Vydat knihu umím. Teď chci vědět, co mi nabídne nakladatel

Před pár hodinami jsem četl debatu o tom, jak má začínající spisovatel propagovat knihu. Strategie, freestyle, Instagram, komunita, začít rok před vydáním, začít až se smlouvou, ukazovat sebe, ukazovat knihu, dělat recenze, nedělat recenze.

A pak se mě někdo zeptal úplně jednoduše:

Zkoušel jste někdy poslat rukopis do nakladatelství?

Ano.

Asi před dvaceti lety.

A tou jednou otázkou se otevřelo něco, o čem jsem vlastně roky pořádně nemluvil.

Vždycky mě štvali autoři, kteří kňourali, že je nikdo nechce vydat

Vážně.

Říkal jsem si: Tak tě nikdo nevydá? Tak si tu knihu vydej sám.

A přesně to jsem udělal.

Hurá. Mám vydanou knihu.

Co z toho?

Nic.

Tak jsem napsal další. Vydal jsem si ji sám.

Hurá.

A další.

A další.

Po více než dvaceti knihách jsem se dostal do docela absurdní situace. Už dávno nejsem ten kňoura, který říká:

„Nikdo mi nechce vydat knížku.“

Já jsem mnohem pokročilejší kňoura.

Knížky mám vydané. Akorát si je skoro nikdo nekupuje.

To je úplně jiný problém.

Vyrobit knihu už pro mě není problém

Dnes umím knihu napsat, připravit, vysázet, udělat z ní e-knihu, dostat ji na web, vydat ji přes print on demand, udělat jí obálku, vizuály, ukázky, předčítání. Buduju kolem knih vlastní web, pracuju s hudbou, postupně dělám merch.

Kdybych měl pět tisíc korun navíc, můžu si nechat vytisknout třeba menší náklad a mít knihy fyzicky doma.

Jenže pak budu mít doma krabici knih.

A komu je prodám?

To je totiž ta část, kterou tiskárna nevyřeší.

ISBN ji nevyřeší.

Ani to, že si na web napíšu „nakladatelství“.

Můj problém už dávno není existence knihy.

Můj problém je existence čtenáře.

A pak přišel shadowban

Dva roky jsem měl na Instagramu prakticky odstřižený organický dosah.

A nebylo to tak, že bych seděl se založenýma rukama a nadával na algoritmy.

Absolvoval jsem kurzy. Zkoušel jsem různé strategie. Před Světem knihy jsem jel velmi intenzivní propagaci, ukázky, předčítání, Reels. V jiném období jsem publikoval tři Reels denně po dobu zhruba dvou měsíců.

Něco to přineslo. Jednoho čtenáře. Dva kupující. Pár lidí, kteří zůstali.

A to není nula. Právě naopak. Je to pro mě důkaz, že když se moje tvorba k člověku skutečně dostane a něco v něm trefí, cesta ke koupi existuje.

Jenže zároveň jsem se naučil něco dost nepříjemného:

Můžete mít produkt. Můžete mít web. Můžete mít obsah. Můžete se naučit propagaci.

A pořád nevlastníte pozornost lidí, ke kterým se snažíte dostat.

Tu si pouze pronajímáte od Instagramu, Facebooku, TikToku a dalších platforem.

Což začíná být zajímavé ve chvíli, kdy nakladatel chce moje sociální sítě

Schválně jsem si teď znovu prošel, co česká nakladatelství veřejně říkají autorům, kteří jim chtějí nabídnout rukopis.

Host chce celý rukopis a uvádí přibližnou dobu vyjádření dva měsíce, u fantasy tři. Paseka chce kompletní rukopis, stručnou charakteristiku a plánovaný rozsah. Pokud se jí rukopis hodí do edičního plánu, ozve se do tří měsíců; jinak má autor rukopis považovat za zamítnutý.

