KAPITOLA 3 – S babu do lázní

Babu Edit řekla, že jdeme do lázní. Bylo to jako říct, že bude oběd nebo že se musí jít nakoupit. Prostě informace. Stál jsem v předsíni a koukal na ni, jak vybaluje z velké látkové tašky věci na stůl. Ručník. Druhý ručník. Mýdlo v plastové krabičce. Gumové pantofle v igelitovém sáčku. Ještě jeden menší sáček, kde bylo uvnitř něco tmavého.

„Co je v tom sáčku?“ zeptal jsem se.

„Šampon.“

„Proč v sáčku?“

„Protože v tašce se rozbije.“

Babu Edit zavřela tašku a podívala se na mě těma svýma fialovýma očima. Takovým pohledem, který říkal, že kdo je zvědavej, bude brzo starej.

„Máš čisté spodní prádlo?“

„Mám.“

„Vezmi si ho. A ručník je tady.“

Vzal jsem čisté spodní prádlo a ručník. Ručník byl starší, modrý, trochu vybledlý na jednom cípu, ale jinak dobrý. Babu Edit ho prozkoumala a schválila.

„Pojď.“

Šli jsme.

Mamá nám zamávala od kuchyně. Papá byl v restauraci. Bylo dopoledne, ale ne časné, protože babu Edit nechodila nikam časně ráno. To jsem věděl. Říkala, že ráno je pro ptáky.

Venku bylo teplo. Babu Edit nesla tašku na jednom rameni a šla rovně a pevně, i když byla stará. Nebo ne stará jako Rósza. Babu Edit nebyla stará jako Rósza. Ale starší než mamá, to bylo jasné. Vlasy měla šedivé a pevně sepnuté vzadu.

„Jedeme tramvají?“ zeptal jsem se.

„Ne. Půjdeme pěšky.“

„Je to daleko?“

„Trochu.“

Trochu u babu Edit mohlo být deset minut nebo půl hodiny. Nikdy jsem nevěděl. Šla rovnoměrně a nespěchala, ale taky se nezastavovala. Šla tak, jako by cesta byla dobrodružství, ne jenom část výletu.

Prošli jsme Brassai Sámuel utca od začátku do konce. Rósza na lavičce nebyla. Bylo moc teplo, nebo nebyl ten den její den venku, nevím. Lavička stála prázdná a trochu jiná, když na ní nikdo neseděl.

Za rohem bylo jiné náměstíčko a pak ulice, která šla dolů. Pak jiná ulice, širší, s parkem na jedné straně. Pak ještě jedna.

Lázně byly až dole pod kopcem. Měly těžké dřevěné dveře, které babu Edit otevřela raz dva, jako by je otvírala celý život.

Uvnitř byl pach.

Jiný než venku. Teplejší a vlhčí, trochu sírnatý, trochu jako horký kámen. Jako kdyby vzduch prošel dlouhým tunelem pod zemí a teprve tady vylezl ven. Začmuchal jsem nosem do vzduchu. Nebylo to nepříjemné, jen jiné. Jako by se tady dýchalo jinak.

U pokladny babu Edit zaplatila a dostali jsme každý klíček. Malý, kovový, s číslem na plastové destičce. Babu Edit schovala svůj klíček do kapsy u tašky, jako by věděla přesně, kam klíčky patří. Mně ten můj přivázala na gumičce na zápěstí.

„Abys ho neztratil.“

„Neztratím.“

„Přivážu ti ho.“

Přivázala ho.

Pak jsme šli do šatny.

Pánská šatna. To jsem věděl, protože babu Edit mě zavedla ke dveřím, ukázala na ceduli a řekla, že půjdu dovnitř sám a že ji najdu za dalšími dveřmi.

„Za dalšími dveřmi jsou lázně. Dáš si věci do skříňky, zavřeš klíčkem, dáš si pantofle a přijdeš ven.“

„A ručník?“

„Ručník bereš s sebou.“

Podíval jsem se na dveře.

„Ty tam nejdeš?“

„Já jdu do dámské.“

Ukázala na druhou stranu chodby.

„Potkáme se u bazénu.“

„A poznám, kde je bazén?“

„Jdeš za zvukem. Kde uslyšíš vodu, tam jdi.“

A šla.

