🌸Co vidí ten, kdo hlídá u vchodu 🌸

Ahoj, moji milí 🌸

kdybych měl nakreslit mapu svého života za poslední roky, jedno z nejdůležitějších míst by nebyl žádný domov ani kavárna, ale obyčejná recepce. Stůl, trunikety na karty, telefon, pár monitorů, modrá košile, tmavé kalhoty. Místo, kde jste „jen hlídač“ – a přitom jste tiše přítomní u toho, jak se kolem vás odehrávají děje, které se pak jednou možná promění v titulky v novinách.

Pracoval jsem jako hlídač pro velkou státní organizaci, která zajišťuje železniční infrastrukturu v téhle zemi. Nejnižší pozice v celé hierarchii. Žádná rozhodovací pravomoc, žádné velké razítko, žádné milionové zakázky na stole. Jen plastová karta na krku a nekonečný proud lidí, kteří procházejí kolem.

To, co mě na té práci fascinovalo – a občas taky ničilo – byla kombinace naprosté bezmoci a intimního nadhledu. Na jedné straně jsem byl nahraditelný skoro lusknutím prstu. Stačilo by pár minut a seděl by na mé židli jiný člověk v modré košili. Na druhé straně jsem měl výhled na celé lidské divadlo: na manažery, techniky, úředníky, návštěvy, na lidi ve stresu i v euforii, na tiché i hlučné, na ty, kdo se zdravili se všemi, i na ty, kteří koukali skrz.

A mezi nimi chodil i člověk, kterého jsem do té doby znal jen z médií jako generálního ředitele. Tady to byl prostě muž, který někdy prošel kolem recepce, někdy si nechal něco přinést, někdy jen kývl hlavou, jindy prohodil pár slov.

Několikrát jsem nesl dárky směrem k jeho kanceláři – koše, tašky, někdy to vypadalo až komicky bohatě. V těch chvílích pronesl s úsměvem poznámky typu, že to jsou „mafiánské“ dárky. Vnímal jsem v tom ironii, ne spiklenectví. Jako by tím dával najevo odstup: „Tohle je svět, do kterého úplně nepatřím, ale děje se kolem mě.“

Možná jsem si to vyložil po svém, možná to myslel jinak. Ale člověk v přízemí má k dispozici hlavně dojmy. Ti, co sedí nad vámi v kancelářích, mají data, analýzy a porady. Vy máte tón hlasu, gesta, atmosféru na chodbě.

Postupem času jsem vnímal ještě jednu věc: mluvilo se o tom, že se mění politické poměry, že s novým vedením státu přijdou nové tváře i ve vedení institucí. Neslyšel jsem žádné oficiální prohlášení typu „končím tehdy a tehdy“, žádné jasné plány. Spíš takové neurčité věty, že změna vedení je na stole, že se něco bude přeskupovat. Zase jen útržky. Jen ten zvláštní pocit, že se budoucnost pomalu hýbe v pozadí.

A pak – o pár měsíců později – přišla zpráva o razii, o hotovosti nalezené policií, o desítkách milionů v trezoru, o odvolání z funkce. Najednou se jméno člověka, který pro mě do té doby existoval jako konkrétní tvář na chodbě, ocitlo v kontextu slov jako „prošetřování“, „podezření“ a „kauza“.

Nemám potřebu tady opakovat detaily – ty jsou veřejně dohledatelné a navíc se mohou v čase upřesňovat. Podstatné pro mě je něco jiného: ten vnitřní náraz, když se osobní zkušenost z vrátnice srazí s velkým příběhem z médií.

Na jedné straně můj obraz: člověk, který se ke mně, obyčejnému hlídači, choval slušně. Zdravil, občas vtipkoval, nepůsobil povýšeně. Byl jsem pro něj součástí prostředí, ne vzduch. V mém osobním měřítku je to hodně.

Na druhé straně obraz zvenku: peníze v hotovosti, policejní zásah, odvolání z čela organizace. Slova, která se v našem prostoru nikdy nepoužívají lehce, a už vůbec ne u těch, kdo stojí v čele velkých institucí.

A já mezitím.

Můj vnitřní detektiv si začal okamžitě skládat mozaiku: změna politického vedení, řeči o možném odchodu, pak razie, pak peníze, pak konec ve funkci. Člověk by z toho mohl snadno udělat příběh o tom, že někdo potřeboval otevřít místo pro jiného a našel se způsob, jak to udělat.

Ale tady je důležitá hranice, kterou si hlídám: tohle není tvrzení, že to tak bylo. Je to jen scénář, který se mi objevil v hlavě. Nic víc. Nemám přístup k vyšetřovacím spisům, k interní komunikaci, k rozhodovacím procesům správní rady. Nemám důkazy. Mám jen svoje pozorování z přízemí a otevřená média.

Proto nepíšu tenhle text jako obhajobu ani jako obžalobu. Píšu ho jako přiznání nejistoty.

