P Ř Í S A H A
Přísahám, že zapomenu. Až zmizíš v dáli, zapomenu na tebe, ještě než dozní dusot tvých kopyt. Propustím tě. Na svobodu.
U T Í K E J
Utíkej! Nečekej! Běž svou cestou dál. Budu se dívat za tebou. Prach od tvých kopyt, štípat bude mě do očí.
A T E Ď J E Ř A D A N A M N Ě
Já musím zářit víc než všechny hvězdy vesmíru! Jedině tak zůstanu věrný tvému odkazu. Jsi Slunce! Jsi Hvězdný prach! Jsi Universum! Jak se mám srovnávat? Tak žhnu! Žhnu jak nejlíp svedu a žhnout budu navždy.
N A C H V O S T U H V Ě Z D N É H O Z N A M E N Í
Směj se. Vozíš mě, nepřevozíš, potěšíš, neuspokojíš. Na chvostu tvém štěstí pocítím.
S T E B O U
Odešel všechen stesk, odešla všechna tíha, odešlo, co bylo hrubé. Tvá síla mě změkčila. Ne, že ne.
L I L I E V Z A H R A D Ě T V É D U Š E
Těžká a omamná vůně nachových lilií. Jsou mým léčením, mým podobením, mou pokorou, k životu, k lásce co nesvedu.
V O D I T E L
Když pohasnou lampy a pódium zmizí ve tmě, podlahu skropí liják mých temných slz. Slzy temnější než budapešťské noci, a ty jsi ten, kdo jim velí.
K O S T K A C U K R U
Sladký med, jedna květina, malinký zákusek. Vymažu ze svého života, zbyde jen trest. Však každou kostkou cukru, navrátíš se mi.
Z A B I L J S E M K E N T A U R A
Není žádné omluvy pro tak hanlivý čin. Zabil jsem kentaura, zabil jsem i sebe. Dívám se v noci na hvězdy. Mé oči krvácí ze zloby na sebe.
B O J Í M S E K O N Í
Bojím se a nevím proč. Nemám strach. A přesto, když vidím tebe, utíkám do nejzaššího vesmíru. Schová se na hvězdě – v klidu a míru. Bojím se koní. Bojím se tebe. Bojím se a mám strach.
U M Í Š Č Í S T V M Y Š L E N K Á C H
A proto dnes žiješ, proto já strádám, Proto. A ne jinak. Jsi čarostřelec.
N A H Ř B E T U K E N T A U R A
Peří andělských křídel, chmýří v tvém rozkroku, ocas kentaura leží mi po boku, Anděl dovádí na tvém hřbetu. Dokonce. Svedu. Naše cesty. Rozdělím.
P O T E M N Ě L Á E X I S T E N C E
Ztratil jsem svůj žár a jas, Láskou k tobě zavrhnul jsem, co bylo dobré ve mně. Existence potemnělá, vypálené křídlo Anděla, do levé patky nad srdce. S tebou, pro tebe, sestoupil jsem na zem.
T Ř I P O L O V I N Y Č L O V Ě K A
Napůl Bůh, napůl člověk, napůl Anděl. Má polovina se někde ztratila a tys ji objevil. Od té doby je mě čtvrt. A už mi nezbývá víc než nic. Jsi Bůh. Jsi člověk. Jsi Anděl.
V Z D Á L E N Ý A F R I Č A N
Bez vděku rozbiju Crème brûlée a jako bych rozbil oblíbenou hračku. Jsi můj druhý Afričan, drahý. Marný je můj pláč. Ty stojíš na vzdáleném pobřeží a hledíš mým směrem.
P O L I B E K V K L É H I S T V Á N U T C A
Tisíce polibků stoupá k nebi, jak hejno vyplašených holubů, darem dali mi svá pera do lapače snů, pod kterým teď o tobě sním. O tobě teď sním. O tobě teď sním.
P O D L A P A Č E M S N Ů
P O D L A P A Č E M S N Ů Usnul jsi spánkem klidného Kentaura. A přesto, koní jsem se vždycky bál. A teď? Jeden svými kopyty odkopává peřinu, když se vracím domů.
A N D Ě L É V D I V A C A F É
Už dřív jsem s nimi hovořil, když jsme se potkali, už tam nebyli. Nevadí. Andělé se stěhují. S tebou však znovu přišli.
P R V N Í K R O K Y
S tebou noční ulicí Ugotsa, nahoru na Sashegy po Sion Lépsö, už tam jsi byl, dosud nepoznán, předjímán pohybem, předjímán radostí, předjímán, zakázán.