🌸 Kdo je tady Věrný a kdo Zrádce? 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

poslední týdny mě baví dívat se na Zrádce. Ne jako na „guilty pleasure“, ale skoro jako na studijní materiál. Je to zvláštní pocit: koukám na televizní hru, ale někde pod povrchem vidím teorii her, psychologii skupin a taky kus běžného života.

V teorii her existuje pojem non-zero-sum game – hra s nenulovým součtem. Zní to jako název něčeho strašně odborného, ale ve skutečnosti je to hodně jednoduché. Představ si dort. V klasické zero-sum hře platí: kolik ukrojíš ty, tolik chybí ostatním. Vyhraje jeden, ostatní prohrávají. Šachy, karty, většina soutěží. Hra s nenulovým součtem je jiná: tady se ten dort může zvětšovat nebo zmenšovat podle toho, jak spolu hráči zacházejí. Nejde jen o peníze, ale o důvěru, atmosféru, bezpečí, pocit smyslu. Můžeme vyhrát oba, nebo prohrát oba – i když nikdo formálně „nevypadl“.

Když se dívám na Zrádce, začíná mi docházet, jak málo vlastně žijeme v čistých zero-sum hrách. Na papíře to vypadá jednoznačně: někdo si odnese kufřík s penězi, ostatní odejdou s prázdnou. V realitě ale sledujeme mnohem víc: jak se tam pomalu hroutí nebo rodí důvěra, kdo jak nese pocit viny, jak se lidem mění výraz ve tváři, když už nevědí, komu věřit. Peníze jsou jen poslední číslo na obrazovce. To zajímavé se děje dávno předtím.

Zrádci mi připomínají situace, které známe z práce nebo z rodiny, jen jsou tam víc „nahlas“. Někdo vstupuje do hry s tím, že je vidět – jinakostí, minulostí, příběhem. Někdo jiný je naopak nenápadný, rád se schová v davu. Někdo chce vše hrát jako šachy: kdo vyhraje, kdo vypadne. A jiný sice taky soutěží, ale zároveň někde hluboko tuší, že potřebuje ještě něco – aspoň kousek férovosti, pocit, že pravidla platí pro všechny stejně.

V Zrádcích máme „věrné“ a „zrádce“. V teorii her je zajímavé, že právě zrádce je často ten, kdo musí působit nejdůvěryhodněji. Nemůže dlouhodobě přežít, pokud se k lidem chová otevřeně nepřátelsky. Naopak – musí budovat vazby, poslouchat ostatní, snažit se chápat, jak přemýšlí. Věrní jsou na tom paradoxně hůř: mají méně informací, jsou pod větším tlakem, víc se bojí, že udělají chybu. Začnou lovit „podezřelé“ v krátkodobém horizontu. Kdo se dnes tváří divně? Kdo zrudl u stolu? Kdo má jiný názor než většina?

V běžném životě to může vypadat podobně. Přijde nový člověk do týmu, je jiný, má za sebou nějaký viditelný příběh – a najednou se kolem něj začne formovat atmosféra, která vůbec nesouvisí s jeho reálnou prací. V teorii her bychom řekli, že vstupuje do rozjeté opakované hry, kde už dávno existují aliance, nepsaná pravidla a staré křivdy. Všichni hrají non-zero-sum – důvěra a nedůvěra se násobí – ale přitom se tváří, že jde o jednoduché „splnil–nesplnil, schopný–neschopný“.

Zrádci jsou zajímaví i v tom, že tam vidíme, jak moc záleží na pravidlech. Když je moderátor přísný, jasný, když systém řeší falešná obvinění a udržuje férovost, má hra jinou kvalitu, než když se nechá paranoia volně rozrůst. Podobně ve firmě nebo v rodině: není jedno, jak reaguje někdo „nahoře“, když se objeví lež, šikana, falešné obvinění. V non-zero-sum hře se trestá nebo odměňuje nejen jeden člověk, ale celá atmosféra. Každý takový moment buď rozšíří prostor, kde se dá dýchat, nebo ho ještě víc stáhne.

