Kapitola 6: Krev na kamenech

Dopoledne.

Petr šel podél moře bez cíle. Nebo si to alespoň říkal.

Žaneta zůstala v hotelu číst. Markéta odešla ještě před snídaní a nechala na stolku lísteček.

Budu na skalách. M.

Tři slova.

Žádné vysvětlování.

Stačilo to.

Petr snídal sám. Pomalým tempem, které mu nikdy chuť nezlepšilo, když neměl s kým mluvit. Pak odložil ubrousek, vzal si sluneční brýle a vyšel ven.

Slunce už stálo vysoko. Na promenádě se míhali běžci, pár místních se psy a turisté, kteří ještě nevypadali unaveně z vedra.

Když scházel po schodech ke skalám, uvědomil si, že sem vlastně jít nechtěl.

Uviděl je hned.

Markéta seděla na plochém kameni těsně nad hladinou. Vedle ní byl Yassin. Mluvili spolu. Mezi nimi ležel telefon. Yassin něco ukazoval na dlani a Markéta se naklonila blíž. Pak oba něco řekli a zasmáli se.

Petr zůstal stát.

Nebyl schovaný. Jen dost daleko.

Yassin vyskočil na vyšší kámen a chvíli stál nad vodou s rukama volně podél těla. Pak se otočil k Markétě a něco jí řekl.

Markéta zavrtěla hlavou.

Yassin se zasmál a přeskočil na další kámen.

Skalnatý pruh podél vody nebyl rovný. Kameny do sebe zapadaly jako zuby, některé tmavé od mořské vody, jiné oslnivě bílé. Yassin po nich šel lehce, bez zaváhání, jako někdo, kdo už dávno přestal přemýšlet, kam dává nohy.

Markéta chvíli seděla.

Pak vstala.

První přeskok.

Druhý.

Třetí.

Pohybovala se opatrněji než on, ale ne bojácně. Soustředěně.

Petr ten výraz znal.

Z dětství. Z prvních bruslí. Z lezení po stromech. Z horského kola.

Výraz člověka, který se rozhodl, že něco zvládne, a teď to prostě zvládá.

Yassin se za ní otočil.

Nešel dál.

Počkal.

Až když překonala poslední kámen, otočil se zpátky a pokračoval.

Petr ten detail zaznamenal.

Dole pod nimi naráželo moře do skal v pravidelném rytmu.

Po chvíli se oba zastavili na širokém kameni u vody. Yassin si stáhl tričko přes hlavu a sedl si na okraj. Markéta se posadila vedle něj a vytáhla telefon.

Dívali se na obrazovku spolu.

Občas se zasmáli.

Petr si uvědomil, že je pozoruje déle, než zamýšlel.

Ale neodešel.

Nebylo v tom nic znepokojivého.

V tom byl problém.

Markéta se smála.

Yassin čekal, když bylo potřeba počkat.

Seděli vedle sebe na slunci a dívali se na jeden telefon.

Nic se nedělo.

Nic, co by Petra opravňovalo odejít s pocitem, že udělal správnou věc.

Nic, co by mu dovolilo říct si, že zasáhl včas.

Jen dva mladí lidé, kteří spolu chtěli trávit čas.

Ta samozřejmost ho zneklidnila víc než cokoli jiného.

Petr vytáhl telefon.

Šéfka.

Šestý den.

Napsal krátkou zprávu. Potřeboval potvrdit termín. Pobyt se krátil.

Odeslal ji bez přepisování.

Pak se ještě jednou podíval dolů.

Markéta si odhrnula vlasy za ucho. Yassin něco vyprávěl. Moře naráželo do kamenů pod nimi a ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost.

Petr telefon schoval.

Otočil se a zamířil zpátky ke schodům.

Když vystoupal nahoru na promenádu, uvědomil si, že vlastně neví, co tam šel hledat.

