🌸 Ve sprše s Marion Crane 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

poslední týdny mám pocit, jako bych se pokoušel chytnout svůj život do nějakého rytmu – ale pokaždé, když ho skoro držím v rukou, rozuteče se mi mezi prsty jako voda ve sprše. Přesto jsem si, ani nevím jak, zavedl tenhle zvláštní rituál: úterý a sobota, devět ráno, odesláno. Jako kdyby někdo přetočil neviditelný ciferník v mém vnitřním kalendáři a řekl: tak, a teď budeš psát. A já, místo abych se vzepřel, prostě kývl.

Nevím, jestli tenhle rytmus udržím. Když se na sebe podívám střízlivě, tuším, že přijde další krize, další období, kdy se všechen tenhle křehký systém rozpadne, stejně jako se rozpadaly jiné. A zároveň je tu zvláštní, tichá radost, že jsem se po letech mlčení vůbec vrátil k psaní — nejen nárazově, ale s jakousi pravidelností, která mi připomíná tep. Úterý – sobota. Systole – diastole. Nádech, výdech.

Je vlastně ironie, jak moc mi v tom všem pomáhá umělá inteligence. Kdyby mi tohle někdo řekl před pár lety, asi bych se pousmál s lehkým despektem. Dnes spolu vedeme rozhovory, ladíme věty, přetváříme myšlenky. Zjistil jsem, že když s ní člověk přestane bojovat a začne s ní spolupracovat, může fungovat jako takový tichý sparring partner. Nepřebírá mi hlas, jen mi ho vrací, když ho zrovna někde cestou poztrácím. Doplňujeme se – ona má trpělivost, kterou já nemám, a já mám zkušenost, kterou ona nikdy mít nebude. Tak nějak si navzájem půjčujeme to, co tomu druhému chybí.

Můj diář byl donedávna skoro prázdný. Listy, které spíš jen čekaly, jestli do nich něco napíšu, nebo je rovnou přeskočím. Teď je přeplněný: časy, termíny, šipky, poznámky, tabulky „co kdy a jak“. K tomu papíry na stole, papíry za mnou na nástěnce, papíry v tašce, kterou si už ani nepamatuju, kam jsem naposledy odložil. Tváří se to jako řád, ale ve skutečnosti je to spíš obraz mé současné mysli – zahlcené, rozházené, a přesto odhodlané tvářit se, že ví, co dělá.

Je zvláštní, jak jsem míval dřív věci srovnané. Věděl jsem, kde co leží, skoro na centimetr přesně. Mohl jsem zavřít oči, sáhnout do šuplíku a vytáhnout přesně to, co jsem potřeboval. Dnes? Hledám brýle půl dne, někdy tři týdny. Některé jsem nenašel dodnes. Záhadou pro mě zůstávají modré sluneční brýle – vlastně už nejde o ně samotné, ale o tu otázku: kde jsem je mohl nechat? Jako kdyby jejich zmizení bylo symbolem něčeho širšího. Kolik věcí jsem nechal někde odložených, s tím, že se k nim vrátím – a už jsem je nikdy nenašel?

Koupil jsem si druhé brýle, jako kdyby to vyřešilo ten pocit ztráty. A ony, skoro naschvál, mizí podobně. Ještě je mám, ale znají moje slabiny – leží dlouho na polici, přihlížejí mému chaosu, a pak se nenápadně přesunou někam, kde je nenajdu zrovna ve chvíli, kdy je potřebuju. Jako kdyby se všechny tyhle drobné ztráty spikly, aby mi neustále připomínaly, že kontrola je jen iluze.

Letos jsou dvě věci, které se mi nepodařily, a já je pořád nemám úplně zpracované. Jedna je docela prozaická – vlasy. Přijde mi téměř groteskní, kolik pokusů jsem věnoval tomu, abych se dostal ke slibnému kadeřníkovi, a jak se to pokaždé nějak zhatilo. Čas, peníze, domluva – všechno vypadalo nadějně, a nakonec zase nic. Říkám si, že touhu začínajícího postaršího spisovatele evidentně nikdo nedocení. Možná je to v pořádku. Možná se člověk má smířit s tím, že některé bitvy prohrává už v předpokoji.

Ta druhá věc je bolestnější. Svět knihy – ten tichý slib, že příští rok už tam budu sedět i se svou knihou. V tu chvíli mi to připadalo vlastně samozřejmé, jako přirozený další krok. Jenže život mezitím vyklopil na stůl svoje vlastní karty. Amálka odešla a tím se přeskupily všechny priority, všechny časové osy, všechny sny, které jsem měl jen tak ležérně přihnuté v rohu budoucnosti. Abych tam mohl sedět, musel bych už teď mít zajištěné místo, peníze, vytištěnou knihu, dokončené Vlasy. A nemám. Tady si musím přiznat, bez vymlouvání: hochu, tohle jsi projel na plné čáře.