Grada chce kromě obsahu knihy definovat cílovou skupinu a odhadnout její velikost; autor má pokračovat, pokud jde alespoň o několik tisíc potenciálních čtenářů. Chce také anotaci, která nakladatelství zaujme jako potenciálního zákazníka, a představení autora s ohledem na jeho prezentaci v médiích a vůči čtenářům.

Petunky jsou ještě otevřenější: chtějí odkaz na sociální sítě a přímo píšou, že u začínajících autorů je propagace důležitá a větší šanci na vydání má ten, komu nedělá problém pravidelně propagovat sebe, psaní a knihy. Zároveň poměrně konkrétně uvádějí, jaké typy rukopisů právě hledají.

Dobře.

Tomu rozumím.

Kniha je koneckonců taky produkt a nakladatel potřebuje vědět, jestli ji dokáže prodat.

Ale tady se mi začíná převracet perspektiva.

Jestli posuzujete i moji schopnost přinést si publikum, co přesně přinášíte Vy mně?

Neříkám, že nakladatel nic nepřináší

To by byla hloupost.

Dobré nakladatelství může převzít obrovský kus práce, kterou dnes dělám sám.

Redakci. Korektury. Grafiku. Sazbu. Financování tisku. Distribuci. Obchodní vztahy s knihkupci. PR. Organizaci propagace. Práci s právy.

Euromedia například svůj proces popisuje poměrně podrobně: od hodnocení rukopisu přes licenční smlouvu, redakci, grafickou úpravu a korektury až po tisk a distribuci přes vlastní velkoobchod, Luxor a další knihkupectví. Uvádí také, že zajišťuje vystavení a propagaci knihy.

Tohle je hodnota.

A právě proto bych ji chtěl vidět popsanou mnohem častěji a mnohem konkrétněji.

Protože pokud po mně chcete hotový rukopis, anotaci, cílovou skupinu, komerční potenciál, mediální použitelnost a někdy rovnou moje sociální sítě, přijde mi fér, aby podobně podrobně fungovala transparentnost i opačným směrem.

Co vlastně hledáte?

Tady mě české nakladatelské weby často štvou nejvíc.

Nechci jen vědět:

Pošlete nám beletrii.

Chci vědět:

Jaké rukopisy právě hledáte?

Jaké rozsahy jsou pro jednotlivé žánry ideální?

Je 60 000 slov málo? Je 150 000 moc?

Chcete série?

Jak přistupujete k explicitnímu obsahu?

Experimentální formě?

Jaké jsou typické licenční podmínky?

Co se děje s e-knihou a audioknihou?

Jak velkou kontrolu má autor nad obálkou?

Co znamená věta „knihu budeme propagovat“?

Co skutečně uděláte Vy a co očekáváte ode mě?

Nemusím znát předem přesnou smlouvu na konkrétní knihu.

Ale chtěl bych znát pravidla hřiště, ještě než na něj pošlu několik let svého života.

A pak je tady AI

Tohle je pro mě dnes jedno z nejcitlivějších témat.

A skoro o něm veřejně nemluvím.

Ne proto, že bych se za něco styděl.

Spíš proto, že mám pocit, že jakmile člověk řekne:

„Při tvorbě používám AI,“

část publika už neposlouchá druhou polovinu věty.

Nezajímá je jak.

K čemu.

V jaké fázi.

Kde vede moje hranice.

Jestli s ní brainstormuju, dělám dramaturgickou oponenturu, rešerši, hledám rozpory, pracuju s variantami vlastního textu, řeším jazyk nebo generuju celé pasáže.

Prostě dostanete nálepku.

Já jsem přitom zhruba dvacet let psal bez AI.

Dnes píšu s ní.

Technologie se změnila a můj pracovní proces se změnil s ní.

A když si dnes otevřu vstupní stránky českých nakladatelství pro autory, u těch, které jsem kontroloval, nenacházím jasně formulovanou politiku, která by mi vysvětlila, kde konkrétně mají hranici používání generativní AI při tvorbě rukopisu. To je v roce 2026 pro autora, který tyto nástroje reálně používá, docela zásadní neznámá.