Zůstal jsem chvíli u dveří. Byly dřevěné, opuchlé od vlhkosti a omalovávané mockrát, takže barva byla silná a na hranách trochu praskala. Mírně páchly vlhkem.

Zatlačil jsem.

Šatna nebyla velká. Podél zdí stály skříňky, dřevěné, s čísly. Číslice na mém klíčku byla třicet sedm. Třicet sedm jsem našel uprostřed levé stěny. Otevřel jsem ji a uvnitř bylo prázdno. Trochu vlhko a trochu tma.

V šatně byl jeden starý pán.

Nekoukl na mě. Seděl na lavičce uprostřed místnosti a stahoval si ponožky. Byl velký, trochu zaoblený, a měl na sobě zatím tričko a kalhoty. Ponožky odložil na lavičku vedle sebe, pečlivě, jednu na druhou.

Nevěděl jsem, kam se dívat.

Věděl jsem, že v lázních jsou lidé bez oblečení. Dospělí bez oblečení. Věděl jsem to už cestou. Ale vědět to venku a stát potom v šatně nebylo stejné.

Obrátil jsem se ke skříňce.

Svlékl jsem se zády ke starému pánovi. Dal jsem věci do skříňky, přezul jsem si boty za gumové pantofle, které babu Edit zabalila do sáčku. Pantofle byly o číslo větší, ale to nevadilo. Vzal jsem ručník, zavřel skříňku a zamkl klíčkem.

Klíček byl pořád na zápěstí.

Stál jsem u skříňky s ručníkem a nevěděl přesně, co dál. Babu Edit říkala, jít za zvukem vody. Za šatnou byly dveře. Otevřel jsem je.

Vylítla na mě pára hustá jako mlha. Vlhký vzduch, těžší než normální, teplejší. Přišel jsem do jakési předsíně, kde to klouzalo, tak jsem byl trochu opatrný. Šel jsem v pantoflích, ale i přes ně jsem cítil, že dlažba je kluzká. Mýdlo na zemi jsem nikde neviděl, ale mokro bylo prostě všude. Od vody, od páry, od lidí.

Šel jsem pomalu jako želva a nohama jsem už jen šoupal, protože jsem se bál, že spadnu. Pára houstla s každým dalším metrem. Přes ni se vidělo, ale jinak. Lidi byli trochu rozmazaní na okrajích, jako přes zamlžené sklo. Obrys byl správný, ale obličej se jim kazil asi jako když v ovoci a zelenině narazíte na starý jablko.

Přišel jsem do hlavního prostoru. Byl to velký sál, nebo mi tak aspoň připadal. Uprostřed byl bazén, kulatý nebo osmihranný, to jsem v páře neodhadl přesně, naplněný horkou vodou. Barva vody byla zelená nebo šedozelená. Nedal se určit přesný odstín, protože přes páru bylo všechno trochu zelené a trochu šedé zároveň. Kolem bazénu byl chodník z mokrých dlaždic a na chodníku seděli nebo stáli lidé.

Starší pánové, většinou. Seděli u stěny na lavičkách nebo stáli u bazénu a opírali se o okraj. Někteří měli ručníky kolem pasu, někteří ne. Mluvili tiše, protože v tomhle prostoru se mluvilo tiše, jako v kostele nebo v nemocnici.

Nevěděl jsem, kam dát oči.

Pokoušel jsem se koukat nahoru. Strop byl vysoký a klenutý, s barevnými dírkami, přes které šlo světlo, ale mlhavě, filtrované vlhkostí vzduchu. Pak jsem se díval na dlažbu. Dlažba byla dobrá. Na dlažbě nebylo nic, u čeho by člověk nevěděl, jestli se smí dívat.

„Bencíku.“

Babu Edit stála u stěny vlevo. Měla na sobě plavky a ručník přes rameno. Pohybovala se tak samozřejmě, jako by tady bývala každý týden. Možná bývala.

Přišel jsem k ní.

„Oblékl ses?“

„Jo.“

Podívala se dolů na moje pantofle.

„Plavky.“

„Jo.“

„Tak pojď.“

Vzala mě za rameno a vedla mě kolem bazénu. Nevyhýbala se lidem, ale chodila mezi nimi tak, aby nevadila, a oni se jí vyhýbali, jako by věděli, že tudy jde. Já jsem šel těsně za ní a koukal na její záda, protože doma jsem jí někdy musel drbat a tak jsem je znal nejlíp.

