopoledne, když Min seděl u Zlatky u stolu a dojídal těsto
viny z předchozího večera. Zlatka pracovala naproti němu, notebook měla opřený o dva
katalogy, aby ho dostala o několik centimetrů výš, a každou chvíli se přes obrazovku podí
vala k hrnku s kávou, jako by čekala, že se dojde doplnit sám. Minovi zavibroval telefon
vedle talíře.
— Od čtvrtka od jedný jsem pryč, vracím se v sobotu. Kdybys potřeboval byt, klíče
budou jako vždycky.
Min si zprávu přečetl dvakrát, ačkoli na ní nebylo nic složitého.
— Díky. Asi využiju.
Odeslal ji, nabral poslední těstoviny a pak telefon vzal znovu.
— a můžu tam být přes noc s Nicem?
Tentokrát odpověděla Helena téměř okamžitě.
— To je ten z Grindru?
— jo
— Ten s tím debilním nickem?
Min se podíval přes stůl na Zlatku. „Helena si pamatuje Bílýho anděla.“
„Správně.“
Min jí ukázal prostředníček a odpověděl Heleně.
— jo
— Tak jo. Jen mi prosím nerozbijte postel.
— budeme ohleduplní k tvému majetku
— To mě uklidnilo.
Min už chtěl telefon odložit, když přišla ještě jedna zpráva.
— A zamkni potom balkon. Minule zůstal na ventilačku.
— jo
Položil telefon vedle talíře a dojedl.
„Helena mi půjčila byt na čtvrtek,“ řekl.
Zlatka zvedla oči od monitoru. „Na co?“
„Na čtvrtek.“
„To jsem slyšela.“
Min se opřel do židle. „Tak proč se ptáš?“
„Jenom si spojuju čtvrtek a Bílýho anděla.“
„Už mu tak neříkej.“
„Proč? To byl jeho vlastní nápad.“
„Jmenuje se Nico.“
„Dobře.“
Min čekal.
Zlatka znovu sklopila oči k notebooku. „Bílý Nico.“
Min po ní hodil ubrousek. Dopadl na klávesnici. Zlatka ho bez komentáře zvedla,
položila vedle talíře a pokračovala v práci.
Nicovi napsal až odpoledne. Chvíli zvažoval, jestli má formulovat nabídku nějak
opatrněji, a pak si uvědomil, že přesně na to nemá chuť.
— Ve čtvrtek večer mám půjčenej byt. Helena je pryč do soboty.
Odpověď přišla za pár minut.
— to je nabídka?
— ano
— jak konkrétní
— dost
Tentokrát trvalo déle, než se objevila odpověď.
— chci
Min se pousmál.
— sedm?
— budu tam
Ve čtvrtek přijel na Malovanku s předstihem. Klíče byly pod rohožkou přesně tam,
kde je Helena nechávala, když věděla, že přijde. Odemkl, vrátil je do kapsy a vešel do zná
mého ticha. V obýváku automaticky vytáhl žaluzie, přestože venku už světla ubývalo,
a hned potom zkontroloval balkon. Helena skutečně nechala dveře na ventilačku. Zavřel je,
otočil klikou až dolů a pro jistotu za ni ještě jednou vzal.
Byt uklízet nezačal. Nebyl jeho a Helena po něm nechtěla, aby ho připravoval jako
hotelový pokoj. Jen odnesl do dřezu hrnek z konferenčního stolku, složil deku na gauči
a zaklapl otevřený diář, který ležel vedle notebooku. Nečetl ho. V ložnici byla postel
ustlaná, přes opěradlo židle visela košile, kterou tam Helena nejspíš nechala před odjez
dem, a na nočním stolku ležela gumička do vlasů. Min ji posunul jen o pár centimetrů,
aby nespadla.
V lednici našel dvě piva. Chvíli na ně koukal a potom vytáhl telefon.
— můžu vzít dvě piva?
Helena odpověděla skoro hned.
— Ano, Mine. Můžeš u mě mít chlapa přes noc, ale pivo už bylo nutné konzultovat.
— slušnost
— Vezmi si je.
Min dal telefon zpátky do kapsy a piva nechal zatím v lednici.
