XI MASTRONDAVAJ

Kam sahala, nevěděl. Ležel na břiše u kraje a držel se prstama za ostrou hranu. Díval se přes okraj, ale ať se koukal jak se koukal, neviděl do hloubky tak, aby viděl, kam až sahala. Tma začínala brzy a rychle, jako kdyby se někdo rozhodl šetřit světlem a utratit gohramy jinde. I tak měl pocit, že se mu špičky zvedaj, jako by ho chtěl někdo překlopit do tý propasti taky. Stačí nepatrný zaváhání a všechno si tě najde samo.

Z hloubky slyšel klapání. Někde dole něco klepalo o něco dalšího a ten zvuk se vracel nahoru jako zpráva, kterou nemůžeš dešifrovat. Bylo to pravidelné a přitom pokaždé o chlup jiné, jako když se něco snaží mluvit, ale má k tomu jen kov a tmu. MastronDavaj se snažil rozlišit, jestli to zní jako kameny, nebo jako zuby, nebo jako kovové zuby kousající do kamene. Jenže tma byla příliš rychlá a hloubka příliš hladová. Kdyby se spustil přes okraj, byť jen o kousek, už by se zpátky nedostal. Na to už slyšel o velký spoustě případů, jak se někdo spustil do černý díry a zbyl po něm jenom příběh, kterej se vypráví, aby se od ní ostatní drželi dál.

Tohle ale černá díra nebyla. Byl to červí vývrt. Vývrt, který vlastně nevypadal jako díra, spíš jako průrva. Jestli ho něco překvapovalo, tak ten podivný klapavý zvuk, který chvílema začal dávat tvar něčemu, co znělo skoro jako slova: „Pomoz, pomoz mi. Jsem tady, dole!“ MastronDavaj se při tom zvuku ošil. Někdy se věci v hloubce snaží znít jako prosba jen proto, aby ses přiblížil a víš jak to pak dopadne.

Měl s sebou metalickej provaz. Přes okraj ho spustil už předtím, opatrně, v několika pomalých dávkách, a nechal ho viset do tmy. Teď ho vytáhl zpátky. Provaz drhnul, jako by se nechtěl vrátit, jako by ho dole někdo držel. Když ho konečně dostal k sobě, všiml si, že je kratší. A taky konec byl orezlej, jak kdyby ho něco dlouho hladilo svejma orezlejma zubama. No toto, pomyslel si. Rez se na metalickejch věcech dělá rychle, když je kolem špatnej vzduch. A vývrt dýchá jinak.

Pak si vzpomněl na Hagrzlíla. Hagrzlíl tam zahučel. A co by bez něj dělal, bez svýho společníka. Byl pro něj zvyk, bezpečí a život, co reaguje na to, co dělá. Když se Hagrzlíl ztratí, zůstane jen ticho, co se nepřestane ptát: A co teď?

MastronDavaj se opatrně sesunul nejdřív jednou nohou dolů, pak pomalu i druhou. Chytil se oběma rukama hrany, prsty mu bělely. Kámen byl studenej a kluzkej, jako by ho někdo leštil strachem. Stále se držel, ale měl dost slabé ruce. Slabé z únavy, která se nasbírá, když pořád držíš život za pačesy. Nakonec se pustil.

Pád nebyl dlouhej, aspoň ne tak, jak to jeho tělo stihlo vnímat. Byl to spíš předěl: najednou nebyl nahoře, prostě byl najednou dole v naprosté tmě. V takové tmě, co má vlastní hmat. Svědila ho kůže, jako by na ní seděla rez a snažila se mu vlézt do pórů. V hlavě mu hučelo. Byl rád, že udržel myšlenku na Hagrzlíla, protože myšlenka je v tmě občas jediný světlo, které se nezhasne samo.

Šmátral rukama kolem sebe. Nejdřív na zemi, pak po stěnách. Kámen byl hrubej a mokrej. Někde se mu do dlaně zaryla ostrá šupina, někde hladký povrch, který nedával smysl, jako kdyby to nebyl kámen, ale něco jinýho, co jen kámen předstírá. A najednou ho držel za nohu.

