🌸 V dolíčků mezi dnem a nocí 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

sedím u stolu, v dolíčku mezi dnem a nocí, a na obrazovce přede mnou je takový malý adventní kalendář – místo čokoládek náhledy videí. Řádky růžových nápisů, moje unavená tvář v různých úhlech, názvy, které mají připomenout, že i v prosinci se dá přežít s humorem. Když se na to dívám, říkám si: „No tak dobrá, Antoníne, do konce měsíce máš na každý pracovní den jedno video. To by šlo.“

Vypadá to organizovaně, skoro profesionálně. Jenže vy víte, že realita je většinou něco mezi komiksem a poznámkovým blokem, kde jsou vedle sebe nalepené lístky s „nezapomeň“ a „na tohle ještě nemám sílu“. Do ledna jsem se zatím nepřelomil, jen v jednom výkladu karet jsem si dovolil nahlédnout za hranici roku 2025 – takové malé podvádění s časem. Zbytek budoucnosti sedí ještě někde v zákulisí a kouše si nehty, jestli ji pustím ven.

Tento týden jsem si dopřál divadlo. Chybí mi to. Blíží se třicátý ročník Modrého kocoura a já cítím absťák po hledišti, po tmavém sále, po tom zvláštním tichu těsně před začátkem, kdy se všechno může stát a zároveň se ještě nic nestalo. Lístky zatím nejsou v předprodeji, ale moje duše už sedí v páté řadě a zatajuje dech.

A tak, když se objevila možnost jít na improvizační večer tureckého divadla v Praze, neváhal jsem. Dvouhodinová turecká jízda, kde zaznělo dohromady asi osm českých slov – „Honzo, jak se máš?“ a pak „Lež má krátké nohy“, což jsem tam propašoval já, protože jsem neodolal. Seděl jsem v hledišti, nerozuměl ani slovu, ale energie herců mi byla srozumitelná beze všeho překladu. Něco jako Partička, jen v jazyce, který mi pořád uniká.

Část souboru byla nová, hrají sotva dva měsíce, část stará, ta pražsky usedlá. A mně přišlo dojemné, že se tu v Praze menšina takhle schází a vytváří pro sebe prostor, kde je normální mluvit turecky, smát se turecky, být doma v cizí zemi. Možná i proto, že letos mám kolem sebe tolik Turků, že se občas sám sobě směju – že jsem za ten rok potkal víc Turků než Čechů. Berte to jako nadsázku, ne jako statistiku ani kulturní soutěž.

Jeden z nich, Umut, se jmenoval, se na mě jednou podíval přes plamen svíčky a řekl, že nejsem typický Čech. Chvilku jsem přemýšlel, jestli je to kompliment nebo diagnostika, a pak jsem mu dal zapravdu. Když se dívám na svůj život, tak „typický“ rozhodně není slovo, které mě napadne jako první. Spíš něco mezi improvizačním večerem a dlouhou cestou vlakem, kde se střídají kupé, krajiny a spolucestující, ale jízdenka je pořád na stejné jméno.

Možná si ještě pamatujete moje čtvrteční dopisy – ty pravidelné pozdravy, které jsem vám posílal, když jsem si usmyslel, že čtvrtek bude den, kdy se ozývám. Malý rituál, který držel týden pohromadě. Někdy mám pocit, že tohle psaní je jejich vzdálený příbuzný. Jen místo „Namasté“ začínám „Ahoj, milí moji“ a místo jedné rovné cesty mám před sebou spletitou křižovatku digitálních kanálů, kde se snažím neztratit ani vás, ani sebe.

Když už jsme u těch křižovatek – letos jsem místo vánočních dárků koupil plátna. Bílá, tichá, čekající. Člověk by řekl, že to znamená, že maluju. Jenže já zatím maluju hlavně v hlavě. Někde mezi natáčením videí, psaním příspěvků, vrtáním se v on-line kurzu a randěním se svým miláčkem hledám prostor, kde se setká ruka, barva a ticho. Pár pokusů proběhlo, ale moje energie skáčou jako kamzíci – hop k videu, skok k textu, trop k zasvěcení, a pak hurá do náruče toho člověka, který vypadá jako by vypadl z katalogu Muscle & Fitness. Co si budem povídat.

