XIII

Ve snech ke mně přicházejí lidé,
jejichž jména jsem ještě neslyšel.
Jeden měl téměř mou tvář.
Stál vedle mě tak blízko,
že jsem nevěděl,
zda se dívám na někoho cizího,
nebo na život,
který se ke mně vrací
z opačného konce času.
Ráno po nich nezůstalo nic.
Jen pocit,
že se za hranicí mého dne
něco pohnulo.
Každý okamžik kolem sebe rozevírá světlo.
Jedním směrem leží všechno,
co ke mně mohlo dorazit.
Druhým všechno,
čeho se jednou budu moci dotknout.
A mezi tím stojím já,
v úzkém místě,
kde se minulost uzavírá
a budoucnost ještě nemá hlas.
Možná už někde existují ruce,
které jednou poznám.
Pokoj,
v němž budu umět usnout.
Tvář,
kterou zatím míjím
na druhé straně vesmíru.
Nejsou daleko.
Jen jejich světlo
ještě nevstoupilo
do mého času.
Proto když se vedle mě
objeví někdo nový,
nic ve mně nevyrazí
proti němu.
Ani k němu.
Jen se naše přítomnosti
na okamžik dotknou okraji,
jako dva světelné kužely,
které se dosud
nedokázaly překrýt.
Je to odmítnutí?
Nebo jen přesnost vesmíru,
který nedovolí setkání
o jedinou vteřinu dřív?
Možná ke mně někdo už přichází.
Možná přicházím já k němu.
Jen zatím každý neseme
své vlastní teď
a mezi nimi leží tma,
která není prázdná.
Jen ještě nemůže
nic předat.
Až se naše světla jednou protnou,
nebudu muset poznat proč.
Stačí,
že tentokrát nepřijdu
ani příliš brzy,
ani příliš pozdě.