Daniel:1

Bylo čtvrt na deset, když Daniel konečně otevřel notebook. Vstal v osm, udělal si kávu a chvíli seděl v kuchyni, zatímco z přízemí slyšel otce přesouvat kartony. Pak si udělal druhou, protože první už dopil a pořád ještě neudělal nic, kvůli čemu by potřeboval být vzhůru. Přečetl několik zpráv, na žádnou neodpověděl, otevřel Instagram, zavřel Instagram a chvíli koukal z okna. Teprve potom ho napadlo, že jestli večer zase řekne, že hledal práci, měl by možná aspoň jednou otevřít pracovní portál.

Na obrazovce čekalo šest záložek ze včerejška: dva pracovní portály, životopis, článek o motivačních dopisech a dvě firmy, na které se chtěl podívat. První hledala obchodního zástupce s vlastním autem a tříletou praxí. Daniel auto neměl a nedokázal si vybavit žádný obor, ve kterém by mohl doložit tříletou praxi, pokud rodinnou večerku nepovýší na kariéru. Zavřel ji. Druhá firma chtěla aktivního a flexibilního kandidáta do mladého dynamického kolektivu a neuváděla plat. „Tak určitě,“ řekl do prázdné kuchyně a zavřel i tu.

Pak mu zbyl životopis.

Jmenoval se daniel_cv_v7.docx, protože předchozích šest verzí existovalo v různých stupních stejného problému. Jméno, adresa a škola byly jednoduché. Horší byl řádek s pracovními zkušenostmi, který začínal slovy pomoc v rodinném podniku. Daniel si ho přečetl a připadalo mu, jako kdyby doma občas podržel dveře nebo vynesl koš. Připsal administrativa a logistika, chvíli se na to díval a smazal to. Místo toho napsal provoz maloobchodní prodejny. To už skoro vypadalo, že něco umí. Uložil dokument a právě přemýšlel, jestli by se pod to dalo přidat ještě něco o práci se zákazníky, když z přízemí zazvonily dveře obchodu.

Zvonek byl tak stará součást domu, že ho Daniel většinou nevnímal jako zvuk. Někteří zákazníci otevřeli tak prudce, že se rozklepal na několik vteřin, jiní dveře přidrželi a ozvalo se jen krátké cinknutí. Paní, která chodila téměř každé ráno pro šest rohlíků, zakašlala ještě dřív, než došla k pokladně. Teď nikdo nekašlal. Chvíli bylo ticho a pak se zespodu ozval mužský hlas: „Máte ještě ty modrý?“

Daniel zaklapl notebook a sešel dolů.

Hương stála za pokladnou a zákazník kolem šedesátky ukazoval na cigarety za jejími zády a posunul si roušku víc na nos.

„Ty modrý, co jsem měl minule,“ řekl, když Daniel přišel. Daniel se postavil vedle matky a podíval se na řady krabiček.

„Který jste měl minule?“ Muž se zamračil, jako kdyby ho zdržoval něčím, co už přece oba vědí.

„No ty levnější.“ Daniel stačil otevřít pusu, ale Hương už bez otočení vytáhla správnou krabičku. Muž na ni ukázal.

„Jo, ty.“ Daniel se podíval na matku.

„Jak to víš?“ Hương cigarety namarkovala.

„Chodí pro ně.“

„To je podvod.“

„Ty si nepamatuješ.“

„Já mám jiný kvality.“ Hương na něj krátce pohlédla.

„Jaký?“ Daniel chvíli hledal odpověď. Zákazník se zasmál, zaplatil a odešel dřív, než nějakou odpověď našel.

Matka mu hned podala dva kartony, které měla připravené na pultu.

„Martina říkala, že v Liberci berou lidi do skladu.“ Daniel kartony převzal.

„Kdo Martina?“

„Ze stánku.“

„Liberec je čtyřicet minut.“ Hương se na něj podívala.

„A?“ Daniel chvíli čekal, jestli k tomu přidá něco dalšího. Nepřidala.

„No nic,“ řekl a odnesl kartony dozadu.

Obchod byl malý, ale za ty roky se do něj vešlo skoro všechno, co lidé v okolí potřebovali koupit dřív, než se jim chtělo jet někam dál. Pečivo, mléko a nápoje, konzervy, rýže, nudle, drogerie, cigarety, baterky, lepidlo, prací prášky, pár věcí pro děti a spousta zboží, jehož přesnou polohu znal Daniel jen přibližně. Hương ji znala přesně. Když se žena u prostředního regálu zeptala, jestli mají šampon proti lupům, matka jen ukázala doprava.

