XIII FLEHÍ

Flehí seděla na posteli. Záda měla opřená o stěnu, kolena přitažená jen tak napůl, jako by se pořád ještě rozhodovala, jestli bude ležet, nebo vstane a půjde dělat něco užitečného. Koukala se z okna ven a kouřila smeerho! Město pod ní bylo rozdrobené na světla a šmouhy, antény v pohybu, drážní lajny někde níž jako tenké jizvy. V okně se jí občas mihnul vlastní odraz: oči, které už dávno neuměly být naivní.

Před sebou měla rozhozené pracovní plány. Papíry se jí kroutily po okrajích, protože vzduch v bytě byl suchý a byl v něm zbytek starého svítivého pižma. Tenhle světelný oběh lítala na ostrov. Slovo „ostrov“ jí znělo v hlavě směšně malý, jako přezdívka pro něco, co je ve skutečnosti planeta. Ale její práce znala zkratky. Všechno u GJASENu, Go jest anž sensibilní eí není, se říkalo tak, aby se to dalo vykřiknout přes palubovku a aby to nevyznělo jako výčitka.

Od doby, kdy začala pracovat pro GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, se na FX6Fí už docela dobře zabydlela. Zvykla si na pachy přestupních hal, na to, jak se tu v noci lepí solná vlhkost do vlasů, na to, že některé tváře se smějí, i když už dávno nemají nivu. Našla si tu i pár známých a pár milenců. Prostě se to tak děje, když tvorec pořád překládá svoje tělo z jednoho prostředí do druhého: někde se otřeš, někde se zahřeješ, někde ti někdo zůstane na kůži jako šmouha.

„Smeerho!“ vyfoukla kouř. Ten výdech byl přesný, naučený, jako když se dělá kontrola: vydechnout, podívat se, jestli se něco nezměnilo. Kouř se rozplácl o okno a chvíli tam visel, než ho průvan odnesl do místnosti.

Kdo by to byl řekl, že se kdy ocitne tady. V hlavě měla kdysi trochu jiný plány. Jako malá žila v dimenzi TantarólaBolejsí, v multigalaxii Sněhoden, v galaxii Premoven, na planetě Šoununá, na předměstí Strábitla spolu s babičkou Mohrn a dědečkem Sníkou. Rodiče nikdy nepoznala. A ani o nich nic nevěděla. Někdo jí občas řekl půl věty, někdo jí občas podal talíř a tvářil se, že je to odpověď na otázku. Naučila se neptat, protože otázky na Šoununá občas zůstanou viset v kuchyni a pak je slyšíš, i když už spíš.

Jako malá chodila pást komuny a darany a v horestí chodila na čubriky a tankary. Čubriky milovala. Ne proto, že byly vzácné, ale protože měly ten zvláštní zvuk, když se sbírají do košíku, a tu specifickou vůni, která se nedá splést s ničím jiným. A babička z nich dělala skvělé čubričí pindy. Flehí si občas představila, jak by chutnaly tady na FX6Fí, v bytě, kde je všechno z plastu a starých plánů. Jenže ta představa ji teď spíš bodala do očí, jako když se v nose zachytí kochmín a nejde kýchnout.

Když trochu vyrostla, starala se o domácnost a babičce pomáhala. Přestala si všímat, že některé věci se opakují a že to opakování je vlastně život. Mohrn zemřela krátce po jejích třicátých pátých mlaždboších narozeninách. Flehí si pamatovala, jak v místnosti zůstalo ticho, které nešlo vyvětrat ani otevřenými okny. Děda se rozhodl odstěhovat do města a Flehí šla s ním. Šla, protože šla vždycky s někým, dokud se nenaučila jít sama.

Začala studovat na univerzitě VATRHÓ – Vatuen Adarh Tamhé Rolidá Hamza Ó při GOUMEJ-senu. Na papíře to znělo jako vstupenka do něčeho velkého. Ve skutečnosti to byly chodby, kde se dalo zabloudit i v sobě. Vybrala si obor šmukesí a to ji postupně navedlo k myšlence, že k tomu, aby našla skutečně uplatnění, se bude muset přestěhovat do dimenze Torovan, protože byl širší a to někdy znamená šanci navíc.

