014.01 TOM – Bouřka v Podolí 27.7. v 15:00 – 21:30

27.7.

V dálce duní hrom, ale nad Podolím visí vakuum – vzduch se ani nepohne. Listy stromů jsou ztuhlé jak z plechu, pot se odpařuje do neviditelné solné krusty. Lampy střídavě blikají, když statická elektřina olízne kabely. Všechno čeká na první nádech bouře, ale ten nepřichází – jen drásavé prodloužené ticho.

GroupChat — @podoli_lane4 (19:07)

Mára: vzduch stojí, čekám jestli praskne Tom nebo nebe

Ada: 34 °C v šatně, 0 °C v náladě 🤐

Jirka: klid před bouřkou? nebo před masakrem?

⚡️

Veronika: [reaction]

(chat zprávy se utopí v tichu šatny, ale statická elektřina nad dráhami zůstává viset ve vzduchu)

TOM

Pálí mě v nose. Podolí duní, tribuna řve.

Jdu pomalu k bloku čtyři. Dlaždice pod nohama jsou kluzký jako vždycky. Mám mokrý chodidla a stejně mokrou hlavu od toho, jak jsem se polejval. Jakub na mě řve časy, čísla, splity. Už to ani nevnímám. Je to jen šum.

„Záhorský, kurva, posloucháš mě vůbec?“

„Jasně,“ hodím zpátky, ale ve skutečnosti vnímám jen jednu věc.

Dráha pět. Viktor. Stojí tam, rozcvičuje se, protahuje ramena. Ani se na mě nepodívá, ale vím, že mě vidí. Cejtím to. Cejtím jeho pohled, i když ho nevidím. Jako bych měl na zádech terč.

Adam mi posílá pěst do vzduchu. Jirka mě poplácá po zádech.

„Rozjedem to,“ sykne mi do ucha. „Dáme jim čuchnout.“

Já ale myslím na něco jinýho. Na Viktora. Na to, jak jsem mu pomáhal nést tu debilní bednu s briketama. Na to, jak jsem mu řek, že jsem nemohl uhnout. Na to, jak se na mě podíval, jako bych mu dal nějakej posranej klíč k mýmu životu.

Nemohl jsem uhnout. Co to kurva znamená? Co jsem to vlastně řekl? Že nemůžu odejít? Že ho nemůžu nenávidět, i když se o to snažím každej den? Že nemůžu přestat myslet na to, co by se stalo, kdybych mu tehdy ve sprchách nerozmlátil hubu, ale…

Mára už se chvěje na startu. Vidím jeho záda, jeho napjatý svaly. Vidím, jak se dívá dopředu, jak je soustředěnej. Ale já se nemůžu soustředit. Protože na druhý dráze, na tý zkurvený pětce, stojí Viktor, připravenej na druhej úsek.

Pípnutí. Voda exploduje. Adam skáče. Vidím, jak jeho tělo protíná hladinu, a na chvíli mám pocit, že všechno ostatní zmizelo. Pak se voda uklidní a závod začíná.

Nemůžu dejchat. Vidím je všechny – náš tým a jejich tým – rameno na rameno, ruce trhající vodu, nohy kopající pěnu. A vidím Viktora, jak čeká na svůj úsek, soustředěnej, klidnej.

Jako by mezi náma nic nebylo. Jako by mi nikdy neřekl, že mu funguje ta posraná gumička na dejchání.

Adam dojíždí, Jirka skáče. Je dobrej, fakt dobrej, ale ne dost. Vidím, jak ztrácí. Půl vteřiny. To nic není, ale zároveň je to všechno. Jirka dojíždí a teď je řada na Márovi. A na Viktorovi.

Skáčou. A já cítím, jak mi v hrudi něco hoří. Není to nenávist. Není to vztek. Je to něco jinýho. Něco, co nechci pojmenovat. Něco, co by nemělo existovat.