A já po nakladatelství nechci, aby AI milovalo.

Klidně napište:

AI u nás nechceme.

Dobře.

Pak se tam nebudu hlásit.

Ale řekněte to.

A pokud ji připouštíte jen v některých částech procesu, řekněte které.

Požadujete disclosure? Napište to.

Rozlišujete mezi brainstormingem a generováním výsledného textu? Napište to.

Jen nepředstírejme, že je pořád rok 2006.

Když se část institucí rozhodne technologickou změnu řešit tak, že o ní nebude mluvit, připomíná mi to trochu podnikatele, který skončí s podnikáním, přijde na úřad práce a po návštěvě se venku rozhlíží, jestli kolem nejezdí dostavníky.

Národní knihovna mě mezitím povýšila

A teď přichází jedna z mých oblíbených absurdit.

Když jsem po letech jednou žádal Národní knihovnu o ISBN pro vlastní knihu, odpověď mě v podstatě postavila před fakt:

Vy už jste vydavatel.

A ono to vlastně dává smysl.

Národní knihovna dnes výslovně uvádí, že systém ISBN je i pro drobné vydavatele a samonakladatele. Neregistrovanému vydavateli může přidělit ISBN ke konkrétní knize; registrovaný vydavatel dostane vlastní sadu a své knihy si z ní čísluje sám. ISBN je poskytováno bezplatně.

Jenže registrace zároveň znamená další proces, instruktáž, evidenci a ohlašování připravovaných titulů s přidělenými ISBN.

A já si říkám:

Ještě tohle.

Už tak jsem autor, sazeč, správce webu, výrobce e-knih, vlastní propagátor, člověk řešící distribuci, sociální sítě, hudbu, vizuály a teď i merch.

Výdělky z knih jsou zatím prakticky nulové.

Dva roky jsem řešil síť, která mi skoro nedávala organický dosah.

A teď bych si měl slavnostně přidat další administrativní klobouk.

Jenže možná je na tom nejzajímavější právě tohle:

Po více než dvaceti vlastních knihách už opravdu nejsem jen spisovatel.

Jsem fakticky i vydavatel.

Protože tu práci dělám.

A tím se mění otázka

Před dvaceti lety jsem mohl sedět doma a ptát se:

Vezme mě nějaké nakladatelství?

Dnes je to pro mě skoro nezajímavá otázka.

Jasně, někdy si povzdechnu:

„Mě nikdo nevydá.“

Někdy někomu na pět minut závidím nakladatelskou smlouvu.

Jsem člověk. Samozřejmě že závidím.

Pak se ale podívám na těch více než dvacet knih, na svůj web, na e-knihy, na roky práce a na celý ten systém, který jsem si kolem tvorby postupně postavil.

A dojde mi, že nepotřebuju od nakladatele potvrzení, že jsem spisovatel.

Tohle rozhodnutí už padlo dávno.

Mohl bych dnes samozřejmě vzít rukopis a začít obcházet nakladatelství.

Jenže už bych tam nešel jako člověk, který prosí:

Vydáte mě?

Šel bych tam jako někdo, kdo už vydává, a ptal bych se:

Co umíte lépe než já?

Kam dokážete dostat moje knihy, kam je sám nedostanu?

Jaké finanční riziko převezmete?

Jakou redakční práci nabízíte?

Jakou distribuci?

Jaký marketing?

Jaké čtenáře?

Jaká práva chcete výměnou?

A dokážeme se vůbec shodnout na tom, jak dnes vzniká kniha?

Protože po dvaceti letech už se neptám:

„Proč by mě mělo chtít nakladatelství?“

Čím dál víc mě zajímá opačná otázka:

„Proč bych měl chtít právě tohle nakladatelství já?“

A možná je to nakonec největší změna, kterou mi těch dvacet let samovydávání přineslo.

Nečekám už před branou do vydavatelského světa.

Já jsem si tu bránu mezitím postavil sám.