＊ ＊ ＊

Pozdního odpoledne se Petr vrátil ke schodům.

Nevěděl proč. Řekl si, že jde zpátky k hotelu, a přesto ho nohy přivedly zpátky na schodiště nad skály. Jako by ztratil argumenty sám před sebou.

Yassin stál na nejvyšším kameni, který tam byl — plochý, nakloněný k moři, mokrý od vody, která ho obklopovala ze tří stran. Markéta seděla metr za ním na suchém místě a sledovala ho.

Yassin se rozeběhl.

Byl to krátký rozběh, čtyři kroky, a pak přeskok přes tmavý kámen ke světlému, který se klínem vyrýval z vody. Dopadl, zůstal stát a otočil se na Markétu s rukama rozpaženýma od těla.

Markéta vstala.

Petr se zastavil na schodišti tak, aby ho neviděli. Opřel se o hrubou zeď a díval se dolů. Znovu. Pořád.

Markéta se rozeběhla.

Přeskočila tmavý kámen.

Pravou nohou dopadla správně. Levá ji nesla vpřed, sklouzla po boku mokrého kamene a Markéta se zachytila rukama o povrch pod sebou. Nespadla. Jen si klekla, jednou rukou opřená o hranu skály.

Yassin byl u ní za vteřinu.

„Okay?“

Markéta se zvedla. Prohlédla si ruce. Pak se podívala na nohu.

„Jo.“

Ale nebyla okay.

Petr to viděl z místa, kde stál. Po holém lýtku se táhl červený pruh od kotníku nahoru, kůže sedřená o hranu kamene nejdřív do bíla a pak do krvavě červené. Na skále pod ní zůstaly dvě tmavé skvrny.

Krev.

Markéta se otřepala a udělala krok.

„Bolí to?“

„Trochu.“

Yassin se sklonil a prohlédl si zranění zblízka.

„Tady je to hlubší.“

„Není.“

„Je. Musíš to umýt.“

Markéta se opřela o jeho rameno a přeskočila zpátky na rovný kámen. Yassin šel vedle ní, ruku připravenou ji zachytit.

Petr sestoupil ze schodiště dolů na skály.

Nestihl zastavit vlastní pohyb. Nohy ho nesly po kamenech a on šel, jako by ho někdo zavolal. Jako by tam musel být.

„Markéto.“

Oba se otočili.

Markéta měla v obličeji mírné překvapení. Žádný strach ani bolest.

„Tati?“ Podívala se na Yassina a pak zpátky na Petra. „Co tady děláš?“

„Procházel jsem se.“ Přiblížil se. „Co se stalo?“

„Nic.“

„Vidím.“

Sklonil se k jejímu lýtku. Krev přestávala téct, ale pruh byl dlouhý a hrana kamene odřela kůži do šířky.

„To je celkem ošklivé.“

„Tatínku.“ V jejím hlase bylo varování. „Je to škrábanec.“

„Škrábanec nekrvácí takhle.“

Yassin stál o krok stranou a mlčel. Petr si jeho přítomnost nechtěně uvědomoval — výšku, klid, způsob, jakým čekal, až bude potřeba něco říct nebo udělat. Nepůsobil provinile. Nepůsobil nijak.

To Petra iritovalo víc, než by chtěl.

„Umyjeme to,“ řekl. „Potřebuješ náplast.“

„Víme.“ Markéta se narovnala. „Jdeme zpátky.“

„Teď.“

„Jo, teď.“

Zvedla hlavu. V očích měla něco, co Petr znal z posledních dvou let. Ne vzdor. Spíš trpělivost. Jako by mu odpovídala tónem, kterým se mluví s někým, kdo se zbytečně leká.

„Je to opravdu jen škrábanec,“ řekla klidněji.

„Já vím, že je to škrábanec.“ Petr se narovnal. „A přesto z toho teče krev.“

Yassin zvedl tričko ze země a podal ho Markétě.