„Tady jsi. Pojď ke mně.“

Hlas nešel z jeho úst. Hlas byl všude. MastronDavaj sebou cukl. A pak ucítil Hagrzlíla. Ten se ho hned chytil. Ten dotek byl známý, těžký, přilepený na nohu, jako by se bál, že se zase ztratí. MastronDavaj si oddychl tak, že mu v krku zapraskalo.

„Jak se ale dostanem zpátky.“

Řekl to do tmy, která se mu vysmála svým tichem.

Klapání pokračovalo. „Pomoz“ se občas ozvalo z hloubky, ale teď už to znělo spíš jako ze setrvačnosti. MastronDavaj se zvedl na kolena. Kamenné stropy tu byly hodně nízko. Tu a tam si odřel hlavu, ale bylo mu to vcelku jedno. Krev se mu míchala s potem a tmou. Šel za studeným poryvem, který mu táhl přes nos. Ten poryv byl jediná jeho jistota a směr, který je v podzemí vzácnej.

Chvíli lezl po kolenou, chvíli na bobku. Hagrzlíl se držel u něj, občas ho tahal, občas ho brzdil, jako by sám nevěděl, co chce. V tichu se mu zdálo, že slyší i svoje vlastní klouby, jak klapou, a už nevěděl, jestli to klapání z hloubky není jen on. Tma dělá i tohle: půjčuje ti zvuky a pak si je vezme zpátky.

Když se vybabral na světlo, upadl do mdlob ze světla, kterýho bylo najednou moc. Jako by ho někdo lajznul přes hlavu světelnou pálkou. Cítil ale vzduch, který nevoněl hloubkou, ale něčím jiným, sušším, otevřenějším.

„Kde to jsem?“ ptal se hned, když se probral. Světlo ho ohromně pálilo do očí, že si je zastiňoval, přestože ležel v zatemněné místnosti. Kolem něj stálo několik postav, nedokázal je rozeznat. Byly to jen siluety, jaké se dělají, když se oči brání. Něčí dech mu šel přes tvář. Někdo mu přidržel rameno.

„Nemluv, ať si neublížíš.“

Pak ten hlas pokračoval: „Našli jsme tě venku na pahorcích Švéntanu.“

„Pahorcích Švéntanu,“ zopakoval MastronDavaj v hlavě, jako by to mohlo být kotevní lano. Nevěděl, jak se z vývrtu dostal ven na pahorky. Nevěděl, jestli se vůbec dostal ven sám. Nevěděl, jestli vývrt vyplivuje, koho chce. Pak se zastyděl.

„Kde je Hagrzlíl?“ ptal se MastronDavaj. „Kde je Hagrzlíl?“

Hagrzlíl s ním nebyl. Siluety se pohnuly. Někdo si odkašlal.

„Nevíme. Nebyl s tebou, když jsme tě našli.“

„To není možný.“

„Psst, nic neříkej, poničíš si hlasivky.“

„Proč bych…,“ začal, ale hned mu skočili do řeči, jako by už měli natrénovaný, jak ho utišit.

„Víš, něco se s tebou stalo. Nevíme, co to je. Ale jsi celý poleptaný.“

MastronDavaj se pokusil sáhnout si na krk, ale prsty ho pálily už při pohybu. Kůže svědila a bolela zároveň, jako by mu pod ní běhaly jemné jehly. V hlavě mu klapalo.

„Ukaž! Ukaž!“ řičel MastronDavaj. Nikdo se ale nepohnul. Zvedl se tedy sám, a když ho nezastavila bolest, tak zčernalé ruce ano.

„Ukažte mi homér!“

Nikdo se nehýbal. Siluety se jen stáhly, jako by se bály, že i pohled je nakažlivý.

„Podejte mi ho!“ Natáhl ruku.

