Proč jsem napsal gayromanci, i když je skoro nečtu
Nedávno jsem narazil na debatu o tom, co lidem vadí v gay knihách. Bylo zvláštní ji číst. Ne proto, že bych hledal potvrzení vlastních názorů, ale proto, že jsem si během ní uvědomil něco o sobě: já vlastně gayromance skoro nečtu.
Když na nějakou narazím, většinou mě ukázka neosloví. Často mám pocit, že čtu představu gay romantiky, která mi připadá cizí. Rozumím jí. Chápu, proč funguje. Chápu, proč má své čtenáře. Jen to není svět, který znám.
Možná je to tím, že mnoho queer romancí vzniká z pohledu lidí, kteří se na mužskou homosexualitu dívají zvenčí. Někdy s obdivem, někdy s něhou, někdy s romantickou představou o vztahu, který je bezpečnější, citlivější nebo krásnější než ten jejich vlastní. Jenže já jsem chtěl psát zevnitř. Ne proto, že bych znal nějakou objektivní pravdu. Ale proto, že znám svůj život.
Znám Prahu. Znám Podolí. Znám kluky, kteří se neumějí vyjádřit. Znám sportovní šatny. Znám lidi, kteří jsou něžní a zároveň strašně nešikovní v lásce. Znám samotu, která nevypadá romanticky. Znám touhu, která se někdy schovává za humor, vulgaritu nebo úplné ticho.
A právě proto vznikla kniha Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Nechtěl jsem psát příběh, který se odehrává v neurčitém americkém městě mezi postavami se jmény, která jsem v životě neslyšel. Chtěl jsem Prahu, chlor z Podolí, tramvaje, Tančící dům, horký asfalt, malá kina, sport, rodiny, nemoc, hudbu, internet a současnost.
Nechtěl jsem psát příběh o tom, že někdo je gay. Chtěl jsem psát příběh o lidech. O lidech, kteří mají své rodiče, kamarády, práci, školu, vlastní průšvihy, vlastní sny a vlastní strachy. Protože gay člověk nežije jen svou orientaci. Žije celý život.
A možná právě proto mě při čtení té debaty napadlo něco, co jsem si dlouho nechtěl přiznat. Možná jsem tu knihu nenapsal proto, abych vytvořil vlastní verzi gayromance. Možná jsem ji napsal proto, abych konečně odpověděl na otázku, kterou mi lidé pokládají už dvacet let: proč jsi sám?
Ta odpověď není jednoduchá. Není to jeden důvod. Není to jedna událost. Není to ani jedna nešťastná láska. Je to směs rodiny, povahy, strachů, okolností, rozhodnutí, náhod, času a lidí, které člověk potká nebo nepotká.
A právě proto z toho nevznikl status. Vznikl z toho román.
Pokud vás zajímá moje odpověď, můžete si první díl přečíst zdarma na Wattpadu:
A pokud dáváte přednost papíru, kniha vyšla i knižně:
Antonín Deliš