Viktor plave jako bůh. Jeho paže se míhaj nad vodou, jeho tělo se vlní pod hladinou. Je rychlej. Rychlejší než Mára. Vidím, jak získává náskok. Centimetr po centimetru. A z amplionu se ozývá jeho jméno.

„Polesný získává pro svůj tým náskok!“

Cejtím, jak mi v žilách vře krev. Jako by mi někdo zapálil žíly zevnitř. Moje paže jsou těžký, napjatý, jako by už teď pracovaly ve vodě.

Mára se blíží ke zdi. Je to na mně. Jsem poslední. Musím to dohnat. Musím ukázat, že jsem lepší. Že ho můžu porazit. Že ho můžu…

Skáču. Voda mě obejme jako starý přítel. Chlad. Ticho.

A pak začne boj. Paže, nohy, dech. Všechno je synchronizovaný, všechno je přesný. Jako stroj. Jako když jsem v noci doma, sám, a cvičím, i když jsem tak unavenej, že skoro omdlívám. Jako když se snažím zapomenout na všechno, co se stalo.

Voda kolem mě se trhá, jak se ženu vpřed. Slyším tlumený zvuk tribuny, křik trenéra, ale nejvíc slyším svoje srdce. Bije jako šílený. Ne kvůli závodu. Kvůli němu.

Dohánět Viktorův náskok je jako snažit se chytit blesk. Je to nemožný. Ale já to zkouším. Dávám do toho všechno. Každej sval, každej dech, každou myšlenku.

Dotýkám se zdi a vím, že to nestačilo. Vytahuju hlavu z vody a vidím, jak trenér Jakub kroutí hlavou. Třetí místo. O čtyři desetiny. Tak blízko, a přitom tak daleko.

Tribuny burácí. Jedna půlka slaví, druhá tiše přijímá porážku. Visím na hraně bazénu, lapám po dechu a vím, že jsem prohrál. Ne závod. Něco mnohem důležitějšího.

Zvedám oči a vidím ho. Viktor stojí na druhý straně bazénu, mokrej, udýchanej, s úsměvem na tváři. Jeho tým ho plácá po zádech, gratuluje mu. On se směje, ale dívá se na mě. Přímo na mě. A v jeho očích vidím něco, co mě děsí. Není to vítězství. Není to triumf. Je to… pochopení.

Jako by věděl, co cejtím. Jako by viděl skrz všechny ty vrstvy, který jsem kolem sebe postavil. Jako by věděl, že jsem nemohl uhnout, protože… protože co? Protože ho nemůžu ignorovat? Protože mě přitahuje jako magnet? Protože každej den bojuju s myšlenkou, jaký by to bylo, kdybych…

„Záhoši!“ Jakubův hlas mě vytrhne z myšlenek. „Vylez z tý vody, kurva. Musíme to probrat.“

Odtrhnu pohled od Viktora a vyškrábu se z bazénu. Nohy mám jako z olova. Ramena mě bolí. Ale nejvíc mě bolí něco uvnitř. Něco, co nemůžu pojmenovat. Něco, co mě děsí víc než prohra.

Jdu za Jakubem a ostatníma. Poslouchám, jak rozebírají závod, jak mluví o časech, o technice, o tom, co příště udělat líp. Ale myslím jen na jedno.

Na to, jak se na mě Viktor díval přes celej bazén. Na to, jak jsem mu nemohl uhnout. Na to, jak se mi něco v hrudi sevřelo, když jsem viděl, jak Tony stojí vedle něj a směje se s ním.

A na to, že ať dělám cokoliv, nemůžu přestat myslet na to, jaký by to bylo, kdybych se přestal bát a prostě… prostě mu to řekl.

Všechno. O tom, jak mě děsí, co k němu cejtím. O tom, jak mě to ničí. O tom, jak bych chtěl, aby to všechno bylo jinak.

Ale neřeknu nic. Jen tam stojím, mokrej, poraženej, a dívám se, jak Viktor odchází se svým týmem. S Tonym. Pryč ode mě.

A v hlavě mi zní jen jedna věc. Nemohl jsem uhnout. A nikdy nebudu moct.