Aby totiž vydělala dost na počáteční investice do šmukesí, holt bude muset trochu víc pracovat a odříkat si. A GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, nabízel víc než krásný plat pro začátek. Nabízel taky okamžitý přesun, okamžité zkrácení vzdáleností, okamžité „teď už nejsi tam, kde jsi byla“. Cestování kvantovou pěnou se nepovažovalo za příliš bezpečné, rizika byla velká, ale přesto tolik technických havárií se nestalo, aby o takové práci kdekdo neuvažoval. Když se o tom mluvilo, mluvilo se o tom napůl vzrušeně a napůl vystrašeně. Flehí ten tón znala.

Podmínkou ale bylo podstoupit srdeční interrupci. To slovo znělo na Šoununá jako něco, co se děje jen v armádě nebo ve špatných příbězích. Jenže tady na FX6Fí to byl úkon. Procedura. Krok k práci. Jenže ta se dělala na FX6Fí. A tak nejdřív odcestovala jako turistka a teprve později žádala o práci, kterou nakonec, sice s odřenýma ušima, získala. Vytýkali jí zejména výšku. Flehí byla poměrně dost vysoká na tuhle práci, vyžadovalo se minimálně o stotřicet motí míň. Tu větu jí řekli s úsměvem, který byl spíš jako škvimsíří kousnutí: „Ty se sem nevejdeš, a přesto se sem chceš vecpat.“ Flehí se vecpala. Vždycky se vecpala.

První mefi po srdeční interrupci nic moc. Ležela s obvázaným hrudníkem na posteli, sotva se mohla hnout, byla ráda, že si to všechno předem připravila, nakoupila vše potřebné, navařila, teď jen ležela a rukou si sahala podle postele. Ten pohyb prstů po prostěradle byl její jediná mapa. Na záchod chodila na nočník.

Po pěti mefi už ale vylízt musela. Jednak to všechno smrdělo a pak byla celá ulepkaná od hoší a mazly. Ten pach se jí držel na kůži jako cizí podpis. Nohy se jí klepaly, celá se třásla, bolelo ji tělo, ale byla v klidu, vše postupovalo, jak říkali. Měla všechny příznaky, včetně popraskaných žil v očích a studených pazourů. Studené pazoury byly zvláštní: připadalo jí, že jí je někdo přidělal místo rukou, jen aby si pamatovala, že něco skončilo. Když si je přiložila na tvář, byla jí tvář cizí.

Měla dost času přemýšlet o tom, co bude jednou dělat a kam všude bude cestovat. V těch mefi se naučila přemýšlet jinak: bez pocitu, bez nadšení, jen v trajektoriích. Teď, po kvíntanech strávených na lince GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, opět seděla na posteli, před sebou rozložené pracovní plány – poprvé dostala uvolnění.

Uvolnění bylo vyplacení velké mzdy pokrývající kvíntany stardlobu. Ta mzda byla těžká věc, škoda se tím vůbec zabývat..

Po práci pod-vodníků byly lety u GJASENu, Go jest anž sensibilní eí, nejnebezpečnější prací. Flehí to věděla z jizev, ne z propagačních plakátů. Hokuše, tak se říkalo průvodcům letu, byly ty, které měly největší odpovědnost za bezpečné cestování celé posádky. V praxi to znamenalo znát všechny jako souřadnice: modul, kompatibilita, myšlenkové nesoulady, skryté příbuzenství, staré sektářské vazby, drobné zášti, které se tváří jako nic a pak rozloží loď na elektro-částice. Flehí se naučila číst v tomhle šumu jako někdo, kdo už jednou viděl, co udělá jediná nesouladná myšlenka.