Přiznám se vám něco, ale jen napůl: nechci vás pouštět pod pokličku vztahu. Po dvaceti letech různých lekcí, pádů, rad, které jsem dával klientům, a příběhů, které jsem doprovázel, mám v sobě velkou úctu k tomu, když se dva lidé opravdu potkají. Tohle není reality show. A zároveň cítím, že je fér říct aspoň tolik: často si uvědomuji, že všechny ty roky jako bych se učil na vztah, který přišel. Jako by se studium skrze konzultace, dálkové procesy a video-výklady zúročilo v jedné velké seminární práci, která se jmenuje „Partner za odměnu“. Není dokonalý, já už vůbec ne, ale něco v té dynamice mě posiluje způsobem, který neumím úplně popsat. Možná je to jen obyčejná radost, že tentokrát to není boj o přežití, ale spíš trénink v přijímání dobra.

Do toho mi střílí inspirace jako šlahouny popínavé rostliny. Jedna mě tahá směrem k Usuš své vlasy, druhá ke kartám, třetí k úplně nové knížce, čtvrtá k malování, pátá ke spanilé jízdě po sociálních sítích. Někdy sedím u počítače, kolem mě otevřených pět oken a já, místo abych se rozhodl pro jedno, jen tiše žasnu, jaké množství možností může člověk v jednu chvíli cítit – a jak málo z nich reálně unese.

Mám přání: do konce roku naplnit sociální sítě obsahem, který už existuje. Videa, texty, výklady, příběhy, které čekají ve frontě jako cestující na nádraží. Jen je všechny pustit na perón, ukázat jim, kudy k lidem. Je to takový můj předvánoční maraton. A upřímně – vůbec nevím, jestli ho doběhnu.

Možná i proto, že jsem přestal kouřit. To zní jako pozitivní zpráva, a ona to pozitivní zpráva je. Jenže tělo, které už nedostává svůj každodenní obláček nikotinového znecitlivění, najednou začíná promlouvat hlasitěji. Méně jsem unavený, ale víc rozbolavělý. Jako když strháváte staré náplasti a pod nimi jsou rány, o kterých jste dávno zapomněli, že tam jsou. Obnažené nervy roku 2025, které se teprve učí dýchat bez filtru. Doufám, že milost Vánoc – ať už pro vás znamená cokoliv – na ty rány aspoň na chvíli dýchne teplým dechem a pomůže jim se hojit.

Večer co večer zasvěcuju. Kálí, Melchizedek, systémy hojnosti, LuXinga, Abundantia, Reiki Roh Hojnosti… minulý měsíc jsem byl ponořený do léčení zvířátek, teď se cesta stáčí k hojnosti a archetypům, které mají co do činění se smrtí starého i rozením nového. Někdy si říkám, že můj život je jako dlouhá spirála zasvěcení – každý měsíc trochu jiná stanice, jiná barva, jiná bytost, ale pořád stejná otázka: „Co to ve mně otevírá? A jak to můžu přinést druhým?“

Mezitím ve mně dozrálo jedno rozhodnutí, které se týká knih. Po zkušenosti s Dvojzáří na Bookle jsem si musel přiznat něco, co jsem v koutku duše tušil už dlouho: ani dnes nejsem připravený vydávat knihu tím klasickým způsobem. To letité skuhrání „Kdy už bude kniha v českém e-shopu?“ se nakonec ukázalo jako málo relevantní. Kdo ji opravdu chtěl, objednal si ji i přes Blurb z USA. A kdo ne, ten si ji neobjednal ani tehdy, když byla blíž.

Neříkám to z uraženosti. Spíš mě to přivedlo k hlubšímu zamyšlení: co pro mě vlastně znamená mít publikovanou knihu? Když odložím představy druhých, očekávání „jak se to má dělat“, zůstane mi překvapivě jednoduchá odpověď: mít ji napsanou a živou v on-line prostoru.

