🌸 Hnízdo pro ptáčky 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

v době, kdy píšu tenhle dopis, ještě nevím, jestli už na mém YouTube vzniklo dlouhé video, nebo jestli teprve klíčí jako nápad, který se tváří nenápadně, ale uvnitř už tlačí na dveře. V tuto chvíli ho mám v plánu. A i když ještě přesně nevím, co všechno v něm bude, cítím, že to bude něco jako obšírné přiznání: o mé tvorbě, o obraze na sociálních sítích, o té zvláštní disciplíně být vidět a přitom se neztratit. A možná taky o tom, jak si na hlavě tvořím hnízdo pro ptáčky – pro vás, moje čtenáře. Jen mi k tomu chybí vlasy, tak pročechrám svou paruku a položím tam to hnízdo aspoň symbolicky. Je v tom něco směšně něžného a zároveň pravdivého: člověk se stará o svůj prostor, o své publikum, o svůj svět… a přitom se učí smát i vlastnímu zrcadlu.

Z intimního života vám můžu posdílet, že moje láska kvete dál. A není to žádná cukrová pohlednice – je to pro mé srdce očistná jízda. Taková ta, co vám občas rozvibruje staré jizvy, jen aby se ukázalo, že už nejsou hnisavé, jen citlivé. A s tím se čím dál častěji vyplavují vzpomínky na Amálku. Byla beze sporu mým andělem na světě a teď je mým andělem nahoře. Moje čivavka odešla v létě – a teď v lednu se mi vrací ráno při pohledu do zrcadla. Je to zvláštní: někdy největší stesk nepřijde večer, ale ráno, když si člověk myje obličej a na chvíli vypadá úplně obyčejně, bez rolí a bez slov. Ten stesk mi vžene slzy do očí a připomene mi, že jsou tu příběhy, které jsem ještě neodvyprávěl. Možná jste si někteří všimli, že na webu mám i sekci Připravuji k vydání. A ta sekce znamená všechno – od „mám v hlavě“, přes „je rozepsáno“, po „edituji“. Je tam i příběh Harjina a hvězdy, co spadla dvakrát. Protože to je moje volání divočiny. Volání Amálky. A kdykoli se Amálka ozve, ozve se i Harjin, a já vím, že ten čas přijde – ale ještě nepřišel. A já se už nebudu tvářit, že když něco nepřichází hned, tak to neexistuje. Některé věci se rodí dlouho, protože musí dozrát i ten, kdo je píše.

Rok 2026 se se mnou nijak nemazlí. Hned první týden otevřel sekci nesplacených dluhů a dluhů, na které jsem zapomněl – nebo které vznikly špatným sečtením řádků. A já teď trávím čas probíráním starých výpisů: která platba odešla a která ne? Která byla moje a která už je jen stínem paniky? Je to jak detektivka, akorát bez romantiky: místo záhadné vraždy jen součet, odečet, datum, variabilní symbol, tiché „do prdele“. A přitom vím, že je třeba mít čistý stůl. Aspoň tolik, aby bylo jasno: dal, splatil, zapomněl, neměl. Aby se mi v hlavě nerozléval chaos jako inkoust.

Maraton hledání práce pokračuje dál. Všichni se probudili pátého ledna a moje schránka se zaplnila zamítavými odpověďmi. A v tichu tmavé koupelny – taky před zrcadlem, jak jinak – jsem si přiznal svou vnitřní pravdu. Něco, co jsem cítil dávno a co často neříkám nahlas, protože člověk má tendenci dělat ze sebe buď hrdinu, nebo oběť. A já nechci být ani jedno. Jen chci být pravdivý.

Léta, kdy jsem pracoval v televizi, jsou nenávratně pryč. Jenže i po těch deseti letech, i když mám jiné jméno a příjmení než jsem měl na obrazovce, lidé hledají, připomínají si, uvědomují si a šťourají. A často to není v můj prospěch. Pamatuju si kolegy, kteří nemohli přenést přes srdce, že jsem byl v televizi a teď si „dovoluju“ chtít normální práci. Jako bych jim ji šel vzít z rukou. A teď, když odesílám žádost, limituje mě ledacos. Jasně, můj vzhled – o ano, maminko, stejně bych se neměnil. A kdyby mi někdo chtěl našít jiný obličej, asi bych mu u toho aspoň držel ruku, aby se mu netřásla, a pak bych odešel i s tou jizvou hrdě. Jenže ono to není jen o obličeji. Limitující je i to, že jdu svou vlastní cestou a jsem kreativní. HR manažeři rádi klikají na LinkedIn profily. A ne vždycky jim je po chuti, že mám „koníček“. Že tvořím. Že mám hlas. Že nejsem jen člověk, který se vleze do kolonky a nechá se zavřít do šuplíku. Někdy mám pocit, že je víc tolerované být zlomený než být živý.

