🌸 Dým bramborové natě 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

poslední měsíce mám pocit, že neexistují čtyři roční období, ale jedno jediné počasí: bolest a truchlení. Jako kdyby se změnil tlak vzduchu, ale jenom pro mě. Svět venku se převlíká – podzim, Vánoce ve výlohách, billboardy s umělým úsměvem a nápisem „užijte si svátky“. A uvnitř? Pořád stejná krajina. Něco chybí. Něco, co tu bylo tak samozřejmě, že mě ani nenapadlo, že bych o to mohl přijít. A zároveň vím, že to nejostřejší už je za mnou – tohle není zápis z epicentra, ale odněkud z pobřeží, kam ještě pořád občas doběhne vlna. První podzim bez. První zima bez.

Když se řekne „truchlení“, spousta lidí si představí černý oděv, pohřeb, pár týdnů, kdy se toleruje smutek, a pak návrat do normálu. Jenže ve skutečnosti je to mnohem víc jako kdyby ti někdo vyndal nosnou zeď z domu a jen tak mezi řečí řekl: „Nějak to podepři, ono to bude dobrý.“ A ty tam stojíš uprostřed toho svého polorozpadlého obýváku, prach ve vzduchu, všechno se kymácí, a najednou ti dojde: žádný „normál“ už není. Je jen nové ticho, ve kterém se všechno ozývá jinak.

Tenhle text není návod. Je to spíš dopis z terénu. Zapsané poznámky člověka, kterému se rozsypalo něco důležitého a který si zrovna uvědomuje, jak málo se dá zachránit motivačními citáty. Co jsem si o bolesti myslel dřív, co mi kdo sliboval ve stylu „všechno zlé je k něčemu dobré“ – a co se ukázalo ve chvíli, kdy už nešlo o teorii, ale o skutečnou ztrátu.

Jedna z prvních ran do ega: bolest není „jen v hlavě“. Nedá se přepsat afirmací jako starý soubor v počítači. Je to tělesný stav. Tělo to ví dřív než mozek.

Je zvláštní zažít moment, kdy zazní ta jedna věta – „už nežije“ – a tvoje tělo reaguje okamžitě, zatímco mozek ještě běží na starý program. Vnitřnosti se sevřou, jako by tě někdo chytil zevnitř. Najednou nevíš, jak se dýchá. V uších hučení, svět ztratí hloubku ostrosti. Jako by tě hodili do jiné gravitace, kde se všechno lepí k zemi a ty ne.

A do toho přichází ta absurdní vrstva: vnějšek od tebe čeká funkčnost. Zvednout telefon. Odpovědět na zprávy. Napsat mail, vyplnit formuláře. Oznámit, zařídit, potvrdit, domluvit. Spousta „udělat“ kvůli něčemu, co už se nikdy nedá „od-udělat“.

Tělo jsem dlouho bral jako problém. Něco, co „nezvládá stres“, co moc pláče, moc se třese, moc nespí. Až teď ho začínám vidět spíš jako spojence, kterému nikdo nedal návod – a on přesto dělá, co umí, jen aby mě udržel naživu. Když odmítá jídlo nebo mě budí ve tři ráno, nedělá mi naschvál. Jen se snaží pojmout něco, co se do běžných škatulek prostě nevejde.

Další mýtus, který ve mně padl: truchlení není přímka. Kdyby se dalo nakreslit jako graf, vznikl by z toho spíš škrábanec dítěte v afektu než pěkná křivka. Žádné „nejdřív nejhůř, pak se to zlepšuje“. Spíš milion malých návratů.

Jsou dny, kdy dokážu mluvit, smát se, něco naplánovat. A pak přijde okamžik, kdy mě sejme úplná banalita: zvuk otvírané plechovky v kuchyni, boty u dveří, polovina postele, která zůstává prázdná.