Když se ten prostor stáhne, není to jen metafora. Znamená to méně řeči a víc mlčení, více autocenzury, méně ochoty sdílet chyby nebo slabost. Lidi začnou hrát na jistotu, ne proto, že by to bylo efektivní, ale proto, že se bojí dalšího trestu nebo ponížení. Formálně hra běží dál, plní se tabulky, plní se cíle – ale uvnitř všichni dýchají jen na půl plic. A to je taky non-zero-sum: nikdo sice oficiálně „neprohrál“, ale společně jsme přišli o kus důvěry, odvahy a živosti, které už nikdy nepůjde úplně vrátit.

Mě osobně na tom zajímá jedna otázka, na kterou se moc často neptáme:

Kdo vlastně napsal tu hru, kterou právě hraju?

V práci to bývá kombinace vedení, starých struktur a nepsaných zvyků. V rodině dávné dynamiky, které tu byly dřív než my. V partnerství někdy kombinace dvou různých scénářů, které se střetly a snaží se přežít v jednom bytě.

Zrádci ukazují i ještě jednu věc, která se v běžném životě často skrývá: jak snadno se z obyčejného člověka stane „podezřelý“. Stačí jinak vypadat, mluvit, mít jinou minulost. Stačí, aby někdo řekl větu „něco se mi na něm nezdá“ – a pomalu se začne psát jiný příběh. Najednou už nehledáme pravdu, ale potvrzení toho, co jsme si mysleli. Když hru hrajeme dost dlouho, dokážeme z každého detailu udělat „důkaz“.

Tady se dotýkáme i výkladů karet. Jedna z mých silných zkušeností byla situace, kdy karty na „zrádce“ ukázaly až nepříjemně přímo: karta Ďábel v komunikační čakře člověka, který se později reálně ukázal jako ten, kdo manipuloval, lhal a tahal za nitky. Karty se někdy trefí tak ostře, že z toho mrazí. Ale většinou to není takhle doslovné. Častěji ukazují na téma, ne na konkrétní osobu: kde zrazujeme sami sebe, kde tolerujeme hru, která nám škodí, kde mlčíme, i když už dávno potřebujeme říct „dost“.

Lidé se často ptají: „Ukážou mi karty, kdo mi lže? Kdo je ten zrádce?“ Ta otázka je pochopitelná, ale někdy míří trochu vedle. Karty umějí ukázat, kde ve mně samotném je místo, které dovoluje, aby se se mnou zacházelo nefér. Kde se bojím odejít z toxické hry, protože jsem do ní už investoval tolik energie. Kde doufám, že když vydržím ještě jedno kolo, nakonec se hra nějak zázračně promění.

Teorie her by možná řekla něco takového:
v non-zero-sum hře není nejdůležitější otázka „jak porazit ostatní“.
Je mnohem důležitější:

„V jaké hře vůbec jsem – a má v ní smysl zůstávat?“

A tady pro mě vstupují do hry příběhy. Knihy, které píšu, i knihy, které čtu. Jsou to bezpečné prostory na hraní nebezpečných her. Postavy si v nich dovolí to, na co my v reálu nemáme odvahu, nebo co by nás stálo příliš mnoho. Uvnitř románu může vztah explodovat, přijít zrada, vášeň, pád, smrt – a ty můžeš tu knihu zavřít, nadechnout se a vrátit se do svého života o něco citlivější a možná o kousek víc bdělý.

Možná člověk, který vůbec nečte, si někde uvnitř to dobrodružství stejně potřebuje doplnit. A pokud ho nenajde v příbězích, hledá ho někde jinde: v dramatech v práci, ve vztahových hrách, v nekonečném hledání viníka. Všichni nějak toužíme po napětí – otázka je, jestli ho prožíváme tam, kde nás to obohacuje, nebo tam, kde nás to pomalu ničí.

