013.03 VIKTOR – Grilování na střeše 25.7. v 10:00 – 14:00

Kapka deště mi dopadne na tvář, zatímco balíme. Další na ruku, a pak ještě jedna. Drobný mrak nad námi se najednou zdá mnohem větší.

„Bednu s uhlím,“ zavolá Tony a ukáže na plastovou krabici s nepoužitejma briketama.

Automaticky k ní vykročím. Tom taky. Naše ruce se setkaj na plastovejch držadlech ve stejnou chvíli. Jeho předloktí se otře o moje, kůže na kůži, a já cejtím, jak mi po zádech přeběhne elektrickej výboj. Není to nepříjemný. Spíš naopak.

Čekám, že ucukne, že se odtáhne, jako by se spálil. Jako vždycky. Ale on neuhne.

Dole zacinká tramvaj. Ten zvuk roztrhne moment mezi náma jako papír. Zvedáme bednu společně, ani jeden z nás neustoupí. Vzduch mezi náma zhoustne, i když začíná pršet. Cítím, jak se mi mokrá košile lepí na záda, jak mi kapky stékají po krku. Dejchám ztěžka, ale není to z váhy bedny.

Tony se na mě dívá. Vidím to periferně, jak stojí opodál a pozoruje nás. V jeho očích je něco zvláštního, něco, co tam dřív nebylo. Nebo jsem si toho nevšiml?

Scházíme po úzkejch schodech dolů. Já jdu první, Tom za mnou. Bedna mezi náma jako štít. Ale zároveň nás spojuje, nutí nás pohybovat se ve stejným rytmu, dejchat stejně. Každej krok, každej nádech, všechno je synchronizovaný. A já si nemůžu pomoct, abych si nevzpomněl na to, jak mě přitiskl ke stěně ve sprchách, jak jsme spolu zápasili, tělo na tělo, dech na dech. Jak mě chtěl zabít.

Zastavím se, když dojdeme na odpočívadlo mezi patrama. Déšť už bubnuje na střechu nad náma. Odložíme bednu na zem. Naše prsty se na vteřinu propletou, než ji pustíme.

„Dík,“ řeknu a otočím se k němu. Zírám mu do očí a vidím v nich ten samej zmatek, kterej cejtím já. Tu samou touhu. Ten samej strach.

„Za co?“ zeptá se a jeho hlas zní drsně, jako by dlouho nemluvil.

„Že jsi neuhnul,“ odpovím a sám nevím, co tím myslím. Že neuhnul u tý bedny? Že neutekl, když se naše ruce dotkly? Nebo že se mi konečně podíval do očí po všem, co se mezi náma stalo?

Něco v jeho tváři se změní. Jako by na chvíli pustil tu masku, kterou nosí. Jako by na okamžik přestal bejt Tom Záhorský, drsnej sportovec, kterej všechno zvládne, a stal se prostě… Tomem. Klukem, kterej neví, co chce. Klukem, kterej se bojí sám sebe.

„Nemohl jsem,“ řekne nakonec a v jeho hlase je něco zlomenýho.

Chci se ho zeptat, co tím myslí. Chci vědět, proč se na mě díval z těch schodů, proč utekl, když jsme seděli na střeše. Chci vědět, proč mě nenávidí a zároveň se mnou nemůže přestat mluvit. Chci vědět, proč mě praštil a pak se mnou nesl tu zatracenou bednu.

Ale než stihnu něco říct, ozve se za náma dupot. Tony, Jirka a ostatní sbíhaj po schodech. Déšť už je asi zahnal ze střechy.

Tom okamžitě ustoupí. Ta maska je zpátky. Ten kluk, kterýho jsem na chvíli zahlídnul, je pryč. Zase je to ten Tom, kterej mě málem uškrtil.

„Tak jdete, nebo ne?“ zavolá Adam, když nás míjí. „Chci bejt vevnitř, než z toho bude průtrž.“

Tom zvedne bednu sám, jako by mi chtěl dokázat, že mě nepotřebuje. Že nikdy nepotřeboval. Že ten moment mezi náma nic neznamenal.

„Jasně,“ řekne a vykročí za ostatníma. Ani se na mě nepodívá.

Stojím tam jako přibitej a dívám se, jak odchází. Jak jeho ramena nesou tu tíhu, která by měla bejt rozdělená mezi nás dva. Jak odchází, jako by mezi náma nic nebylo. Jako by ty doteky, ty pohledy, ty nevyslovený slova byly jen výplodem mý fantazie.

Vzduch kolem mě je těžkej, jako by ho naplnila voda. Možná je to ten déšť, kterej se valí ze střechy. Možná jsou to slzy, který se mi derou do očí, i když se snažím je potlačit.

Proč na tom tak záleží? Proč mě to tak bolí? Po tom všem, co mi udělal, po tom, jak se ke mně choval, bych ho měl nenávidět. Měl bych chtít, aby zmizel z mýho života. Měl bych bejt rád, že se mi vyhejbá.

Ale nejsem.

Venku se zableskne a hned nato zahřmí. Bouřka je přímo nad náma. Čas se krátí, musím jít dolů, než se to všechno rozjede naplno. Ale nemůžu se pohnout. Stojím tam a zírám na prázdný schody, kde před chvílí stál Tom. Kde jsme si na okamžik byli tak blízko, jak jen dva lidi můžou bejt. Kde jsem na vteřinu viděl, kým by mohl bejt, kdybychom žili v jiným světě. V jiným příběhu.

Další blesk rozřízne nebe a já sebou trhnu. Tony se vrátil a stojí vedle mě. V jeho očích vidím starost. Ale taky něco jinýho. Něco, co vypadá jako… žárlivost?

„Dobrý?“ zeptá se a položí mi ruku na rameno. Je to lehkej dotek, přátelskej. Ale zároveň v něm cejtím něco víc. Něco, co jsem dřív neviděl, protože jsem byl příliš zaujatej Tomem.

„Jo,“ odpovím a snažím se, aby můj hlas zněl normálně. „V poho.“

Tony přikývne, ale jeho ruka zůstává na mým rameni.

„Pojď,“ řekne jemně. „Bouřka se blíží.“

Když spolu scházíme po schodech, jeho ruka sklouzne z mýho ramene, ale zůstane blízko. Jako by mi dával najevo, že je tu pro mě. Že na rozdíl od Toma neuteče. Že neuhne.

Venku se rozpoutá liják, jako by se nebe rozhodlo spláchnout všechno, co se dnes stalo. Ale já vím, že některý věci se smejt nedá. Některý pocity zůstanou, ať prší sebevíc.

Tom stojí dole v hale, mokrej a naštvanej. Když nás s Tonym uvidí spolu, něco v jeho tváři se změní. Něco temnýho přelítne přes jeho rysy. A já si v tu chvíli uvědomím, že ať už mezi náma bylo cokoliv, není to u konce.