09.05 Iris – Stíny v půjčovně 17.7. v 10:30 – 23:00

Už zase foťák cvaknul. Někdo se otočil, zase jsem to stihla zachytit. Ty pohledy, co dostávám, mě už dávno nepálí. Spíš mě hřejou jako pochvala. Nejsem neviditelná. Existuju.

Dneska je pěkná kosa. Březen, a přitom to vypadá, jako by zima ještě ani nezačala končit. Dvůr fakulty je zmrzlej, studenti se tlačí ke vchodu, aby unikli větru, kterej proniká skrz bundy jako jehla. Ale já stojím venku, opřená o zeď, a čekám.

Na co? Na koho?

Na Viktora.

Můj foťák – polaroid, kterej mi dal táta k narozeninám – mám připravenej. Takovej starej kousek, dneska ho nikdo nepoužívá, všichni mají digitály nebo telefony, ale já miluju, jak z něj vyjíždí fotka. Jak se pomalu vybarvuje. Jak si ji můžu schovat do kapsy. Jak je skutečná.

Viki má dneska trénink. Vím to, protože jsem si udělala jeho rozvrh. Ne že bych ho sledovala – to ne, to by bylo divný – jen mám ráda, když vím, kde je. Jako když víte, kde je sever, abyste se neztratili.

A taky vím, že vždycky po tréninku vychází tady tím východem, s mokrejma vlasama, v tom svým černým tričku, co se mu lepí na tělo. A já to miluju fotit. Tu křehkost. Tu zranitelnost. Tu krásu.

Dveře se otevřou a já instinktivně zvednu foťák. Ale není to on. Jen nějaký holky z fyzioterapie. Usmějou se na mě, jako by věděly, na co čekám. Možná ví. Možná to ví všichni.

Je mi to jedno.

Foťák si přitisknu na prsa. Je studenej, jako všechno kolem. Včera jsem nafotila sérii stromů na nábřeží. Prodala jsem tři fotky do školního časopisu. Dvě stovky za kus. Není to moc, ale je to něco.

V sešitě mám zapsáno: „Stromy – 600 Kč.“

Vedle toho mám zapsáno: „Viktor – ???“

Dveře se znovu otevřou a tentokrát je to on. Srdce se mi rozbuší, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Stojí tam, ve dveřích, s mokrejma vlasama, který mu padaj do očí. Má na sobě to černý tričko, který se mu lepí na tělo, a tepláky. Vypadá unaveně, ale krásně.

Zvednu foťák a cvaknu. Zvuk je hlasitější, než bych chtěla. Viktor se otočí mým směrem. Naše oči se setkají. Neusměje se, ale ani se nemračí. Jen se na mě dívá tím svým pohledem, který nikdy nedokážu rozluštit.

Pak si všimne foťáku v mých rukách a něco v jeho očích se změní. Není to vztek, spíš… rezignace? Smutek? Nevím.

„Ahoj, Iris,“ řekne tiše.

„Ahoj, Viki,“ odpovím a cítím, jak mi tváře rudnou. Vždycky, když se mnou mluví, mám pocit, že se mi rozsvítí celý svět.

„Zase fotíš?“ zeptá se a kývne směrem k polaroidu.

„Jo,“ přikývnu. „Světlo je dneska super.“

Lžu. Světlo je dneska na hovno. Šedivý, plochý, bez života. Ale on je krásnej i v tom nejhorším světle.

Z foťáku vyjede fotka. Vezmu ji mezi prsty a zatřepu s ní. Viktor mě sleduje, jak to dělám. Jeho pohled je těžký, jako by nesl nějakou tíhu, kterou nevidím.

„Můžu vidět?“ zeptá se a natáhne ruku.

Zaváhám. Moje fotky jsou jako moje děti. Nechci je ukazovat, dokud nejsou hotový. Dokud nejsou dokonalý. Ale je to Viktor. Nemůžu mu nic odmítnout.

Podám mu fotku. Ještě není úplně vyvolaná, barvy jsou slabý, kontury rozmazaný. Ale je tam on, stojící ve dveřích, s mokrejma vlasama a unaveným pohledem.

Viktor se na fotku dívá dlouho. Tak dlouho, že začínám bejt nervózní. Co když se mu nelíbí? Co když si myslí, že jsem divná, že ho fotím?

„Je to dobrý,“ řekne nakonec a podá mi fotku zpátky. „Máš talent.“

Srdce mi poskočí. Pochválil mě. Řekl, že mám talent. Chci si tu chvíli zapamatovat navždy.

„Díky,“ zašeptám a strčím fotku do kapsy bundy. „Jdeš domů?“

Pokrčí rameny. „Asi jo. Nebo do knihovny. Mám referát na zítra.“

„Mohla bych ti pomoct,“ nabídnu se rychle. Možná až moc rychle. „Teda, jestli chceš.“

Viktor se na mě podívá tím svým výrazem, který nedokážu přečíst. Pak zavrtí hlavou.

„Díky, ale zvládnu to sám.“

Samozřejmě. Vždycky to zvládne sám. Nikdy nepotřebuje pomoct. Nikdy nepotřebuje mě.

„Jasně,“ řeknu a snažím se, aby to znělo nenuceně. „Tak třeba jindy.“

Přikývne, ale vím, že to „jindy“ nikdy nepřijde. Nikdy nepřijde den, kdy mě bude potřebovat. Kdy mě bude chtít.

„Tak čau,“ řekne a otočí se k odchodu.

