🌸 Našel jsem sbírku, která se mi vryla pod kůži 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

dnes za vámi přicházím s jedním docela obyčejným, ale o to naléhavějším strachem. Takovým, který se nevyjímá v motivačních citátech na Instagramu, ale sedí ti v noci na hrudi a nechce slézt – strachem, jestli příští měsíc ještě budu mít střechu nad hlavou.

Možná tenhle strach znáte.
Možná jste ho zažili někdy dávno, možná sedí vedle vás i teď, když tohle čtete. Možná jste o něj dávno přišli – a přesto se vám čas od času vrací v těle: v napětí v ramenou, v tom, jak automaticky ztlumíte topení, jak zkontrolujete účet hned po výplatě.

Já ten strach znám. Znám i tu úzkost, kdy člověk přijde o práci a najednou není žádné „jistěže to nějak dopadne“. Je jen prázdný kalendář, pár čísel v internetovém bankovnictví a monotónní tikání v hlavě: vyjde to? nevyjde to? vyjde to? nevyjde to?

Je zvláštní, jak konkrétně se strach z bydlení vtiskává do paměti. Ne jako velká dramatická scéna, ale jako maličkosti:
– jak počítáš rohlíky v tašce, protože každá koruna se počítá;
– jak se díváš na nájemní smlouvu a čteš každý řádek, jako by to byla smlouva s osudem;
– jak si v noci leháš do postele a místo vděčnosti cítíš jen sevření: „Jak dlouho ještě tady?“

A do toho ticho. Takové to ticho, ve kterém se člověk stydí někomu zavolat a říct: „Já už to nedávám. Potřebuju pomoc.“

Možná je tohle i váš příběh. Možná je to příběh někoho, koho milujete. A možná je to dávno pryč, ale tělo si pamatuje – jako by tam někde v hloubce pořád seděl ten vyděšený člověk s kalkulačkou v ruce.

Dnes na mě, úplně mezi řečí, vypadla jedna sbírka. Sbírka, která shání peníze na něco, co je tak samozřejmé, že o tom většinou nepřemýšlíme – na střechu nad hlavou pro ty, kdo to mají v životě ještě o kus složitější než „jen“ přijít o práci. Pro lidi, kteří jsou znevýhodnění, kteří mají nějaký handicap, své limity, svůj kousek života, který nikdy nepoběží stejně rychle jako „normální svět“.

A něco ve mně se při tom zastavilo.
Jako kdyby se ten dávný strach ve mně rozhlédl a řekl: „Vidíš? To, co jsi prožíval jako noční můru na pár měsíců, je pro ně běžná krajinomalba. To není výjimka, to je jejich každodennost.“

Uvědomil jsem si, že žiju v době a situaci, kdy mám alespoň nějakou šanci „optat se“ reality, jestli mě unese: zda si nájem ještě nějakou dobu zaplatím, jestli se můžu splést a zkusit to znovu. Ale jsou lidé, kteří tuhle vyjednávací pozici vůbec nemají. Ne proto, že by byli líní, neochotní, neschopní. Jen jim život rozdal jiné karty.

A najednou mě napadlo, jak zvláštní to je:
štěstí, že mám kde spát, se mi už občas zdá tak samozřejmé, že si ho uvědomím až ve chvíli, když čtu o někom, kdo tu samozřejmost nemá.

Mám v sobě pořád toho člověka, který si pamatuje, jaké to je, když si v duchu přehráváš katastrofické scénáře:
„Když to nevyjde, půjdu k rodičům.“
„Když to nepůjde, prodám tohle, zkusím támhleto.“
„Když ani to nevyjde, tak…“

Jenomže pro někoho žádné „půjdu k rodičům“ neexistuje. Nebo už rodiče nemá. Nebo se o něj starají tak, že sami sotva dýchají.

A tak se vám přiznám: dává mi hluboký smysl, aby v tomhle světě existovali lidé a organizace, kteří těmhle bytostem pomáhají mít aspoň tu střechu nad hlavou. Ne jako luxus. Jako základ. Jako tečku na konci věty: „Jsem tady v bezpečí.“

Narazil jsem na sbírku, která právě tohle dělá – shání peníze na bydlení pro lidi znevýhodněné, pro ty, co si to sami nezvládnou ubojovat. Je vedená přes Darujme.cz a jde na ni neziskovka Portus (kdybyste ji chtěli najít: stačí na Darujme zadat „Portus“ a „střecha nad hlavou“ a ona na vás vyskočí).

Nebo klikni sem.

Nepíšu vám to proto, abych si před vámi hrál na spasitele, který nad lidmi v nouzi soucitně mávne rukou a přihodí pár korun, „protože se to má“. Když pomáhám, nechci být nahoře. Chci jen přiznat jednu věc:

Dnes jsem zrovna na té straně, kde si můžu dovolit dát něco málo.
A vím, jak snadno bych mohl být na té druhé.