A pak jsem tu prázdnotu začal fyzicky přetvářet. Postel jsem rozložil tak, aby z ní zbyla jen půlka. Pozval jsem stěhováky, aby odnesli skříně a věci, které byly příliš nasáklé starým životem. Nechal jsem si jen to, co zbytečně nejitří rány. Na první pohled je to prostě byt pro jednoho člověka. Ale pro mě má tenhle prostor pořád svůj otisk – něco, co vnímám jen já. A to na mě padá, když jsem tu sám, a někdy stejně silně i tehdy, když tu nejsem sám.

Zvenku to může vypadat nepředvídatelně: „Vždyť už jsi vypadal líp, tak co se stalo?“
Uvnitř je logika jiná: nic se nevrátilo, ono to nikdy neodešlo. Jen se to na chvíli stáhlo do pozadí, aby se dalo přežít.

Musel jsem si dovolit jednu věc: nejsem nevěrný tomu, koho jsem ztratil, když se zasměju. Smích není zrada. Stejně tak slzy po dvou měsících nebo po roce nejsou „zbytečné drama“. Truchlení není projekt s deadlinem. Je to nový jazyk, který se učím mluvit. Někdy tápu, někdy koktám, někdy jsem úplně bez slov. A je to v pořádku.

Jedna z nejkrutějších lekcí nepřišla z filozofických knih, ale z lidí. V době truchlení se najednou ukáže, kdo kolem tebe opravdu je – a co kdo unese.

Je to zvláštní paradox: v momentě, kdy člověk potřebuje nejvíc podpory, se kolem něj často vytvoří tichá zóna. Některým lidem se rozsvítí kontrolka „tohle je moc“, ozvou se jednou, dvakrát – a pak ticho. Někdo se neozve vůbec. Někdo zůstane, ale tak neobratně, že máš někdy chuť vytáhnout ceduli „prosím, už nic neříkej, jen tu buď“.

Dlouho jsem si to překládal jednoduše: nejsem důležitý. Nestojím za námahu. Lidi mě zradili.
Dnes v tom vidím ještě jinou vrstvu: většina lidí prostě neumí být u bolesti. Ani u vlastní, natož u cizí. Jsou vychovaní v režimu „nezdržuj“, „neobtěžuj“, „nevybaluj emoce na veřejnosti“. A pak najednou stojí před někým, komu se opravdu něco stalo – ne „jen“ blbý týden, ale ztráta, která mění mapu světa. A celá jejich výchova jim zkolabuje v hlavě.

To neznamená, že to přestane bolet. Ale pomáhá mi to přepsat vnitřní větu „nejsem dost“ na „oni na to prostě nemají nástroj“.

Je pořád těžké přijmout, že i ti nejbližší můžou selhat. Často právě proto, že stojí na svém vlastním okraji. Taky truchlí. Taky se bojí. Taky neví, jak být „správně“ oporou. A tak radši zmizí, než by riskovali, že to pokazí. Ne proto, že by nemilovali. Ale proto, že neumí být přítomní, aniž by u toho měli jasnou roli a scénář.

Nejvíc mě pálí kombinace dvou tich: toho vnějšího a toho, které si vyrábím sám.

Zvenku svět jede dál. Úřady, instituce a praktické věci, které se ozvou přesně ve chvíli, kdy bys víc než cokoliv jiného potřeboval obejmout. Formální soustrast ve dvou větách a hned potom praktický blok: co je potřeba vyplnit, kde co podepsat, jak se to celé „nastaví dál“.

A zevnitř můj vlastní hlas, který zmlkne. Ne proto, že by neměl co říct. Ale protože se stydí říkat „pořád to bolí“ popáté, podesáté. Protože nechce být ten, co „to pořád řeší“. Protože má v sobě nasazenou představu, že by už přece měl hlásit nějaký „vývoj“, aby se na to dalo dívat.

Vzniká z toho dvojitý filtr. Oni nevědí, jak se ptát. Já nevím, jak si říct. Oni si myslí: „Nechci mu to připomínat, kdyby chtěl, ozve se.“ Já si myslím: „Kdyby jim na tom záleželo, zeptají se.“ A tak plujeme vedle sebe jako dvě planety, každá po své dráze, ve stejném vesmíru.