„Čau,“ odpovím, ale už mě neslyší. Už je pryč, mizí v davu studentů, a já zůstávám sama s foťákem a fotkou v kapse.

Zůstanu tam stát ještě chvíli, sleduju, jak se jeho postava vzdaluje. Pak se otočím a jdu zpátky do školy. Mám ještě přednášku z marketingu.

Cestou potkám Lukáše. Je to kluk z našeho ročníku, takovej ten typ, co nosí značkový oblečení a myslí si, že je bůhvíjak cool. Nikdy jsme spolu moc nemluvili, ale vím, že sbírá fotky. Hlavně fotky lidí ze školy. Prej kvůli nějakýmu projektu, ale všichni vědí, že je to spíš taková jeho posedlost.

„Čau, Iris,“ zavolá na mě, když mě vidí. „Máš něco novýho?“

Zastavím se a podívám se na něj. Normálně bych ho ignorovala, ale dneska potřebuju peníze. Táta mi zase zapomněl poslat kapesný a já si chci koupit nový film do foťáku.

„Možná,“ odpovím a sáhnu do kapsy pro fotku Viktora.

Lukáš se na ni podívá a hvízdne. „Ty vole, to je Polesný? Ten z plavání?“

Přikývnu. „Jo, právě vyšel z tréninku.“

„Je celej mokrej,“ poznamená Lukáš a něco v jeho hlase mi naznačuje, že to není jen nezaujatý pozorování.

„Jo,“ řeknu. „Právě vyšel z bazénu.“

Lukáš se na fotku dívá s něčím, co můžu popsat jen jako hlad. Jako by tu fotku chtěl sníst.

„Kolik za ni chceš?“ zeptá se nakonec.

Zaváhám. Normálně prodávám fotky za dvě stovky. Ale tohle je Viktor. A Lukáš ho chce. Chce ho víc než jen jako fotku do sbírky.

„Pětistovka,“ řeknu nakonec.

Lukáš se zamračí. „To je moc.“

„To je Viktor Polesný,“ odpovím, jako by to všechno vysvětlovalo. A možná vysvětluje.

„Čtyři stovky,“ nabídne Lukáš.

Zavrtím hlavou. „Pět set.“

„Čtyři padesát.“

„Pět set.“

Lukáš si povzdechne. „Tak dobře, pětistovka.“

Sáhne do kapsy a vytáhne peněženku. Napočítá pět stokorun a podá mi je. Já mu podám fotku.

„Díky,“ řekne a strčí si fotku do batohu.

„Není zač,“ odpovím a strčím si peníze do kapsy.

Když odejde, cítím se divně. Jako bych právě prodala kus Viktora. Jako bych ho zradila.

Ale pak si vzpomenu, že potřebuju peníze na nový film. A že Viktor by to stejně nikdy nepochopil. Nikdy by nepochopil, co k němu cítím.

Večer sedím na posteli a zapisuju si do sešitu:

„Viktor – 500 Kč.“

Vedle toho napíšu: „Content – cash.“

Je to jednoduchá rovnice. Obsah se rovná peníze. A já mám obsah. Mám Viktora.

Nebo aspoň jeho fotky.

* * *

Dneska sedím v půjčovně a dívám se, jak Viktor řadí DVD do regálů. Má na sobě to svý černý tričko, co se mu tak sluší. Vypadá unaveně, ale pořád krásně.

Zvednu telefon a vyfotím ho. Zvuk cvaknutí je tichý, ale v tichu půjčovny se rozlíhá jak výstřel.

Viktor se otočí a podívá se na mě. V jeho očích vidím ten samej výraz jako tehdy v březnu. Rezignace. Smutek. Únava.

„Zase fotíš, Iris?“ zeptá se tiše.

Přikývnu a usměju se. „Vintage atmosféra!“ řeknu a ukážu na regál s DVD. „Dokonalý záběr pro Instagram.“

Viktor se na mě dívá, jako by věděl, že lžu. Jako by věděl, že nefotím regál, ale jeho. Že vždycky fotím jeho.

„Hmm,“ řekne jen a vrátí se k řazení DVD.

Podívám se na fotku na telefonu. Je dobrá. Viktor v profilu, soustředěný na svou práci, s tím svým zamyšleným výrazem. Lajky budou pršet.

Rychle přidám filtr, napíšu hashtag #Karlak a nahraju fotku na Instagram.

Během pár minut mám přes sto lajků. Někdo komentuje:

„Ten kluk je hot!“

Další píše:

„Víc fotek, prosím!“

Usmívám se. Mám, co chtějí. Mám Viktora.

Nebo aspoň jeho fotky.

A zatímco sedím tam a sleduju, jak lajky přibývají, vzpomínám na ten den v březnu. Na zmrzlý dvůr fakulty. Na Viktora v mokrým tričku. Na pětistovku od Lukáše.

„Content – cash.“

Je to jednoduchá rovnice. A já ji ovládám dokonale.

Protože to je to, co dělám. Prodávám obsah. Prodávám Viktora.

A nezáleží na tom, jestli ho to bolí. Nezáleží na tom, jestli mu to vadí. Nezáleží na tom, co cítí.

Protože já potřebuju ty lajky. Potřebuju to uznání. Potřebuju vědět, že existuju.

I když to znamená, že Viktor musí trpět.

Protože to je to, co dělám. Prodávám obsah. Prodávám bolest.

A jsem v tom zatraceně dobrá.