🌸 Než si dáš vanilkový rohlíček 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

píšu vám ráno 23. prosince. Město je obalené světýlky, lidi táhnou domů kapry, cukroví a poslední kýče z obchodních center, přehrávače pouštějí koledy, jako by to byla povinná kulisa. Všechno se tváří měkce a útulně, a přitom mám pocit, jako by pod tím vánočním obalem něco nervózně podupávalo.

Je den před Štědrým večerem. A já s vámi chci mluvit o dětech.

Už jenom to slovo ve mně něco stáhne. Vím, jak je tohle téma křehké. A taky nebezpečné. Je to, jako kdybyste sahali na posvátné místo, které je navíc zraněné, zalepené studem, mlčením a strachem. Člověk má skoro husí kůži, ještě než napíše první větu.

Začnu u sebe, jinak to neumím.

Jsem gay. Děti nemám. Můj vztah k nim je vždycky trochu z boku – děti přátel, sousedů, děti v tramvaji, které se na mě chvíli dívají a pak zase koukají z okna. Občas mě u toho bodne otázka: jaký bych byl táta? Měl by mě někdo jako tátu rád? Nebál by se mě? A vzápětí přichází další, možná ještě drsnější: nebudou se mě bát ti dospělí kolem něj?

Jednou mi známá řekla, že má strach, že jí zneužiju děti.

Nepamatuju si přesná slova, pamatuju si ten vnitřní úder. Jako když vám někdo najednou strhne koberec pod nohama. Stud, vztek, zmatek, starý, důvěrně známý pocit, že jsem „nějak nebezpečný“, i když nikomu nic nedělám. Později se ukázalo, že už tehdy tušila, že její dospívající syn je gay. Dnes tomu rozumím tak, že do mě promítla obavy, které měla o něj – že to budu já, kdo za to „může“, kdo „nakazil“. Jestli je to přesně pravda, nevím. Ale v každém případě mi tím otevřela dveře do prostoru, o kterém se moc nemluví: tam, kde se setkávají děti a sexualita ne v přirozeném vývojovém slova smyslu, ale v tom pokřiveném, temném, kde je moc a bezmoc, cizí ruce, stud a vina, která patří úplně jinam, ale dítě ji odnese.

V životě se mi několikrát stalo, že se mi někdo svěřil, že byl v dětství zneužívaný. V těch chvílích se jakoby změnila hustota vzduchu v místnosti. Čas se zpomalil. Slova těžkla: „To už je dávno.“ „Mám to zpracované.“ „Bylo to jen párkrát.“ „Nikomu jsem to neřekl(a).“ Někdy v tom byl klid, jindy hořkost, jindy úsměv, který se snažil zakrýt něco úplně jiného. Měl jsem pocit, že stojím na okraji kráteru, který se naučili obcházet, ale který nikam nezmizel.

A pak jsem slyšel i příběhy z opačné strany. Lidi, kteří překročili hranici, která se překračovat nesmí. Jednou, opakovaně, v opilosti, v mládí, „nevěděl jsem, co dělám“… někdy v tom byla ztracenost, jindy cílenost a chlad. A mezi tím vším vždycky někdo mladší – dítě nebo dospívající – kdo to nese.

Jednou jsem byl sám hodně zranitelný a v tomhle stavu jsem se na internetu dostal k něčemu, co jsem vidět nechtěl. Žádný sklep, žádná tajná chodba, prostě pár kliknutí. A najednou obraz, který byl silnější než moje obrany. Nevstoupil jsem do konkrétní místnosti, nikoho jsem „nepřistihl“, ale nervový systém ten rozdíl moc neřeší. To, co jsem viděl, ve mně udělalo šrám tak hluboký, že jsem s ním dlouho žil jako s kamenem v hrudi. Najednou nejste jen pozorovatel. Jste svědek. Zvláštně postižený tím, že něco víte. Jako by vám do duše někdo vtiskl razítko, které nejde smýt.

Možná i proto jsem se letos v prosinci tolikrát díval na film Psycho. Zase a znovu. Jako bych v něm něco hledal. Zlo, které se plíží všedností. Nůž, který se vynoří za sprchovým závěsem. A někdy jsem měl pocit, jako bych tím nožem bodal i vás – tím, že o tom píšu. Jako bych vás zraňoval a zároveň vám otevíral oči dokořán. Je to zvláštní dvojpocit: nechci se před vámi samolibě očišťovat, nechci moralizovat, nechci stát na kazatelně. Jen cítím, že v čase před Štědrým večerem ve mně tohle téma hučí a já ho nedokážu přikrýt ani vanilkovým rohlíčkem.

