Co mě naučila kniha o vlasech

Nedávno jsem si nechal udělat dvě fotografie. Jedna vznikla teď, druhá před pěti lety. Když je dám vedle sebe, většina lidí mi řekne totéž: „Vždyť ti to slušelo i bez vlasů.“ A já jim věřím. Když se na tu starší fotku podívám, nemám pocit, že bych na ní vypadal špatně.

Jenže fotografie zachytí jednu vteřinu. Život trvá mnohem déle.

Neříkám to proto, že bych se za holou hlavu styděl. Nestydím. Kdyby mi dnes někdo strhl paruku, svět by se nezastavil. Možná bych z toho dokonce udělal divadlo, protože mám rád absurdní humor, ale ve skutečnosti bych si z toho nic moc nedělal. Holou hlavu znám velmi dobře. Žil jsem s ní roky. Jenže mezi tím, jak člověk vypadá na fotografii, a tím, jak se cítí každý den, bývá obrovský rozdíl.

Když jsem nosil holou hlavu, byl jsem neustále unavený a často nemocný. Každá klimatizace byla problém. Každý průvan. Každá změna počasí. Možná je to náhoda, možná ne. Faktem je, že od chvíle, kdy nosím vlasy, jsem zdravější než dřív. Už rok jsem nebyl nemocný. Nevím, jestli za to mohou vlasy. Vím jen, že se cítím lépe. A někdy je to jediné vysvětlení, které člověk potřebuje.

Další zvláštní věc je, že mě dnes lidé častěji zdraví. Nevím proč. Možná působím přístupněji. Možná méně přísně. Možná si to jen namlouvám. Ale ten rozdíl vnímám. A když něco zažíváte každý den několik let, začnete tomu věřit víc než cizím názorům.

Největší paradox je, že jsem o vlasy vlastně nepřišel. Jen mi prořídly. Takže jsem si léta holil hlavu sám, pořád dokola, a pořád jsem řešil čepice, klobouky a kšiltovky. A hlavně věčné: „Sundej si to.“ Jenže když si člověk hlavu chrání skoro celý rok, začne ho to po čase unavovat. Paruka ten problém vyřešila. A ještě něco navíc: můžu ji sundat, vyměnit, střídat. Můžu být každý den trochu jiný. Jednu nosit přes den, jinou večer. Jednu rozcuchanou, druhou uhlazenou.

Paruky jsem nosil dokonce i v době, kdy jsem ještě vlastní vlasy měl. Na filmové škole mi kdysi jeden spolužák chtěl strhnout dreadovou paruku. Jenže byla přisponkovaná tak dobře, že neuspěl. Od té doby se vlastně moc nezměnilo. Jen jsem si uvědomil, že paruka není převlek. Je to součást mě.

Kdysi jsem uvažoval i o nalepovaných vlasech. Jenže jsem nenašel nikoho, komu bych dokázal věřit. Možná proto jsem postupně přestal věřit kadeřníkům úplně. Paruky si stříhám sám. Když jsem si za úpravu jednou zaplatil, stejně jsem přišel domů a musel ji ostříhat znovu. Takže jsem si řekl, že to příště udělám rovnou sám.

A víte co? Občas se stane něco absurdního. Třeba když mi paruka zůstane viset na větvi smrku. Ano, i to se stalo. Ale podobné historky k tomu patří. Vlasy pro mě nejsou otázkou studu, předstírání ani snahy být někým jiným. Jsou spíš otázkou pohodlí, klidu a možnosti schovat se za pramen vlasů ve chvíli, kdy se necítím ve své kůži. Moje máma nesnáší, když mi padají do očí. Já to mám rád. Možná právě proto.

A možná bych o tom všem nikdy nepřemýšlel, kdybych nezačal psát knihu Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Nejdřív to byl jen název. Potom hashtag. Pak skoro mantra. Pořád dokola jsem psal #usussvevlasy, pořád dokola jsem se vracel k bazénu, sprchám, šatnám, Tomovi, Viktorovi a chvíli po tréninku.

Najednou jsem musel řešit věci, které jsem předtím neřešil. Jak dlouho si člověk suší vlasy po plavání. Kdo zůstane v bazénu o deset minut déle. Kdo jde do sušárny. Kdo stojí před zrcadlem. Kdo si vlasy schovává za uši. Kdo je nemá. Tom a Viktor se v mém příběhu mohou potkat právě proto, že ani jeden z nich ještě nespěchá domů. Musí si usušit vlasy.

Já bych do té místnosti dřív možná ani nevešel. Jenže spisovatel občas musí vstoupit i tam, kam by normálně nešel. A tehdy mi došlo něco zvláštního: lidé s vlasy a lidé bez vlasů nežijí úplně stejný život. Ne lepší. Ne horší. Jen trochu jiný.

Často se říká, že spisovatel čerpá ze života. Mně občas připadá, že je to i obráceně. Někdy začne život čerpat z knihy. A někdy stačí napsat jednu knihu, aby si člověk všiml věcí, které měl celý život přímo před očima.