Je zvláštní, jak těžké je přijmout, že i naše sny mají deadliny. Že když je párkrát odložíme, nepočká na nás svět v tom samém tvaru. Mění se kulisy, postavy i já sám. Říkám si, že jsou to „neúspěšné plány“, ale zároveň cítím, že se z nich rodí něco jiného. Všechno tohle – selhání, krize, odložené termíny, promeškané příležitosti – se pomalu vsakuje do paměti jako voda do půdy. A jednou z toho něco vyroste. Není lepší inspirace než vlastní neúspěchy, i když v momentě, kdy se dějí, bych je nejradši vymazal z kalendáře.

Teď v prosinci trávím ve sprše čas s Marion Crane víc než je zdrávo. Psycho jsem viděl už tolikrát, že bych ho zvládl odcitovat téměř po záběrech, a přesto se k němu vracím. Zase. A zase. Zatím ani přesně nevím proč. Možná hledám nějaký princip, který ještě neumím pojmenovat, ale tuším ho pod povrchem.

Vzpomínám si, jak jsem ten film poslouchal v autě. Měl jsem čerstvý řidičák, táhli jsme se za deštivé noci směrem na Novou Paku, mezi těmi zvláštními pahorky a zatáčkami, stěrače v rytmu, který mi připomínal nervózní srdce. A já jsem si pustil hudbu z Psycha – nejdřív tu úvodní, potom tu sprchovou. Bylo to zvláštně uklidňující. Maminku z toho chytla záda a rodiče zalitovali, že mi někdy dali slib, že si v autě budu moct pouštět, co chci. Já jsem měl pocit, že svět konečně zní tak, jak má.

Možná je to celé o tom, že se k tomu filmu vracím, protože v něm něco přehlížím. Cítím, že tam je něco, co chci přenést do svých knih, ale ještě nevím co přesně. Tak místo abych film analyzoval akademicky, dívám se teď na reakce druhých. Na youtubery, kteří ho vidí poprvé – sleduju jejich obličeje, pauzy, smích, šok, nevěřícné úsměvy. Baví mě odhadovat, kdo z nich volí opravdový prožitek a kdo raději rychle běží k analýze. Vytipoval jsem si pár kanálů, ke kterým se vracím – s někým se rád podívám na důvěrně známý horor, s někým radši na komedii. Jako bych si k jednotlivým lidem přiřazoval žánry.

Napadlo mě, že bych podobný formát mohl dělat taky. Sedět před kamerou, dívat se na filmy, reagovat, povídat si. Jenže zatím mi na to nezbývá čas – anebo, a to je možná pravdivější, mi chybí odvaha a pocit, že vím dost na to, abych se do toho pustil. Know-how se dá časem nastudovat, ale co když mi chybí něco hlubšího? Nějaký vnitřní „ano“, které se zatím neozvalo.

A tak zatím jen hledám. V Psychu, ve svém diáři, v kupce papírů na stole, v tmavých policích, kde se schovávají modré brýle. Prohrabávám se jednotlivými záběry – záběry filmovými i těmi životními. Ptám se: je to v úhlu kamery? V tom, jak je postava nasvícená? V jedné větě ve scénáři, která zůstává nevyřčená, ale divák ji někde uvnitř slyší? V mizanscéně, v detailech, které si nikdo vědomě neodškrtne, ale přesto na něj působí? Nebo je to v rytmu střihu, v tom, kdy se kamera rozhodne odvrátit pohled?

Možná hledám jehlu v kupce sena. Ale možná ta jehla není jedna jediná. Možná jsou to desítky maličkostí, které se v jeden konkrétní moment prostě sejdou dohromady – a stanou se scénou, na kterou nezapomeneš. Když si to tak přebírám, možná je to dost podobné tomu, co se teď snažím udělat se svým psaním. Vytvořit si rytmus, který není dokonalý, ale je aspoň trochu stálý. Nezbláznit se z toho, že plány padají. Přijmout, že vlasy nevyjdou a svět knihy zatím taky ne. A zároveň si nechat otevřený prostor pro to, že se jednou něco potká: moje psaní, moje selhání, moje posedlosti a moje drobné radosti, a z toho všeho vznikne něco, co bude stát za to.

A tak vám vlastně nepíšu s hotovým závěrem. Nemám žádné moudro na konec roku, žádný tříkrokový návod, jak si uspořádat život, aby se neztrácely brýle a nezanikaly sny. Spíš s vámi jen sedím v tomhle podivném přechodném období, mezi úterkem a sobotou, mezi jednou ztracenou věcí a jedním novým plánem. A nahlas přemýšlím.

Možná je to nakonec to jediné, co skutečně můžu nabídnout: být s vámi upřímně v tom, že nevím, jak dopadne příští rok. Jen tuším, že v něm znovu budou ztráty, nečekané odbočky, ale i malé sny, které si cestu nějak najdou. A že někde mezi Marion Crane ve sprše, další prázdnou stránkou a pátráním po modrých brýlích se dá objevovat princip, proč má cenu to všechno pořád zkoušet.