IX GOVLÍNBEJ

Osmadvacet, sedmnáct, osm, devět, třistatřináctosmsedmdesát, devadesátpět, jedna, čtrnáct, košmír, dvastýr, sexuel, pětapadesát úhlovodů, devětadvacet košovešrů, třistapatnáct stolů, dvacetjedna komenů, dvanáct smejrů. Pět, osm, šest, devět. Konec archivace.

Fork si tu řadu opakoval v hlavě, dokud se mu nezakousla do paměti jako háček. Nešlo o to, že by jí rozuměl. Rozumět je přepych. Šlo o to, že se nesměla rozpadnout. Pořadí slov a čísel drželo pohromadě líp než jeho nálada. A nálada poslední dobou držela pohromadě jenom díky tomu, že ji držel klobouk na kořeni rypáku a kolejmovky na očích.

Sice se Fork nevyptával, ale věděl. Věděl, že NamástPrstý není dvakrát ráda za to, co se stalo v Kavantaru. Neříkala to, protože neříkala nic.

Jen občas ztichla jinak než obvykle. Občas se jí přestalo chtít smát.

Občas se jí na chvíli zlomil pohled, jako by se dívala někam skrz a viděla tam nízmus, i když stáli uprostřed úplně jiné čtvrti. Fork tyhle drobnosti sbíral jako špínu za drápy: nikdo to nevidí, ale on to cítí pořád.

A tak se Fork rozhodl na vlastní pěst prolomit dobíjecí fleckr vázaný na paradigma Volejní do schroné tamilé ó centurární kvazír, dobíjení volejní pro taxínba, fa a dandy. Vůbec mu nešlo o volejní. Volejní je vděčné téma pro úřady a pro řeči u stolu, ale jeho to nezajímalo. Jemu šlo o tenhle trik: dostat se do červí díry a najít červí vývrt do doby, kdy Kavantar nebyl decimovanej kavantárskou snětí.

Dalo by se tomu předejít, říkal si. Kdyby tam byl dřív. Kdyby našel první místo, kde se to rozlezlo. Kdyby viděl, co neměl vidět, a udělal, co se nemá dělat. V jeho hlavě se to tvářilo jako plán, ale ve skutečnosti to byla jen potřeba, aby něco konečně dávalo smysl. NamástPrstý byla ticho, které nešlo prolomit. Minulost byla černá díra, do níž se mu nechce koukat. Tak si vybral budoucnost naruby: minulost.

A poslední dobou se rojí hroleny a kšaminy. To ukazuje, že červích vývrtů je víc a víc. Fork to bral jako znamení, i když se znaky ve světě obvykle ukážou až potom, co se stane průser. Asi to souvisí se světelným oběhem světlice Bazmaanr. Noci jsou teď delší. V delších nocích se i vlastní myšlenky ozývají hlasitějc.

Kdybych poslouchal víc Meteonaj, říkal si Fork, věděl bych víc. Meteonaj měl ty svoje hlášky, ty svoje předpovědi, a Fork je vždycky přeskočil, protože se mu zdály jako další termíny bez záchytného bodu. Jenže teď mu došlo, že termíny jsou někdy jediné, co drží svět pohromadě. A kdyby zašel za fíckejma vědmama pro něco jinýho než jsou tyhle souřadnice, ani by do tak riskantního podniku, jako vlízt do červí díry na vlastní triko, nešel. Jenže za vědmama se chodí právě tehdy, když už se uvnitř něco rozhodlo. A uvnitř se rozhodl dávno.

Ale co naplat. Kdekdo dělá zbytečné věci, i když si myslí, že jsou zcela zásadní pro další vývoj jeho žití a bytí. A stejně tak si to myslel Art. Vypadalo to jako detektivní práce: najít začátek. Najít výchozí bod. Jenže výchozí bod je někdy jen další díra, do které se dá spadnout.

Prostě tam vlezl a šel zkoumat kvazír, který mu doporučily fícký vědmy. Kvazír byl na pohled obyčejnej v tom nejnebezpečnějším smyslu: nic se netvářilo jako past, a přesto to bylo celé pastí. Dveře, fleckr, švy prostoru, zvuky, které se snaží znít jako normální mechanika. Forkovi z toho bylo úzko, ale úzkost mu poslední dobou připadala jako běžná výbava.

Problémem souřadnice je, a to je taky důvod, proč FORÉ ani VOSMEK neuspěli, takzvaná citová vesmírná souřadnice sexuel. Citová souřadnice. Kdo tohle vymyslel, ten musel mít buď smysl pro humor, nebo smysl pro krutost. V prvé řadě – kdo dnes neprošel srdeční interrupcí jen proto, že je to v módě. A za druhý, kdo miluje svý nepřátele. Kdo to dokáže, aniž by se mu to celý nerozpadlo.