„Kde?“ zeptala se žena.

„Druhá police. Vedle barvy.“ Žena ho našla. Daniel se opřel o pult.

„Tobě by stačilo prodávat pantomimou.“ Hương dál rovnala zboží.

„Ty moc mluvíš.“

„Já obsluhuju.“

„Já taky.“

Za chvíli přišla žena s malým klukem. Vzala chleba, sýr a mléko, zatímco dítě se zastavilo u stojanu se sladkostmi.

„Mami.“

„Ne.“

„Ale já—“

„Ne.“ Kluk se podíval na Daniela, jako by mezi nimi mohl vzniknout nějaký právní vztah proti rozhodnutí matky. Daniel pokrčil rameny.

„Já tady nerozhoduju.“

„Ty to prodáváš.“

„To je něco jinýho.“ Matka položila nákup na pult.

„Nedívej se na pána.“ Daniel zvedl obočí. Pána. Kluk odešel bez čokolády a ještě ve dveřích se ohlédl, jestli se situace náhodou nezměnila.

Otec přišel kolem jedenácté v tričku a teplácích, nesl několik složených kartonů a položil je k zadním dveřím. Podíval se na Daniela za kasou.

„Čekáš na oběd, nebo pomáháš?“

„Pomáhám.“ Phúc přikývl.

„Dobrý.“ Otevřel dveře do zásobovacího prostoru a zmizel. Daniel se za ním chvíli díval, pak se otočil k matce.

„Co?“ zeptala se Hương.

„Nic.“

„Pořád nic.“ Daniel se pousmál.

„Dneska jo.“

Když se Phúc vrátil, Hương si vzpomněla na telefonát z rána.

„Volal Petr z Novýho Boru. Ptá se, jestli chceš přes Vánoce brigádu.“ Daniel se k ní otočil.

„Jakou?“

„V obchodě.“

„Jakým?“

„Jeho.“

„To jsem pochopil.“ Hương se zastavila s balíkem těstovin v ruce.

„Tak mu řeknu, že nechceš.“

„To jsem neřekl.“

„Tak co?“ Daniel si představil Vánoce v cizím obchodě v Novém Boru a žádná část té představy v něm nevzbudila chuť okamžitě souhlasit. Na druhou stranu věděl o té práci přesně jednu věc: že je v obchodě.

„Ať mi zavolá.“ Hương přikývla a tím byla debata u konce.

Kolem poledne přišel Marek. Daniel ho viděl přes výlohu ještě předtím, než otevřel dveře. Měl rozepnutou zimní bundu a ruce zastrčené v kapsách. Vešel rovnou k pokladně a místo pozdravu řekl: „Tak co, zaměstnanče.“ Daniel po něm střelil pohledem.

„Drž hubu.“ Marek se usmál.

„Tak nic?“

„Hledám.“

„To říkáš dlouho.“

„Protože hledám důkladně.“

„Jo. To je vidět.“

„Co chceš?“ zeptal se Daniel.

„Cigára. A bonbony.“

Daniel se zastavil s rukou u krabiček.

„Cigára a bonbony.“

„Jo.“

„To má nějakej význam?“

„Neřeš můj život.“

Daniel položil oboje na pult a Marek zaplatil.

„Teď dělám u Václava,“ řekl, když čekal na vrácení. Daniel věděl, koho myslí.

„V zahradnictví?“

„Jo. Přes zimu na hovno, ale něco je.“ Daniel mu podal drobné a Marek je strčil do kapsy bez počítání. Pak ještě chvíli zůstal stát.

„Večer bude Honza u Lukáše.“ Daniel k němu zvedl oči.

„A?“

„Nevím. Informace.“

„Díky za informaci.“ Marek se nepohnul.

„Přijdeš?“

„Možná.“

„Tak jo.“

Vzal cigarety a bonbony, ale než se otočil, podíval se na Daniela ještě jednou. Nebyl to nový pohled a Daniel věděl, co v něm je, stejně jako Marek věděl, že to Daniel ví.

Nic z toho nebylo potřeba řešit přes pult mezi žvýkačkami a terminálem.

„Že zdravím matku,“ řekl Marek.

Hương stála asi metr od něj.

„Ahoj, Marku.“

Marek se rozesmál.

„Tak nic.“ Odešel a Daniel ho ještě chvíli sledoval přes výlohu, než zmizel za rohem.

