Kniha, která mi vrátila Maďarsko

Dopisy z Bihoru jsem si koupil na Světě knihy od vystavovatelů, kteří měli stánek vedle mě. Vlastně ani nevím, kdy přesně jsem se rozhodl, že si je odnesu. Ta kniha mě po celou dobu jakýmsi způsobem přivolávala: názvem, obálkou i jménem Sándora Mándokyho. Teprve při čtení jsem začal chápat, co všechno ve mně její maďarský původ odemyká.

Není to úplně jednoduchá kniha. Ne snad dějem, ale tím, jak ji má dnešní čtenář vlastně číst. Jako humoristický román v dopisech? Jako osobní svědectví mladého kaplana, který byl roku 1895 přidělen do odlehlé Nové Huti? Jako etnografický obraz slovenské obce na území dnešního Rumunska? Nebo jako literární sebeportrét vzdělaného člověka, který se ocitl mezi lidmi, jejichž svět mu byl zpočátku cizí?

Asi je potřeba přijmout všechny tyto roviny současně.

Mándoky píše své dopisy jisté Malvin. O ní samotné se téměř nic nedozvíme. Celou dobu jsem proto přemýšlel, zda jde o skutečnou ženu, literární adresátku, přítelkyni, nenaplněnou lásku, nebo pouze o formu, díky níž může autor své zážitky někomu vyprávět. Přesto pro mě Malvin nakonec nebyla bezvýznamná. Vědomí, že se k někomu obrací, dodává jeho pobytu další rozměr. I když je kdesi v horách, touží po blízkosti a po člověku, před nímž může svou samotu proměnit ve vyprávění.

Mándoky ovšem nepíše prosté zprávy o tom, co se mu stalo. Svůj příjezd líčí téměř jako vyhnanství, obyčejné strasti povyšuje na historické tragédie a své postavení vzdělance mezi prostými lidmi prožívá s patřičnou vznešeností. Hned na začátku přirovnává svůj odjezd k Napoleonově cestě na svatou Helenu. Čtenář brzy pochopí, s kým má tu čest.

Přemýšlel jsem, nakolik je tato přemrštěnost vědomě komická. Mně většinou nepřipadala jako sebeironie. Humor spíš občas probleskne mimochodem, často právě v rozporu mezi vážností, s jakou Mándoky sám sebe chápe, a poměrně obyčejnou povahou jeho trápení. V některých chvílích mi kniha vzdáleně připomínala Vejce a já Betty MacDonaldové, jen bez jejího výrazného smyslu pro humor. Ne že by Mándoky nebyl vtipný vůbec, ale bere sebe i svou situaci příliš vážně na to, aby komiku skutečně obrátil proti sobě.

Jeho plačtivost jsem mu však nezazlíval. Vnímal jsem ji jako součást jeho psychické výbavy. Někdo je zkrátka ukňouranější než jiný. Sám takový dokážu být a píšu také ukňourané hrdiny. Navíc jsem jako autor vzpomínkové féerie rozuměl tomu, proč Mándoky svou zkušenost literárně zvětšuje. Když člověk píše o vlastní životní tíze, nechce pouze sepsat seznam nepříjemností. Snaží se jí dát tvar, význam a velikost, kterou možná v každodenní realitě neměla. Kulturní odkazy, vznešené obraty i role trpícího intelektuála jsou také způsobem, jak vlastní zkušenost unést.

Obdivoval jsem přitom jeho vzdělanost. Biblické, historické a latinské odkazy sype z rukávu způsobem, který dnes působí téměř neuvěřitelně. Říkal jsem si, že kdybych chtěl napsat podobný text, bez dnešních technologických pomůcek bych na to patrně neměl. Nedokážu si ani představit, že bych někomu poslal takto vystavěný dopis. Dopisy, které jsem psal v dětství já, by se rozhodně vydávat nedaly.

Přesto mě kniha dějově nestrhla. Nečetl jsem ji proto, že bych v jejím světě chtěl co nejdéle zůstávat. Často mě dopředu hnalo spíš odhodlání dočíst ji. Zpočátku mi při čtení pomáhala hudba – dokonce Charli XCX –, díky níž jsem se dokázal naladit na velkodušnost a básnickou přepjatost jazyka. Druhou polovinu jsem už četl v tichu. Jazyk se postupně umírnil, ale vyprávění zůstávalo pomalé a jednotlivé postavy se do mě příliš neotiskly.

Mándoky popisuje místní obyvatele podobně, jako pojmenovává ptactvo, rostliny a krajinu. Člověk žasne nad množstvím názvů, národností, vyznání a společenských vrstev, ale zároveň se v nich může ztrácet. Často jsem si nedokázal odpovědět, kdo je Slovák, kdo Maďar, kdo Rom nebo Žid. Nevnímal jsem však jeho pohled jako odlidšťující nebo pohrdavý. Naopak jsem měl dojem, že skrze popisovanou chudobu postupně nachází k místním lidem vztah. Nesoudí je jednoduše ani tehdy, když píše o alkoholu, který se podává dětem, nebo o dalších zvycích, jež mohou dnešnímu čtenáři připadat drastické.