„Přidrž si to.“

Markéta přitiskla látku k lýtku.

„Díky.“

Yassin přikývl.

Petr sledoval tu výměnu. Krátkou, přesnou, bez zbytečných slov. Jako by oba věděli, jak se podobné věci dělají.

Vyrazili zpátky ke schodišti. Markéta šla bez kulhání, ale opatrně, zkracovala krok na mokrých místech. Yassin šel vedle ní. Petr za nimi.

Byl si vědom toho, jak vypadá. Otec, který se objevil odnikud a teď jde tři kroky za dcerou a cizím klukem. Nedokázal se přimět jít jinak.

Přeskočili na schodiště.

Markéta poprvé trochu zaváhala u prvního schodu a chytila se zábradlí.

„Dám ti ruku,“ řekl Petr.

„Já to zvládnu.“

Zvládla to.

Vystoupali nahoru na promenádu. Slunce na dlažbě bylo ještě silnější než dole u vody, odražené od světlého kamene přímo do obličeje. Několik turistů prošlo kolem, jeden se podíval na Markétino lýtko a zase odvrátil pohled.

„Jdu s vámi,“ řekl Yassin. „Je to odtud blízko.“

„Nemusíš,“ řekla Markéta.

„Já vím.“

Šli.

Petr šel vedle Markéty, Yassin o půl kroku za nimi. Na promenádě uhýbali turistům a Petr si uvědomil, že poslední dvě minuty neřekl nic smysluplného. Jen byl přítomný. Přiběhl, stál, dýchal. Jako by už samotné jeho přiběhnutí bylo výpovědí o tom, co si myslí.

„Bolí to pořád?“

„Trochu jo.“

„Dole byl ostrý přechod. Měla sis dát pozor.“

Markéta se na něj podívala.

„Dávala jsem si pozor.“

„Tak bys nesklouzla.“

Ticho.

Pak:

„Tati, sklouzne každý.“

Řekla to bez výčitky. Spíš jako fakt. Jako větu z učebnice. Sklouzne každý. Kapitola sedmá.

Petr přikývl.

Věděl, že má pravdu. Věděl, že zranění není vážné. Věděl, že podobné sklouznutí patří ke každému létu, které člověk prožije u vody.

A přesto ta krev na kameni vypadala jinak.

Hotel byl už pomalu vidět.

Markéta sundala Yassinovo tričko z lýtka a složila ho do ruky.

„Drž si to,“ řekl.

„Přestalo to krvácet.“

„Drž si to stejně.“

Dala ho zpátky na nohu.

Před hotelem se zastavili u fontány s vodou.

„Umyj to tady,“ řekl Petr.

Markéta podřepla a opláchla lýtko vodou z fontány. Krev se rozmyla a pod ní se ukázala trhlina. Byla delší, než Petr doufal, sahala skoro od kotníku k polovině lýtka, kolem kůže sedřená do krve.

„Dobrý?“ zeptal se Yassin.

„Jo.“

Vstala.

Petr se díval na odřeninu. Pak na skleněné dveře hotelu za Markétiným ramenem. Pak na Yassina, který stál a čekal.

„Díky,“ řekl Petr.

Yassin se na něj podíval.

„Za co?“

Petr neodpověděl. Nebylo co říct. Yassin byl u ní dřív, Yassin věděl, co dělat, Yassin jí podal svoje tričko a neptal se, jestli smí.

„Půjdu nahoru,“ řekla Markéta. „Uvidíme se odpoledne?“

Dívala se na Yassina, ne na otce.

„Jasně.“

Markéta vstoupila do hotelu.

Petr zůstal stát u fontány. Yassin krátce kývl a otočil se zpátky k promenádě.

Když odešel, Petr se podíval dolů.

Voda tiše stékala přes okraj fontány do odtoku. Na dlažbě pod ní zůstala malá krvavá kaluž z Markétiny nohy.

