KAPITOLA 10 – Hvězda padá podruhé

Les se za nimi uzavřel tiše.

Harjin šel a Naeve šla vedle něj. Mezi stromy přibývalo světla — průsvitnějšího, s nádechem, který mívá vzduch těsně před rozbřeskem nebo těsně po bouřce. Jako kdyby se krajina nadechla a nepustila dech, jen změnila jeho složení.

Naeve nemluvila.

Harjin taky ne.

Šli podél potoka, který zurčel jasněji než ráno. Každý kamínek na dně byl přesnější, každé ševelení čistší. Harjin ho slyšel a myslel na Rokytku. Na to, jak tekla pod pahorkem a jak se v podvečer na hladině usazoval stříbrný prach. Na Amaril, která sedávala u kamene a dívala se na vodu s přivřeným mléčným okem.

Naeve se zastavila.

Harjin udělal ještě krok a taky se zastavil.

Obrátil se k ní.

Stála mezi dvěma stromy a dívala se do dálky. Ne za stromy, ale výš, k místu, kde koruny přestávaly být korunami a stávaly se jen tmavým okrajem proti světlejšímu pásmu oblohy. Jantarové oko sledovalo to světlo. Mléčné bylo přivřené.

Harjin čekal.

Naeve řekla:

„Víš, kam jít.“

Harjin přikývl.

„Ano.“

Naeve se na něj podívala. V jantarovém oku bylo světlo, které nebylo z tohoto lesa ani z oblohy za stromy. Přicházelo odjinud.

Mez u Rokytky.

Prohlubeň v trávě.

Stříbrný prach na rukou.

„Musím jít sám?“ zeptal se.

Naeve pohlédla na jeho tvář — od tetování, přes holou kůži lebky, na čáry a body, které si zvolil a které nezmizely ani tady. Přejela po nich pomalu, jako člověk, který čte hvězdnou mapu, kterou zná nazpaměť.

„Ne sám,“ řekla. „Ale bez mě.“ To, co ho čekalo, bylo místo, kam nemohla jít v podobě, v níž teď stála.

Natáhl ruku.

Naeve lehce zakolísala — tentýž záchvěv v rameni jako tehdy, když jí dával kamínek. Potom přistoupila o půl kroku.

Harjin přejel prsty přes její vlasy — jednou, pomalu, od čela k rameni — a cítil pod prsty jejich jemnost, béžový nádech tam, kde je zachytilo světlo.

Béžové flíčky.

Jemná srst.

Jiný tvar, jiná přítomnost, totéž teplo.

Naeve stála tiše.

Pak řekla:

„Jdu taky. Jen jinudy.“

Harjin se na ni díval. V jantarovém oku byl klid, který nebyl prázdnotou, ale plností — mléčné oko se otevřelo o trochu víc, průsvitné a pohyblivé, jako okno do prostoru, který Harjin nikdy neuvidí přímo.

„Naeve,“ řekl.

Zastavil se.

Nevěděl, co říct po tom slově. Bylo tam příliš věcí a každá by potřebovala jiný hlas. Smutek, který byl pořád pravdou. Poznání, které bylo taky pravdou. Přítomnost, která byla pravdou ze všech nejvíc.

Naeve naklonila hlavu.

Doleva.

O centimetr.

A ten pohyb byl celá odpověď.

Harjin vydechl.

Pak šel.

Les se proměňoval s každým krokem.

Stromy postupně řídly, mech přecházel v chuchvalce trávy, světlo mezi větvemi přestávalo být rozptýlené a začínalo mít směr.

Harjin šel dál, pod boty se vrátilo jehličí a suchá hlína. Pak hustší tráva.

Pak mokřejší tráva s vůní, která přišla zároveň odjinud a zblízka.

Rokytka.

Harjin se zastavil. Otočil se.

Les byl za ním. Tmavý, hluboký, s první linií stromů jemně odlišnou od těch za ní. Naeve tam nestála. Les byl jen les — jehličí, kořeny, mlha nízko u země.

Ale vzduch za okrajem byl jiný.

Harjin to cítil na kůži. Trochu teplejší. Trochu méně hustý. Jako přechod z jedné místnosti do druhé, kde se dýchá jinak.