V tomhle pozadí se mi vybavují situace, které vypadají docela obyčejně.

Adventní čas, vánoční tramvaj. Nastoupila maminka s kočárkem, sedla si, dítě zabalené, malý vesmír bezpečí v náručí. A na další zastávce se dovnitř nahrnulo asi dvanáct silně opilých mužů. Zapáchali, křičeli, motali se, drželi se navzájem, aby nespadli. Viděl jsem, jak se ostatní cestující stáhli. Jako když se ježek schoulí – jen tady ty bodliny byly neviditelné, každý se stáhl do svého ostrůvku.

A já najednou věděl, že jediné, co můžu, je stát se nárazníkem. Ne proti nim, ale mezi nimi a tou ženou s dítětem. Ne jako hrdina, spíš jako lidská zástěna. Stoupnul jsem si tak, aby na kočárek nespadli, vnímal je periferně, hlídal, aby v jejich chaosu dítě jen tak nezmizelo pod lavinou těl. Po chvíli se atmosféra zvláštně zklidnila. Jako by i oni někde vzadu vnímali, že „tady je dítě“. Vystoupili o zastávku dřív než já. Mně se ulevilo. Myslím, že i té mamince.

Nevyprávím to proto, abych sbíral body za statečnost. Spíš jako obraz toho, jak si představuju dospělost: když vidím ohrožené dítě, hledat způsob, jak si stoupnout – klidně jen svým tělem – mezi něj a nebezpečí.

Podobný pocit jsem měl kdysi i v domě.

Soused měl jednu noc takový výbuch, že jsem nezamhouřil oka. Řval, bušil do dveří, krvavé pěsti, a za těmi dveřmi malá dcera. Ten dětský křik se nedá přehlušit. Druhý den jsem stál před ním i před ní a nahlas jsem řekl, co jsem viděl a co udělám, jestli to bude pokračovat: že zavolám policii, sociálku, že tohle už nejde přejít. Zklidnil se. Na chvíli.

A pak jednou jeho žena zmizela. Našel jsem ji v lese, když jsem byl na procházce. Ležela na zemi. Lekl jsem se, že už nedýchá. Dýchala. Byla opilá do němoty, ztracená sama v sobě. Souseda jsem vnímal jako někoho, kdo ji dlouhodobě psychicky drtil – podobně jako další ženu, která tu později házela kameny do oken. Možná si ten příběh skládám po svém, logikou, která není stoprocentní. Ale viděl jsem člověka, pro kterého bylo nesmírně těžké přijmout odpovědnost za něco, co nedokážu ani přesně pojmenovat – a přitom to bylo tak lidské. Veskrze lidské. Hněv, bezmoc, strach, moc, únik. A uprostřed toho malá holka, která by prostě potřebovala mít tátu, co jí nebude v noci bušit do dveří.

Do toho všeho vstupují rodinné konstelace.

Několikrát jsem na nich byl vybrán do role predátora, pachatele zneužívání. Píšu to vědomě, nezjemňuju to. Vím, co to v lidech spouští. A vím i to, jak snadno se spojí dvě věci: „Ty, gay, a děti, to je takové podezřelé spojení, že?“ V konstelaci jsem cítil nenávist rodiny zneužitého dítěte, která se přelévala na mě jako na zástupnou postavu. Byl jsem tam obrazem něčeho, co nenáviděli. A já tomu do jisté míry rozumím – v zoufalství člověk někdy potřebuje někoho konkrétního, na koho může ukázat a zařvat: „Ty! Kdybys nebyl, nestalo by se to.“

Konstelace mi přes Hellingerovy věty ukázaly ještě něco jiného: jak často v rodinách teče láska křivě. Jak partneři odvracejí zrak jeden od druhého a dítě se postaví mezi ně – někdy jako malý zachránce maminky, jindy jako důvěrník tatínka. Jak často dítě nese něco, co mu vůbec nepatří: vinu, roli partnera, tajemství, které je větší než ono. A v těch nejtemnějších obrazech se pak erotická energie, která měla proudit mezi dospělými, odkloní k dítěti. Nechci to omlouvat. Jen vidím, že za konkrétním „monstrem“ někdy stojí slepý rodinný systém, kde se nikdo nechce podívat, co se děje mezi dospělými – a dítě pak stojí uprostřed jako nejslabší článek.