Dvě tmavé skvrny na světlém kameni.

Před chvílí ho vyděsily.

Teď už skoro mizely.

Markéta byla nahoře. Chodila. Mluvila. Smála se.

A přesto se Petr nedokázal zbavit pocitu, že se něco stalo.

Jen nevěděl co.

＊ ＊ ＊

Markéta přišla do pokoje bez kulhání.

Petr to sledoval ode dveří. Vešla dovnitř, dala Yassinovo tričko přes umyvadlo v koupelně a pak si hned sedla na postel. Telefon se jí objevil v ruce skoro dřív, než se opřela o polštář. Jako by se nic nestalo. Jako by krev na kameni byla jen součástí dne, stejně běžná jako slunce, moře nebo cesta zpátky do hotelu.

Žaneta ležela na své straně postele s knihou.

Zvedla oči.

„Jak to vypadá?“

„Nic moc.“ Markéta natáhla nohu do světla. Odřenina byla dlouhá, červená a místy ještě lesklá. „Ale přestalo to krvácet.“

„Bolí?“

„Trochu to pálí.“

Žaneta přikývla a vrátila se ke knize.

Petr přešel blíž.

Sklonil se k Markétinu lýtku.

„Mělo by se to pořádně vydezinfikovat.“

„Tati.“

„Máme někde betadine?“

Žaneta spustila knihu do klína.

„Petře. Ona to přežila.“

„Já vím, že to přežila.“

„Tak proč pořád řešíš betadine?“

Chvíli tam stál, skloněný nad její nohou, a teprve potom si uvědomil, jak asi musí vypadat.

Narovnal se.

Markéta mu věnovala krátký pohled. Ten zvláštní klidný pohled, který si v posledním roce osvojila a který ho občas rozčiloval víc než vzdor. Pak se znovu podívala do telefonu.

Petr si sedl do křesla u okna.

Za žaluziemi bylo pořád horké odpoledne. Dole na promenádě projel skútr. Od bazénu sem občas dolehl smích.

„Ty kameny tam dole jsou kluzké,“ řekl po chvíli.

Nikdo neodpověděl.

„Mokré od vody. Po skalách se musí opatrně.“

„Tatínku.“ Markéta ani nezvedla hlavu. „Lidi tam chodí každý den.“

„Kdo?“

„Místní. Turisti. Všichni.“

„A taky se tam každý rok někdo zraní.“

„Jo. Taky.“ Konečně se na něj podívala. „A většinou jsou to odřeniny.“

Petr přejel pohledem po jejím lýtku.

„Tohle bylo víc než odřenina.“

Žaneta zvedla oči od knihy.

„Petře.“

„Já jen říkám—“

„Já vím, co říkáš.“

Odložila knihu na noční stolek.

Klidně.

Bez jediného prudkého pohybu.

„Markéta se odřela. Yassin tam byl. Pak jsi přišel ty. Všichni jste se vrátili do hotelu. Konec příběhu.“

Petr se na ni podíval.

„Já si jen myslím, že—“

„Vím, co si myslíš.“

V jejím hlase nebyla výčitka. Spíš únava z rozhovoru, který se odehrál už mnohokrát v různých podobách.

Markéta se nenápadně podívala z jednoho na druhého.

Pak telefon zhasla.

„Jdu do sprchy.“

Vstala a zmizela v koupelně.

Za okamžik se ozvalo zaklapnutí dveří.

Petr zůstal sedět u okna.

Žaneta si znovu otevřela knihu, ale nečetla. Dívala se na stránku, aniž by otočila list.

„Přeháním?“

Chvíli bylo ticho.

Pak pokrčila rameny.

„Trochu.“

Řekla to tiše.

Ne tvrdě.

Ne posměšně.

Jen přesně.

Petr se otočil k oknu a prstem nadzvedl jednu lamelu žaluzií.