Šel na pole.

Pahorek byl tam, kde vždycky.

Harjin na něj šel ze starého zvyku. Přes vlhkou trávu, přes příkop, šel nahoru, kde byl malý plochý prostor s kameny. Kámen s jedním okem byl na místě. Plochý, zarostlý do svahu, s mechem a lišejníkem. Hladká oválná plocha uprostřed, tmavší než okolí, přivřená.

Harjin k němu přistoupil. Přidřepl si. Přejel dlaní přes hladkou plochu. Teplo přišlo okamžitě — hlubší než poprvé, přímější, jako by kámen věděl, co Harjin přinesl a co ještě musí přinést. Tlukot přišel za teplem — pomalý, trpělivý, jinak pravidelný než srdce.

Harjin nechal dlaň na místě.

Oko se pohnulo.

Tmavší plocha se proměnila v hloubku — stříbřitou, pohyblivou, s týmž světlem, které Harjin viděl v Naevině mléčném oku, ve světluškách nad Rokytkou, ve stříbrném prachu na rukou první noci.

Přišly obrazy.

Malé bílé tělo v prohlubni.

Košík u radiátoru.

Srst pod prsty v noci.

Miska.

Deka.

Prázdný kraj matrace.

Ticho, které nemělo dno.

Harjin je přijímal jeden za druhým, beze spěchu, jako kamínky z Rokytky. Každý se svou vahou. Každý pravdivý.

Pak přišel jiný obraz.

Naeve u potoka.

Naeve naklánějící hlavu.

Naeve se zavřenýma očima, když na jejím rameni seděl pták.

Naeve říkající: jsem tu. Jen jinak.

A ten obraz byl stejně pravdivý jako všechny ostatní.

Harjin vydechl.

Tlukot v kameni zesílil. Ne bolestivě. Přítomně. Jako potvrzení. Slyším tě a ty slyšíš mě.

Pak oko ukázalo směr pohybem světla uvnitř. Světlo se posunulo ke kraji hladké plochy, pak za kámen, pak dál přes pahorek, k obzoru.

K místu, kde obzor začínal být jinak světlý.

Harjin zvedl hlavu.

Nad Rokytkou byl obzor. Stejný jako vždy — tráva, voda, vzdálené střechy Hloubětína, Praha za nimi. Ale na jednom místě, tam, kde obzor klesal k hladině říčky, bylo světlo.

Jiné světlo.

Harjin ho znal.

Nebylo to slunce. Nebylo to žádné světlo z tohoto světa. Bylo to světlo z první noci — stříbrný prach na rukou, záblesk, který ozářil tetování, holou lebku, teplo malého těla přijatého do dlaní.

Světlo padalo k hladině Rokytky.

Třpytilo se.

Harjin vstal od kamene.

Ruku stáhl z hladké plochy a cítil za sebou — v zátylku, ve spodní části krku, po páteři dolů — teplo. Mapa, o níž nevěděl, že tam je, dokud ji kámen nerozsvítil. Neviděl ji. Ale cítil každou linii, každý bod, každou čáru, jako by světlo prošlo kůží a nakreslilo tam věc, která byla vždy jeho a jen se teď ukazovala.

Přešel přes pahorek.

Sestupoval k Rokytce.

Světlo bylo nad hladinou.

Pohyblivá záře, jemná, stříbřitobílá s nádechem do modra, vznášející se nad hladinou říčky v místě, kde Rokytka zatáčela.

Harjin ji znal.

Ne z tohoto roku ani z tohoto místa. Z prohlubně, z noci, ze stříbrného prachu.

Přistoupil blíž.

Záře se nepohnula.

Nescvrkla se, nevzdálila.

Čekala.

Harjin se zastavil na břehu.

Voda tekla pod září klidně, s tím ševelením, které znal z let procházek. Kamínky na dně měly i tady trochu jiný jas — průsvitnější, jako by hladina Rokytky v tomto světle odevzdávala víc.

Záře se třpytila jako odlesk ze dvou zrcadel najednou — věc, která je sama sebou a zároveň obrazem sebe sama, a v tom zdvojení vzniká hloubka jiného rozměru.