A pak je tu ten čas. Trvá to dlouho. A ať chci nebo ne, zasahuje to zdravé sebevědomí. To, že nechodím mezi „normální lidi“ tak často jako dřív. To, že jdu mimo společenské dění. Frustrace rodí frustraci – to je jako řetěz, který se tváří jako náhrdelník, ale ve skutečnosti to těžkne. A večer co večer si žádám o harmonii, klid, případně léčení. Ne jako pózu. Jako potřebu. Někdy je největší odvaha přiznat si, že už nechcete bojovat, jen chcete chvíli dýchat.

A vrací se i všichni ti klienti, kteří se mě kdysi ptali u karet: A co práce? Nějaká? Na blízku? Proč ne? A já se tomu skoro musím zasmát, protože je v tom ta lidská snaha mít odpověď. Mít mapu. Mít pevnou zem. Konec konců i ve videích na YouTube o tom tento měsíc budu hodně povídat – protože tohle není jen moje soukromé drama, tohle je zkušenost doby: být člověkem v systému, který vás chce buď okamžitě, nebo vůbec.

Dlouho jsem to nedělal, ale teď vytáhnu kartu. A padla Artha Kálí. A s ní přišla věta, která je tak nepříjemná, až je osvobozující: prvním bolestným krokem je vzdát se odpovědí na otázky jak, kdy, kde, kdo a co. Výborně. To je přesně ten moment, kdy se ego vzteká a duše se usměje. Naučit se důvěřovat vrozené inteligenci duše. Ne té nervózní inteligenci hlavy, co pořád vyhodnocuje, jestli jsme „dost“. Ale té tiché, hluboké, která ví, kudy jít, i když ještě nevidí celý most.

Vesmír nám dá, co k úspěchu potřebujeme. Od emocionálních lekcí až po finanční podporu. Je třeba ale kráčet autentickou cestou. Ne tou, která vypadá dobře na fotce, ale tou, která vám večer dovolí usnout bez toho, že byste se museli sami sobě omlouvat.

Takže nezbývá než vykročit dál statečně. A čelit s hrdostí následkům svých rozhodnutí – ať dobrým, či špatným. V tom je zvláštní úleva. Když přestanete smlouvat o to, kdo za co může, a začnete jen žít to, co je.

Nevím, nakolik je pro vás přínosné ještě sledovat Když spisovatel vykládá karty. Pro mě je to zklidnění rozjitřené mysli. Někdy je to dobrý start do měsíce, jindy checkpoint, když se věci v čase hroutí jako domeček z karet. A někdy je to prostě malý rituál, který mi připomíná, že nejsem jen součet emailů a odpovědí, ale i tajemství a intuice.

Poslední dobou hodně cítím různé tlaky v těle, jako by se chtělo něco dostat ven. Nějaká nová forma. Jako by ve mně bylo cosi uvězněného. Což je ironie, že? Po letech snahy osvobodit se od různých omezení… nakonec si budu sám stát v cestě? Ale i to je lidské. Někdy největší vězení není svět. Někdy je to návyk být pořád připravený na odmítnutí.

Jenže pak se stane něco, co mi připomene, proč pořád věřím na znamení. Při natáčení jednoho videa jsem viděl zdvojený symbol Hadonoše. A nezbývá mi než věřit, že to mělo význam, protože synchronicity se nedějí náhodou. Můj Hadonoš nesl dva hady – a mně to přišlo jako dvojí odpověď. Jednak jako potvrzení, jestli tak na Svět knihy se dvěma knihami. A potom jako připomínka, že Rajneesh byl ve své podstatě Hadonoš – v logu přece nesl nad hlavou trojdílné zrcadlo obtočené hady, asi tak, jako se dva hadi proplétali v aurynu. Takové věci se vám buď zdají jako bláznivá poezie, nebo jako přesný šepot života. A já už se nestydím za to, že slyším šepoty.

Možná na to tenhle rok nebudu sám. Mám po boku Petra a jsem za něj vděčný. Vděčný takovým tím klidným způsobem, kdy nemusíte nic dokazovat, jen víte, že když se večer vrátíte domů, je tam teplo. A že i kdyby byl svět venku ostrý, uvnitř se dá pořád měknout.