Na hokuši se nejvíc podepsalo, pokud udělala sebemenší chybu. Flehí věnovala hodně pozornosti modulům, myšlenkovým nesouladům, a přesto ji to jednou stálo zdraví. Od té doby má dlouhou jizvu na pravém předloktí a na zádech podél páteře. Když se ráno ohýbala, cítila ji jako starý drát pod kůží. Když se smála, cítila ji taky. Jizva je v tomhle spravedlivá: připomíná se i ve chvílích, kdy bys na ni nejradši zapomněl.

Ani to ji ale neodradilo od práce a společnost zřejmě usoudila, že si už hodně odpracovala. A ano, mimo Flehí nebyl nikdo, kdo by tak svědomitě a dlouho u GJASENu, Go jest anž sensibilní eí, pracoval. Svědomitě zní, jako by to byla ctnost. U Flehí to byla metoda přežití. Když máš vyjmutou nivu, zbývají ti metody.

A teď čekal ji poslední let. Na ostrov. Slovo „poslední“ mělo zvláštní lehce hořkou chuť prázdnoty, jako když vypláchneš ústa vodou a zjistíš, že ti v nich nic nezůstalo. Flehí seděla a přemýšlela, jak si zařídí svůj nový život. Co čekala? Nic. Ale její duše věděla a směřovala ji k cílům, které si předsevzala. Duše, i když plave nad něčím, pořád má svůj tah. Flehí to cítila v tom, jak se jí oči vždycky vrátí k mapám dimenzí, jako by tam byla někde šipka jen pro ni.

Jak ráda by si teď dala čubričí pindy. Ta myšlenka byla tak konkrétní, až ji to skoro rozbolelo. Zalesklo se jí v očích.

Dívala se na seznam dimenzí. Moškvensír zavřený. Torovan procestovala díky GJASENu celý. Podle VO-DNI-CKpodu je nyní dostupných devatenáct dimenzí včetně Torovanu a TantarólaBolejsí. Bylo jí jasný, že dimenzí je nespočet, ale holt dá na veřejně dostupná data. Veřejná data jsou jako světlo v předsíni: vidíš, kam šlápneš, ale nevidíš, kdo čeká za rohem.

A že by si myslela, že má víc schopností prostupovat dimenzemi než mají pod-vodníci, to ne. Ale tušila, že by klidně pro VO-DNI-CKpod mohla pracovat, kdyby chtěla. Ta představa se jí líbila jen na okamžik: práce, která má účel a zároveň tě může sežrat. Jen to břicho, pomyslela si. Štvalo ji, že je tak vychrtlá. Nikdy se to nezlepšilo a cestování kvantovou pěnou jí spíš břicho ubíralo. Častokrát stála před zrcadlem a koukala na to svoje podžebří. Podžebří, který by si třeba taková DorotyxBátriová nakrásně přála, a přesto ho mít nikdy nebude. Kruci. Plácla si přes propadlý břicho Flehí. Zvuk té rány byl dutý, až to bylo směšné.

Nejvíc se jí zamlouvala dimenze HakvanaTaka, pak ŠouČeTu, Smikmo a Naharáz. Při každém názvu se jí v těle něco pohnulo jinak. Některá jména zněla jako hladký kámen, některá jako sklo.

HakvanaTaka oplývala velkým počtem multigalaxií a poměrně slušným obsazením velkých i podružných planet. Říkalo se, že HakvanaTaka je nejvíc zásobovanou dimenzí, protože HAQVANBÉ multigalaktický konglomerát, který vyráběl tělesný náhrady všeho, na co si kdo vzpomněl, měl mateřskou společnost právě tam. Flehí to lákalo. Ne kvůli náhradám jako takovým. Kvůli možnosti volby. Možnost volby je droga. Smeerho! se sice dalo sehnat všude, ale svítivý pižmo ani ne.