Harjin ji poznal.

Tělem, ne myslí.

Dlaněmi, které kdysi nesly jiné teplo.

Rameny, která se přizpůsobila jiné váze.

Místem za hrudní kostí, kde se věci usazují a zůstávají.

Amaril.

Jen poznání, které přišlo tak tiše a přesně, jako přichází ráno.

Harjin klekl u břehu.

Tráva byla mokrá. Voda ševelila kolem kamínků. Záře se třpytila nad hladinou a Harjin byl blízko.

Záře zůstávala tam, kde byla. Nad vodou. Lehká, pohyblivá.

Harjin natáhl ruku. Prsty překlenuly vzdálenost, přejely přes chladný vzduch nad hladinou. Záře neustoupila, ale nedala se uchopit. Prošla mu mezi prsty jako světlo, jako teplo, jako dech — přítomná a nepřítomná zároveň, skutečná a nezadržitelná. Harjin zavřel ruku. Prázdnou a přece ne zcela prázdnou. Na kůži mu zůstala stopa. Teplo. Jemné, přesné, na vzdálenost jednoho dechu od kůže. Jako teplo malého těla držené v dlani celou noc, které přetrvává i poté, co je tělo pryč.

Harjin zůstal klečet u břehu.

Záře se třpytila.

Říčka tekla.

A pak to pochopil.

Nepustím tě.

Ta věta v něm byla od první noci. Od prohlubně, od tepla přijatého do dlaní. Byla pravdivá jako první nádech, jako první pohled, jako pocit rukou, že tohle nepustí zpátky do tmy.

Ale tvar nebyl světlo.

Tělo nebylo světlo.

Košík nebyl světlo.

Drápky na dlaždici nebyly světlo.

Byly to místa, kudy světlo šlo.

Pejsek mohl odejít.

Světlo šlo nést dál.

Nést ho jako třpyt na obzoru, jako odlesk na vodě, jako teplo v dlani po dotyku, který skončil. Nést ho jako věc, která je v něm, ne mimo něj. Která nepotřebuje být v sevření, aby svítila.

Harjin přejel dlaní přes hladinu Rokytky.

Voda byla studená.

Záře se v místě dotyku pohnula, přijímala pohyb ruky jako součást vlastní pohyblivosti.

Harjin nechal ruku na chvíli ve vodě.

Pak ji stáhl.

Vstoupil přes práh, který nebyl ve vodě, ale v něm. Přes místo, kde končí sevření a začíná nošení. Záře nad hladinou se třpytila. A pak se rozlila. Rozlila se — jako kapka barvy ve vodě, do kruhu, do vrstvy, do vzorce, který je všude a nikde. Záře přešla přes hladinu, přes trávu na břehu, přes kamínky, přes Harjinovy ruce, přes tetování, přes holou kůži.

Procházela skrz.

Ne jako bolest.

Jako světlo přes papír.

Harjin stál u Rokytky a byl jím.

Světlem v sobě.

Teplem, které nezhasíná jen proto, že tělo odešlo.

Stříbrným prachem, který zůstává na rukou i potom.

Pak přišla tma. Přišla jako vždycky — pozvolna, z okraje, nejdřív do hloubky lesa, pak přes pahorek, pak k hladině. Harjin stál u Rokytky a sledoval, jak světlo přechází do jiného druhu světla. Záře nad hladinou nebyla vidět, nebo nebyla vidět jako záře — ale Harjin věděl, že je tam.

Jako ví o teplu za zdí, která ho zároveň drží a propouští.

Z dálky přišel zvuk.

Hluboké hučení.

Vlak.

Přejížděl někde za viaduktem. Harjin ho neviděl, jen slyšel, jak se hučení blíží, narůstá, kulminuje a odchází za obzor.

Pak bylo ticho.

A v tom tichu se krajina změnila.

Harjin to ucítil dřív, než to uviděl. Vzduch byl jiný — méně hustý, s vůní, která nepatřila druhému světu. Mokrá hlína. Jehličí. Voda. Pražský vzduch na podzimní hraně, s příměsí asfaltu, starých zahrad a dálky.

