🌸 “Usuš své vlasy” v papíru 🌸
Ahoj, milí moji 🌸
o téhle knize už jsem mluvil tolikrát, až mi občas připadá, že jsem ji tím vlastním vyprávěním trochu obalil – jako by text potřeboval ještě jednu vrstvu, než se ho někdo dotkne. A pak se stane něco prostého, skoro až směšně praktického, a všechny ty moje velké věty se najednou smrsknou do jediné: držím ji v ruce.
První díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 vyšel knižně. Papírově. Žár pod hladinou. A já vím, že to zní jako „no a co“, jenže pro mě je to ten typ „no a co“, který s člověkem udělá malou vnitřní bouřku. Protože tahle věc dlouho patřila do kategorie „jednou“ – jednou, až bude čas, jednou, až bude klid, jednou, až se seřadí technika, peníze a energie do jedné řady jako poslušní plavci na startu. A pak se to nestalo tím způsobem, jaký si člověk vymýšlí, když chce mít pocit kontroly. Nestalo se to plánem. Stalo se to cestou.
Papír je zvláštní materiál. Je to vlastně kůže, která se tváří nevinně. Vydrží hodně, ale všechno si pamatuje: špínu prstů, škrábanec nehtu, kapku vody, která zaschne a zanechá mapu. A právě proto mi přijde symbolické, že zrovna příběh, který tolik stojí na těle, na potu, na páře, na tom, co se odehrává ve sprchách a na okrajích bazénu, se najednou může odehrávat i na stránkách, které mají svou váhu a svou vůni. V tom je pro mě ta zvláštní něha: něco, co bylo dlouho „online“ a rozptýlené, se najednou stáhne do jednoho předmětu a řekne: tady mě máš.
Žár pod hladinou je heavy contemporary z Prahy. Ne z nějaké filmové Prahy, co se tváří jako kulisa, ale z Prahy, kterou člověk zná z vlastního těla: beton, asfalt, tramvaj, a pak ta podivná kapsa času v Podolí, kde je všechno mokré, hlasité, nahé, a přitom se tam dá být neviditelný. A možná právě proto to „píchá“, jak jsem si to sám pro sebe pojmenoval – protože to není Cleveland ani žádné „někde daleko“, ale místa, kam se dá dojít.
V tomhle prvním díle se střídají čtyři hlasy: Tom, Viktor, Veronika a Tony. Každý z nich nese jiný typ tlaku, jiný typ mlčení, jiný způsob, jak přežít léto, které pálí i pod vodou. Mezi Tomem a Viktorem to začne špatně – prudce, se studem, s horkem, které si říká o jméno. A já vím, že slovo „explicitní“ se dnes používá skoro jako cedulka na dveřích, ale tady je to skutečně jazyk: tělo je jazyk, sex je médium moci i blízkosti, dotek někdy léčí a někdy řeže. Říkám to fér, protože nechci nikoho nalákat na něco, co nechce číst, a zároveň nechci předstírat cudnost tam, kde by to byla lež.
A teď ta věc, kterou jsem nečekal a kterou ti chci říct úplně jednoduše: když tuhle knihu někdo chce mít doma v papíru, může. Paperback existuje, je venku, má 388 stran, a je to ten typ knihy, který se dá strčit do batohu a zároveň se dá nechat na stole jako tichá přítomnost.
Neplánoval jsem to takhle. Realita je prozaická – a možná právě proto mě to dojímá víc, než bych čekal. Některé věci se dějí až ve chvíli, kdy se přestaneme snažit být ideální a začneme být jenom vytrvalí. Kdy přestaneme čekat na dokonalou verzi sebe sama a dovolíme si udělat krok i s třesoucíma se rukama. Možná je to vlastně jeden z motivů celé té pentalogie, aniž bych si to předem napsal do poznámek: že se člověk často zachrání ne tím, že pochopí všechno, ale tím, že se nepřestane hýbat.
Ještě jedna praktická věc, kterou nechci obcházet: tentokrát jsem si nemohl objednat proof copy (kontrolní výtisk). Věřím, že je všechno v pořádku – a pokud se v prvních kusech ukáže něco čistě tiskového nebo typografického, upravím podklady pro další dotisky. Kdybys na svém výtisku narazil/a na něco, co je vyloženě chyba (ne „styl“, ale fakt problém), napiš mi prosím.
A jestli jsi jeden z těch lidí, kteří rádi nejdřív „přičichnou“, než něco pustí domů: na webu je i rozhovor, kde se sám sebe ptám (a odpovídám) na to, co tenhle příběh je, proč má tak divný název, proč jsou v něm dvě čísla, a co je na něm nejpravdivější a nejnebezpečnější. Tam jsem mimo jiné řekl, že bazén v Podolí mi přijde jako postava a že bych si přál, aby kniha přivedla čtenáře k plavání. Pořád to platí – ne jako marketingová věta, ale jako zvláštní touha: aby někdo vešel do vody a cítil, že jeho tělo je zase jeho.
A protože mi k tomu světu patří i zvuk, existuje i soundtrack – hudba, která má vonět párou, potem i první láskou, album, které vzniklo jako nezávislá věc někde na pomezí technologie a kůže, instrumentálky i zpívané skladby v několika jazycích. Je to další způsob, jak se do toho příběhu ponořit, i když třeba zrovna nemáš chuť číst.
Kdybych to měl shrnout do jediné věty, která nebude ani chytrá, ani uhlazená: jestli tě baví příběhy, které nejsou bezpečné, ale lidské, a které se odehrávají v místech, kde se dá potkat vlastní minulost, možná je tohle tvoje. A jestli máš kolem sebe někoho, koho by tenhle typ současné prózy mohl zajímat, budu rád, když pošleš odkaz dál. Ne proto, že bych si honil čísla, ale proto, že tohle psaní vždycky čeká na konkrétního člověka – a někdy ho najde jen přes jiné ruce.
Odkazy dávám sem, aby se neztratily:
Objednávka paperbacku:
ŽÁR POD HLADINOU
Díky, že u toho jsi. O téhle knize už jsem možná řekl dost, ale tohle je ten moment, kdy potřebuju říct ještě jednou, potichu a s úlevou: je venku. V papíru.