Někde mezi teorií her, Zrádci, kartami a knihami se pro mě rýsuje jednoduchá věta:

Na tom, jakou hru hraju, záleží víc než na tom, jestli v ní právě teď vyhrávám.

Někdy je skutečná výhra odejít ze špatně napsané hry. Jindy ji přepsat – změnit způsob, jak mluvím, s kým se spojuju, jaké role přijímám. A někdy jenom potřebuju na chvíli ustoupit do příběhu nebo karet, abych se na svůj život podíval z jiného úhlu a znovu si položil otázku:

„Jdu ještě cestou, která mě živí, nebo už jen obhajuju, že jsem kdysi odbočil tímhle směrem?“

Pokud ti Zrádci něco připomínají, možná to není náhoda. Možná ti jen říkají: podívej se, ve které hře právě teď jsi. A jestli se pravidla dají změnit – nebo jestli je v pořádku z ní vystoupit a napsat si vlastní.

Někdy si říkám, že největší problém non-zero-sum her je v tom, že je pořád hodnotíme zero-sum optikou. Potřebujeme si ukázat na „vítěze“ a „poraženého“, abychom měli pocit, že svět je přehledný. Jenže v realitě se to láme jinak: člověk, který „vyhrál“, může uvnitř nést stud, úzkost a samotu, kterou mu žádný kufřík peněz nespraví. A ten, kdo „prohrál“, si někdy odnese něco mnohem cennějšího – třeba jasnější kompas, co už ve svém životě příště nedovolí.

Když to přenesu do každodennosti, non-zero-sum hra je třeba obyčejný rozhovor. Můžu ho „vyhrát“ tím, že protlačím svůj názor, umlčím druhého a odcházím s pocitem, že jsem měl poslední slovo. Nebo ho můžeme vyhrát oba, i když se neshodneme: když díky tomu líp chápu, kde stojím já, kde stojíš ty a co mezi námi je. V prvním případě se zvětší jen moje ego. V tom druhém se zvětší prostor, ve kterém spolu dokážeme být. To je přesně ten dort, který může růst – nebo se drobit.

Zrádci jsou v tomhle vlastně krutě upřímní. Všichni vědí, že na konci někdo vypadne. Přesto tam pokaždé vznikne pár momentů opravdové blízkosti: když se dva hráči dívají jeden druhému do očí a na chvíli zapomenou na kamery, když někdo přizná strach nebo stud. V tu chvíli se non-zero-sum hra rozzáří naplno – vznikne něco, co nemá cenovku ani pravidlo, ale všichni to poznáme. A zároveň víme, jak křehké to je. Stačí jedno špatně mířené obvinění a atmosféra se zlomí.

Možná i proto mě tolik fascinuje, jak v takových hrách funguje paměť. V opakovaných hrách si neseme minulá kola s sebou – i když si říkáme, že začínáme „s čistým stolem“. Pamatujeme si, kdo nás podržel, kdo mlčel, kdo nás hodil přes palubu. A ta paměť není jen v hlavě, ale i v těle: sevřené břicho, slabý hlas, nespavost před další poradou. Když pak sedíme u karet nebo nad knihou, někdy se tyhle tělesné vzpomínky ozývají mnohem víc, než si chceme připustit.

Karty mají jednu zvláštní vlastnost: neznají small talk. Když vytáhneš Ďábla v komunikační čakře, není to zdvořilostní konverzace. Je to pozvánka podívat se, kde se v systému hromadí jed, kdo tahá za nitky, komu se bojíš podívat do očí. Občas to opravdu ukáže na konkrétního člověka, jindy na celý způsob mluvení, kterým jsme se naučili zakrývat pravdu. V obou případech ale platí, že karty jenom vytahují na světlo to, co už někde v hloubce tušíme.

