010.01 TOM – Voda drží tajemství 20.7. v 15:00 – 18:00

20.7.

Slunce stojí kolmo nad vodou, tlačí hladinu do tvaru roztaveného cínu. Cikády umlkly a tíha žáru stlačuje zvuk do kostek ticha, které praskají jen vlastním pnutím. Vzduch se chvěje jako horký olej, pokožka pod ním pálí a pne se. Čas je hustý a nepoddajný, rozkouskovaný na těžké kapky potu.

E-mail trenéra, 23/7 Předmět: ZRUŠENÍ ODPOLEDNÍHO BLOKU

Bouřka = riziko blesku do vody. Regenerace povinná; žádné bary, žádná cigára. Zítra v 6:00 ostrý start. Vodě je jedno, jestli jste unavení, ale mně ne.— Jakub.

TOM

Sluneční paprsky žhnou na rozpáleným tartanu, když Tony zapíská začátek kruháče. Sotva chytám dech, ale nutím se do dalšího kola dřepů. Pot mi stejká po zádech a nechává po sobě lepkavou stopu. Všichni tady dřeme, kromě jednoho.

Adam funí vedle mě, jeho tělo se napíná v každým pohybu, jako by chtěl vyždímat ze svalů poslední kapku síly. O kus dál Mára soudokáže padesát, ale zatím je tak u třiceti a obličej má rudej jak rajče.

„Ještě patnáct sekund!“ zavelí Tony a já zatnu zuby, abych dokončil sérii.

Asfalt pod náma vibruje horkem, jako by se chystal roztavit. Čas se vleče. Nutím svoje tělo dál, i když mi ve stehnech už cuká únavou. Není to ale ta správná bolest – ta, co tě očišťuje. Je to spíš jako by mi někdo uvnitř hlavy pořád dokola pouštěl stejnou zaseklou desku.

Kde sakra je?

Trenér Jakub přechází mezi námi, rozdává rady a opravuje techniku. „Záhoráku, níž s těma kolenama! Dřep není dřep, když nejdeš dolů!“ huláká na mě, ale ani jednou se nezeptá, proč Viktor chybí. Jako by to nikoho nezajímalo. Jako by se vypařil.

Pot z Tonyho čela mi kápne do oka, když se nakloní, aby mi upravil pozici. Štípe to jako čert.

„Soustřeď se,“ řekne tiše, jen pro mě. „Mysli na techniku.“

Přikejvnu, ale myslím na úplně jiný věci. Na to, že jsem Viktora neviděl už třetí den. Na to, že mi neodpovídá na zprávy. Na to, že jsem možná přehnal to sledování.

Napumpuju činku nahoru, svaly mi hoří, ale není to nic proti tomu, jak hoří něco hluboko v břiše. Něco jako strach. Náš tým praská ve švech a já nevím, jestli to můžu slepit dohromady.

„Hej, Záhoši,“ ozve se Adam, když máme krátkou pauzu mezi sériema. „Jak jde ta tvoje charita pro maminky? Slyšel jsem, že teď už si vybíráš jen ty hezký.“

Jirka se uchechtne, jako by to byl nejlepší vtip, co kdy slyšel. Vím, na co naráží. Všichni ví, že chodím na brigádu do Dlážděnky, a že nosím domů zbytky. Někdo si všiml, jak cpu jídlo do batohu. Teď si myslí, že jsem ubožák.

Chci něco odpovědět, něco ostrýho, co by je umlčelo, ale Tony mě předběhne.

„Dost,“ řekne jen. Jedno slovo, ale stačí to. Je v něm autorita, která nás všechny usadí.

Vzduch kolem nás zhoustne. Nad budovou houkne holub, jako by chtěl zdůraznit to ticho, co po Tonyho slově nastalo. Nikdo neví, co říct dál. Nikdo se neodváží.

A nikdo se neptá, kde je Viktor. To ticho po něm je těžší než všechny závaží, co jsme dneska zvedli.

„Tak dost lenošení,“ zavelí trenér Jakub. „Další série! Tři, dva, jedna, jedem!“

Pustím se do další série dřepů, ale myšlenky mi utíkají. Vzpomínám na poslední večer, kdy jsem Viktora viděl. Na to, jak jsme na sebe řvali v šatně. Na to, jak jsem ho obvinil z věcí, který možná ani neudělal. Na to, jak jsem práskl dveřma a odešel, aniž bych mu dal šanci cokoliv vysvětlit.