Proto nemohli nikdy najít správnou souřadnici, dokud samotný taxínbář neudělal chybu a fícká spravedlnost s prozřetelností fíckejch vědem nenastrčila bezbranného Forka do taxínba jenom proto, aby jeho život měl smysl a on se vzpamatoval z hakunbelánskýho moru a všech těch následných morových běsů. Fork by se tomu smál, kdyby to nebylo podezřele přiléhavý. Smysl života jako vedlejší produkt úředního šťouchnutí.

To zní jako vtip. Jenže v těchhle končinách se vtipy stávají zákonem a zákony se tváří jako vtipy.

A tak se stalo. Zbytek zařídila už NamástPrstý tím, že se do ní zamiloval. Neřekla mu k tomu jediné slovo, a stejně to zařídila. Jaký štěstí, že jeho tělo mělo srdeční nivu. Stačilo, že má ten frňák, natož kdyby neměl nivu. Fork si na tu nivu občas sáhl v představě, jako by ji mohl nahmatat, a vždycky se mu udělalo trochu špatně. Ne z hnusu. Z vědomí, že něco tak důležitýho může být jen kus, který někdo někde vyjme.

A tak se Fork ocitl ve správným kvazíru, natankoval si cholej, vlezl do skafandru, připadal si jak vošpek namazanej na šmár a vydal se do červí díry vyčkávat na píštělu. Skafandr mu svíral ramena a třel se o trajsy na kůži, takže se mu v těle míchal pocit bezpečí s pocitem, že je to všechno špatně. Červí díra byla blízko, a přitom se k ní šlo, jako by byla daleko: krok za krokem, s vědomím, že se půda může kdykoli změnit v nic.

V duchu se modlil, aby ta píštěla nebyla zvuková, ale větrná. Sice si nepamatoval, že by kdy NamástPrstý hovořila o tom, že by v Kavantaru byla větrná smršť, ale pravděpodobné to tak je. Fork teda aspoň neslyšel o místu, kterýmu by se vyhla. Kdyby se v Kavantaru něco vyhýbalo větru, bylo by to podezřelé.

Větrná smršť, jinak zvaná hrolen, vylítla z červí píštěle, aspoň tak červímu vývrtu Fork říkal, a trvala tak dlouho, dokud se opět neuzavřela. Fork měl v hlavě starý zprávy a cizí vyprávění: co si pamatoval, větrná smršť netrvala nikdy dýl než patnáct světelných oběhů. Patnáct oběhů je dlouho, když sedíte u jiskřivé zdi a posloucháte, jak se prostor nadechuje.

Horší to bylo s kšaminou, celoplanetární zvukovou smršťí, ta trvala obvykle třicet, čtyřicet světelných oběhů. Zvuková smršť je zlo, které nejde uniknout, protože si najde cestu skrz kosti. Mnoho občanů po takových smrštích ohluchne na půl sluchadel. A tady začíná byznys. Proto se v galaxii prodávalo tolik kapsulí s tvrdobobnatýma chulema do sluchadel a čelistních náhrad a podpěr. Spolu s tím se totiž vyměňovala i sluchadla. Byl to velkej byznys a vznikl multigalaktický konglomerát HAQVANBÉ, který vyráběl tělesný náhrady všeho, na co si kdo vzpomněl. Fork o HAQVANBÉ slyšel v halách a v bistrech, jako se slyší o počasí: každý to zmíní, nikdo to nechce řešit, a přesto to leží na stole.

V HAQVANBÉ se taky daly pořídit vcelku zajímavé tělesné proměny. Fork si to nikdy nešel ověřit, protože s tělem se už jednou probral a stačilo mu. Ale slyšel o tom: někdo si nechá přidat tohle, někdo si nechá odebrat tamto, někdo si nechá vyměnit podžebří a pak chodí po ulici jako reklama na vlastní odvahu. V průběhu kvíntanů HAQVANBÉ expandoval na všechny významnější druhořadé planety v celé multigalaxii. Tedy je zcela jasné, jaký byznys to byl, a hlavně, kolik bylo červích vývrtů. Mraky, doslova mraky. Fork si při tom slově vždycky představil, jak se vývrty hromadí na obloze jako špinavé chomáče, a v každém je díra do něčeho, co se nemělo otevřít.

ArtFork si už nepamatoval, jen kolik vývrtů bylo v samotným Mokrobadu. Kdyby si něco pamatoval, snad by ani nechtěl vyjet na takovou sebevražednou misi do Kavantaru, a ještě k tomu s cílem zastavit kavantárskou sněť. Jenže nepamatoval. A někdy je zapomnění ten největší motor.