V tom všem se odehrává i můj vlastní příběh identity.

Jak se mi ulevilo, když jsem našel Petra. Někdo, kdo dnes stojí po mém boku. Protože přiznejme si to: není moc „podezřelejšího“ obrazu než čtyřiačtyřicetiletý muž, samotář, podivín, gay. Vím, jak snadno se taková figura hodí do cizích hororových představ. I proto jsem o Petrovi začal víc psát a mluvit veřejně. Nebyla to jen něžná touha sdílet, že jsem zamilovaný. Byla v tom i facka těm, kteří mě pomlouvali. Vzdor po tom, co jsem byl loni v létě na pracovišti, krátce po pražském Pride, křivě obviněný ze sexuálního obtěžování. Potřeboval jsem ukázat: nejsem ten osamělý stín, který si malujete. Jsem člověk, který miluje a je milovaný. Ne expozice z vašich strachů, ale mám konkrétní vztah a konkrétního muže, kterému říkám partner.

A pak tu byl člověk, který hledal spolupachatele. Jedno z těch „out of the blue“ setkání, která vás zaskočí nepřipravené. Nebyli jsme spolu celé odpoledne na kafi – byl to krátký kontakt, pár vět, pár náznaků, které ale měly větší váhu než leckterý dlouhý rozhovor. Najednou vidíte, že to není anonymní „příšera z bulváru“, ale člověk z masa a kostí. Takový, kterého byste si v jiné situaci klidně dokázali představit naproti sobě u stolu, s hrnkem kávy v ruce, jak mluví o práci, počasí, rodině – kdybyste nevěděli, co se v něm odehrává. Uvědomíte si, že predátor často nevypadá jako predátor, ale jako „normální“ člověk, který se umí usmát, zeptat se, jak se máte, a říct vtip.

A ještě něco: predátoři často mluví dvojznačně. Není to tak, že si sedne proti vám, vyloží karty na stůl a řekne: „Dobrý den, hledám spolupachatele na sexuální zneužívání dětí.“ Přichází to v náznacích, dvojsmyslech, v takovém tom „vtípku“, který vám v žaludku zní jinak než v uších. Jenže do toho vstupuje ještě jedna rovina – humor, který nám běžně pomáhá přežít. Humor, který zachraňuje zdravý rozum, uvolňuje sevření, dává možnost se nadechnout, zasmát se vlastní úzkosti a na chvíli ji odložit. A tak ve mně vedle sebe stojí dva hlasy: jeden, který cítí, že tady ten smích něco zakrývá, že tenhle druh „humoru“ je spíš varovný signál, a druhý, který ví, jak moc dokáže humor léčit a nechce ho hned podezírat. A mezi těmi dvěma hlasy je tenký led.

Některé věty vám dojdou až zpětně. Nejdřív to jen zabolí, něco ve vás trhne, ale pořád běží i druhá linka: nechci přece nikoho křivě obvinit. Mám čerstvě v paměti, jaké to je být sám křivě obviněn. Vím, jaké to je, když na vás někdo hodí svůj strach nebo svou vinu. A tak ta část mě, která by nejradši vykřikla „tohle je špatně“, zároveň drží nohu na brzdě: co když jsem přecitlivělý? Co když si to jen špatně vykládám? Co když mu křivdím?

Obraz se neskládá hned. Skoro nikdy to není jedno velké prozření v jediné scéně. Spíš se vám v hlavě postupně chytají nitky: jedna věta, druhá, jak se tvářil, jak najednou ucukl, když padlo určité slovo, jak rychle změnil téma. A do toho kontext, ve kterém tu postavu vidíte: kde se pohybuje, s kým se stýká, jaké má role. Možná zahlédnete něco, co vypadá jako důkaz – a než stihnete cokoliv udělat, momentum je pryč. Rozhovor skončil, obrazovka zhasla, ten člověk zmizel z chatu, z místnosti, z vašeho dosahu. A vy zůstanete stát s pocitem nevolnosti a s otázkou: viděl jsem dost na to, abych jednal? Nebo jsem viděl jen stín?

