IX

Někde daleko za námi
se ještě chvěje prostor
tím, že jsme se potkali.
Ta vlna už neví,
kdo přiletěl první
a kdo nakonec odbočil.
Nese jen zprávu,
že tu kdysi byla
dvě tělesa.
Po tvém odletu
se začaly vracet
staré signály.
Každý se vracel
se svou vlastní gravitací.
Každý chtěl,
abych změnil směr.
Žádný však neuměl
pohnout se o jediný stupeň,
když jsem ztichl.
Ty ano.
Když se moje dráha
nepatrně vychýlila,
posunul ses
o nepatrný úhel,
abychom se znovu neminuli.
Když ses vzdaloval ty,
pohnul jsem se také.
Ne abych tě přitáhl zpátky.
Jen abych poznal,
zda ještě hledíš
stejným směrem.
Naše dráha nebyla kruh.
Občas jsme se míjeli
o celou noc.
Občas mezi námi
praskalo ticho
jako led na cizí planetě.
Ale pokaždé mezi námi vznikl
neviditelný střed.
Nebyl můj.
Nebyl tvůj.
Rodil se tam,
kde ses v mém mlčení
nezalekl prázdna
a já v tvé vzdálenosti
ještě neviděl konec.
Nezměnil jsi moje světlo.
Jen jsi byl první hvězdou,
která mu odpověděla
stejnou řečí.
Proto dnes vím,
že ne každé volání
je souhvězdí.
Ne každá gravitace
je domov.
Až ta vlna jednou dorazí
k nějaké cizí obloze,
možná z ní nikdo nepozná,
kolikrát jsme opravili dráhu.
Jen že jsme se
na několik měsíců
udrželi ve světle
jeden druhého.