Art seděl v choleji a čekal stísněně u jiskřivý zdi červí díry, nedaleko kvazíru, ještě ho měl na dohled. Kvazír mu připadal jako poslední pevná věc v okolí, a přitom věděl, že právě kvazíry jsou věci, které se umí ztratit nejrychlejc. Jiskřivá zeď byla rudá, oranžovozlatá, ale taky temná a hučivá. Hučela jako dálková drážní lajna, jen bez zastávek. Forkovi se z toho potily dlaně i uvnitř rukavic. Zkontroloval si skafandr, zkontroloval si uzávěry, zkontroloval si i to, jestli má klobouk bezpečně zastrčený. Mít klobouk v červí díře je hloupé. Nemít klobouk je horší.

Maně si vybavoval, co mu fícký vědmy pověděly. Stály tam, ani se nehly, a přesto měl dojem, že jsou všude. Viděl, jak na něj zírají těma svejma dírama a jak na něj vylejvají modlén a jak cítil tu pronikavou vůni žabkolebek a cmínek, a pak taky vašchostrál. Jen si nevybavoval, co vašchostrál je. Byl mu povědomej. Povědomost je někdy tělesná. Nejdřív přijde do nosu, a teprve potom se mozek pokusí dohnat význam.

Ale jediný, komu bylo co povědomý, bylo Forkovo tělo. I tělo má svou paměť. I mozek, byť osídlenej jinou duší. A tak si Govlínbej upamatoval na krásu vůně vašchostrálu, protože v něm lehával jako malej na Do-trébánskejch stráních a hladil močvanu, která mu ležela po boku. Fork to nevěděl. Nevěděl nic o Do-trébánskejch stráních, nevěděl nic o tom, komu kdysi patřily jeho svaly a jeho chlupy a jeho bramborovej rypák.

Jen mu ta vůně připadala povědomá a na okamžik mu bylo líp, což ho skoro urazilo.

Jen fícký vědmy věděly, věděly a viděly, kdo vlastně přišel na poradu. Viděly i hakunbelánskej mor a ArtForkovy běsy. Jenže na co se jeden nezeptá, nedozví se, a ArtFork přišel, aby změnil minulost, a ne, rozhodně nechtěl vědět nic ze svý budoucnosti. Budoucnost byla plná jmen, která se mu lepila na jazyk, a on je teď nechtěl.

A teď kolem něj fícký vědmy dštěly modlén z děr, až mu přecházel zrak. Viděl jen jejich dlouhý ruce, jak vlají ve větru semo tamo, až z toho měl strach. Chvilku měl dojem, že mu cinkly koule pod nohama, jak se bál.

„Ty vole. Já se snad poseru.“

A nebyl daleko od pravdy, bál se teda děsně. Ale k dobru se dá dodat, že se neposral. Když ArtFork odcházel, nevěděl jak, ale pamatoval si souřadnici, na kterou se ptal, aniž by si uvědomil, že by mu cokoliv fícký vědmy řekly. Souřadnice mu zůstala v hlavě jako spálená značka. Nešlo ji sundat, ani kdyby chtěl.

„Divný baby,“ odfrkl si, a pak si vzpomněl, že jedna měla habrej.

„Brrr!“ Otřásl se z toho ještě teď, jak seděl u jiskřivý zdi červí díry.

V té stísněnosti se mu vybavovaly úplně pitomé detaily. Habrej. Zuby. Vůně. Díry místo očí. Modlén. A do toho pořád to základní: NamástPrstý a Kavantar, Kavantar a sněť, sněť a výchozí bod.

Hučení zdi zesílilo. A najednou to tu bylo.

Forkovi se nejdřív zvedly chlupy na sluchadlech, jako by tělo vědělo dřív než hlava. Vzduch se změnil. Tlak mu šel do hrudi, do břicha, do prstů. Ucítil, jak se cholej nepatrně pohne, i když stála. Jako by se kolem ní začal otáčet celý prostor.

„Kurva! Tamhle!“ vykřikl Fork a dupnul na šmajz a byl tam v cuku letu.

Šmajz zafuněl a cholej vyrazila, hladce, rychle, až se Forkovi na okamžik udělalo prázdno v hlavě. Byl tam a zároveň tam nebyl. Obrovský šťouch ho vstřelil do červího vývrtu a světe div se, byl to takový fičák, že ArtForkovi dokonce spadl klobouk a kolejmovky mu visely přes jedno sluchadlo. Skafandr se mu napnul, popruhy mu zařízly do ramen, zuby se mu zakously do sebe. Všechno v něm křičelo, ale ven šlo jen to jediné slovo, které mu zbylo pro chvíle, kdy nic neřídí.