U schodků do bazénu se zastavila.

„Tady dolů.“

Schodky byly z kamene, tři nebo čtyři, a dolů vedla mřížka, které se dalo chytit. Voda začínala po druhém schodu. Babu Edit sešla dolů bez zdráhání a vstoupila do vody. Voda jí šla do pasu.

„Pojď.“

Přišel jsem k schodům a dotkl se vody.

Vypadala horká.

„Je moc horká?“ zeptal jsem se.

„Není moc horká.“

„Jsi si jistá?“

Babu Edit se na mě podívala.

„Pojď.“

Vstoupil jsem.

Voda byla horká. Horká byla dost.

„Pálí, pálí!“

„Nohy nejdřív, pak stehna, pak do pasu,“ řekla Babu Edit.

Kůže se mi okamžitě zahřála. Bylo to jako lézt do hrnce, ve kterým se vaří voda na čaj.

„Dýchej normálně,“ řekla babu Edit.

Uvědomil jsem si, že dýchám mělce.

Nadechl jsem se. Vzduch byl vlhký a teplý a trochu sírnatý a bylo toho hodně najednou. Ale šlo to.

„Tak,“ řekla babu Edit. „Není strašná, viď.“

Nestál jsem dlouho u schodů. Přesunul jsem se kousek do strany, kde byl okraj bazénu. Chytil jsem se ho. Dospělí stáli ve vodě jen tak bez držení, jako by to pro ně nic nebylo. Někteří seděli na schodech uvnitř bazénu, nízko, takže voda jim šla k ramenům.

Babu Edit se usadila taky nízko, že jí koukala jen hlava.

„Pojď sem,“ řekla.

„Voda mi bude po krk.“

„Nebude.“

„A dosáhnu tam?“

„Dosáhneš. Pojď.“

Přišel jsem. Sedl jsem si na schod a voda mi šla do podpaží. Babu Edit seděla vedle mě, ale níž, a voda jí šla až k bradě.

Kolem nás seděli starší pánové, někteří se zavřenýma očima. Jeden měl ruce přes okraj bazénu a hlavu položenou na vlastních pažích a vypadal, jako by spal. Druhý si tiše povídal s jiným. Třetí se na mě podíval a pak odvrátil oči.

Pára byla hustší tady dole, u hladiny vody.

Přemýšlel jsem o páře. Jak vypadala, jak se pohybovala. Stoupala nahoru od vody, ale ne rovně. Vířila jak holubi, ale pomalu. Jak pára houstla, tváře lidí na druhé straně bazénu se trochu ztrácely. Ne úplně, ale hrany jim měkly. Jeden starý pán seděl kousek ode mě a viděl jsem ho dobře. Ale pán na druhé straně byl jako postava za matným sklem.

Napadlo mě, jestli by se v páře dalo ztratit. Ne jako celý člověk. Ale třeba jen obličej. Že by pára vzala obrysy a trochu je rozmyla a člověk by pak byl jen mlhavý tvar.

„Babu,“ řekl jsem tiše.

„Hmm.“

„Když budeš tady dlouho, zmizí ti obličej?“

Babu Edit se na mě podívala.

„Proč by mi mizel obličej?“

„No od páry přeci.“

Přemýšlela. Nebo se tak aspoň tvářila. Já to v té páře nemohl dobře poznat.

„Obličej nemizí,“ řekla.

„Ale pára ho rozmývá.“

„Opticky.“

„Co je opticky?“

„Zdá se to, ale není to.“

„A to není to samé?“

Babu Edit se podívala dopředu na vodu.

„Není.“

Nebyl jsem si teda vůbec jistý, jak to myslela. Zkrátka obličeje v páře vypadaly jinak, ať to bylo optické, nebo ne.

Seděli jsme. Babu Edit se ve vodě pohybovala málo. Občas si přiložila ruku na koleno nebo lehce pohla rukama pod vodou, ale jinak seděla a dýchala rovnoměrně. Působilo to, jako by její čas ve vodě byl jiný než čas venku. Venku babu Edit šla pevně a rovně jako voják. Tady seděla a čas šel kolem ní. Já jsem seděl, ruce kolem kolen a koukal se. Za chvíli jsem přestal přemýšlet o tom, kam koukat. Ve vodě to bylo jednodušší, protože všichni seděli a nikdo nikam zvlášť nekoukal. Starší pánové kolem mě měli oči zavřené nebo otevřené a dívali se na vodu nebo na strop, ale ne na mě. Já jsem se taky začal dívat na strop.