Když jsem slyšel vysvětlení, že peníze jsou rodinné úspory, něco ve mně souhlasně přikývlo. Možná proto, že i v mém životě byly peníze někdy uloženy způsobem, který se do excelových tabulek bank úplně nehodí. S rodinou jsme řešili, co mít „v systému“ a co „mimo systém“. V menších částkách, ale se stejnou nervozitou. Proto chápu, že existují rodiny, kde leží větší objem hotovosti mimo banku. Pro někoho je to zvláštní, pro jiného pochopitelná forma jistoty.

Ale moje pochopení ještě neznamená, že vím, jak to bylo v tomhle konkrétním případě. Znamená jen, že mám vlastní zkušenost, která mě dělá citlivějším k určitému typu vysvětlení.

Tohle celé píšu i proto, že potřebuji sám před sebou pojmenovat, co vím a co už je jen moje projekce.

Vím:
– že jsem pracoval jako hlídač, a později krátce i jako řidič v rámci bezpečnostního oddělení,
– že jsem několikrát nesl dárky směrem k vedení a zaznamenal u toho ironické poznámky,
– že se ke mně generální ředitel choval lidsky a s respektem,
– že veřejně proběhla informace o razii, nalezených penězích a jeho odvolání.

Nevím:
– jaké byly skutečné motivy lidí, kteří rozhodovali o jeho setrvání či odchodu,
– co přesně ukáže nebo neukáže vyšetřování,
– jaké dohody a jednání probíhaly za zavřenými dveřmi.

To, co se odehrává v téhle šedé zóně „nevím“, je prostor pro naše hypotézy, příběhy a domněnky. A já cítím, že je fér je označit za to, čím jsou: jen za vnitřní konstrukce, které mi možná pomáhají, aby svět dával nějaký smysl. Ale nejsou to fakta.

Někdy večer si říkám: proč mě to vlastně tak bere? Proč to nedokážu nechat být jako další zprávu, která projde zpravodajstvím a zase zmizí?

Myslím, že odpověď je jednoduchá a zároveň dost osobní: protože v té kauze figuruje člověk, kterého jsem poznal v situacích, kdy šel kolem mě – člověka z úplného spodku žebříčku. Viděl jsem, jak se chová k lidem, kteří mu nemají co nabídnout, kteří o ničem nerozhodují, kteří „jen“ otevírají dveře a nesou koše.

A já mám hluboko v sobě uložené, že na tom záleží.

Nechci z toho dělat automatickou zkratku „kdo je hodný na hlídače, nemůže nic udělat špatně“. Svět je složitější. Člověk může být laskavý k těm, kdo stojí přímo před ním, a zároveň dělat kompromisy v rovině, kam já nevidím. Jen říkám, že pro mě to má váhu.

Tenhle text je tedy především o tom, jaké to je, když stojíte v přízemí velké instituce a díváte se nahoru. Vidíte jen spodní stranu stropu a nohy stolů – nikdy nevidíte celý plán místnosti. Přesto vnímáte vibrace: kroky, hlasy, ticho po zavřených dveřích. A pak jednou zaslechnete rachot, který se přenese i do vašeho patra v podobě razie, mediálního zájmu a odchodu člověka, kterého jste znali z chodby.

Nemám ambici dopátrat se pravdy. Nemám na to nástroje.

To, co můžu udělat, je být poctivý v popisu svého omezeného pohledu:

Já, hlídač v modré košili, jsem byl svědkem určitého způsobu chování. Viděl jsem respekt tam, kde by snadno mohla být arogance. Slyšel jsem vtipy, které mi zněly spíš jako odstup od „mafiánské“ logiky než jako její přijetí. A když se pak otevřel příběh peněz, razií a odvolání, ozvala se ve mně nedůvěra k jednoduchým závěrům.

Neříkám: „Vím, jak to bylo.“
Říkám: „Nedovedu to vidět černobíle.“

Možná jednou čas ukáže víc. Možná taky ne. Možná se některé věci nikdy jasně nevyjeví a zůstanou rozpuštěné kdesi mezi paragrafy, dohodami a osobními svědomími.

Já mezitím žiju dál svůj obyčejný život, už v jiné košili. A nesu si z téhle zkušenosti pár tichých otázek, které se netýkají jen jedné konkrétní kauzy, ale i mě samotného:

Jak se budu chovat k lidem „dole“, pokud se někdy ocitnu „nahoře“?
Kde je hranice mezi nedůvěrou ve systém a skluzem do konspiračních příběhů?
A jak si udržet důstojnost v roli, která je na papíře „nejnižší“, ale v realitě vidí překvapivě hodně?

Odpověď nemám. Možná ji ani mít nebudu. Ale vím, že mi pomáhá o tom mluvit takhle – bez nároku na rozsudek, jen jako člověk, který stál u dveří a díval se dovnitř.