„Kurva, kurva, kurva!“ opakoval dokola, protože nic neměl pod kontrolou.

A nevěděl taky, jak se, KURVA, dostane zpátky. No není idiot? Proč se na to nezeptal taky? Ale na takový úvahy bylo už opravdu pozdě. Červí vývrt ho táhl s sebou, šmurzá kam. Táhl ho jako proud, který se nerozhoduje. Fork měl pocit, že mu někdo vytahuje duši za temeno, a zároveň že mu ji někdo tlačí zpátky do pánve. V uších mu hučelo, ale nebylo to slyšení, bylo to drcení.

Když se Fork probral, seděl v třasoucím se choleji na nějakém výběžku. Nevěděl, jak dlouho byl mimo. Nevěděl, jestli mu někdo mezitím nevzal skafandr i s tělem. Věděl jen, že se cholej třese a že okolí je šedé, hnědé, prachové, a že v dálce stojí hory od obzoru k obzoru. Hory se nehýbaly, ale působily, jako by se hýbat chtěly. Až támhle v dálce, to by snad moh bejt Kavantar. Jenže Kavantar vypadá v hlavě jinak než Kavantar v krajině. V hlavě je to slovo.

Ale co je to za šílenej hluk a třes? Otevřel cholej, vylezl, země se pod ním třásla. Prach mu lezl do skafandru, do spár, do myšlenek.

Strčil hlavu zpátky do choleje, poťukal na navigaci, jako by navigace měla odpověď i na to, co se děje se zemí.

Smaklín.

To slovo na navigaci mu spadlo do žaludku jak kámen. ArtFork se znovu podíval po okolí a v prachových mracích uviděl v dálce něco jako lanovku. Ten tvar, ten oblouk, ta linka mezi body. Tak je tu správně. Správně je někdy jen jiný slovo pro průser na správném místě.

Ťuknul ještě na časovač.

„A do prdele.“

Byl v Kavantaru v čase Dedihoru.

To poznání nebylo triumf. Byla to rána. Dedihor. Přetřes. Okamžik, kdy se věci lámou. Fork měl pocit, že mu mozek vypne, aby nemusel být u toho. V hrudi mu tlouklo srdce tak hlasitě, že mu z toho vibrovaly kolejmovky. Všechno se třáslo, včetně jeho slovníku.

„To snad není možný! Kurva, kurva, kurva.“

Jeho slovník se smrskl už jen na tohle slovo. Pociťoval tak hlubokou vnitřní úzkost, že mu z toho mozek vypínal. Chtěl se vrátit. Nešlo. Chtěl si sednout a zmizet. Nešlo to. Všechno šlo jen dopředu, jako by mu někdo přepnul páku.

„Já se na to,“ mrsknul kloboukem na zem, „vy-se-ru!“

A rozdupal ho. Dupání v prachu mu na chvíli dalo pocit, že ovládá aspoň něco: vlastní nohy. Pak si sedl, čmuchnul si valénskýho tabáku, ale jen trochu, aby ho to neodválo. Štíplo ho to v nose, srdce se mu rozbušilo, oči mu málem vyrazily kolejmovky, začal funět, kapalo mu od nosu, ale aspoň se vzpamatoval. Tabák mu vrátil okraje. Ne smysl. Okraje.

Ještě na kolenou sebral klobouk a narazil si ho na hlavu. Prach z něj opadal, ale klobouk pořád držel tvar. Tvar byl teď důležitý. V tvaru se dá schovat.

Tak. Uf. Už je to zas on.

Proč měl ArtFork dorazit právě sem, nevěděl. Asi to všechno začlo tady. Asi někde tady se objevila kavantárská sněť. A jestli se dá něco zastavit, musí to být dřív, než si to najde jméno, než si to najde sklad, než si to najde vlastní pravidla. Fork si přitáhl límec kabátu nahoru, i když byl ve skafandru, jen ze zvyku, a ten zvyk mu připadal jako poslední přítel.

Nastartoval cholej. Zvuk motoru mu zněl jako slib, i když věděl, že sliby tu jsou k ničemu. Vydal se směrem k lanovce. V prachových mracích se občas ukázal kus konstrukce, pak zase zmizel. Země se třásla dál. A Fork jel, protože už byl jednou ve vývrtu a teď by mu nepomohlo ani sto halínbejů, ani celý fleckr paradigmat, kdyby si to rozmyslel. Jediné, co měl, byla souřadnice v hlavě, klobouk na rypáku a pocit, že někde v tomhle třesu se skrývá odpověď, která se nedá napsat do žádné archivace.