019.02 VIKTOR – Zpomalený takt 8.9. v 09:30 – 12:00
Přes triko mi protéká studená voda, prosakuje skrz látku a stéká mi mezi prsty. Mačkám se u plotu, kde jsem se ukryl před tím nemilosrdným sluncem. Nemám nejmenší chuť mluvit s Bromlilem po tom výstupu v kanceláři. Furt se ve mně vaří to, co mi tam naservíroval – jak jsem nespolehlivej a nezodpovědnej. Že když nebudu chodit na tréninky, tak ať se na to vyseru úplně.
Vidím, jak se ke mně blíží Tom. Vypadá naštvaně. V ruce svírá plastovou láhev tak silně, že to slyším až sem. Bromlil si mě ostentativně nevšímá, ale to mi vyhovuje. Hlavně, že už mě vzal na milost a můžu zas trénovat.
„Guru dechů je zpátky?“ utrousí Tom s pohledem upřeným na moji ruku, ve který nervózně žmoulám gumičku.
Cejtím, jak mi krev stoupá do tváří. Vím, že to myslí jako narážku na Tonyho a jeho dechový cvičení. Ta žárlivost z něj přímo čiší.
„Aspoň guru gumiček tady, když ne jinde—“ vyhrknu a hned toho lituju. Polknu zbytek věty a rozpačitě uhnu pohledem. Proč to dělám? Proč se pořád snažím všechno sexualizovat, i když mi to akorát přidělává problémy?
Tom protočí oči v sloup, ale hned nato zasyčí bolestí. Chytí se za nohu a sesune se do trávy.
Tony je u něj dřív než já. Poklekne vedle něj a kolena mu při tom zaskřípou o trávník. „Protáhni hamstring, sedm ven, tři dovnitř, pojď.“
Pozoruju, jak se Tom soustředí na Tonyho pokyny a začíná dejchat podle jeho instrukcí. Všimnu si, jak Tonymu pulzuje žíla na spánku. Má pod očima kruhy, kterých jsem si předtím nevšiml.
„Jsi bledej,“ řeknu tiše.
Tony jen mávne rukou a usměje se tím svým dokonalým úsměvem. „Chlorový absťák, to nic.“
Sleduju, jak se nad ním oba skláníme, a pak odněkud přilítne ručník. Adam ho hodil po Jirkovi, ale minul. Ručník přistane Tonymu přímo na ramenou jako nějaká superhrdinská pláštěnka. Všichni vybuchnou smíchy, dokonce i Tom se usměje. Napětí mezi náma trochu povolí.
Přesunu se blíž k Tonymu, naše lokty se letmo dotknou. Je to jen moment, ale vidím, jak Tom zavírá oči. Počítá. Vždycky počítá, když se snaží ovládnout. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby jednou nepočítal.
Někde v dálce zavyje siréna sanitky. Je to jen krátkej, osamělej zvuk, ale vidím, jak sebou Tony škubne. Okamžitě ale vstává a luská prsty, jako by chtěl zastavit čas.
„Tak jo, všichni ke mně, jdeme na stretching!“ zavelí a já se s Tomem vyměníme pohledem. Tenhle den ještě neskončil.