U fontány pod hotelem stálo několik turistů. Fotografovali se navzájem, měnili si místa a smáli se něčemu, co odtud nebylo slyšet.

Po krvi nezůstala žádná stopa.

Jen světlejší mokrý flek na dlažbě, který pomalu schnul.

Z koupelny se ozval šum sprchy.

Petr pustil žaluzii a znovu se opřel do křesla.

Nevěděl, jestli ho víc znepokojuje Markétino zranění, nebo skutečnost, že se všichni ostatní tváří, jako by se nestalo vůbec nic.

＊ ＊ ＊

Hotelová restaurace byla večer hlučnější než přes den.

Stoly byly obsazené skoro celé, od okna k oknu, a personál se pohyboval rychle mezi nimi. Petr si sedl zády ke zdi, Žaneta naproti němu. Markéta přišla trochu pozdě, měla ještě vlhké vlasy ze sprchy. Kde nechala telefon, pomyslel si Petr.

Objednali si bez dlouhého vybírání. Žaneta rybu, Markéta těstoviny, Petr totéž co Žaneta. Číšník odešel.

Chvíli bylo ticho, ale pak už lidé u vedlejšího stolu mluvili italsky dost hlasitě a někdo od baru zavolal na číšníka.

„Už to je lepší?“ zeptala se Žaneta.

Markéta natáhla nohu zpod stolu.

„Dobrý. Přestalo to pálit.“

„Zítra si dej náplast, jestli půjdeš do vody.“

„Jo.“

Petr si přeložil ubrousek do klína.

„Kam zítra půjdete?“

„Ještě nevím. Yassin říkal, že jsou tady někde jeskyně.“

Petr vzhlédl.

„Jaké jeskyně?“

„U moře. Prý se tam dá plavat.“

„To není moc rozumné.“

Markéta se na něj podívala.

„Proč?“

„Protože jsou tam proudy. A skály pod vodou.“

„On tam byl mockrát.“

„To ještě neznamená—“

„Yassin tady vyrostl. Zná tu část ostrova.“

Žaneta posunula sklenici s vodou blíž k sobě, ale nic neřekla.

Petr se napil vína.

„Já jen říkám, že lézt do cizích jeskyní bez průvodce—“

„On je místní.“

Přišla číšník. Pokládal talíře s rybama a Petr chvíli mlčel, protože to bylo nejjednodušší. Počkal, až odejde.

„Kolik mu je?“

„Osmnáct.“

„To není moc.“

„Na co?“

Petr se podíval na talíř.

„Na to, aby za někoho nesl zodpovědnost.“

Markéta položila vidličku.

„On za mě nenese zodpovědnost.“

„Když tě někam bere—“

„On mě nikam nebere. Chodíme spolu ven.“

Ticho.

U vedlejšího stolu se Italové smáli něčemu, co Petr neslyšel.

„Znám ho pět dní,“ řekla Markéta klidně. „Neplánuju si ho vzít.“

„To jsem neřekl.“

„Ale mluvíš tak.“

Petr chtěl odpovědět, ale nenašel větu, která by nezněla stejně jako všechny předchozí.

Markéta se napila vody.

„Ty ses na něj celou dobu díval.“

Petr se zastavil.

„Jak to myslíš?“

„Na skalách. Dneska dopoledne. Stál jsi nahoře a sledoval nás.“

Petr si vzal víno a napil se pomaleji, než bylo potřeba.

„Procházel jsem se.“

„Jo.“ Nestálo to za to rozporovat, ale vyčetla mu to.

„A náhodou jsi šel přesně tam.“

Žaneta zvedla oči.

Ne k Petrovi. K Markétě.

„Yassin byl u mě, když jsem sklouzla,“ řekla Markéta. „Byl tam první. Pomohl mi. Dal mi svoje tričko. Nevím, co ještě chceš.“

„Já nechci nic.“

„Chceš, aby byl někdo jiný.“

Petr položil vidličku na okraj talíře.