Namázla si ho do podpaží, pomalu, s tím druhem soustředění, jaký mají ti, kteří už dlouho nic nedělají jen tak. Koukla do zrcadla a zakřenila se. Líbilo se jí to. Lepkavé svítivé pižmo se jí táhlo po celém podpaží, lechtalo mezi chloupky a krásně fluoreskovalo. Fluoreskování bylo tak jasné, že si na chvíli připadala, jako by měla v těle lampu. Za chvíli začala pociťovat mlsné lechtání v podbřišku.

„Aaaach,“ lehla si na postel jako někdo, kdo ví, že se s tělem musí pracovat, když už v něm není niva, která by pracovala sama.

„ŠouČetu,“ řekla tiše. Viděla, jak se jí mění vzezření a kůže, jak je náhle jemná a hladká. Jak fialoví. Každému se to stane při přestupu do téhle dimenze. Ta pravidelnost ji na tom lákala: předem víš, co dostaneš. V dimenzích to není samozřejmé.

„Smikmo,“ šeptala dál. Při tom slově cítila v hrudi vodu, i když tu žádná nebyla. Dimenze, ve které převládal vodní element. Každému při prostupu do této dimenze vyrostly žábry v podpaží. Zasmála se. Ten smích byl krátký, skoro technický. Už by si nemohla namazat svítivý pižmo.

„Ne… ne…,“ a tak Smikmo zavrhla. Ne protože by se bála žaber. Protože by přišla o jeden z mála malých zvyků, které jí ještě dělaly radost. A malé zvyky jsou po srdeční interrupci cennější než velké plány.

A pak tu zbývala dimenze „Na-Ha-Ráz,“ krásně si to ve šmakadlech rozkouskovala. Tam ji to táhlo pudově. Tah byl nepříjemný, protože byl starý, hluboký a neptal se jí na souhlas. Tak neměla nivu. Pocit, že by ji mohl kdekdo zneužít… Naharáz je známá největším případem sexuálních úžehů a hlavně… pěstuje se tu valénskej tabák.

Flehí si vybavila případ GJASENu. Na palubě byla právě občanka galaxie Patrijské Trojice z planety Xhului County, jejíž prababička byla v sektě Dvantoré, která dlouhá léta vyráběla vrahijským obchodníkům sklíčka do čmuchaček na valénský tabák. A to stačilo, aby to rozložilo celou loď na elektro-částice. Jediná vazba, jediné staré sklíčko, a pak už jen ticho po explozi, ve kterém nezůstane ani vina, ani omluva.

„Brrr,“ otřásla se Flehí. Přitáhla si plány blíž, jako by jí papír mohl dělat štít. Snad její poslední let nebude ten, kterej ji zabije. Ta myšlenka se jí objevila v hlavě bez emocí, jen jako kontrolní položka. A pak se jí do toho nečekaně připletla ještě jedna tvář.

ArtFork. Ten rypák, ten klobouk, ten zvláštní způsob, jak jí řekl „miláčku“, a přitom věděl, že ona už nic takového nezná. V hale se tvářila profesionálně. Teď, v bytě, když listovala plány a zvedala oči k oknu, jí ta vzpomínka sedla do břicha jako studený kov. Ne kvůli němu. Kvůli tomu, že se zítra znovu postaví před cestující, znovu řekne ty stejné věty a znovu bude hlídat, aby žádná jediná nesouladná myšlenka nerozložila všechno, co se drží pohromadě jen silou zvyku.

Natáhla znovu ze smeerho! a dým jí na chvíli zamlžil plány. V tom mléčném závoji vypadaly dimenze stejně: jen názvy na papíře. A přitom každá z nich měla svůj tvar, svou vůni, své riziko. Flehí to věděla. Hokuše to vědí vždycky. A právě proto se někdy v noci přistihnou, že si šeptají jména dimenzí do tmy, jako by tím šeptáním mohly přemluvit prostor, aby byl tentokrát milosrdný. Flehí šeptat nemusela. Stačilo jí, že papíry leží tam, kde mají, a že zítra bude schopná říct „Pěkný let.“