019.03 TONY – Zpomalený takt 8.9. v 09:30 – 12:00

Stojím s tabulkou mezičasů v ruce a cítím, jak mi pot stéká po zádech. Horkej vzduch kolem mě kroutí číslice na papíře, rozmazává je před očima. Snažím se zaostřit, ale únava mi to nedovoluje.

„Sprinty klesaj, vytrvalost roste, ale chceme víc,“ hodnotí Bromlil ostře a upírá pohled hlavně na Viktora, kterej jen zhluboka dejchá, ruce opřené o kolena.

Koutkem oka zahlédnu Toma, jak křečovitě svírá kelímek s ionťákem. Najednou ho rozdrtí a modrá tekutina cákne na jeho botu. Ta barva je přesně jako voda v bazénu – až příliš živá, až příliš intenzivní.

Začnu obcházet kluky, každýmu dám povzbuzující poklep na rameno. „Dobrá práce,“ říkám mechanicky, ale myslím to vážně.

Když dojdu k Viktorovi, zastavím se. Moje ruka spočine na jeho rameni o vteřinu déle. Je to skoro otcovský dotek, ale cítím v něm i něco jiného, něco, co bych neměl cítit.

Veronika se najednou objeví s kamerou, Martina za ní.

„Jen výsledkový shot, žádný drama,“ šeptá Martina a já automaticky zvednu ruku do záběru, abych zamával.

A pak se to stane. Světlo se mi najednou zatmí před očima, všechno se rozplývá. Udělám krok dozadu, nohy se mi podlamují. Cítím, jak mě Viktor chytá za předloktí, pevně a jistě.

„Vodu,“ vyhrkne Viktor naléhavě.

Vidím, jak Mára sahá pro lahev, ale Tom je rychlejší. Najednou drží přede mnou svoji vodu, jako by na tom závisel jeho život.

Když si ji beru, naše dlaně se na zlomek sekundy dotknou. Je to jen moment, ale něco mezi námi přeskočí – nějaká elektřina, jiskra. Sleduju, jak se Tom lehce zachvěje, jako by to cítil taky.

„Šišky padaj jedna za druhou,“ prohodí, jako by chtěl zlehčit situaci.

Napiju se a cítím, jak se mi barva vrací do tváří. Zasměju se, i když mi není do smíchu.

„Co bych dělal bez svých ošetřovatelů?!“ řeknu nahlas a snažím se znít nenuceně.

Slunce pálí do travnatýho pruhu vedle trati. Všimnu si, jak Tom hypnotizuje pohledem gumičku kolem Viktorova zápěstí. V jeho očích je něco tvrdýho, odhodlanýho. Jako by si v duchu sliboval, že ji jednou přetrhne.

Nevím, co se mezi nimi děje, ale cítím, že jsem se ocitl uprostřed něčeho, co mě přesahuje.