Vrátím se ještě k příběhům. Když píšu, často si připadám jako někdo, kdo pro postavy staví hru, ale zároveň jim drží ochrannou ruku nad hlavou. Dovolím jim padat hlouběji, než bych dovolil sám sobě, ale nikdy je nenechám padat bez smyslu. I to je non-zero-sum: čtenář může něco ztratit (iluze, staré sebeobhajoby), ale může zároveň získat novou možnost, jak se na sebe podívat. Příběh si vezme kus tvého času a na oplátku ti nabídne jinou mapu světa. Jestli ji přijmeš, nebo ne, už je na tobě.

A někde v tom všem – mezi televizní hrou, tarotem a románem – mi pořád zní jednoduchá otázka: co kdybychom aspoň občas zkusili dívat se na vlastní život jako na non-zero-sum hru? Ne jako na nekonečný souboj o to, kdo bude mít pravdu, ale jako na prostor, kde můžeme zkoumat, co všechno se stane, když místo honu na zrádce začneme hledat, kde se dá zvětšit společný dort. Ne proto, že jsme hodní, ale proto, že dlouhodobě se tahle strategie prostě víc vyplácí – na penězích, na zdraví i na duši.

A ještě jedna věc mi k tomu všemu běží hlavou. Většinou o sobě přemýšlíme jako o těch „věrných“. Jsem ten, komu bylo ublíženo, kdo se jen snaží hrát fér, kdo se prostě ocitl ve špatně nastavené hře. Ale když se na to podíváš z jiného úhlu, v cizích příbězích jsme často přesně těmi Zrádci, kterých se tolik bojíme. Vstoupíš do něčího života se svojí jinakostí, svými hranicemi, svými „už ne“ – a pro něj se tím můžeš stát narušitelem řádu, člověkem, který rozbil staré jistoty. Ty sám se cítíš jako věrný sobě, ale v jeho scénáři ti klidně připadne role toho, kdo všechno pokazil.

Možná právě proto padáme do paranoie: někde uvnitř tušíme, že nejsme jen oběti her druhých. Cítíme, že někde, někomu, taky nesedíme do jeho konstrukce světa. Že naše rozhodnutí odejít, změnit pravidla, přestat mlčet, pro něj může být zradou. A protože se vidíme jako věrní, je tahle představa těžko snesitelná. Raději si udržujeme obraz, že zrádci jsou „tam venku“ – a ten vnitřní neklid překlápíme do úzkosti, kdo kdy zradí nás.

V non-zero-sum hře je tohle ale možná nejdůležitější poznání: že role věrného a zrádce nejsou pevně přišpendlené k lidem, ale k příběhům, ve kterých zrovna hrajeme. Pro jednoho jsem ten, kdo ho podržel v nejtěžší chvíli. Pro druhého jsem ten, kdo odešel. Pro někoho jsem bezpečný přístav, pro jiného připomínka toho, co by si sám nikdy netroufl. A všechny tyhle verze mohou být pravdivé zároveň.

Možná tedy nejde o to očistit se navždy od role Zrádce. Možná je poctivější připustit si, že někde jsem – a že to tak musí být, pokud chci zůstat věrný sám sobě. Že kdykoli řeknu „takhle už ne“, někde na druhé straně stolu se objeví pocit zrady. A že to ještě automaticky neznamená, že hra, kterou jsem opustil, byla správná. V tomhle obratu je pro mě ten největší zlom: uvědomění, že opravdová věrnost někdy vypadá navenek jako zrada – a že otázka nezní „jak zůstat navždy čistý“, ale „komu chci být věrný, i za cenu, že v cizím příběhu budu Zrádce“.

A tak si z celé téhle eseje nechávám pro sebe jednu pracovní větu: možná není tak důležité, jestli mě ostatní zrovna vidí jako věrného, nebo jako zrádce. Důležitější je, jestli dokážu žít s tím, jakou roli hraju sám před sebou. Jestli jsem ochotný přiznat, kde jsem se zradil já, ne jen kde zradili oni. A jestli mám odvahu odejít z her, ve kterých jsem pro sebe Zrádcem – i když v očích světa bych zůstal krásně loajální. Tam někde podle mě začíná ta nejzajímavější hra s nenulovým součtem.