04.05. VIKTOR – Vlny rivality 10.7. v 16:30 – 16:50
Narazil jsem na Toma. Bylo to jak v tom snu. Tom mě začal trhat na kusy, rozdávat mi rány. Jsem překvapenej, nemůžu se bránit. Je to jak noční můra.
„Ty krávo, co děláš?“ zakřičím na něj, ale on neodpovídá, jen mě tluče dál. Rány přicházej rychle a tvrdě. Cejtím krev na tváři, bolest v břiše. Tom je jak zvíře, oči mu hoří vztekem.
„Ty hajzle!“ zavrčím, ale on mi dává další ránu, tentokrát do žaludku. Dejchám s obtížema, bolest mě přemáhá. Jsem zoufalej, ale Tom neustává.
Jeho rány jsou přesný a silný.
„Co ti jebe?!“ křičím, ale on mi jen odpovídá další ranou. Krev mi teče po obličeji, stéká po těle až na dlaždice. Jsem na zemi, nemůžu se zvednout. Tom stojí nad mnou, jeho obličej plnej vzteku.
Stojí nade mnou jak přízrak. Co to sakra…? Než stačím cokoliv říct, chytne mě za vlasy. Trhá mi s nima, mlátí mi hlavou o zeď. Au! Zas. A zas. Do prdele! Naráží do mě tělem. Cítím jeho sílu, je to jak úder kladivem. Snažím se bránit, ale je silnější. Všechno se točí, bolí mě hlava.
Probouzím se. Bojuju. Dávám mu jednu ránu. Druhou. Třetí. Do prdele! Co to děláš?!
Děláme kravál, ale zvuk se ztrácí v ozvěně sprch. Nikdo nikde. Ani Tony ne. Plave si v bazénu jako by nic.
Tom je jak šílenej, mlátí hlava nehlava, kope do mě. Ruplo mu v bedně, to je jasný.
„Do piče!“ syčím, když mi dává další ránu do břicha. Chci mu utýct, ale nemůžu ho setřást!
Chichotám se na chvíli asi zoufalstvím. Co teď?! Všechno mě bolí a ten blázen mě pořád mlátí!
Zkopává mě na zem a dupe po mně jak po švábovi! Chce mi rozdrtit ruce! Kurva! Cejtím kovovou chuť krve, odtéká do výlevky spolu s vodou ze sprchy…
Sotva jsem si uvědomil, co se děje, ucítil jsem kolem krku zelenou hadici. Byla studená a kluzká, ale rychle se stáhla, jak Tom zuřivě táhl za oba konce. Můj krk přiškrcenej a v hlavě mi začala pulzovat. Myslel jsem, že je to konec.
„Proč?“ lapal jsem po dechu. „Co jsem ti k sakru udělal?“ Ale Tom neodpovídal, jeho obličej byl zkřivenej v nekontrolovatelným vzteku. Jeho oči byly prázdný, jakoby byl posedlej nějakou temnou silou.
Bojoval jsem, co ve mně zbejvalo síly, ale hadice mě dusila stále silněji. Hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek – rodina, přátelé, snadný dny na univerzitě a noční procházky po Praze. Přísahal jsem si, že když tohle přežiju, najdu Toma a vrátím mu to. Když ne teď, tak v příštím životě.
A pak to přišlo – náhlý uvolnění. Tom zmizel pryč a já zůstal ležet na podlaze sprchy s hadicí odhozenou vedle mě. Zvracel jsem krev a můj dech byl rychlej a mělkej.
Vzal jsem hadici a s nejistejma rukama jsem začal ostřikovat krev rozptýlenou po sprše. Přišlo mi to jako věčnost. Voda se smíchala s rajskou a odtékala do odpadu.
Pomalu jsem se sbíral dohromady, přitom stále v šoku z toho, co se právě stalo. V hlavě mi zněla Tomova slova plná hnusu – slova, který nikdy nezapomenu, i když bych přísahal, že jsem ho neviděl otevřít hubu.
Když už byla sprcha čistá a krev odplavená, třesoucíma rukama jsem se utřel do mokrýho ručníku. Pozoroval jsem, jak tmavne do temnýho odstínu rudý.
Pak už mi nezbejvalo nic jinýho než odejít do šaten. Tam mi nohy vypověděly službu a já padnul na kolena, loktama na lavičku. Celý tělo se mi chvělo únavou i adrenalinem z boje o život.
A tak jsem tam seděl – osamocenej, zbitej a úplně bez smyslů – a v hlavě mi běželo: „Jen počkej, Záhoráku. TO si vypiješ!“
* * *