Poznámkový aparát mi orientaci ne vždy usnadnil. Některé vysvětlivky sice pojem pojmenovaly, ale k jeho pochopení by člověk potřeboval další znalosti nebo další rešerši. Rozhodl jsem se však, že nebudu během četby neustále sedět u Googlu. Chtěl jsem knihu číst jako čtenář, nikoliv jako badatel. Místy mi proto připadala jako zvláštní sci-fi z minulosti. Ne proto, že by obsahovala něco fantastického, ale protože svět roku 1895 je od nás už natolik vzdálený, že se v něm pohybujeme jako v cizí civilizaci s vlastními zvyky, dopravou, náboženskými odkazy a slovní zásobou.

Právě v tomto cizím světě jsem však nacházel mnoho drobných klíčů ke svému vlastnímu životu.

Zůstala ve mně cesta na voze, na němž se pod nízkým přístřeškem nedalo sedět a cestující museli ležet na slámě. Psi, kteří se během prudkého deště nebo krupobití tulili k Mándokymu, aby ho zahřáli, přestože se sami třásli. Náhlé proměny počasí a sestupy z hor do nížin. Ty mi připomněly dobu, kdy jsem z Jizerských hor jezdil na filmovou školu do Písku. V květnu jsem odjížděl ze sněhu v zimních botách a bundě a přijížděl do města, kde už kvetly třešně.

Zaujala mě také zmínka o budování podzemní dráhy v Budapešti. Mándoky píše o době, kdy si lidé ještě před několika lety nedokázali představit, že se vedle koňské dráhy objeví „ďábelský povoz pod zemí“. Najednou jsem nečetl pouze historickou kuriozitu, ale město, v němž jsem sám pět let žil.

Podobně na mě působila jména Gál a Galbavý. Při pojmenovávání postav své pentalogie jsem kdysi volil právě mezi těmito dvěma příjmeními a nakonec zvolil Gál. Dalším klíčem byl rod Batthyányů, protože jsem bydlel u Batthyány tér. Přidávala se Andrássyho třída, jména, místa a drobnosti, které pro jiného čtenáře mohou být pouhými údaji, ale ve mně otevíraly konkrétní vzpomínky.

Doslov Radka Oceláka nazvaný Stížnosti inteligenta mi v řadě ohledů pomohl pochopit, co jsem vlastně četl. Zajímavé pro mě byly informace o Mándokyho dalším osudu i o jeho výskytu v díle chorvatského spisovatele Miroslava Krleži. Zároveň mě překvapila tvrdost, s níž doslov Mándokyho literární stylizaci, užvaněnost a sentimentalitu hodnotí. Některé soudy přesně pojmenovaly to, čeho jsem si všiml i já. Přesto jsem si chvílemi říkal: Proč ho tedy vlastně vydáváte?

Odpovědí je zřejmě historická a etnografická hodnota knihy, ale také zvláštnost Mándokyho hlasu. Nechci editorovi jeho kritický pohled zazlívat. Sám do svých knih přidávám doslovy a snažím se vysvětlit, co čtenář právě dočetl. Přesto ve mně zůstal pocit určité nerovnosti. Mándoky v roce 1895 patrně netušil, že jeho dopisy někdo po více než sto letech podrobí analýze, která ho usvědčí ze všech literárních hříchů. Nevím, zda bych chtěl, aby o mně jednou někdo psal podobným způsobem.

Kniha mě nakonec nepřenesla do Bihoru tak silně, jak bych očekával. Dodnes tápu, kde přesně se jednotlivá místa nacházejí, a budu si je muset vyhledat. Dokonce mě napadlo, že bych podle knihy mohl založit cestu a do oblasti se podívat. To, co tehdy představovalo dlouhé a strastiplné putování, může dnes znamenat hodinu a půl jízdy autem.

Nejsilnějším výsledkem četby pro mě ale není chuť navštívit Bihor. Dopisy z Bihoru ve mně znovu otevřely Maďarsko.

Ne jako bolestnou vzpomínku. Naopak. Uvědomil jsem si, že moje maďarská minulost ve mně není zatížená tíhou, jakou jsem jí možná dříve přisuzoval. Pět let v Budapešti může někomu připadat jako krátká kapitola, pro mě však byly stejně intenzivní, jako bylo pro Mándokyho jeho osmnáct měsíců v Nové Huti. Kniha tuto část mého života zvláštním způsobem uctila.

Dokážu si teď představit, že se do Maďarska vrátím bez potřeby něco napravovat, obnovovat nebo uzavírat. Prostě se tam pojedu podívat domů.

A to není malý účinek knihy, která mě při samotném čtení vlastně ani nedokázala úplně strhnout. Nepřenesla mě do Mándokyho Bihoru. Vrátila mi však moje Maďarsko.

Sándor Mándoky

Maďarský římskokatolický kněz a spisovatel (1864–1942). V letech 1895 a 1896 působil jako kaplan v Nové Huti v Bihoru, dnešním Șinteu v Rumunsku. Své zážitky z pobytu mezi tamními Slováky zpracoval do knihy Havasi levelek, vydané roku 1897 v Nagyváradu. Český překlad vyšel o více než sto dvacet let později pod názvem Dopisy z Bihoru.

Profil autora na Databázi knih
Stránka knihy u vydavatele
Kniha k dostání přímo u vydavatele
Kniha na Databázi knih

Sándor Mándoky – Dopisy z Bihoru

Z maďarštiny přeložila: Adéla Gálová
Vydal: Radek Ocelák, Rýmařov, 2020
Původní název: Havasi levelek
První vydání originálu: Nagyvárad, 1897
Edice: Sedmihradsko
ISBN: 978-80-907333-2-9

Související knihy z Edice Sedmihradsko zde