Ve větě nebylo nic dramatického. Markéta to neřekla nahlas ani nic nezdůraznila. Řekla to tak, jak se říkají věci, které člověk nějakou dobu ví a druhý člověk je pořád odmítá slyšet.

Žaneta se vrátila k rybě.

Markéta zvedla vidličku a pokračovala v jídle, jako by téma bylo zavřené.

Petr ji sledoval.

Seděla naproti němu s mokrými vlasy, jedla těstoviny a už nekontrolovala, jestli ji chápe.

Poprvé toho večera si Petr uvědomil, že Yassin nebyl jen kluk, kterého neznal.

Byl to někdo, koho už Markéta mezitím začala bránit.

＊ ＊ ＊

Balkon byl tichý.

Prostě vstal, zavřel za sebou skleněné dveře a opřel se o zábradlí.

Moře bylo ve tmě černé. Jen světla lodí v dálce, tři nebo čtyři, pořád stejně daleko a na pohled pořád na stejném místě.

Ta tržná rána na lýtku Markéty nebyla hluboká.

Petr to věděl.

Několik centimetrů sedřené kůže. Do rána to přestane bolet. Za pár dní se to zatáhne. Za týden po ní možná nezůstane skoro nic.

Krev na kamenech ho vyděsila víc, než měla. Ne snad proto, že by jí bylo hodně. Ale protože mu na okamžik připadala jako důkaz něčeho, co neuměl pojmenovat. Teď už věděl, že žádný důkaz neexistuje. Jen Markéta uklouzla. Yassin u ní byl dřív. Podal jí tričko. Šel s nimi zpátky k hotelu. Udělal všechno správně.

A právě to v něm zůstávalo.

Markéta řekla: Ty ses na něj celou dobu díval.

Měla pravdu.

Dopoledne u schodiště nad skalami. Později znovu. Dvakrát za jeden den. Jako by čekal, že uvidí něco, co mu konečně dovolí říct, že měl důvod se bát.

Jenže nic takového neviděl.

Viděl kluka, který počkal, když měla Markéta přejít kámen. Viděl kluka, který jí pomohl, když uklouzla. Viděl vlastní dceru, jak se o jeho rameno neopřela, protože vedle ní stálo jiné.

Petr znovu přehlédl moře.

Jedno světlo na horizontu se pohnulo, nebo se mu to jen zdálo.

Poprvé si uvědomil, že o Markétě neví všechno. Ve skutečnosti si to uvědomoval už roky, jen vždycky předpokládal, že kdyby potřeboval, dokáže si chybějící místa doplnit. Že se stačí zeptat. Že stačí být pozorný. Že otec má k některým odpovědím přístup jednoduše proto, že je otec.

Posledních pár dní ukazovalo něco jiného.

Nebylo to tajemství.

Byl to obyčejný život, který se odehrával bez něj.

Věděl, s kým Markéta tráví odpoledne ve městě? Ne. Věděl, co poslouchá večer v pokoji? Ne. Věděl, o čem mluví s Karimah, s Yassinem nebo s kýmkoli dalším, když není nablízku? Ne.

A možná na to neměl žádné právo.

Markéta mu nic neodebrala. Jen ho přestala potřebovat tam, kde si dlouho myslel, že bude potřeba vždycky.

Vytáhl telefon. Šéfka. Šestý den ticha.

Chvíli se díval na prázdný displej, pak ho nechal zhasnout.

Dole na promenádě projela dvojice cyklistů. Nerozeznal tváře, jen světla na řídítkách a krátký šum pneumatik na dlažbě.

Za skleněnými dveřmi seděla Žaneta na posteli se zavřenou knihou v klíně. Nedívala se na něj. Nedívala se ani před sebe. Jen seděla, jako by i ona chvíli čekala, až v pokoji něco dozní.

Petr zůstal venku ještě několik vteřin.

Pak se vrátil dovnitř.