Otevřel oči.

Byl u Rokytky.

Téže Rokytky.

Ale jinak.

Nebo on byl jinak.

Stál na stejném místě, na stejném břehu, ale svět kolem měl svou obvyklou váhu, svou obvyklou šíři, svůj způsob, jakým světlo dopadá na věci a věci ho odrážejí zpátky.

Pahorek za ním.

Viadukt v dálce.

Hloubětín za střechami.

Harjin zvedl ruce.

Podíval se na ně.

Prsty. Klouby. Pracovní rýhy. Šmír pod nehty, který nikdy úplně nejde pryč.

A vlasy.

Harjin přejel rukou přes hlavu — a ruka narazila na vlasy. Dlouhé. Vlasy, které tam nebyly, když odcházel. Přejel rukou hlavu znovu, pomaleji, od čela k zátylku.

Jemné.

Měkké.

Světlé.

Zvedl část před oči.

Blond.

Ne bílé jako v druhém světě. Ne ta hvězdná bílá, která patřila krajině za branou, Naeve, kameni, světlu bez zdroje. Blond. Teplé, živé, s nádechem zlata tam, kde ho chytlo podvečerní světlo.

Lidské vlasy.

Jeho vlasy.

Harjin je pustil.

Položil ruku na tvář.

Tetování bylo tam, kde vždycky. Čáry a body a linie — jako jeho hvězdná mapa, zůstala.

Přejel přes linii od spánku ke spánku prstem.

Byl tady.

Stál u Rokytky, na podzimní hraně dne, s tetováním na tváři a blond vlasy, které nebyly jeho a teď byly, a věděl, že prošel tím, čím se nedá přejít jinak než středem.

Ztráta.

Proměna.

Nošení.

Vydechl. Šel podél Rokytky. Nohy znaly trasu. Harjin šel pomalu — nejspíš proto, že tělo se ještě přizpůsobovalo váze světa, který měl přesnější kontury než ten, z něhož přišel. Tráva šuměla po boku, kamínky na cestě byly ty správné kamínky, vlhká hlína voněla vlhkou hlínou.

Jeden pták odlétl z keře. Harjin ho nestihl ani zahlédnout — jen záblesk pohybu, křídla, pak vzduch, pak ticho po odletu. Pták byl pryč. Ale vzduch se za ním ještě chvíli třepotal.

Harjin šel k viaduktu. Pod obloukem bylo chladno a vlhko jako vždy. Pach betonu a rzi. Harjin prošel — sám, bez vodítka v ruce, bez drobného koukání vedle sebe — a obešel kaluž vpravo, dvěma kroky, obloukem kolem, pak zpátky na trasu.

Neohlédl se.

Šel dál.

Hloubětínská ulice ho přivítala jako vždy — staré domy, lípa na rohu, branka, za níž stál smrk. Harjin šel pomalu a díval se na věci, které znal: od trhliny v chodníku, po tvar starého komína. Před brankou se zastavil.

Smrk byl za ní. Velký, tmavý, starý. Harjin ho sledoval přes plot. Větve sahaly blízko k oknu, jehličí bylo tmavé v podvečerním světle. Dole u paty kmene byl mech — tmavě zelený, hustý.

Otevřel branku.

Přešel zahrádkou.

Zastavil se u smrku. Přejel dlaní po kůře. Strom, který drží dům pohromadě.

Pak odemkl byt.

Vzduch uvnitř byl stejný.

Trochu suchý, s pachem starého dřeva a taky parfémem všech věcí, které tu byly a jsou. Harjin vstoupil a chvíli stál u dveří.

Košík byl na místě.

U radiátoru, ve svém koutě. Prázdný, s prohloubeným středem polštářku, kde malé tělo leželo léta.

V hrudi měl světlo. Ne takové, které by zaplnilo prázdno.Spíš prázdno, ve kterém je světlo. Obojí zároveň. Obojí pravdivé.

Harjin stál u okna, dokud světlo venku nezačalo klesat do šera.

Pak šel ke stolu.

Sedl si.

