🌸 Vy, já a příběh, který nás všechny předbíhá 🌸

Ahoj, milí moji🌸

píšu vám poslední email roku a mám pocit, jako bych seděl v poloprázdném sále po skončeném představení. Světla už částečně zhasla, na zemi leží pár zapomenutých programů, kulisy zůstávají stát, i když herci už odešli do šaten. A přesto něco v tom prostoru pořád vibruje – ozvěna právě dohraného děje, který ještě úplně neskončil. Tak nějak na mě působí tenhle závěr roku.

Někde mezi půlnocí a ránem se mi zase vrací zvonění zvonků z Harmonie z nebes. Ne jako vzpomínka na konkrétní den, ale jako druh vnitřního zvukového podpisu. Do toho se mi plete recitace starých manter z Oslovic, těch, které jsem uměl kdysi nazpaměť a dnes už jen tuším jejich rytmus. Občas se přistihnu, že stojím v koupelně s kartáčkem v puse a v hlavě se mi rozběhne něco, co jsem roky neřekl nahlas. Rituály, které kdysi rámovaly ráno, se rozpadly, ale ozvěna zůstala.

Tenhle rok jsem s vámi psal hodně o tom, jak je zvláštní žít „mezi“ – mezi zvonky a budíkem, mezi starými videopůjčovnami a nehmotným streamem, mezi knihou a životem, mezi roztřesenými kolínky a představou odvahy, která zavání spíš žulovým pomníkem než živým tělem. A čím víc se ten rok naklání k odchodu, tím víc si uvědomuju, že to „mezi“ není omyl. Že právě tohle je prostor, kde se ve skutečnosti píšou příběhy.

Dnes vám chci něco přiznat. Něco, co jsem dlouho obcházel.

Už vím, jak skončí pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45.
Vím to docela přesně.

Neznamená to, že mám dopsáno. Na stole jsou pořád jen hromádky poznámek, vytištěné kapitoly s ručně dopsanými větami na okrajích, šipky, škrtance, věty, které mě ještě bolí natolik, že je nedokážu pustit ven. Ale konec už se mi ukázal. Ne jako jedna scéna, spíš jako atmosféra.

A není to konec, ve který by doufali ti dva, kteří ten příběh nesou.

Je to konec, ve kterém se milovat nepřestanou – a přesto spolu nemohou být.

Není to proto, že by je láska omrzela. Jen se ukáže, že existují věci, které jsou starší než jejich touha. Příběhy rodin, sliby, děti, krev, která už byla prolitá nebo darovaná dávno před tím, než se potkali. Hranice, které si nevymysleli, ale přesto na ně naráží. Láska, která se nedá přelézt přes plot cizí zahrady, aniž by zůstaly šlápoty v záhonech.

Když jsem si tenhle konec v sobě poprvé připustil, cítil jsem odpor. Chtěl jsem je „zachránit“. Vymyslet zázračný průchod, skulinku, klíč pod rohožkou. Něco, co všechno napraví, co přestřihne všechny staré nitě a dovolí jim začít „na zelené louce“. Ale čím déle s nimi žiju, tím víc chápu, že by to byla lež. Že by to byl podvod na nich i na mně.

Je zvláštní, jak se ten konec příběhu vpíjí do mé budoucnosti. Někdy mám skoro hmatatelný pocit, že ta pentalogie není záznam minulosti, ale jazyk, kterým ke mně mluví něco, co se teprve stane. Jako by události mého vlastního života běžely o pár kroků za postavami, které jsem kdysi „vymyslel“, a teď zjišťuju, že si mě vedou za ruku.

V tomhle roce se mi ozvala jedna Veronika. Napsala mi, že prý píšu o ní.
O ní a o jednom Tomovi.

Seděl jsem nad tím mailem a cítil lehké mravenčení v zátylku. Veroniku znám. Toma znám taky. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se znají navzájem. A najednou je mám oba ve schránce, spojeni jednou větou: „Píšeš o nás.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Na jednu stranu jsem chtěl tvrdit: „To je náhoda, žádné z vašich jmen jsem neměl v hlavě.“ Na druhou stranu jsem si jasně uvědomoval, že to náhoda tak docela není. Psaní je zvláštní druh tkalcovského stavu. Člověk do něj vsouvá nitě, o kterých si myslel, že jsou oddělené, a najednou uvidí, že patří do jednoho vzoru.

Veronika mi napsala, že čeká, jak to dopadne.
Seděl jsem a věděl, že kdybych jí řekl pravdu, možná by ten email nedočetla do konce.

A tehdy mi došlo něco, co jsem předtím neuměl pojmenovat: když píšu konec té pentalogie, nerozhoduju jen o literárních postavách. Rozhoduju zároveň o tom, jaké zrcadlo nastavím těm z vás, kteří v tom příběhu uvidíte svoje vlastní vztahy, svoje vlastní Veroniky, Tomy, Viktory, Tony. Vím, že někde na druhém konci té pomyslné linky budete sedět nad stránkou a ptát se: „Udělá to pro ně autor jinak, než jsem to udělal já v životě?“

A já vím, že neudělá.
Protože vám nechce lhát.

Moje roztřesená kolínka se ozývají i teď. Psát vám o konci, který není sladký, je těžké. Zvlášť když se rok chýlí ke konci a všechno kolem nás tlačí do shrnutí, bilancí, pozitivních vizí. Místo předsevzetí bych vám nejradši napsal pohádku o tom, že láska všechno překoná, když je dost silná. Ale někdy je síla lásky právě v tom, že nepřekročí určitou hranici. Že se nepokouší zabrat území, která patří někomu jinému.