Před sedmou sešel dolů. Nechtěl, aby Nico hledal správný zvonek nebo postával
na chodníku a psal mu, že neví, které dveře. Venku se ochladilo a Min si zapnul bundu
až ke krku. Když Nico vyšel zpoza rohu, poznal ho hned. Stejná tmavá bunda jako minule,
ruce v kapsách a ten klidný způsob chůze. Jakmile zahlédl Mina, lehce zrychlil.
„Nazdar.“
„Nazdar.“
Zastavil se před ním a podíval se nahoru k domu. „Takže půjčenej byt.“
„Půjčenej byt.“
„To zní skoro ilegálně.“
„Mám písemný povolení.“
Nico se na něj podíval. „Ty máš povolení na všechno?“
„Když jde o cizí majetek, docela rád.“
„To je trochu děsivě zodpovědný.“
„Počkej, až uvidíš moje pravidla na ručníky.“
Nico se zasmál a Min otevřel dveře. „Pojď.“
Na schodech šel první. Ve třetím patře odemkl, pustil Nica dovnitř a zavřel za nimi.
Nico si sundal bundu a pověsil ji na první volný háček v předsíni. Min kolem něj prošel,
bundu automaticky přesunul o jedno místo vedle a teprve potom si uvědomil, že ho Nico
sleduje.
„Špatně?“
Min se podíval na věšák. „Ne.“
„Tak proč jsi ji přesunul?“
„Helena tam věší tašku.“
Nico se rozhlédl po prázdné předsíni. „Helena tu není.“
„Taška se vrátí.“
Nico si sundal boty a postavil je ke zdi. „Ty tady trávíš dost času.“
„Jo.“
„Je zvláštní znát cizí byt takhle dobře.“
Min prošel do obýváku. „Po pár letech už není moc co objevovat.“
Nico šel za ním. U okna se zastavil a podíval se ven na ulici. „Dobrej výhled.“
Min se postavil vedle něj. „Je vidět ulice.“
„To je výhled.“
Dole právě prošla žena se psem. Nico ukázal sklem. „Teď i pes.“
„Máme štěstí.“
Min došel pro piva a jedno mu podal. Nico si prohlédl etiketu. „Heleny?“
„Obě.“
„Mám se cítit provinile?“
„Mám souhlas.“
„Tak na Helenu.“
Cinkli hrdly lahví a Min se napil. Studená tekutina mu stekla přes jazyk a v ústech
zůstalo jemné štípání bublinek. Nico se opřel bokem o parapet a chvíli se díval do lahve.
„Jak dlouho ji znáš?“
„Dlouho.“
„Ještě před Prahou?“
„Jo.“
Nico přikývl a po chvíli řekl: „Takže tě zná ještě jako Daniela.“
Min k němu otočil hlavu. „Pamatuješ si to.“
„Říkals mi to.“
„Jo.“
„Ona ti tak ještě někdy řekne?“
Min se opřel ramenem o zeď vedle okna. „Občas se splete.“
„Vadí ti to?“
Chvíli přemýšlel. „Od ní míň než od někoho, kdo mě poznal včera.“
Nico přikývl a dál to nerozebíral.
První pivo dopili v kuchyni. Mluvili o Zlatce a o její posteli, kterou Min v úterý pomá
hal posouvat podle článku o správném spaní. Nico chtěl vědět, jestli změna pomohla. Min
připustil, že postel je teď skutečně šikmo, takže nějaký výsledek nepochybně existuje.
Nico se rozesmál a Min už tentokrát věděl, co přijde ještě předtím, než se mu změnil
výraz. Na první schůzce ho ten smích překvapil; teď ho chvíli jen sledoval.
Nico si toho všiml. „Co?“
„Nic.“
„Zase koukáš.“
„Jo.“
„Děláš to dost.“
Min položil prázdnou láhev na linku. „Vadí ti to?“
Nico zavrtěl hlavou. „Ne.“
Položil vedle ní svoji.
Chvíli stáli proti sobě. Kuchyň najednou působila menší než před několika minutami,
přestože se v ní nic nezměnilo. Min udělal krok blíž a Nico zůstal tam, kde byl. Min mu
položil dlaň na bok přes látku trička a chvíli ji nechal na místě.
„Pořád dobrý?“
„Jo.“
Min ho políbil.