Po obědě se vrátil nahoru. Notebook ležel na stole přesně tam, kde ho nechal, a životopis pořád čekal, jestli z něj Daniel ještě něco vyrobí. Místo toho otevřel pracovní portál a nastavil vzdálenost do třiceti kilometrů. První nabídka byla sklad, druhá výroba, třetí zase sklad. Daniel roloval dál. Obchodní zástupce. Zákaznická podpora, kde se v jednom odstavci třikrát opakovalo slovo komunikativní. Recepce s němčinou. Německy neuměl. Pak správce sociálních sítí pro pekárnu ve Stráži pod Ralskem.

U toho se zastavil. Pekárna požadovala dva roky zkušeností s digitálním marketingem, kreativní přístup a cit pro značku. Daniel si otevřel jejich Instagram. Poslední příspěvek byl z dubna: fotografie rohlíku s textem Pondělí jako pondělí, emoji rohlíku a čtyři lajky.

Pod tím našel housku s otázkou, jestli mají lidé radši makovou nebo bez máku. Sedm lajků.

„Dva roky,“ řekl.

Ještě chvíli profil procházel, protože čím déle se na něj díval, tím víc ho zajímalo, co přesně si pekárna pod dvěma lety praxe představuje. Pak Instagram zavřel, vrátil se na pracovní portál a znovu otevřel prázdný motivační dopis. Ve chvíli, kdy si všiml hodin, seděl u notebooku skoro dvě hodiny a neposlal jedinou přihlášku. Přesto měl docela dobrý pocit, že dneska hledal.

Kolem půl čtvrté si oblékl bundu a šel ven. Mrholení přestalo, ale dlažba byla pořád mokrá a světla obchodů se v ní rozpíjela do delších skvrn. Daniel si zapnul bundu až ke krku a prošel přes centrum kolem baziliky. Kopule nad střechami byla jedna z věcí, kterých si všiml hlavně tehdy, když do Jablonného přijel někdo cizí a začal se na ni dívat.

U náměstí stál starší muž s nákupní taškou. Kývl na Daniela a Daniel kývl zpátky.

Nevěděl, jak se muž jmenuje, a pochyboval, že on zná jeho celé jméno. Možná věděl, že Daniel patří k večerce a že jeho rodiče jsou ti Vietnamci, kteří ji mají už roky. V Jablonném často stačilo právě tolik. Člověk nemusel znát druhého člověka, aby věděl, kam přibližně patří.

Daniel koupil v jiném obchodě mléko, které chtěla Hương, a přidal pomeranče a čaj pro sebe. Už dávno mu nepřipadalo zvláštní nakupovat potraviny jinde, když bydlel nad vlastní večerkou. Něco jim zrovna chybělo, něco měli dražší a něco se mu prostě nechtělo hledat ve skladu. Cestou zpátky minul trafiku. Muž za pultem seděl opřený a díval se ven.

Daniel ho znal jako člověka z trafiky. On Daniela nejspíš jako člověka z večerky. Nikdy spolu nemluvili.

Hương dala mléko do lednice a pomeranče nechala na stole.

„Pípnul ti telefon,“ řekla. Daniel ho vytáhl. „Mail?“

„Nevím. Jen pípnul.“ Byl to newsletter pracovního portálu s novými doporučenými nabídkami. Daniel ho smazal a šel dolů pomoct otci zavřít obchod.

Phúc počítal kasu, Daniel odnesl zboží, které nemělo zůstat venku, zhasl přední světla a otočil klíčem ve dveřích. Otec se ho bez zvednutí hlavy zeptal: „Hledal jsi?“ Daniel odpověděl, že jo.

„Něco?“

„Zatím ne.“ Phúc zasunul peníze do přihrádky.

„Tak zítra.“ Daniel se na něj chvíli díval.

„Ty to bereš nějak sportovně.“ Otec zvedl oči.

„Co mám dělat?“

„Nic.“

„Tak.“

Pokračoval v počítání. Daniel šel nahoru.

Večer změnil filtry. Přestal hledat cokoliv a začal zkoušet slova průvodce, kultura, cestovní ruch, muzeum a historický objekt. V Liberci hledali člověka do informačního centra, v Děčíně průvodce s platem dle dohody, což Daniel četl jako výhrůžku, a pak se mezi výsledky objevil státní zámek Lemberk.

Hledali průvodce na sezonu a výběr probíhal už teď. Kontaktní osoba: Libor Schmuck, kastelán.

Daniel otevřel nabídku. Lemberk byl tak blízko, že se tam dalo z Jablonného dojít pěšky. Jako dítě tam určitě byl, jednou se školou a možná i s rodiči, ale z návštěvy si pamatoval hlavně cestu a pocit, že prohlídka trvala mnohem déle, než čekal. Klikl na oficiální stránky, přečetl si popis práce a potom se podíval na prohlídkové okruhy. Odtud přešel na historii a z historie na fotografie.