Tady pro mě začíná nepohodlná lekce zranitelnosti. Říct nahlas, co potřebuju, i když můžu narazit na zeď. Říct třeba:
„Nechci rady. Jen tu prosím buď.“
„Potřebuju o tom mluvit i po měsíci, neskončilo to dnem pohřbu.“
„Nevím přesně, co chci. Jen nechci být úplně sám.“

Není na tom nic heroického. Je to spíš taková vnitřní sázka: buď to řeknu a zjistím, kdo u toho vydrží. Nebo to neřeknu a budu si celý život vyprávět, že „nikdo nikdy nebyl“.

Bolest mě taky donutila dívat se jinak na „malé“ věci. Všechno, co jsem dřív považoval za kosmetiku života – čisté povlečení, hrnek čaje, sprchu, krátkou procházku kolem domu – najednou vypadá jako záchranná síť.

Když se ti svět sesype, tyhle drobnosti se stanou lanem. Neřeší smysl života. Řeší to, abys byl vůbec schopný dožít se dalšího rána.

Zjistil jsem, že když si čistím zuby napůl roboticky, není to důkaz selhání, ale možná maximum péče, kterého jsem ten den schopný. Že dojít pro rohlíky může být malý soukromý hrdinský čin. Že dát do pračky deku, na které včera ještě někdo ležel, je skoro rituál – ne domácí práce.

Čím déle s touhle zkušeností chodím, tím víc vidím, jak přeceňujeme velká gesta a podceňujeme malé opakování. Truchlení není jedna katarzní noc, po které „se uleví“. Je to tisíc maličkostí, které děláš, aniž bys přesně věděl proč. Jen tušíš, že kdyby ses zastavil úplně, rozsypeš se.

Jsou i lekce, které bych si klidně odpustil. Třeba tu, jak bolest funguje jako nekompromisní test vztahů.

Někdo se ukáže tak, že bys to od něj nikdy nečekal. Někdo zůstane v kontaktu tiše, nenápadně, ale stabilně. Občasná zpráva „jsem tady“, bez nátlaku, bez zvědavého rozebírání. A pak jsou ti, kteří dělají, jako by se nic nestalo. Nebo pošlou jednu větu – a tím to pro ně mají odškrtnuté.

Bylo by jednoduché udělat si černou listinu a všechny, kdo „neobstáli“, hodit do stejného pytle. Jenže realita je složitější. Někdy mě víc podržel člověk, se kterým jsem měl do té doby spíš povrchní kontakt. A někdo blízký se prostě ztratil – ne nutně proto, že by byl zlý, ale protože je to ten typ, který umí sdílet radost, ale neví, co dělat v cizím smutku.

Bolest je přesná diagnostika. Ukáže, kde je vztah opravdu vzájemný a kde běžel spíš na zvyku, na výkonu, na rolích. Ale ani tohle není definitivní rozsudek. Někdo teď selže – a za tři roky, v úplně jiné kapitole, může stát vedle tebe způsobem, který bys nečekal.

Bolest mě učí míň idealizovat a víc vidět. A pak s tím viděním něco udělat. Třeba místo věty „lidi jsou k ničemu“ si přiznat: „tady jsem čekal něco, co ten člověk neumí dát“. A je to hořké, ale aspoň je to pravdivé.

Možná nejvíc mě truchlení učí o tom, jak moc umíme – nebo neumíme – být věrní sami sobě v tom, co cítíme.

Společnost má silnou představu: po nějaké době už „bychom měli“ být v pohodě. Smutek má neviditelnou lhůtu. Jednou prý přijde den, kdy řekneš: „už dobrý“ – a tak to prostě bude.

Jenže co když „už dobrý“ nikdy nebude znamenat návrat do původního nastavení? Co když nejpoctivější věta zní: „už to není tak ostré, ale chybí to pořád“?

Věrnost sobě znamená pro mě i to, že nebudu hrát roli vyléčeného jen proto, aby se okolí cítilo komfortně. Že si dovolím říct: „jo, pořád to bolí“. I když někdo interně protočí oči nebo mi v duchu diagnostikuje přecitlivělost.