Nico ho objal lehce v pase. Min nikam nespěchal. Nemuseli hlídat roh domu ani lidi
procházející kolem, nebyla jim zima a nikdo z nich neměl důvod polibek ukončit jen proto,
že už trvá moc dlouho. Nicovy rty byly teplé, dech se mu postupně zrychlil a při každém
kratším nadechnutí Min cítil proud vzduchu na tváři. Když změnil tlak nebo tempo, Nico
se mu přizpůsobil a zůstal blízko.
Min se po chvíli odtáhl. Nico se opíral o linku a díval se na něj.
„Pojď,“ řekl Min.
Nico šel za ním.
V ložnici bylo všechno tak, jak to Min před chvílí viděl: ustlaná postel u zdi, košile
přes židli, gumička na nočním stolku a závěs zachycený jedním rohem o parapet. Min ho
cestou srovnal. Nico se rozhlédl a ukázal na postel.
„Tady spíš?“
„Někdy.“
„Na její posteli?“
„Většinou na gauči.“
„A dneska?“
Min se na něj podíval. „Helena ví, proč tu jsi.“
Nico se zasmál. „Tak dobře.“
„Ty ses bál o její morálku?“
„Spíš o svoje přežití, až se vrátí.“
„Helena tě nezabije.“
„Znáš ji ty.“
„Přesně.“
Nico se opřel zády o skříň. Min si ho chvíli prohlížel a všiml si, že je najednou
klidnější v obličeji a méně v těle. Ruce nechával u boků, ale prsty se mu jednou sevřely
do látky kalhot a zase povolily.
„Ty jsi nervózní?“ zeptal se Min.
Nico se pousmál. „Trochu.“
„Fakt?“
„Jo.“
Min k němu došel. „To je dobrý.“
„Proč?“
„Protože já ne.“
Nico se krátce zasmál. „To jsem si všiml.“
Min mu položil dlaň na hrudník přes tričko a pomalu ji posunul níž. Nico vydechl
a na chvíli opřel hlavu o skříň za sebou. Když ho Min znovu políbil, reagoval rychleji
než v kuchyni, přitáhl si ho k sobě a potom nechal Mina znovu určit vzdálenost. Min mu
přejel rukama přes ramena a paže. Pod oblečením byl pevnější, než působil v bundě, a při
každé změně dotyku reagoval tělem dřív než slovem.
Min zachytil prsty spodní okraj jeho trička. „Sundej si ho.“
Nico se na něj podíval. Neuhnul ani nezačal vtipkovat. Jen vzal látku oběma rukama
a přetáhl ji přes hlavu.
Min ustoupil o půl kroku.
Bez trička působil Nico masivněji. Měl široká ramena a silný hrudník, ale tělo nebylo
vypracované pro fotografie ani předvádění; břicho bylo měkčí a přirozenější, než Min pod
bundou čekal. Nico položil tričko přes opěradlo židle a podíval se na něj.
„Tak?“
Min se pousmál. „Dobrý.“
„Jen dobrý?“
„Nezačínej.“
Nico se zasmál.
Min si stáhl svetr přes hlavu a hodil ho na postel. Když se otočil zpátky, Nico se na něj
pořád díval.
„Co?“
„Nic.“
„Tohle je moje.“
Nico se pousmál. „Koukám.“
Min k němu udělal krok. „Tak koukej.“
O něco později seděl Nico na kraji postele a rozvazoval si boty. Min stál před ním
a pomalu si rozepínal košili. Jedna Nicova bota dopadla vedle postele, druhou položil k ní
a stáhl si ponožky. Když začal rozepínat kalhoty, Min měl ještě oči sklopené ke knoflíkům
vlastní košile. Zvedl je až ve chvíli, kdy Nico stáhl látku níž přes stehno.
Na černém tetování mu pohled zůstal déle, než čekal.
Nejdřív vnímal jen ostré rovné linie. Nico se pohnul, kalhoty sjely o několik centi
metrů níž a celý tvar se odkryl. Min ho poznal s krátkým zpožděním, protože ho v téhle
místnosti, na Nicově těle a v téhle chvíli vůbec nečekal.
Svastika.
Prsty mu zůstaly na jednom z knoflíků košile. Nico si všiml, že se přestal hýbat, zvedl
hlavu a potom sledoval jeho pohled dolů k vlastní noze.
Min pustil košili.
„Co to kurva je?“