Po několika minutách už měl otevřenou další záložku s vyhledáváním Lemberk historické fotografie interiér. Na starších snímcích některé místnosti nevypadaly úplně stejně jako na současných fotografiích. Nebylo na tom nic zvláštního; nábytek se přesouval, obrazy visely jinak, některé snímky byly z jiného úhlu. Daniel přesto otevřel dvě fotografie vedle sebe, protože v rohu jedné stál tmavý nízký kus nábytku, který na druhé neviděl.

Přiblížil první fotografii, potom druhou. Na další fotografii byl roh mimo záběr.

Na čtvrté byla vidět jiná část místnosti. Daniel otevřel ještě jeden výsledek a až po několika minutách si vzpomněl, že sem přišel kvůli pracovní nabídce.

„Aha.“

Napsal Liboru Schmuckovi krátký e-mail. Jméno, telefon, pár vět o zájmu o pozici a životopis v příloze. Motivační dopis o celoživotní lásce k historii psát nechtěl, protože ještě před hodinou nevěděl, co je Bajkový sál. Zkontroloval adresu, přílohu a klikl na odeslat.

Bylo půl osmé.

Pak se vrátil k fotografiím.

Tmavý kus nábytku na starém snímku pořád byl. Na novém pořád nebyl. Daniel otevřel další fotografii, potom článek o mobiliáři a pak stránku o historii zámku. Bredové, barokní přestavba, Gallasové, Clam-Gallasové. Některé informace četl podruhé, protože první čtení proběhlo moc rychle. Když se v jedenáct podíval na horní lištu prohlížeče, bylo záložek tolik, že u několika zůstala jen malá ikona.

Přihlášku poslal před dvěma a půl hodinami.

Daniel zavřel článek, který už nepotřeboval. Potom další. Tři nechal otevřené a během následujících pěti minut otevřel dva nové. Nakonec vytvořil složku s názvem LEMBERK a začal do ní ukládat fotografie, historii, prohlídkové okruhy, mapu a jeden text, který měl sedmnáct stran a z něhož zatím přečetl čtyři.

Když šel spát, bylo ve složce osm záložek.

Ráno se do e-mailu podíval až po snídani. Nic tam nebylo. Samozřejmě. Přihlášku poslal večer a nikdo na státním zámku pravděpodobně neseděl v noci a nečekal, až mu přijde Danielův životopis. Přesto stránku obnovil. Nic.

Sešel dolů a vystřídal matku u pokladny. První zákazník koupil rohlíky a minerálku a zaplatil drobnými přesně. Druhá zákaznice přišla s klukem, který se zastavil u žvýkaček.

„Ne,“ řekla jeho matka ještě dřív, než stačil promluvit. Kluk se podíval na Daniela.

„Ani to nezkoušej,“ řekl Daniel.

„Já nic.“

„Vidím tě.“ Kluk uraženě odešel za matkou.

Daniel vytáhl telefon. E-mail pořád nic.

Místo něj otevřel složku LEMBERK.

Osm záložek.

Za deset minut devět.

Odpověď přišla ve čtvrtek dopoledne, když Daniel seděl nahoře a znovu porovnával dvě fotografie interiéru, u kterých už dávno věděl, že jsou z různých let. Na obrazovce vyskočilo jméno Libor Schmuck. Daniel e-mail otevřel.

Kastelán ho zval na individuální schůzku a prohlídku objektu v rámci výběru nových průvodců. Navrhoval prosincový termín odpoledne.

Daniel si zprávu přečetl jednou, podruhé a potom potřetí, přestože se při žádném čtení nezměnila. Zespodu zavolala matka: „Danielku, můžeš?“ Daniel odpověděl, že za minutu, a ještě předtím otevřel vyhledávač. Zadání Lemberk průvodce prohlídka zkušenosti mu přidalo několik výsledků.

Pak zkusil Lemberk Bajkový sál strop 1610.

„Danielku!“

„Už jdu.“

Sešel dolů a pomohl Hương převzít dodávku. Podepsal papír, přenesl dvě krabice a chvíli hledal, kam patří prací prášky. Hương mu ukázala místo.

„Sem.“ Daniel tam krabici položil.

„Já vím.“

„Tak proč hledáš?“

„Chtěl jsem vědět, jestli to víš ty.“ Matka se na něj chvíli dívala.

„Běž nahoru.“

„Jdu.“

Když se vrátil k notebooku, složka LEMBERK měla čtrnáct záložek.

Daniel si sedl a otevřel patnáctou.