I

Je to víc než rok, co jsem vzal do ruky tužku
a zkusil do řádků vtlačit něhu —
skrytou v tichém srdci.
Lhal bych, kdybych řekl, že moje srdce je tiché.
Dokud jsem nevyplakal vše, nevěděl jsem, co v něm leží.
Dokud jsem nepotkal Vás,
nenapadlo by mě vzít si na mušku sám sebe,
zamilovat se
a pak — směle prosím —
ucházet se těmito verši o Vaši pozornost.
Jestli smím:
až budete volný, pohlaďte mě pohledem, aspoň jednou.
Je to za mnou? ptám se. Zmizelo to v nenávratnu —
ztuhnutí rtů, zaražený dech, pohledy jinam,
jen abych utišil tep, ten zběsilý tlukot v hrudi.
Vidíte, jsem lhář.
Povídám Vám o tichém srdci — inu,
měl jsem raději být komediant;
ke skleničce vína
to ticho chutná divoce, trošičku trpce.