Možná jste na tom podobně. Možná máte jen trochu navíc, možná máte sotva tak akorát a přesto cítíte, že pár desítek korun měsíčně je něco, co unesete. A možná teď sami bojujete se strachem o bydlení – a pak, prosím, neberte tenhle dopis jako výzvu k daru, ale jako tichou ruku na rameni: „Nejsi v tom sám / sama. Máš právo požádat o pomoc.“

Často přemýšlím, co vlastně znamená „pomáhat“. Jestli jde jen o peníze.
A čím dál víc mám pocit, že ne. Peníze jsou jen jedna z forem energie.
To, co za nimi stojí, je rozhodnutí:

„Dovolím si vidět, že je někdo v horší situaci než já – a neuteču od toho.“

Tohle rozhodnutí je někdy těžší než zadat platbu v internetovém bankovnictví. Protože jakmile jednou připustíme, že tohle všechno se děje lidem kolem nás, už nejde dělat, že o tom nevíme. A možná proto si tak často zakazujeme dívat se těm příběhům do očí.

Docela nedávno jsme seděli s Petrem u Paula na Ípáku, pili kávu a venku, kousek od dveří, na štokrleti seděla paní, která prodává Nový Prostor. Nejdřív jsem ji jen tak registroval v periferním vidění – další „paní s časopisem“, jak jim říkáme, když se nechceme dívat moc zblízka. Ale pak se k nám nějak přirozeně přitočila, prohodila pár bodrých vět, a najednou jsme si povídali. Vyprávěla nám o svých trablích, o tom, jak se jí život postupně sesypal pod rukama, ale i o tom, co ji drží nad vodou. A mezi řečí pronesla něco, co ve mně zůstalo: jak moc se podle ní lidé změnili během pandemie. Jak dřív měli větší chuť se zastavit, prohodit pár slov, dát drobné nebo aspoň úsměv. A jak po covidu víc spěchají, víc se dívají skrz ni, jakoby byla kus vybavení chodníku. Mluvila o tom bez hořkosti, spíš jako o faktu – a přesto jsem z jejího hlasu cítil smutek. A taky vděčnost za každého, kdo se i dnes na chvilku zastaví. Tehdy mi došlo, jak strašně křehká je tahle hranice mezi „mám kam jít domů“ a „sedím na štokrleti před pekárnou a spoléhám na lidskost kolemjdoucích“.

Když jsem kdysi psal svoje čtvrteční dopisy o každodenních bojích, maličkých radostech a o tom, jak se člověk zvedá ze dna, věřil jsem, že největší dar není „mít pravdu“ nebo „mít navrch“, ale sdílet. Ukázat svoje vlastní praskliny, aby v nich ten druhý mohl poznat i ty svoje.

Tento dopis stojí na stejné půdě.
Nejdu za vámi jako někdo, kdo má všechno vyřešené.
Jdu jako někdo, kdo zažívá pach levného nájmu, hluk od sousedů, kteří si taky řeší svoje zoufalství, sevřený žaludek nad složenkami – a zároveň jako někdo, kdo dnes může říct: „Teď zrovna mám kde spát. Teď můžu být na chvíli ten, kdo dává.“

Tak vám chci položit jemnou, nenásilnou otázku:

Chce se vám v tomhle čase přispět na střechu nad hlavou těm, kdo jsou znevýhodnění, kdo to sami neutáhnou?

Nemusíte mi odpovídat. Nemusíte se nikomu zpovídat, kolik a kam jste poslali. Pokud ucítíte „ano“, najdete si cestu – třeba právě přes sbírku Portus, která mě dnes tak oslovila.
A pokud ucítíte „ne“, zkuste si aspoň na chvíli uvědomit, že i to, že máte kde spát, je dar. Že vaše postel, vaše kuchyně, vaše okno, ze kterého koukáte na svět, není samozřejmost.

A pokud čteš tenhle dopis z místa, kde sám / sama nevíš, jestli ten nájem zvládneš – prosím, neber to jako výčitku. Spíš jako tiché přiznání:

„Tak moc bych chtěl, aby jednou někdo napsal podobný dopis kvůli tobě.
Aby ses stal / stala pro někoho tím, kdo stojí za to, aby mu drželi střechu nad hlavou.“

Možná je nakonec nejdůležitější, že skrz takovéto sbírky si připomínáme něco, co v běžném shonu zaniká: že nejsme jednotlivé ostrovy, které si každý sám platí vlastní bezpečí, ale propojená pevnina. Že náš klidný spánek je vždycky trochu i otázka toho, jak spí ostatní.

A tak dnes večer, až si půjdeš lehnout, zkus si na chvíli představit, že ta tvoje střecha nad hlavou drží i díky lidem, kteří kdysi pomohli tobě, i když jsi o tom možná nikdy neslyšel. A pokud se rozhodneš, že dnes budeš na straně dárců, tak to bude jen další kousek dobré energie v tomhle trochu unaveném světě.

Děkuju, že jsi dočetl / dočetla až sem.
Děkuju, že se necháš oslovit tématy, která nejsou lehká, ale jsou pravdivá.

A ať už se rozhodneš jakkoli, přeju ti, ať tvůj strach má s kým sedět u stolu – ať na něj nejsi sám / sama.