Myslel jsem, že ho to přejde. Že se vrátí, jako vždycky.

Ale nevrátil se. Ani když jsem v tý tramvaji naznačil,…

„Záhoši! Kde máš hlavu?“ zařve trenér, když se zapomenu a přestanu cvičit uprostřed série.

„Promiň,“ zamumlám a nutím svoje tělo zpátky do pohybu.

Ale hlava mi pořád utíká jinam. K tomu večeru, kdy jsem ho viděl naposledy.

„Ty si fakt myslíš, že jsem to udělal schválně?“ křičel na mě, když jsem ho konfrontoval v šatně po tréninku.

„A jak jinak? Ty náhodou vrazíš do mý dráhy během závodu? Zrovna do mý? Mám ti to věřit?“

„Kurva, Tome, byl to závod! Snažil jsem se plavat co nejrychlejc, ne tě sabotovat!“

„Jo, jasně,“ odsekl jsem. „Proto jsi na mě čekal u východu? Proto jsi byl tak nápadně blízko, když jsem si povídal s Tonym?“

Tehdy se jeho výraz změnil. Něco v jeho očích ztvrdlo.

„Takže o tohle jde? O Tonyho?“

„Ne,“ zalhal jsem. „Jde o to, že se mi pořád pleteš do života.“

„Já?“ zasmál se hořce. „Ty jsi ten, kdo mi rozbil hubu ve sprchách. Ty jsi ten, kdo mě teď obviňuje z kdečeho. Já se ti nepletu do života, Tome. To ty se nedokážeš smířit s tím, že existuju.“

„Přestaň ze sebe dělat oběť,“ sykl jsem. „Všichni víme, co jsi zač. Všichni víme, co děláš v těch kabinkách. Myslíš, že o tom nikdo nemluví?“

Viděl jsem, jak mu tuhne obličej. Jak se mu rozšiřují zorničky. Jak polyká, než promluví.

„Fajn,“ řekl nakonec tiše. „Tak si to myslíš. Tak si to všichni myslí. Tak ať. Už mě to nezajímá.“

Vzal svoji tašku a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se, najednou nejistej.

„Pryč,“ odpověděl, aniž by se otočil. „Daleko. Už mě tu nic nedrží.“

Práskl dveřma a byl pryč.

Kruháč končí a já se hroutím na zem, plíce mi hoří a svaly protestujou. Ale není to nic proti tomu, jak se cejtím uvnitř.

„Dobrá práce, lidi,“ pochválí nás Tony. „Zejtra v šest ráno na bazéně.“

„Já nemůžu,“ ozve se Adam. „Letím do Chorvatska.“

„Já taky ne,“ přidá se Jirka. „Mám rande s Lůcou.“

Tony přikývne. „Fajn, kdo může?“

Zvednu ruku, i když si nejsem jistej, jestli budu schopnej vstát z postele. Kromě mě se přihlásí jen Mára a Dušan, nejmladší z týmu.

„Takže nás bude pět,“ řekne Tony.

„Pět?“ zeptám se zmateně. „Vždyť jsme jen čtyři.“

Tony na mě upře pohled. „Viktor. Nikam nejedeme. Zítra ráno tady bude.“

Cejtím, jak mi srdce poskočí v hrudi. „Neletíte do Vietnamu?“

Tony pokrčí rameny. „Ne. Naši změnili plány.“

Všichni se rozchází, ale já zůstávám sedět na tartanu, nohy jako z olova. Viktor se vrací. Po třech dnech ticha. Po třech dnech, kdy jsem nevěděl, jestli se vůbec ještě někdy ukáže.

Teprve teď si uvědomuju, jak moc jsem se bál, že už ho neuvidím. A teď se vrací.

„Všechno v pohodě?“ zeptá se Tony, který si všim, že jsem zůstal sedět.

„Jo,“ zalžu. „Jsem unavenej.“

Tony přikejvne, ale vidím, že mi nevěří. „Je fakt těžký žít s tím, že jsem si to nikdy nepřiznal, víš?“

Než stačím cokoliv odpovědět, otočí se a odchází. Zůstávám sám, zpocenej a zmatenej, na prázdným tartanu.

Pocit prázdný dráhy vedle mě během tréninku zůstává, ale teď se mísí s něčím jiným. S očekáváním. Se strachem. S nadějí.

Viktor se vrací. A já nemám tušení, co mu řeknu, až ho uvidím.