Zároveň ale vidím i druhý extrém: někdy jsem byl uvězněný ve vlastní větě, v jednom příběhu. Najednou jsem nebyl nic jiného než „ten, kdo přišel o X“. Celá identita se smrskla do jediné události. A tady začíná těžší otázka: jak zůstat věrný své bolesti, ale nenechat ji sežrat celý zbytek života?

Nemám odpověď, která by se vešla na hrnek nebo plakát. Vím jen, že někde mezi „musíš jít dál“ a „už nikdy nic dobrého nebude“ existuje úzký proužek země, na kterém se dá stát. Proužek, kde můžu říct: „stalo se něco, co se nedá vrátit. A zároveň nechci, aby to bylo jediné, co o mně kdy bude platit.“

A mezitím vším jsem se znovu zamiloval. Ne tak, že by nová láska starou bolest vymazala; spíš jako by přes ni svítila novým světlem. Někdy jemně, někdy tak ostře, až to znovu štípne. Jsem za tu lásku vděčný – opravdu vděčný – a zároveň vím, že nejsem oddělený od toho, co bylo. Když miluju teď, miluju i s tím, že ve mně žijí všechny předchozí ztráty.

A pak je tu téma, o kterém se moc nemluví: vztah mezi bolestí a láskou.

Když někdo nebo něco zemře, zůstane po tom díra. Dlouho jsem uměl vidět jen tu díru. To prázdno. Tiché „tady měl být, tady měla být“.
Až časem mi došlo, že ta díra je zároveň obrys. Obrys toho, jak moc to bylo živé. Jak moc to tu doopravdy bylo. Kdyby to nic neznamenalo, nezůstalo by po tom nic.

Bolest je důkaz. Krutý, ale přímý. Ukazuje, že jsme nebyli jen spolubydlící ve stejném čase a prostoru. Že se něco skutečně dotklo našeho života tak, že ho to změnilo. Truchlení není slabost. Je to vedlejší efekt toho, že jsme byli ochotní milovat.

Někde v pozadí toho všeho jsou i starší vrstvy – děda a babička, o které jsme se s mámou kdysi starali. Vůně sena na sušácích, naskládané dřevo do ježků, slepice kvokající na dvoře, králice hlomozící v králíkárně. Křusky – staré sešlapané boty do chlíva – odložené na schodech se zbytky slámy na podrážce. A dým bramborové natě nad polem, co štípe v očích a vrací se mi teď někdy až sem, do bytu. Sedím, cítím ten dým jen v paměti – a s ním i všechny ty staré i nové ztráty, které se ve mně vrství.

Tohle všechno neznamená, že ztráta je „v pořádku“ nebo že „se to tak mělo stát“. Jen to, že ve chvíli, kdy mě někdo nabádá, abych „to nebral tak tragicky“, slyším v tom vlastně: „miluj příště míň, ať to tolik nebolí“. A to je cena, kterou platit nechci.

Když si to pro sebe shrnu, vrací se mi jedna věta:

Nejdůležitější, co jsem se o bolesti a truchlení naučil, je, že to nejsou narušitelé života – ale připomínka toho, že jsem byl opravdu živý.

Bolí to, protože na tom záleželo. Bolí to, protože jsem u toho byl celý. Bolest je stopa po lásce, ne po selhání. A jestli z toho má pro mě vzejít nějaký závěr, tak možná tenhle: dokud ještě někoho nebo něco mám, zkoušet u toho neusnout. Neodkládat doteky, rozhovory, fotky a smích na „až někdy“. Ne proto, že všechno jednou skončí – to víme všichni – ale právě proto, že to nejčastěji skončí ve chvíli, kdy jsme si na to nejvíc zvykli.

Jestli mi bolest a truchlení něco vzaly, tak jistotu, že svět pojede podle mých plánů. Jestli mi něco daly, tak možná citlivější zrak pro to, co je teď. Pro lidi, zvířata, vztahy, které tu ještě jsou. A taky trochu větší odvahu jednou říct: „bolí mě to“, až tu nebudou.