A teď důležité přiznání: tehdy jsem nic nenahlásil. Nešel jsem s tím na policii, nikomu „vyššímu“ jsem nic neposlal. Šok byl větší než moje schopnost jednat. Byl to spíš stav paralýzy než jasného rozhodování. Mozek si to uložil „na později“, ale tělo si zapamatovalo nevolnost. A to „později“ možná přichází až teď, když o tom píšu. S uvědoměním, jakou roli hraje mlčení. Jak snadno se mlčení stane koalicí – koalicí proti dítěti, které o ničem ani neví.

Neříkám to proto, abych si sypal popel na hlavu veřejně a vy si mě mohli očkrtat jako „kajícího se hříšníka“. Říkám to proto, abych byl fér i k vám, kteří jste možná taky někdy zůstali strnule stát tam, kde jste si vysnili, že byste jednali. Není to tak, že bych v sobě měl optiku: „já jsem morální a ty ne“, „já jsem ten Věrný a ty jsi Zrádce“. Tenhle vnitřní obraz – kdo jsem v tom příběhu já a kdo je ten druhý – nevzniká v jedné černobílé scéně. Dozrává postupně, jak se skládají nitky příběhu, jak se v nás rodí pochopení i odpovědnost. Někdy přichází až s odstupem. Možná i tahle esej je jedním z pokusů nezůstat v tom mlčení uvězněný napořád.

Když se na to celé podívám z větší výšky, vidím, jak moc se držíme jednoho klišé: „typický pedofil“ je temný muž v béžovém kabátu někde v parku. Cizinec. Někdo zvenku. Někdo, kdo „nevypadá jako my“. Je paradoxně uklidňující věřit, že zlo vypadá exoticky.

Jenže realita je často jiná. Spousta zneužívání se děje uvnitř rodin nebo těsně kolem nich. Mezi „našimi“. Mezi těmi, kterým dítě důvěřuje. A nejsou to jen muži. Zneužívají i ženy. Maminky své syny. Starší sestry svoje bratry. „Cool“ tety, kamarádky rodiny. A také vrstevníci. Sedmnáctiletý spolužák z víceletého gymplu, který natáčí nahého „juniora“, protože je to přece „jen sranda“ a „všichni to dělají“. Starší kluk z vedlejšího vchodu, který „učí“ mladší, jak to chodí, a u toho si bere víc, než má jakékoliv právo. Trenér, který je „skoro jako táta“. Vedoucí z tábora, animátor, který je „strašně fajn“.

Samozřejmě většina dědečků, maminek, strýců, trenérů, vedoucích i starších sourozenců je naprosto v pořádku. Nechci rozpoutávat hon na kohokoliv, kdo se k dítěti přiblíží. Jen si připomínám, že riziko často nepřichází od nějakého anonymního zla „tam venku“, ale od někoho, kdo sedí u stejného stolu. A právě proto je tak těžké o tom mluvit. Protože by to znamenalo připustit, že i náš kruh bezpečí má ve zdech trhliny, které nechceme vidět.

Letos to ve mně ještě víc rozvířila reality show Zrádci. Objevila se v ní Mia – žena, která na jedné straně učí jógu a na druhé je vrchní komisařkou a v práci se specializuje na zvlášť závažné trestné činy páchané na dětech. Fascinovalo mě, jak se v jednom člověku potkává schopnost jemně dýchat na jógamatce a zároveň denně vstupovat do nejtemnějších koutů lidských příběhů. Když jsem ji viděl, říkal jsem si: tak tady je někdo, kdo se dobrovolně dívá tam, kam se většina z nás nechce podívat ani v představách. A já tu před koncem roku sedím a přemýšlím: o čem všem se kolem dětí nemluví? Co všechno míjíme pohledem, když naléváme čaj a převazujeme mašli na dárku?

S tím souvisí i moje vzpomínka na „osvětu“, kterou nám kdysi doma dělal otec. Seděli jsme s bratrem a táta nám vysvětloval, jak se nezaplést do natáčení gay porna. Myslel to dobře, chtěl nás chránit. Mluvil o tom jako o něčem zakázaném a nebezpečném. Jediný efekt – aspoň u mě – byl, že mě to vzrušilo. V pubertě, když vám někdo mává před obličejem něčím zakázaným, často neskončíte jako poučený student, ale jako člověk, který o sobě najednou něco zjistil.