Někdo mu ho nakonec váhavě podal. Dávno pochopil, že se něco pokazilo a teď jen přemýšlel, jak moc.

Když se MastronDavaj díval do homéru, zešílel. Nejdřív se mu rozšířily zorničky, přestal dýchat na chvíli, ústa se mu stáhla do sešroubovaného výrazu a pak někde uvnitř se mu strhl závit. V homéru neviděl jen černé ruce. Viděl celý ten obraz: poleptané, zčernalé, cizí tělo, které se mu dívá zpátky do obličeje. A v těch očích byla jen díra, která se nevyplní. V té chvíli se mu v hlavě strhl ten závit, přervalo lano a duše začala hledat, kudy ven.

Od té doby s ním už nikdo kloudně nepromluvil. Ne proto, že by neměli slova. Proto, že slova jsou mosty, a ony i mosty vedou zpátky. A nikdo nechtěl být u toho, když se někdo vrací z takového místa.

Dál o něj pečovali. Přikrývali ho, dávali mu pít, přesouvali ho mezi místnostmi, ve kterých bylo buď moc světla, nebo moc tmy. Byli důslední, byli pilní, byli, jak se říká, dobří. Ale jak se ukázalo, byla to ta nejtragičtější chyba, kterou udělali. Všichni se od něj nakazili. MastronDavaj byl první, kdo přinesl na planetu hakunbelánský mor.

A přesto MastronDavaj žil dlouho a nakazil velké množství těch, kteří s ním přišli do styku. Nejen těch, co mu sahali na čelo jestli nemá horečku, ale i těch, co prošli o kus dál a dýchli stejný vzduch. Všechno to začalo od prvního mefi, co ho našli na pahorcích Švéntanu, a pak to šlo dál jako vlna, která nepotřebuje ruce ani slova. Hakunbelánský mor se šířil vlněním. Zasahoval struktury fyzického těla. Dosah 500 toulenů. Vlnění je kruté v tom, že se neptá na vzdálenost, jen na to, jestli má co rozechvět. Během chvíle se mor roznesl vlněním do nejzazších koutů planety Mokrobad. Nejzazší kouty jsou obvykle bezpečí. Tady byly jen poslední zastávka.

Jako první umírali poslední, co se nakazili, a jako poslední ti, kteří se infikovali v červím vývrtu, ať už v Mokrobadu nebo někde jinde. Mor měl vlastní logiku, která se tvářila jako výsměch. Čím dál jsi byl od zdroje nákazy, tím větší bolesti jsi zažíval. Tím rychleji tvé tělo schlo a propalovalo se samo do sebe. Ti daleko umírali rychle, protože je to vyčerpalo dřív, než to stihlo projít vším, co by se dalo nazvat systémem. Bolest byla součást organismu nemoci. Ne vedlejší jev. Byla to jeho motorová složka.

To, jak se mor šířil z planety na planetu, to nikdo nevěděl. Nevědělo se, jestli se šíří vývrty, jestli se šíří vlnou, která přeskočí i prázdno, nebo jestli se šíří tím, že si s sebou nese strach jako náklad. Mor prolezl dimenzí Moškvensír závratnou rychlostí. Během dvou škandýnů mor zasáhl většinu planet. NADAPLEB Vér STEMHABA nemohl zahájit sanaci včas. I proto zemřely miliardy obyvatel Moškvensíru. Sto šedesát tisíc planet se sanovalo. Přežilo 500 tisíc duší. Čísla se pak zapisovala do registrů, ale registry neumí pálit jako kůže.

Byla to Mastronova výhoda, že zešílel. Jeho duše velmi rychle vyhřezla z těla a plula nad ním na tenkém lanku. Necítil tedy velkou bolest. Kdo zůstal v těle naplno, vyhořel rychleji, protože bolest vyčerpala oběti hakunbelánského moru tak, že dříve umírali, byť mor nezasáhnul ještě všechny životně důležité orgány. Mor byl nastaven tak, aby nositel zůstal co nejdéle naživu. Bez vlnění by se mor nešířil dál. A MastronDavaj byl nositelem vlnění. Vlnění se nese v těle, a tělo se musí hýbat, i kdyby se hýbalo jen tím, že se nadechne. I kdyby se hýbalo jen tím, že se třáslo.