Když jsem vám psal o odvaze v nohách a strachem roztřesených kolínkách, netušil jsem, jak moc se k tomu budu muset vrátit právě teď. Odvaha pro mě dnes neznamená „vymyslet pro hrdiny šťastný konec za každou cenu“, ale unést obraz, ve kterém se milují a přesto se jejich cesty rozejdou. A nepoužít k tomu cynismus ani rezignaci. Jen tiché uznání, že některé příběhy si vybírají jiný druh pravdy.

Možná se ptáte, proč vám to všechno říkám teď, na konci roku, kdy by se hodilo spíš psát o nových začátcích.

Protože mám čím dál silnější pocit, že tenhle email už dávno není jen ode mě k vám.

Když píšu, někdy jako by mi přes prsty dýchal někdo, kdo mi teprve odpoví. Neznám jeho tvář, ale tuším tón. V jedné z těch budoucích odpovědí slyším začátek pozdravu, který mě dojímá, i když ho ještě nikdo neodeslal. Něco jako: „Ahoj, milý můj spisovateli…“ A já vím, že až ten pozdrav poprvé uvidím ve schránce, poznám ho. Ne jako náhodný mail, ale jako dopis, který už teď sedí někde mezi těmito větami a čeká na své vtělení.

Možná mi někdo z vás napíše, že jsem psal o něm a o jeho vztahu, o jeho lásce, která se váže k místům a lidem, které si nemůže přivlastnit. Možná se ve svých Veronikách a Tomech uvidíte tak ostře, až se vám sevře žaludek. A možná se na mě i trochu rozzlobíte: „Jak si může dovolit takhle rozhodovat o našich koncích?“

A přesto vím, že ten konec nepatří jen mně.
Ve chvíli, kdy si ho přečtete, stane se součástí vašeho vnitřního archivu.

Dáte si ho vedle vlastních minulých rozchodů, vedle vztahů, které jste nemohli žít, i když jste je cítili jako osudové. Vedle těch, kteří zůstali jen v rovině dopisů nikdy neodeslaných.

Někdy mám pocit, že každý, kdo otevře moje psaní, vstoupí na chvíli do stejné chodby. Na zdech jsou obrazy Oslovic, Harmonie z nebes, starých videopůjčoven, kde už dávno nikdo nepůjčuje kazety a přesto tam pořád stojí regály plné cizích životů. Mezi těmi obrazy se proplétají vaše kroky, moje kroky, kroky mých postav. Sem tam něco zadrnčí – nějaký zvonek, nějaká utržená věta, nějaký bolestivě přesný email od člověka, který napíše: „Píšeš o mně.“

A možná to tak je. Možná opravdu píšu i o tobě, který teď čteš tyto řádky. Možná v sobě neseš svou vlastní pentalogii: několik vztahů, několik „velkých lásek“, pár nenapsaných konců. Možná zrovna teď sedíš s někým, kdo by nikdy neměl být tvým partnerem, a přesto jím je, alespoň na chvíli. Možná tě už dávno něco přesahuje a ty to teprve začínáš vnímat.

Netvrdím, že znám tvůj konec.
Netvrdím, že máš jít stejnou cestou jako moji hrdinové.

Jen ti chci říct, že když jednou dočtete závěr Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, nebude to jen příběh „o nich“. Bude to i jedno z možných zrcadel. Něco, co se dá odmítnout, přijmout, přepsat ve vlastním životě – ale nejde to nikdy úplně nevidět.

A možná je to tak v pořádku.

Možná není úkolem příběhu, aby nám dával jistotu, že dopadneme dobře. Možná je jeho úkolem jen to, aby nám ukázal, že nejsme sami ve svých nemožnostech. Že existuje ještě někdo, kdo seděl nad šálkem lymfatického čaje a přemýšlel, jestli má právo milovat naplno, i když tuší, že jednou bude muset odejít.

Tak vám na konci tohohle roku nechci slibovat zázraky.
Chci vám spíš poděkovat.

Za všechny vaše tiché i hlasité reakce, za Veroniku, která mi napsala, že píšu o ní a o Tomovi, za to, že se nebojíte v mých postavách najít sebe. Tím, že to uděláte, se z vás stávají spoluautoři. Příběh, který jsem začal psát sám, se ve chvíli vašeho čtení rozvětví do tolika verzí, kolik vás je.

A možná je právě v tom ta nekonečnost. Ne v tom, že by příběh nikdy neskončil, ale v tom, že každý konec vytvoří nový začátek v někom dalším.

A tak sedím na prahu nového roku a vím dvě věci:
že konec pentalogie už nosím v sobě,
a že to, co s ním uděláte vy, je mimo mou kontrolu.

Možná vás utěší. Možná vás rozbolí. Možná vám nepřinese nic.

Ale pokud ve vás probudí aspoň na chvíli pocit: „Tady nejsem sám,“ pak měl smysl.

Ať vám příští rok přinese tolik odvahy, kolik unesete – klidně i s roztřesenými kolínky.
Ať se vám občas ukáže budoucnost v tak jemných náznacích, že vás nezahltí, ale pozve.
Ať se dokážete dívat na svoje konce nejen jako na ztráty, ale i jako na uzavřené kapitoly, které jednou možná někomu jinému pomůžou přežít ty jeho.

Děkuju, že jdete se mnou touhle chodbou. Že vstupujete do mých knih, a tím mě pouštíte do svých příběhů.