Přejel rukou přes dřevo — přes rýhy, přes flek u rohu, přes místa hladká od let dotýkání. Stůl byl stůl. Byl tady dřív než Harjin a bude tady po něm.

Věc, co drží.

Venku zašuměl smrk.

Harjin ucítil závaz vzduchu ve vlasech, které teď měl. Přejel rukou přes ně znovu, pomaleji. Jemné, světlé, teplé od vlastního těla. Ne hvězdné. Živé blond vlasy, které nebyly jeho a teď jsou. Harjin zavřel oči.

Přišel večer.

Obloha za oknem přešla do tmavší modři, pak do šedé, pak do nočního tónu s jednou hvězdou viditelnou přes mezeru v mracích. Harjin vstal, zapnul malou lampu u stolu — tu s teplým světlem a nízkým stínidlem — a šel do kuchyně.

Připravil čaj.

Jednoduše.

Konvice.

Hrnek.

Lístek.

Počkal.

Zalil.

Vzal hrnek ke stolu.

Díval se na smrk za oknem — teď už jen siluetu ve tmě, tmavý obrys proti nepatrnému světlu za střechami. Větve se pohnuly. Jeden krátký závan, a byly zase klidné.

Harjin pil čaj.

Myslel na Tarna. Ruce od šmíru, hrnek na bedně, šroub podaný beze slova. Ocelově modré oči, které nic nežádají, jen přijímají přítomnost. Trochu Tarn, trochu Soryn, trochu Kámen.

Myslel na paní akléřku a na její větu o smrku.

Na matku, která zavolá a bude praktická, protože strach si u ní nikdy nenašel jinou řeč.

Na babičku a třešeň s uzlem ve dřevě.

Na oko ve dřevě.

Na oko v kameni.

Na mléčné oko.

Na světlo, které přechází z jednoho tvaru do druhého a v přechodu neztrácí to, čím bylo.

Dopil čaj.

Venku se smrk znovu zachvěl.

A z toho zachvění — ze šumění jehličí, z pohybu stínu přes sklo, z věci, která přicházela za větrem — přišel pocit.

Jen pocit.

Jako dech malého těla vedle spícího. Jako teplo, které je v dlani ještě chvíli po tom, co ho pustíte. Jako vědomí o věci, která je v člověku a nebere svůj původ v přítomnosti, ale v tom, co bylo.

A to, co bylo, se neztratí tím, že bylo.

Harjin přejel rukou přes okraj stolu.

V hrudi mu přeběhla melodie.

Neplánoval to. Přišla sama — bez not, beze slov. Tón, potom druhý, potom pauza. Jako začátek něčeho, co zná, ale ještě neví, jak to celé zní.

Zpíval tiše.

Pro sebe.

Do tichého bytu.

Pro smrku za sklem.

Věty beze slov.

Melodii bez názvu.

Pak přišlo první slovo.

Nebo spíš jméno.

Z místa za hrudní kostí, kde se věci usazují a čekají, až pro ně bude prostor.

Anna Lou.

Tiché, jemné, jako by ho krajina šeptala spíš než on — jako zvuk říčky kolem kamínku, jako závan přes jehličí, jako vzdálené hučení vlaku, který přejel a odešel za obzor.

Anna Lou.

Harjin ho nevyslovil nahlas.

Jen ho cítil v ústech jako tvar možnosti, která zatím není, ale jednou může být.

Jen místo, které se v člověku znovu otevře, když přijme, co přijmout musí.

Okno.

Za ním smrk.

Jméno v tichu.

Harjin seděl u stolu v bytě pod smrkem a byl tím, kým byl: člověk s tetováním a blond vlasy a prázdným košíkem u radiátoru a světlem v hrudi, které mu nepatřilo a přesto bylo jeho, které se nedalo uchopit a přesto ho neslo,

Venku kroužil pták.

Harjin ho neslyšel.

Vzduch za oknem byl jiný.

Smrk šuměl.

Rokytka tekla pod pahorkem.

A na hladině byl stříbrný prach, jemný a pohyblivý, jako záznam věcí, které byly a jsou, jen v jiném tvaru.

Anna Lou.

Jako ozvěna.

Jako možnost.

Jako světlo, které teprve přijde.