Kdyby každého, koho objevili, zabili, mor by se dál nešířil. Ale to nikdo nevěděl. Vznikala jen obrovská panika, protože mor bral identitu. „Já“ mizelo a zůstávalo popálené, poleptané tělo bez jakéhokoliv duševního spojení s nitrem. Říkalo se to různě, ale výsledek byl vždycky stejný: prázdný oči, ticho, které nepatří k odpočinku, a tělo, které se chová, jako by si pamatovalo šmurzá co.

Duše vystřelovala z těla jen těm, kteří byli v úzkém kontaktu s prvním nemocným. Paradoxně tak NADAPLEB Vér STEMHABA zachraňoval jen ty, kteří se nakazili jako první, a ty, kteří chorobu zavlekli na planetu z červího vývrtu. Záchrana byla v tomhle případě jen přesun. Přesun kapsule. Přesun linky. Přesun ticha.

MastronDavaj byl jedním z posledních, kterému NADAPLEB Vér STEMHABA evakuoval duši z Mokrobadu v dimenzi Moškvensír do dimenze Torovan. Přestože naložen poslední, vyexpedován jako první. Ten typ priority, který dává smysl jen někomu, kdo počítá paniku jako položku. Pak už to byl jeden velký mezihvězdný masakr. Sanace planet probíhala už bez cíle někoho zachránit. Byla to práce bez adresáta, jen se spálí a jde se dál. Proto byla dimenze Moškvensír zcela uzavřena a označena za velmi nebezpečnou. Pokud v době, když byla dimenze uzavřena, byl ještě někde život na nějaké planetě, pak už nebyl s jistotou nikde. To „s jistotou“ bylo jediné, co si úřední jazyk dovolil přiznat: že jistota je někdy jen krytí vlastního strachu.

Rada podějsů mladších roztřídila kapsule s dušemi a ta s MastronDavajem zamířila na FX6Fí. Roznáška duší po dimenzi Torovan v multigalaxii Natrabal do galaxií Mušremí, Heugene, Lalika, Dakaval a MoznéPrý probíhala postupně a zaměřila se na podružné planety, třeba jako byla FX6Fí, protože nebylo jasné, jak se hakunbelánský mor šíří a jestli duše jako taková může být nositelem nemoci nebo ne. Nikdo nechtěl riskovat hlavní planety. Riskovalo se na okrajích, jako se to dělá vždycky.

S těmi, kteří sanovali planety, byl pak učiněn rychlý proces. Všichni byli odveleni na planetu Hajnom v Dolelí u zakřivení Hakandrát, kde měli nařízenou karanténu. Planetu již nikdy nikdo neopustil, přestože nákazu morem mít nemohli, protože všichni zdrojoví pacienti chorobě podlehli a vlnění tak ustalo. Karanténa je někdy trest za to, že jsi byl blízko pravdy.

A tak se stalo, že kapsule s MastronDavajem dopadla na FX6Fí, a někdo ji převzal, někdo ji zanesl, někdo ji otevřel. Někdo řekl, že je to nutné. Někdo řekl, že není čas. A někdo prostě jen dělal, co se dělá s kapsulema, aniž by věděl, co to znamená pro toho uvnitř.

„Vzbuď se, vzbuď se,“ skláněl se nad tělem duše MastronDavaje vizitýr HondejKa z nemocniční plavky KASAREM. Hlas byl rutinní, trochu unavenej, takovej, co se snaží znít jako že je to návrat do normálu. MastronDavaj otevřel pomalu oči a první, co viděl, byl plakát filmu KROFTRA vzhůru nohama. Písmena mu visela do zornic jako háčky. Zasunutý svět. A v tom světě někdo čekal, že řekne své jméno.