Na to si vzpomenu, když přemýšlím o dokumentu V síti. Co si z něj odnáší různí diváci? Ten „kladný“, úzkostný rodič. Ten „záporný“, predátorsky naladěný člověk. A ti „mezi“ – lidé, kteří sami v sobě něco cítí a nerozumí tomu. Dokument otevřel téma, ukázal mechanismy. To je dobře. Ale někdy mám temný pocit, že pro někoho může být i vzrušující. Že si z kina odnese nejen strach nebo ostražitost, ale taky nový katalog fantazií. A někdo další si může říct: „Tak buď svůj život radikálně změním, nebo si jdu rovnou ustřelit hlavu.“

Tady by černý humor Anthonyho Jeselnika dokázal vystřihnout vtip, který by nám na dvě vteřiny ulevil a vzápětí ztuhl na jazyku. Já ho sem nakonec nedávám. Stačí mi přiznat, že podobný typ vtipu občas proběhne mojí hlavou jako obrana – a že ho dnes nechávám sedět v koutě, aby nepřebil něco, co považuju za podstatnější: otázku, jaká existuje následná péče. Co se děje s dětmi po projekci? Co s těmi, kteří v tom poznají něco ze svých vlastních zážitků? Co s těmi, kdo v sobě poprvé rozpoznají predátorský impulz? Kdo je zachytí, až se zhasnou světla?

Když přemýšlím o tomhle všem, dochází mi, že někdy to není ani tak „erotično dětí“, co lidi láká, ale fascinace samotným zlem. Mocí. Tím, že můžu překračovat hranice. Stejně jako já teď koukám na YouTube na reakční videa lidí, kteří poprvé vidí Psycho, sleduju jejich vyděšené tváře a zároveň svůj vlastní zájem o jejich strach, někdo jiný se dívá na záznamy vlastních činů. A v rohu mozku mu bliká cosi jako „eyes wide shut“ – oči doširoka otevřené a zároveň neochotné vidět, co to vlastně je.

Myslím, že náchylnost ke zlu v sobě do určité míry máme všichni. Neexistuje jen jin bez jang. Záleží na tom, co prožijeme, kdo nás utváří, v jaké pospolitosti žijeme – nebo nežijeme. Jestli kolem sebe máme lidi, kteří nám nastavují zrcadlo, nebo jsme naopak trénovaní žít v utajení, ve dvojím životě. Někde na pomezí toho všeho existuje zvláštní vzrušení z perverzního „coming outu“: pachatelé, kteří na internetu veřejně přiznávají, co spáchali. Ať už na dětech, nebo na dospělých. Je v tom směs viny, touhy po vyprázdnění, touhy po pozornosti i zbytku vzrušení.

Když tohle všechno píšu, cítím v sobě úzkost. Jako bych každou větou o centimetr posouval hranici, ke které se odvážím dojít. Jako bych si v sobě otevíral okno, kterým dovnitř proudí chladný noční vzduch. A někde mezi těmi větami si říkám: co když teď své čtenáře taky trochu „vraždím“? Ne nožem ve sprše, ale tím, že jim před oči stavím něco, co nechtěli vidět. A zároveň věřím, že někdy je tohle to jediné, co můžeme udělat – otevřít oči dokořán, byť jen na chvilku.

Mluvím tu hodně o zlu, ale nemůžu neříct ještě jednu věc: za mnoha těmito příběhy je i chudoba. Nejen finanční. Chudoba doteku. Chudoba pozornosti. Chudoba bezpečného dobrodružství. Chudoba tajemství, která nejsou destruktivní, ale tvořivá. Lidé, kteří nemají žádnou radost, žádný prostor, kde by mohli být viděni, si někdy hledají cestu k pokřivenému vzrušení. Neříkám to jako omluvu. Jen jako jeden z kořenů. Ale ať jsou ty kořeny jakékoliv, dítě za ně nemůže. Nikdy.

A teď sedím u stolu, venku je tma, někde se už možná peče ryba na zítřejší večer, a já si říkám: co s tímhle vším před Štědrým večerem? Jaká může v takovém tématu být katarze?