Byl klenutý a mokrý a na místech, kde se obloukem stáčel dolů, sbíraly se kapky. Visely tam, čím dál těžší, a pak kapaly zpátky do vody. Nebo na dlažbu. Bylo to tiché a pravidelné.

Kapka.

Kapka.

Kapka.

Jako hodiny, jen jinak.

Napadlo mě, jestli voda lidi nějak mění, když jsou v ní dlouho.

„Babu.“

„Hmm.“

„Změkneš ve vodě?“

Odmlka.

„Co myslíš tím změkneš?“

„No. Jako těsto. Nebo jako houska, co se namočí.“

Babu Edit se podívala na své ruce pod vodou.

„To ne.“

„Proč ne?“

„Protože nejsem z mouky.“

„Ale kůže se svraští.“

„Ano.“

„Tak trochu jo.“

„Svraštění není změknutí.“

Přemýšlel jsem o tom. Rozdíl v tom byl, to jsem věděl. Ale byl to rozdíl, o kterém by se dalo mluvit. Svraštění kůže, to bylo to, co se člověku stane na prstech, když je moc dlouho ve vodě. Pak vypadají jako starý pán. Jako starý pán jsem teď vypadal na prstech já.

Zvedl jsem je z vody a prohlédl si je.

Jo.

Trochu.

„Moje prsty vypadají jako tvoje,“ řekl jsem.

Babu Edit se podívala na moje ruce.

„Trochu jo,“ připustila.

„Takže jsem starší o prsty.“

„To není špatné.“

„Proč?“

Babu Edit pokrčila rameny.

„Protože je lépe být starý na prstech, než nebýt vůbec.“

Podíval jsem se na ni.

Řekla to jednoduše, jako říká něco paní v televizi o počasí. A asi to tak bylo. Babu Edit říkala takové věci takhle a potom se otočila jinam. Teď se otočila a kývla na starého pána přes bazén. Starý pán kývl zpátky.

Znali se, nebo se pozdravili, nebo obojí. V lázních se takové věci dějí, jako v autobuse. Lidé si kývají, protože jsou v jednom prostoru a prostor je jejich společný.

Po chvíli jsem vstal. Ne proto, že bych chtěl jít pryč. Jen voda byla najednou teplejší, nebo jsem byl teplejší já, nebo obojí. Postavil jsem se na schod. Voda mi tekla po nohou dolů. „Jdi se osprchovat,“ řekla babu Edit. „Je tam sprcha u stěny.“ Sprcha byla studená. Doslova ledová a ten rozdíl byl obrovský. Stál jsem pod ní a chvíli mi přišlo, jako by se moje kůže rozhodovala, co si o tom myslí.

Přišla babu Edit. Osprchovala se vedle mě.

„Šampon,“ řekla a podala mi ten malý sáček.

Byl to šampon na vlasy, ale babu Edit ho používala i na tělo.

„Jeden šampon stačí,“ říkala. „Zbytečně moc věcí.“

Nevím, jestli to byla pravda o šamponech, ale babu Edit to tak dělala a fungovalo to.

Po sprše jsme se šli převléct.

V šatně bylo teď víc lidí. Starší pán, který předtím seděl na lavičce, byl pryč. Místo něj tam byli jiní. Jeden s bílými vlasy, druhý starší, ale rychlejší v pohybu. Obrátil jsem se ke své skříňce a oblékl se zády. To byl systém, který jsem si stanovil sám. Zdál se mi rozumnější.

Klíček byl pořád na zápěstí. Babu Edit na mě čekala v chodbě. Vypadala jako vždycky. Taška na rameni, vlasy sepnuté vzadu, fialové oči, rovná záda. Jako by lázně její podobu nijak nezměnily. Jen tváře měla trochu červenější, ale to mohlo být teplem nebo světlem nebo čímkoliv.

„Bylo to dobré?“ zeptal jsem se.

„Pro mě vždy.“

„A pro mě?“

Podívala se na mě.

„Ty ses nebál.“

„Trochu jsem se bál.“

„Trochu jo,“ připustila. „Ale přišel jsi.“

Šli jsme ven.