Ne jako soubor ke stažení, ne jako audioknihu, kterou odposloucháte cestou v tramvaji. Ale jako něco, co se odvíjí v čase – jako „komiks“ po částech. Epizody na Forendors, Wattpadu, na endralon.space, na YouTube. Příběh, který jde vedle vašeho týdne, proplétá se s ním, nechává mezi díly pauzy, aby mohl doznívat. A pokud někdy v budoucnu přijde jasné volání po papírové podobě, po vůni barvy a šustění stránek – tak dobře. Možná se jednou dočká i regálu v knihovně. Ale už to není podmínka, aby mohl existovat.

Teď mě totiž víc baví všechno okolo knih než samotné psaní. To přiznání ve mně chvíli bolelo, ale je pravdivé. Baví mě přivádět příběh na svět všemi možnými porodními cestami – videem, dopisem, výkladem, obrázkem, random vlogem z Podolí, kde začínám vykládat o tom, co mě zrovna napadlo. Jako kdyby se příběhy bránily zůstat jen v jedné formě.

A pak je tu ještě jedna věc: jestli se za těch pár desetiletí naučím něco důsledně, tak to, že život si s mými plány dělá, co chce. Můžu si rozkreslit harmonogram, připravit obsah na měsíc dopředu, naplánovat, kdy dopíšu pokračování Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, a stejně přijde něco – nemoc, láska, zasvěcení, vlak, turecké divadlo nebo jen obyčejná únava – a všechno přeskupí.

Když zavřu oči, ten podzimní díl „Otoč-se | než-sko-číš“ ve mně pořád žije. Podzimní Praha, návrat do školy, těžší dny, kratší světlo. Tréninky, skoky, vybitá těla, unavené hlavy. A za tím vším Tony se svou jemností a láskou, která Viktorovi dává něco, co si Tom nechce ani pojmenovat. Tyhle postavy jsou jako moji přátelé, sedí někde v kavárně a trpělivě čekají, až k nim zase přijdu.

Stejně tak střípky „Miluj mě do krve“ se občas přihlásí o slovo, jako kdyby mi říkaly: „Nezapomeň, že tu jsme.“ Vím o nich. Jen je zatím neskládám, jen je občas obracím v ruce jako střepy barevného skla.

Když ale přemýšlím nad tímhle rokem, pořád mi v hlavě zní obraz jednoho obrazu: „Ovoce stromů rájských jíme.“ Ten, který jsem kdysi namaloval a který mi dnes připomíná, že je čas sklizně. Že než poběžím za novými příběhy, je fér využít to, co už je napsané. Uvést do světa to, co leží v šuplících a složkách, jako jablka zapomenutá v trávě pod stromem.

Možná moje knihy jednou vytvoří bezpečný přístav pro moji bárku na rozbouřeném moři. Možná z nich budou Benátky s tisícem kanálů nebo malý Umag, kde kotví benátský princ. Možná ne. Já to teď nevím – a poprvé v životě mám pocit, že to ani vědět nepotřebuji. Stačí mi, že dnes večer sedím u stolu, píšu vám, na ploše se na mě dívají náhledy videí a z dálky slyším, jak někde mezi Prahou a Istanbulem kdosi improvizuje scénku, které nerozumím, ale stejně se u ní usmívám.

Když se dívám na ten poslední měsíc, vidím před sebou obraz člověka, který přestal kouřit, začal víc dýchat, víc cítit, objevuje znovu divadlo, učí se být v lásce bez toho, aby ji vysílal do světa jako tiskovou zprávu, a snaží se zpracovat všechno, co už vytvořil. Není to triumfální finále, spíš klidné nadechnutí mezi dějstvími.

A tak vám chci říct jen tolik: pokud máte někde v sobě vlastní „plátna“ – nenamalované obrazy, nedopsané dopisy, nahraná, ale nezveřejněná videa, sny, které jste odložili „na pak“ – zkuste se na ně podívat s jemností sklizně. Nemusíte hned sázet nové stromy. Někdy stačí sebrat jedno jablko, otřít ho o rukáv a zakousnout se. Zbytek přijde, až bude čas.

Děkuju, že jste tu se mnou, i když se můj svět rozrostl o turecké skeče, o svalnatého muže z katalogu, o stovky minut videí a o pár desítek cigaret, které už nedopálím. Bez vás by to všechno bylo jen soukromé šumění v hlavě. Takhle se z toho stává rozhovor, který mě drží při zemi i ve hvězdách zároveň.