Asi ne ta hollywoodská: „Od zítřka už žádné násilí na dětech.“ Tak to nefunguje. Ale možná existuje menší – a přitom ohromně velká. Představa, že každé dítě na světě potká aspoň jednoho dospělého, který se za něj postaví. Nemusí být dokonalý. Nemusí být terapeut, právník ani superhrdina. Stačí, že ho uvidí. Že mu uvěří. Že mu jednou řekne: „To, co se ti děje, není v pořádku. A já tě v tom nenechám samotné.“

A možná že i v nás samotných sedí takové dítě. Já ho v sobě znám. Malý kluk, který se leká, stydí, chce být milovaný, chce být v bezpečí. Možná to máte podobně. A tak vám přeju, aby u vás o Vánocích aspoň na chvíli seděl nějaký vnitřní dospělý, který si stoupne mezi vaše vnitřní dítě a svět. Který ho vezme za ruku, nebude ho kázat, nebude mu vyčítat, že „nemá být tak citlivé“. Jen s ním chvíli pobude.

Když zítra večer rozsvítíte stromeček a možná si zazpíváte o dítěti, které se narodilo do chudoby, ale s příslibem lásky, zkuste si třeba v duchu říct: „Dneska jsem tady já ten dospělý.“ Ne dokonalý, ne vždycky odvážný, ale přítomný. A to už něco znamená. Víc, než se v tomhle hlučném světě zdá.

A pak se mi do toho všeho vkrádá ještě jedna rovina, o které vím, že z ní může bolet hlava: co kultura, to trochu jiný kompas. Co století, to jiné pojetí toho, co je ještě „jenom nevhodné“ a co už je zločin. Někde je hranice plnoletosti šestnáct, jinde osmnáct, někde se provdávají čtrnáctileté nevěsty a všichni se tváří, že je to v pořádku, protože „tak to u nás vždycky bylo“. V některých zemích existují takzvané „Romeo a Julie“ zákony, které rozlišují vztah dvou podobně mladých lidí od vztahu dospělého a dítěte – a je to správně. Zároveň je to pro mě připomínka, že tohle přemýšlení je mnohem širší, než by se vešlo do jedné vánoční eseje. To, co píšu, není komplexní studie o hranicích souhlasu, věku, odpovědnosti. Je to jen malý výřez toho, jak se v tom motám já.

A do toho všeho ještě vědomí, že nejsem Hercule Poirot. Nejsem ten, kdo si na konci kapitoly stoupne doprostřed salonu, ukáže na jednoho člověka a s jistotou řekne: „Vy jste pachatel.“ Nejsem vyhraněné dobro proti vyhraněnému zlu. Nejsem pohádka na dobrou noc, kde se na konci přesně ví, kdo byl zlý, kdo hodný a jaký trest komu patří. Jen sedím uprostřed vlastního příběhu a zkouším v něm číst. Někdy se mi obraz složí, jindy mi zbude v ruce jen pár nití.

Taky věřím, že bolest rodí bolest – a někdy i lásku. Podle toho, co s ní uděláme, co jsme schopni zpracovat a co nás přesahuje. Jenže tyhle volby nejsou vždycky úplně v našich rukou. V rodinných systémech existuje něco jako skrytá symetrie lásky: děti nesou to, co neunesli rodiče, vinu jednoho si na sebe bere druhý, někdo se obětuje, aby někdo jiný mohl zůstat „čistý“. Někdo by tomu řekl karma, někdo dědičné trauma, někdo prostě smůla. Já v tom vidím spíš spletitou energii, která teče generacemi a hledá, kde se konečně promění.

A pak se mi vynoří ještě jedna tvář – bohyně Dhúmávátí, ta „stvořená z kouře“, která sedí tam, kde už něco shořelo, ale plameny už nejsou vidět, zůstala jen mlha a pach. Je spojovaná s těžkým utrpením, ztrátami, konci, které si nevybíráme – a přitom její poselství není jen temné: ukazuje, že cesta, po které jdeme, už dál nevede, a zve nás, abychom si to přiznali. Někdy si říkám, že tenhle mail by klidně mohl mít v předmětu: „Může být kouře bez ohýnku?“ Protože přesně tohle je na těchto příbězích zneklidňující. Vidím kouř – dvojsmyslný humor, divné narážky, úzkost v těle, mlčení kolem – ale oheň často nevidím. A tak stojím, čichám ten kouř a ptám se: hoří někde, nebo jen moje vlastní bolest dělá mlhu? A někde mezi „je to jen kouř“ a „už to dávno hoří“ se rodí moje vnitřní rozhodnutí, co ještě dokážu nést v sobě a kdy už musím říct nahlas: tady něco není v pořádku – a něco se musí změnit.