Venku bylo najednou chladněji. Ne studeno, ale chladněji než v lázních, a chladněji než před lázněmi, protože přehřátá kůže cítí chlad jinak než kůže normální. Přimhouřil jsem oči. Slunce bylo ostřejší než ráno, protože jsme tam byli dlouho.

„Jak dlouho jsme tam byli?“ zeptal jsem se.

„Hodinu. Možná trochu víc.“

„Přišlo mi to kratší.“

„V horké vodě čas jde jinak.“

Šli jsme zpátky přes město. Babu Edit šla jako vždycky, rovně, s taškou na rameni. Já šel vedle ní a přemýšlel o tom, co řekla. Čas jde jinak. V horké vodě, nebo v páře, nebo prostě v lázních. Byl jsem tam hodinu a přišlo mi to jako dvacet minut. Nebo možná dvě hodiny. Přesně jsem nevěděl.

Vlasy jsem měl ještě trochu mokré a lepily se mi k čelu.

„Babu.“

„Hmm.“

„Ty tam chodíváš sama?“

„Chodívám.“

„Od kdy?“

Babu Edit chvíli nešla. Nebo šla, ale pomaleji.

„Dlouho,“ řekla.

„Od kdy přesně?“

„Bencíku, to není důležité.“

Věděl jsem, že to není dobrá odpověď na otázku, ale babu Edit takhle ukončovala témata a nebylo dobré pokračovat.

Šli jsme dál.

Přes náměstíčko, pak ulicí nahoru, pak za roh a pak Brassai Sámuel utca. Lavička u vchodu do domu byla prázdná. Rósza tam pořád nebyla.

„Jdeš nahoru?“ zeptal jsem se.

„Chvíli zůstanu.“

Babu Edit si sedla na Rószinu lavičku. Ne protože by ji chtěla vzít Rósze, ale protože tam lavička byla. Dala tašku k nohám a zavřela oči proti slunci.

Já jsem šel do vchodu a potom po schodech nahoru.

Doma nikdo nebyl. Papá byl v restauraci, mamá někde pryč, rádio vypnuté, tašky na věšáku. Přezul jsem se a šel do koupelny.

Podíval jsem se do zrcadla.

Obličej byl normální. Trochu červenější než ráno, nebo mi to tak přišlo. Vlasy jsem měl trochu jinak, vlhkostí trochu zpříma. Jinak normálně.

Přiblížil jsem se.

Zkontroloval jsem uši.

Bylo mi, jako by v nich pořád trochu bzučelo nebo bylo teplo. Ne bzzz jako komár, ale takové tiché teplo hluboko v uchu. Jako by tam zůstala trocha páry. Zatlačil jsem si prstem do ucha a bylo to teplé dovnitř, ale to bylo nejspíš jen moje ucho.

Vsunul jsem do ucha malíček.

Teplo.

Vytáhl jsem ho.

Suchý.

Pára tam nebyla. Nebo pokud tam byla, tak tak malá, že vyšla ven bez stopy.

Lehl jsem si na postel. Kůže na rukách byla ještě trochu scvrklá. Roztahoval jsem prsty a díval se na ně, jak se malé vrásky pomalu vracejí zpátky. Za minutu nebo dvě budou normální.

Za oknem bylo slyšet ulici. Auto, kroky, vzdálený hluk tramvaje nebo autobusu, nevím.

Přimhouřil jsem oči.

V bazénu byli ti starší pánové. Jako by voda byl jejich přirozený stav a suchá zem jen místo, kde občas přebývají mezi jedněmi lázněmi a druhými. Ale ne jako ryby. Ryby jsou ve vodě úplně přirozeně. Spíš jako babu Edit. Babu Edit v lázních vypadala samozřejmě. Jako by tam patřila. Jako by pára věděla, že přijde, a chovala se k ní jinak. O mně pára nevěděla. Byl jsem tam cizí, spíš jako někdo, koho přivedla babu Edit, a tím pádem ho voda na chvíli přijala.

Usnul jsem bez přikrývky, na zádech, s jednou rukou na břiše. Venku bylo ještě denní světlo.

Zdálo se mi o vodě. Ne o lázních, ale o vodě velké a zelenkavé, a o tom, že v ní sedím a nad hlavou mám klenutý strop a kape na mě voda. A babu Edit něco říká, ale ve snu nerozumím co. Jen její hlas tam je, jistý jako její kroky po cestě do lázní.