Slovo autora závěrem

Nevím úplně, jak o téhle knize mluvit a přitom jí něco nevzít.

Tenhle příběh v sobě nosím od roku 2002. To je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, 

aby člověk nabyl dojmu, že některé věci už dávno zpracoval, odložil, přepsal jinými 

vztahy, jinými lidmi a úplně jiným životem. Jenže když jsem tuhle knihu po dokončení četl 

celou od začátku, zjistil jsem, že některé věci ve mně zůstaly mnohem déle, než jsem si 

připouštěl.

Na některých místech jsem musel přestat číst. Plakal jsem. Ne proto, že bych nevěděl, 

co přijde. Ten příběh znám. Ale najednou přede mnou nebyl jako vzpomínka. Měl míst

nosti, rozhovory, obyčejná rána, trapné chvíle, doteky, čekání na zprávu, věci, které člověk 

přijme bez většího přemýšlení, protože v tu chvíli nemá důvod je chápat jinak.

Mohl bych napsat, že tahle kniha je fikce. Byla by to pravda. Mohl bych napsat, že vy

rostla ze skutečnosti. To by byla pravda také.

Nechci ale dělat seznam toho, co se stalo a co ne. Některé události jsem změnil, jiné 

spojil, další vznikly až pro tenhle román. Titulních pět minut u pisoárů se nikdy nestalo. 

Jiné části mají ke skutečnosti mnohem blíž. Kde přesně mezi tím vede hranice, si chci 

nechat pro sebe.

Možná právě proto pro mě tenhle příběh nikdy nebyl hlavně o tom, že někdo lhal.

Mnohem víc mě zajímá, co se děje s člověkem, který té lži uvěří.

Min umí lidi číst. Všímá si jejich těla, studu, touhy, drobných změn v chování. Pozná, 

kdy je někdo nervózní, kdy se mu něco líbí, kdy se snaží něco skrýt. A často má pravdu. 

Jeho chyba není v tom, že by lidi četl špatně. Možná je v tom, že z pravdivě přečteného 

okamžiku udělá pravdu o celém člověku.

Můžeme někoho znát velmi intimně. Vědět, jak se směje, jak spí, za co se stydí, co ho 

vzrušuje, co ho rozčílí, jakou zprávu napíše po půlnoci nebo jak vypadá ráno po probuzení. 

Můžeme znát jeho tělo lépe než tělo kohokoli jiného.

A přesto nemusíme vědět, kdo vedle nás vlastně leží.

Od té doby mě někdy napadá, kolik takových Niců kolem nás chodí.

Nemyslím tím nutně zločince, lidi s falešnými jmény nebo někoho, kdo vede dvojí 

život v tak dramatické podobě jako člověk v románu. Spíš lidi, které někdo miluje a zná 

zblízka, a přesto zná jen tu část jejich života, kterou mu dovolili vidět.

A ještě víc mě zajímá jiná otázka.

Kdy se staneme součástí jejich lži?

Možná ve chvíli, kdy začneme sami doplňovat mezery. Když něco nevíme, ale máme 

dost jiných informací, které dávají smysl, a tak si zbytek vysvětlíme. Když jedno podivné 

místo v příběhu přijmeme proto, že všechno ostatní působí skutečně. Když někoho před 

ostatními hájíme informacemi, které jsme ve skutečnosti nikdy neověřili, protože jsme je 

dostali právě od něj.

A možná se to někdy stane jednoduše proto, že bez určité míry důvěry nejde být niko

mu blízko.

Nemůžeme po člověku, kterého milujeme, každý den chtít občanku, potvrzení ze za

městnání a důkaz ke každé větě. Intimita funguje právě proto, že postupně přestaneme 

všechno ověřovat. Některým věcem věříme, protože je říká člověk, kterému jsme se roz

hodli věřit.

To není hloupost.

Je to důvěra.

A právě proto může být její zneužití tak účinné.

Na tomhle příběhu pro mě ale pořád není nejbolestivější, že něco byla lež.

Nejbolestivější je možnost, že to nejdůležitější lež vůbec nebyla.

Nechtěl jsem proto z Nica udělat jednoduchého padoucha a z Mina jednoduchou oběť. 

Člověk může lhát a zároveň milovat. Může někoho milovat a přesto mu udělat něco, 

co nejde přijmout. A člověk může někoho nahlásit policii a pořád ho milovat.

Ty věci se navzájem neruší tak snadno, jak bychom někdy potřebovali.

Možná právě proto mi při psaní začala připadat důležitá jména.

Daniel se postupně stává Minem. Ne proto, aby něco zakryl, ale aby se přiblížil sám 

sobě. Nico se stává Andreasem a pohyb jde opačným směrem. Jedno jméno přináší 

člověka blíž. Druhé ho najednou vzdálí.

Přitom ani jméno samo o sobě nevysvětluje člověka.

Jen někdy stačí, aby změnilo celý příběh.

A pak jsou tu klíče.

Min skoro celou knihu přespává někde u někoho. Ptá se, jestli může přijít, jestli může 

zůstat, kdy má vrátit klíč, kdo bude doma. Věci má po taškách a jeho pohyb po městě zá

visí na tom, kdo mu zrovna otevře dveře.

Na konci si najde vlastní pokoj.

Není to velké literární vítězství. Jeho nový život nezačíná fanfárou. Jednou večer 

přijde pozdě z práce, automaticky vytáhne telefon a chce někomu napsat, že se vrací.

Pak si uvědomí, že nemusí.

Má vlastní klíč.

Když jsem se dostal k té scéně, došlo mi, že přesně tohle jsem mu potřeboval dát. 

Ne vysvětlení všeho, co se stalo. Ne spravedlnost, která uzavře všechny otázky. Ne nový 

vztah, který by měl dokázat, že už je všechno v pořádku.

Jen dveře, které si může otevřít sám.

Některé příběhy se možná uzavírají právě takhle.

Ne tím, že přestanou bolet. Ne tím, že zapomeneme. Ale tím, že už kolem nich nemu

síme stavět celý svůj život.

A co bylo potom s Andreasem?

Nevím, jestli je důležité to vědět.

Někteří lidé z našeho života odejdou dávno předtím, než je přestaneme milovat.

Možná proto jsem chtěl, aby se na úplném konci objevil ještě jednou. Ne u soudu. Ne 

na policejní stanici. Ne v posledním velkém rozhovoru, kde by si dva lidé všechno vysvět

lili.

Jen na fotografii vedle někoho jiného.

Protože i to může po letech zabolet.

A potom přijde pozdrav.

Ne od Nica.

Od Andrease.

Možná je v tom víc něhy, než by si tenhle příběh podle všech pravidel měl dovolit.

Já ji tam ale chtěl nechat.

Protože některé věci byly pravdivé.

A právě proto vznikla tahle kniha.